Lovec draků
Khaled Hosseini
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/332971/mid_lovec-draku-tvO-332971.jpg
5
2421
2421
Afghánistán, 1975: dvanáctiletý Amír zoufale touží po vítězství v místním turnaji papírových draků a jeho věrný přítel Hasan mu slíbí pomoc. Ani jeden z nich však netuší, že toho odpoledne potká Hasana neštěstí, které jim oběma změní život navždy. Amírova rodina po ruské invazi do Afghánistánu uteče do Ameriky, jednoho dne si však Amír uvědomí, že se do rodné země ovládané Tálibánem musí vrátit, aby našel to jediné, co ve světě nezíská: vykoupení.... celý text
Přidat komentář
Je pro náš život těžší břemeno, když je nám ublíženo nebo když sami ublížíme? Je snazší odpustit sám sobě, když nám odpustí ten, komu ublížíme – nebo je to potom naopak ještě složitější? Jak moc může jedna zbabělost ovlivnit celý náš život? A je možné odčinit křivdu tím, že prokážeme dobrodiní někomu jinému?
Lovec draků klade chytré otázky, ale nenabízí jednoduché odpovědi. Zato nabízí působivý příběh v atraktivních kulisách, který je chytře vystavěn a suverénně odvyprávěn (Prvotina? No páni!). Postavy jsou živé, věrohodné, morální dilemata vycházejí přirozeně z děje, nepůsobí uměle naimplementované. S oběma chlapci se dá identifikovat a měl jsem pocit, že jim rozumím i v situacích, kdy zřetelně dělají špatná rozhodnutí. A mezní situace vyvolávají tísnivý pocit při zamyšlení nad tím, jak bych se asi zachoval já, být na Amirově místě.
Přesně ty důvody, pro které se rád nořím do beletrie.
Bohužel, stejně jako kolegové v předchozích komentářích, i já s přibývajícím časem cítil, že ztrácím s dějem kontakt – kdyby kniha končila útěkem z Afghánistánu, pak by to byla skvostná novela na neoddiskutovatelných pět hvězdiček.
Část v USA se mi zdála docela schématická (láska mladých kladných hrdinů, kterým zkostnatělé okolí nepřeje) a závěr byl zase příliš zaměřen na dramatické události a už méně se věnujeme emocionální mapě postav. To mi bylo líto. Přesto jsem neměl pocit, že by Hosseini klesl na úroveň běžné dobrodružné nebo melodramatické produkce. Kvalitu drží stále vysoko, jen sám sobě na začátku nastavil laťku příliš vysoko.
Afghánistán v druhé polovině minulého století je místo, které nemám (historicky ani literárně) dobře zmapované, a tak jsem byl vděčný za tuhle exkurzi do exotického prostředí. Ale nemohl jsem si nevšimnout, jak jsou nám ty vztahy vlastně blízké, umím si podobnou zápletku představit všude jinde na světě. Jiné kulisy, stejní lidé.
Další z knih, ke kterým jsem se dostala přes své literárně zaměřené příbuzné - sama od sebe bych po tomto titulu pravděpodobně nesáhla. Což by byla škoda. Zvláště první třetina, kdy Amír popisuje své dětství v Afghanistánu, je velmi zajímavá a plná překvapení. Čtenář se dozví mnohé o kultuře a mentalitě obyvatel této těžce zkoušené země, především však dokonale pozná charakter hlavní postavy (zdráhám se napsat hrdiny). Amír nemá matku, je poněkud zhýčkaný, přecitlivělý a zbabělý, čímž se komplikuje jeho už tak dost složitý vztah s dominantním otcem. Ke svému nejbližšímu a nejvěrnějšímu kamarádovi, rodinnému sluhovi Hasanovi, se ne vždy chová odpovídajícím způsobem... události dospějí tak daleko, že ovlivňují Amírův život i dlouho poté - zatěžují svědomí dospělého muže v cizí zemi.
Za úvodní třetinu bych hodnotila pěti hvězdičkami, poté však přišla o něco méně atraktivní část o protloukání v USA a námluvách na bollywoodský způsob. V dramatickém závěru se snad až příliš tlačilo na pilu a na můj vkus byly události snadno předvídatelné, jedna ze scén lehce nepravděpodobná... Ale budiž, mise splněna, jedna stará Metla se čtivým způsobem dozvěděla něco o Afghanistánu, tamních zvycích, povaze lidí. V čem však nadále tápu, navzdory vysvětlivkám na konci knihy, je převládající ideologie: Islám. Amír a jeho otec jsou v otázkách náboženství poměrně vlažní, prostě normální jedinci, fanatici jako Talibanci zase nepochopitelně krutí psychopati. Která z těchto dvou forem je v zemích Blízkého východu obvyklejší? Vlastně jsem se nedozvěděla, proč existuje nenávist mezi sunnity a šiíty, proč jeden muslim má rád psy a klidně svou ženu pošle na gyndu pod ruce cizáckému doktorovi, zatímco jiný vás zastřelí, protože nemáte plnovous, nebo umlátí, jelikož vám vyklouzl pramen vlasů z nikábu. Nejpíš je to nemožný úkol, vysvětlit ateistovi extrémní podoby víry. Každopádně mohu "Lovce draků" doporučit příznivcům dojemných příběhů, i když mě z tématicky podobně zaměřených románů více oslovila Betty Mahmoody s "Bez dcerky neodejdu". 80-85%
Mám rád knihy, které mě zavedou do exotických krajin, představí mi tamější kulturu, zvyky, historii. A pokud to dostanu v balíčku s dobrým příběhem o to lépe. I když jsem si vědom, že beletrie vždy balancuje na hraně skutečnosti a fikce. Že příběh, jako je třeba právě Lovec draků, je leckdy účelově skládaná mozaika ze střípků skutečnosti a střepů autorovy neobjektivní fantazie. Ovšem – existuje vůbec nějaký nestranný a absolutně objektivní pohled na svět, ve kterém žijeme? Pochybuji…
Lovec draků vyšel v Americe v roce 2003, tedy v době kdy bylo dění v Afganistánu poměrně ostře sledováno i širokou veřejností. Naskýtá se otázka, zda by v jiné době kniha zaujala. Ale to je stejná otázka jako ohledně objektivity. Otázka, na kterou neexistuje správná odpověď. Zda to byla náhoda, kalkul nakladatele, či autora? A není to vlastně úplně jedno?
Musím říct, že první část příběhu – dětství a následná emigrace do Ameriky – je skvěle napsaný. Je emotivní. A to je přesně to, co má dobrý příběh dělat. Budit emoce. Budit pocity. Budit myšlenky. Vlastně ne budit. Burcovat. Nutit člověka přemýšlet. Kvůli této části stojí za to knihu číst. Takže do třetice otázka bez odpovědi: dokáže vůbec někdy lidstvo žít ve vzájemné pohodě a harmonii? Bez ohledu na náboženství a rasu?
Ta pomyslná druhá část příběhu – řekněme katarze – je bohužel méně zajímavá, méně uvěřitelná a přináší drobné – ale skutečně jen velmi drobné – zklamání. Je malinko melodramatická. Přesto ale dokáže ještě nějaké ty zbytky emocí ze čtenáře vyždímat.
Pokud chcete nahlédnout do divoké země jménem Afganistán, kam ještě stále vysíláme své vojáky, a kde se stále ještě válčí, knihu si určitě přečtěte. (Doporučuji také knihu Zinkoví chlapci od Světlany Alexijevičové...)
I mně se tato kniha velmi líbila, autor je neskutečný vypravěč.Teď se chystám ještě skouknout film doufám , že bude také tak povedený.
Klobúk dole pred Khaledom Hosseinim!
Hneď vo svojom debute dokázal, že je ozajstným majstrom rozprávačského umenia. Nemilosrdne nastavuje zrkadlo ľudskému svedomiu, skúma jeho pohnútky, nebojí sa ukázať slabosť, strach a zbabelosť.
Spája tradičnú živú afgánsku kultúru, to čo z nej ostalo po brutálnej vojne a píše príbeh plný ľudskosti, citu, sugescie a priateľstva.
Ako sa kniha blížila k záveru, prichádzal postupne jeden emočný nával za druhým, priam ohňostroj smútku, humanizmu, slzavých úsmevov a horkosladkej nádeje.
Neskutočne strhujúci román, svietiaci žiarivo na mojej čitateľskej oblohe.
" Existuje spôsob, ako sa stať zasa dobrým."
Zase abych si jen utírala oči. Taková spousta emocí na jednom místě. Až neuchopitelná lidská oddanost, nezměrné přátelství a odvaha, důstojnost. Na druhé straně, stejně tak lidská, zrada, zbabělost, ponížení, předsudky. Afghánistán je jedno z míst, které lze směle označit za peklo na zemi. Nemůže to být v náboženství. Tohle musí být v lidech. Kdyby nebylo islámu, museli by si jej Talibánci a jim podobní vymyslet. Hosseiniho kniha na vybraných osudech velmi plasticky přibližuje politickou situaci v Afghánistánu jedné generace. Tušila jsem dlouho dopředu, kam bude směřovat vývoj a život hlavních postav. Ale u Colomba taky člověk zná vraha téměř od začátku a přece si jeho případy užívám :-). V příběhu afghánských papírových draků jsem nadto velice ocenila zasvěcený vhled do života rozpolcené afghánské společnosti, jakkoli se autor nevyhnul jisté idealizaci hlavních hrdinů.
Nekutočne skvelá kniha! Toľko bolesti, radosti a emócii na pár stránkach. Nádherne a kruto vykreslený Afgánistán, nátura afgánskych ľudí a ich osudov. Neviem prečo som prečítanie tejto knihy tak dlho odkládala, i keď som vedela, že autorov štýl mi sedí. Asi preto, pretože som vedela, že túto knihu budem dlho nosiť v hlave a srdci. A teraz je za mnou a mne neostáva nič iné iba zhodnotiť, že predtucha bola správna. Na túto knihu určite nikdy nezabudnem!
Kniha ze začátku nebyla zajímavá,ale postupně se děj rozvinul do poutavého příběhu plného emocí...
Souhlasím,že to není žánr pro každého,ale za přečtení kniha určitě stojí...
Absolutně skvělé. Syrové, pravdivé, emotivní, bolestné, dech beroucí. Autor je moje srdeční záležitost a tato kniha od něj se mi líbila nejvíce. DOPORUČUJI.
Líbil se mi vypravěčský styl a příběh .... No není to čtení pro každého a člověk se musí trochu obrnět.
A hory odpověděli se mi líbili daleko více. Zde syrový Afghánistán,smutný a plný bojů,ostatně tak jak to tam je asi do teď. Od Afghánců by jsme se my jako společnost měla hodně co učit : můj dům je i tvůj dům,tvá bolest je i má bolest,tvá radost je i má radost, i já se mám co učit.
Seznámení se s jinou kulturou, složitostí vývoje země, barvité vykreslení prožívání hrdiny, silné emoce, napětí. Kniha, co vtáhne.
Tolik, tolik lásky, oddanosti, cti… oproti bezpráví, osobnímu selhání a hrůze fanatismu. Psané nádherným jazykem.
„Jediný hřích je krádež. Když zalžeš, ukradneš někomu právo na pravdu. Když zabiješ, ukradneš někomu manžela, otce,…“
„… pouhý úsměv, maličkost. Lísteček v lese, který se zachvěje, když polekané ptáče vyletí. … protože s příchodem jara také sníh taje po jednotlivých vločkách. A já jsem možná zahlédl, jak taje první vločka.“
Málokterá kniha mne takhle vzala za srdce.
Velice zajímavá kniha hned z několika úhlů pohledu. Jednak neobyčejně exotické prostředí Afgánistánu s jeho tradicemi a neobyčejnými lidskými charaktery. Dále pak sama historie Afgánistánu, o které - se přiznám - vůbec nic nevím. No a samozřejmě hlavní filosofická myšlenka knihy - osudová chyba, celoživotní pocit viny, různé druhy možností se s ní vyrovnat, možnost tuto chybu napravit. Dále pak motiv neuvěřitelně silného přátelství, oddanosti a odpuštění. Autor nám tu nevypráví žádnou pohádku. Prostředím, dějem i jednotlivými událostmi má k pohádce opravdu dost daleko. Reálie jsou kruté stejně jako byl patrně krutý život v Afganistánu. Ani závěr není příliš pohádkový. Ale autor nám ponechává naději a to je v životě velice důležité. Kniha se mi moc líbila.
Bába nasává skotskou jak duha, úchyláci, co rádi znásilňují chlapečky, jeden ohromnej ubožák a zbabělec, který si jde po třiceti letech napravovat reputaci, věta hned někdy z první třetiny knihy o tom, že vlastně dva malí chlapci nejsou kamarádi, i když spolu tráví každý den, a to jen kvůli tomu, že jeden je Hazár a druhý Paštun. Když není Afghánistán okupován Ruskem, tak tam Al-Kaída schovává Husajna nebo Tálibán dělá čistky a vraždí Hazáry ani neví proč. A tím bych tuto knihu asi shrnula. Snažila jsem se pochopit odlišnosti jiné národnosti, ale na tohle opravdu nestačím. Alespoň pro příště vím, že se do takových knih pouštět nemám.
MOhla bych dát jiné hodnocení než dávám ? Ano mohla,mohla bych dát 10 * .A nevím jestli by to bylo dost.
Je to neuvěřitelný příběh , naskakovala mi husí kůže při pohledu na hnědé manšestráky pohozené na hromadě,slzy se mi draly do očí při pohledu z okna za odcházejícím Hasanem .
O několik desítek stránek dál,kdy jsem si říkala ,tak přece jen konec dobrý,všechno dobré , tak další šok,,,
Prostě je to jeden z nesilnějších lidských příběhů , jaký jsem kdy četla .Napsaný jasným ,srozumitelným jazykem , bez kudrlinek a příkras .
Nechci jeho působení rozmělňovat nějakými mými názory .
Jen si knihu přečtěte ,roztrhá vás na kusy , tak jako mě.
Štítky knihy
přátelství Afghánistán zfilmováno islám tajemství psychologické romány emigrace rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 2007 |  Lovec draků |
| 2013 | A hory odpověděly |
| 2008 | Tisíce planoucích sluncí |
| 2018 | Mořská modlitba |
Hodnotím 4,5 hvězdičkami. Nádherná věc, knížka se mi krásně četla, byla dojemná, pravdivá, poutavá. Kdybych měla knihu rozdělit na pomyslné 3 části, tak první - dětství, se mi četlo dobře a bylo to velmi zajímavé, poučné, druhá část - prostřední - pobyt v Americe - pro mě asi nejslabší část knihy a třetí - zpět v Afganistánu - nejsilnější část, od které jsem se nemohla odtrhnout a knížka mě přímo vtahovala do děje samotného. Určitě doporučuji knihu k přečtení a hodně jsem zvědavá na její filmové zpracování.