Malý život
Hanya Yanagihara
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/345671/bmid_maly-zivot-Fha-345671.jpg
4
1022
1022
Když se čtyři spolužáci z vysoké školy v Massachusetts přestěhují do New Yorku, aby se pokusili prorazit, jsou bez peněz, ztracení a kupředu je pohání jen jejich přátelství a ctižádost. Je tu laskavý Willem, začínající herec; bystrý, občas krutý malíř DžejBí, který se chce prosadit ve světě umění; utrápený architekt Malcolm, nešťastný ve špičkové firmě; a rezervovaný, geniální, tajemný právník Jude, kolem něhož se jejich životy otáčejí… Malý život je příběh o sexuální orientaci, zneužívání a sebepoškozování, o lásce a obětavosti, krutosti a neschopnosti bojovat s osudem.... celý text
Přidat komentář
MALÝ ŽIVOT
Hodnocení Knihánkova: 3,25 ⭐
Tak jsem konečně přečetla Malý život... jupí! :-) Jsem moc ráda. Téhle knížce se nedalo vyhnout už jen skrz fakt, že o ní tolik lidí básnilo a mluvilo v superlativech. Normálně by mě asi minula, jelikož úplně nevyhledávám LGBT tématiku + bych si řekla, že je na mě až moc kvalitní (což je pravda), ale díky pochvalným recenzím jsem neodolala a do knížky se pustila. Kdybych mohla vrátit čas, přečetla bych ji znovu? Ano, určitě... Každopádně mě určitě nezasáhla tolik, jako okolí a i když si připadám jako nelida, pokusím se vysvětlit proč a snad se mi podaří své pocity a dojmy zachytit do těchto řádků co nejvěrohodněji. Čtyři kamarádi: DžejBí (malíř a tak trošku floutek), Willem (laskavý a na první pohled sympatický, herec), Malcolm (schopný, ale utrápený architekt) a Jude (rezervovaný, geniální a minulostí rozervaný právník). Tyto 4 muže sledujeme v průběhu desítek let (to se mi hodně líbilo, mám opravdu hodně moc ráda knížky, které se odehrávají v průběhu více let) - ovšem nejvíce se soutředíme na Juda. Ti ostatní jsou v podstatě upozaděni, což byla trošku škoda. V anotaci se dočtete, že jde o příběh o sexuální orientaci, zneužívání, sebepoškozování, lásce, obětavosti, krutosti, neschopnosti bojovat s osudem (hlavně tohle poslední sedí). Pro mě byl celý tento příběh především příběhem (o) přátelství. Sledujeme současnou linku (která mapuje desítky let) a pak se vracíme do minulosti, kde poznáváme dětství a dospívání Juda - a díky tomu pochopíme jeho současný stav a traumata, která (stále) prožívá. Druhá polovina této knížky se mi četla o hodně moc líp, než polovina první. Ta prostě byla omáčková. Zároveň jsem si v průběhu čtení říkala, že toto je ta nejvíce politicky korektní kniha, kterou jsem kdy četla - a za tím si stojím pořád. Řeší aktuální témata - s otevřenou myslí. Druhá polovina mě bavila více a vyvolala ve mně emoce. Ale asi jiné emoce, než u jiných lidí. Já neplakala, nebyla jsem dojatá... já byla naštvaná! :D Tak, nelida. Ale fakt... samozřejmě jsem Juda litovala. A absolutně nechci zlehčovat to, co prožil. To je prostě... peklo... ale jak měl předtím naprosto šílenou smůlu na lidi (až moc - k tomu se ještě dostanu), tak v té současné lince - minimálně v jedné části - měl zase pro změnu obrovské štěstí. Málokdo by měl tolik trpělivosti. Málokdo by ho neustále omlouval, stál při jeho boku - vždy a všude. Prostě zlatí lidi... Hlavně Harold a Willem. Juda jsem tedy litovala, ale litovala jsem i fajn lidi kolem něj... často mi přišel jako sobec. Kdyby se snažil- když už ne kvůli sobě, tak kvůli nim - mluvím/píšu jinak, ale prostě takto... já nevím. Mě prostě štval. Minimálně občas (konkrétní příklad: strana 458, cca první třetina stránky). K té jeho minulosti: pro mě bohužel nebyla úplně věrohodná. Což mě překvapilo, protože u tak kvalitní knížky (protože třeba psychologie postav tu jde fakt až na dřeň a tohle prostě kvalitní čtivo je, o tom žádná) bych očekávala, že bude vše do detailu vyladěné - což svým způsobem bylo, ale já to myslím spíš tak, že ta minulost... jako... já nevím, možná je to zase jen můj pocit, ale... vážně? Míra utrpení - o tom nemluvím, to možné je, samozřejmě, ale mně přišlo trošku zvláštní, že v podstatě (téměř) všichni, které potkal, byli ujetí? Stále a stále...a pak zas..? Třeba ti kamioňáci? Pro mě to prostě nebylo úplně věrohodné. Přišlo mi to dost na sílu a v podstatě přehnané. Na začátku knihy jsem odhadla konec - což na jednu stranu nevadí, ono to tam tak nějak celou dobu směřuje. Paní autorce se podařilo perfektně popsat lidské trápení, depresi, traumata, psychické poruchy, neschopnost žít... Je tu celkem dost násilí na dětech, ty pasáže se nečetly snadno... Kdyby knížka byla kratší, za mě by jí to prospělo. Každopádně rozhodně se mi Malý život líbil o dost víc, než Skrytá zuřivost srdce. Doporučila bych ji ostatním? Hmm, záleží asi jak komu. Doporučila bych ji náročnějším čtenářům, kteří hledají skvělou sondu do lidské společnosti, kteří chtějí probádat ta nejhlubší a nejtemnější místa lidské psychiky. Kteří chtějí poznat příběh a život jednoho ztraceného, zlomeného a osudem navždy poznamenaného kluka...
Shrnutí: jsem ráda, že jsem ji si přečetla, 100 %. Třeba se k ní ještě jednou i vrátím, až budu starší. Kniha vede k zamyšlení, ale na mě (hlavně první polovina) až zbytečně moc omáčková + jsem měla problém s hlavním hrdinou, kterého jsem sice litovala (to ani nejde jinak), ale nedokázala jsem ho nebrat jako sobce. Upřímně nevím, zda by tuto knížku měli číst psychicky nemocní lidé, jelikož by to možná mohlo nadělat ještě více škody, než užitku. Tato knížka vede k debatě, ale mě osobně nezasáhla tak, jak většinu internetu. Mrzí mě to.
Více na mém YouTube. :-)
Co k této knize napsat... Když jsem asi před půl rokem začala toto dílo číst, po necelých 50 stránkách jsem ho odložila - příběh mi přišel dobře napsaný, ale rozvleklý, plný popisů - stále jen seznamování s dalšími a dalšími postavami, ve kterých jsem se ztrácela. Ke knize jsem se znovu vrátila až teď. A možná i tím, že jsem prvních 50 stran četla znova, jsem se v postavách lépe orientovala. Pořád jsem ovšem měla problém s tím se začíst - to nastalo až kolem strany 180. Poté to byla jízda. Už se mi párkrát stalo, že jsem u knihy brečela (asi 2x), ale jen chvíli. Po dočtení jsem se vždycky rychle vzpamatovala. Sice jsem dle různých čtenářských názorů čekala, že budu brečet i nyní, co se se mnou ovšem stalo, když přišla strana 547? Najednou mě to úplně smetlo a já ne že brečela, já vzlykala. A to jsem se do této stránky držela.
Kniha ve mne vyvolala rozporuplné pocity a velké emoce - den po přečtení stále cítím takové těžko na prsou.
Příběh obsahoval řadu náhod a hodně fyzického násilí - vše schválně přehnané, až jsem v jednu chvíli přestala věřit v reálnost. Právě kvůli té nadsazenosti/extrémnosti mě Judova minulost až tak nezasáhla, ač se o ní nečetlo snadno, podstatné a děsivé pro mne byly její následky - jak moc lze lidskou duši zničit v dětství. Brečela jsem při pasážích, kde se odehrávala lidská dramata - když ubližujeme milovaným lidem, aniž bychom to tak chtěli a v tu chvíli mysleli; když ztratíme milovaného člověka; jak stravující může být lidská bezmocnost - když chceme pomoct, ale milovaný člověk ji odmítá; jak dokáže lidskou mysl doslova převálcovat zlo; jaká je naše odpovědnost za život člověka, kterého si pustíme do svého života... Kniha obsahovala opravdu velké množství zajímavých, někdy i kontroverzních myšlenek.
Když jsem byla v půlce knížky, říkala jsem si, že jí dám čtyři hvězdy - krásně napsaná, silný příběh, ale v některých částech rozvleklá, trošičku zmatečná (přeskakování v čase; na začátku odstavce někdy nevíme, z náhledu které postavy je příběh vyprávěn atp.). Ale teprve když jsem knihu přečetla, jsem ji "uchopila" jako celek a mám za to, že i toto zmatečné vyprávění mělo svůj smysl - bylo funkční, a kniha tak došla k dokonalému zacyklení - vše do sebe nádherně zapadlo.
Za sebe vůbec nevím, zda budu knihu třeba svým kamarádům doporučovat - nejspíše ano, ale s velkým vykřičníkem, protože si myslím, že tato kniha opravdu není pro každého.
Další kniha, za kterou děkuju tomuto webu, respektive jeho čtenářům; sama bych se k ní jistě nedostala.
Teď jen přemýšlím, jestli by mi to vadilo, jestli by mi tahle kniha v mém portfoliu chyběla. Jednoznačnou odpověď nemám. Jazyk je úžasný, překlad určitě taktéž, takže v tomto směru cítím obohacení. Pokud jde o obsah, tam už si nejsem tak jistá. Mám pocit dětské kresby - všechny končetiny, případně orgány, jsou nějak nesourodé, předimenzované, nebo naopak. Chápu autorskou licenci a nadsázku, ale právě tady mi to moc nesedí.
Na druhou stranu velmi oceňuju úvahy a poznámky na témata, která přirozeně zajímají (a často hodně trápí) většinu populace: vztahy (partnerské, rodinné, přátelské), děti, kariéra. Je zcela jisté, že názory na tyto věci se v průběhu času mění; podobně, jako se zrychluje technický vývoj naší civilizace, zrychlují se i společenské procesy - to, co by byla před sto lety společenská sebevražda, je dnes zcela běžné. Takže tento posun je v knize jasně znát a úvahy na to které téma mě velice zaujaly.
Děkuju za komentáře Arwen777, JanaŠ.051, adorjas, petrarka72. A velice by mě zajímal názor psychologa/psychiatra, který by si tuhle knihu přečetl a okomentoval.
"Často mu připadá, jako by on a Rhodes (a jejich kolegové) žili v nějakých paralelních verzích dospělosti. Jejich svět řídí děti, ti malí despotové, jejichž potřeby - školy, tábory, kroužky a doučování - diktují každé rozhodnutí a bude to tak dalších deset, patnáct, osmnáct let. Fakt, že si pořídili děti, poskytl jejich dospělosti okamžitý a nezpochybnitelný směr: děti určují, kam a na jak dlouho se pojede na dovolenou; na nich závisí, jestli zůstanou nějaké peníze navíc, a pokud ano, jak je utratit; dávají podobu dni, týdnu, roku života. Děti jsou jistý druh kartografie a stačí, aby se člověk držel mapy, kterou mu předloží v den, kdy se narodily.
On a jeho přátelé však žádné děti nemají a bez dětí se před nimi rozkládá svět, který je téměř dusí nepřebernými možnostmi. Bez dětí není váš status dospělého nikdy jistý, bezdětný dospělý si vytváří dospělost pro sebe sám, a ačkoli je to často vzrušující, je to také stav neustálé nejistoty, neustálých pochybností."
Konečně dočtena velká kniha o "málem životu". Malý život bych ze svého pohledu zhodnotila jako poměrně poutavý román, který pojednává o různých životních strastech. Obsahuje spoustu myšlenek k životu, které rozhodně stojí za zamyšlení. Vadila mi tam ale značná dávka absurdity, leckdy až přehánění. Spousta částí mě samozřejmě šokovala, ale ne tím způsobem, že bych plakala a delší čas nemohla číst další knížku, protože bych nemohla přestat myslet na tuto. Knížka, která rozplakala celý svět, jak se o ní často říká, mě tedy nerozplakala. Poslední část se táhla neskutečně zdlouhavým tempem. Takže si to shrneme. Malý život je za mě propracovaný a poutavě psaný román, který ale obsahuje pár velkých ALE.
První půlka člověka i zasáhne. V druhé se už člověk jenom diví. Všichni kamioňáci, který Jude potká, jsou pedofilové? Fakt?
Ach jo.
Tuhle knihu jsem delší dobu odkládala hlavně kvůli jejímu objemu. A on ten obsah byl ve finále ještě hutnější a díky němu si připadám, jak když jsem přečetla těch stran tak 18475928.
Je to vážně ale vážně strašně smutný. Co je na tom nejhorší je, že to neni žádná fikce. Tyhle osudy máme všude kolem nás. Chceme to vědět? Spíš nechceme. Navíc tohle je román plný nejen hluboké bolesti, ale i lásky. No. Mám z toho hodně rozporuplný pocity.
Dočteno, mám dojem, že snad po půl roce (i když to byly necelé dva měsíce). Spousta dojmů, tak to zkusím nějak sepsat.
Knížku normálně buď na sílu dočtu až do konce, nebo odložím a už se k ní nevracím. Tentokrát jsem měla krizi někdy před půlkou a kamarádka říká: "Dej si oddech a pak se k tomu vrať." Takže jsem poprvé knihu odložila, proložila detektivkou a po týdnu se k ní vrátila. A dobře jsem udělala.
Je to příběh o čtyřech kamarádech, ústřední postavou je však Jude, tajemný, jemný, drsný, životem neuvěřitelně zkoušený kluk, jehož tajemství je tak kruté, že se s ním nedokáže svěřit ani nejlepším přátelům. Právě ve chvíli, někdy před půlkou, kdy se Judeova tajemství (a taky osudy jeho blízkých) začínají postupně rozkrývat, mě kniha chytila. Do té doby jsem bojovala s pro mě fakt dlouhými, občas snad i bezobsažnými pasážemi, které mě uspávaly. Proto ta krize. jednou jsem ale četla, už skoro spala, najednou jsem přečetla jednu větu - a oči mně vyletěly až ke stropu. Byla jsem stoprocentně bdělá a říkala si - panebože, cože?!? A pak už to jelo.
Ano, i ve druhé půlce se opakovaly pasáže, které bych si klidně odpustila, ale vzhledem k tomu, že osudy hrdinů nabraly spád, zvládala jsem je mnohem lépe. Moc pěkný jazyk v celé knize byl další z důvodů, proč jsem to nevzdala.
Kniha ve mně vzbudila velký smutek, úzkost, otázky na téma přátelství, lásky, vztahů obecně, duševních úrazů, které se občas nezahojí. Byla to pro mě teda kláda, a to nejen časově, ale i emocionálně, ale nelituju, že jsem ji nakonec zvládla.
Silná a hodně dobrá kniha. Oceňuju ponoření do hloubky emocí jednotlivých vypravěčů, které přes různé silné situace zůstává naprosto věrohodné. Trochu jsem se bála s knihou začít, když jsem tu četla, jak je to emočně náročné - tak jen pro ty, kteří taky váhají - ano, je to náročné, ale není to čistě smutná kniha, je tam i spousta krásných silných zážitků, šťastných chvil, stejně hluboce popsaných jako ty těžké. Ve štítcích vidíte, že je to mimo jiné kniha o sebepoškozování - a musím říct, že díky autorce jsem si opravdu dovedla představit, jak se cítí člověk, pro kterého to je nutkavá potřeba.
Samozřejmě, že je to emocionální ždímačka. Ale jaká! Nikdy (nikdy!) jsem u knihy nepropukl v pláč, který by trval desítky minut, který by se obnovoval s každou další přečtenou stránkou, který by slábl a sílil přesně v rytmu autorčiných slov.
Samozřejmě, že hlavní postavy jsou na čtyři obyčejné Američany příliš úspěšné a v mnoha ohledech neuvěřitelně bezstarostné. Jenže kniha (naštěstí) nechce být komplexní sociálně-psychologickou sondou. Chce odvyprávět jeden lidský příběh, v němž se stane možná až moc nepravděpodobných událostí, a zvládá to s absolutní bravurou a psychologickou hodnověrností.
Doporučuji, kudy chodím. Jen nevím, jestli bych to chtěl někdy číst znovu...
Těžko říci zda je mi vzdálenější pseudointelektuální skuhrání současných New Yorkských homosexuálů, nebo sobecká, sebestředná, sebedestruktivní sebelítost hlavního protagonisty terorizujícího svými emocionálními výlevy svou sociální bublinu. V každém případě mi však tahle hypersensitivní grupa k srdci nepřirostla a tak snad jedinou zapamatováníhodnou vzpomínkou zůstane téměř fyzický diskomfort při popisu teroristova sebepoškozování.
(SPOILER) Všechno o této knize je v doslovu Pavla Kořínka. Román není realistický, postavy nejsou živé, nýbrž jsou to nositelé určitých rolí, jež nejsou relativizovány ambivalencí či psychologickou rozporností. Jsou konzistentní, jejich city jsou extrémní, vyhrocené, ryze kladné. Všechna přátelství jsou vypjatá, hluboká, přátelství Judta s Willemem dokonce přerůstá v partnerství. Kolikrát se v knize objevuje "To mi je líto" nebo "Prosím, odpusť" - všichni jsou citliví a ohleduplní. A my to akceptujeme, protože doufáme, že to pomůže. Jenomže v tom se mýlíme - a dochází nám to postupně. Ve skutečnosti se totiž nejedná o psychologický román, jehož tématem je zneužívání a jeho celoživotní následky. Je to spíš antická tragédie, v níž hlavní postava čelí neúprosnému osudu, jež jej drtí. A nepomůže nic, protože vše je od začátku dáno. A to je vlastně to nejsilnější - poznání, že se není kam uchýlit a že před esenciálním zlem nepomůže lidská pomoc. A ta transcendentní, tedy Bůh, zde přítomna není. Autorka odhaluje slabinu života, který není zakotven v ničem, co by bylo mimo tento čas a prostor. Vítězí absurdita, sebenenávist, sebedestrukce. Při vší snaze a při vší dobré souhře okolností má zlo stejně nakonec navrch, protože dobro je "jen lidské", zatímco zlo je "nadlidské". Proto v nás zůstává po přečtení knihy tolik smutku. Myslím, že právě ten "druhý plán" knihy je opravdu cenný.
Vynikající kniha. Koncentrovaná bolest a deprese, ale (přesto) jedna z nejsilnějších knih nejen poslední doby.... Je to vlastně taková spirála. Na začátku se něco dozvíme o čtveřici kamarádů. A pak něco víc. A znovu a znovu. Jakoby se spirála nořila hlouběji a hlouběji a pořád se na povrch dostávaly nové a nové příběhy. Doporučuji!
Úžasný příběh, který je ale potřeba dávkovat, protože první půlku máte deprese a druhou vás bolí nohy. Některé věci sice byly přitažené za vlasy, např. aby nějaké dítě jako malý Jude neustále potkávalo jen úchylné muže a taky se mi nezdá, že by v New Yorku nežili snad žádní heterosexuálové, ale i tak je to jedna z nejlepších knih, které jsem letos četla. Ze začátku sice čekáte spíš vyprávění o partě středoškoláků, ale nakonec se kniha odvíjí jinak a to v horizontu mnoha let. Ačkoli i když spolu s hlavními postavami projdete celým New Yorkem tak se zároveň odehrává v jakémsi bezčasí a nebýt několika zmínek o internetu a počítačích tak by bylo těžké poznat, v jaké době se vlastně odehrává. Ideální čtivo pro dlouhé temné večery v divném roce jako byl tento.
Knihu jsem četla fakt dlouho ale nelituji toho,kniha se mi hrozně moc líbila ale na tohle musí mít člověk hroší kůži to co se tam opčas dělo ale byla fakt ůžasná to musím uznat
Po knize jsem sáhl na základě recenzí a byl jsem zvědav, jaká bude.... Na začátku se setkáváme s partou mladých lidí, kteří jsou na začátku svého kariérního života a hledání sebe sama. Kniha Vám postupem času dává šokující výpověď z dětství Juda, která má vliv na jeho život. Kniha vlastně nenese téměř žádná pozitiva. Na čtenáře působí opravdu hodně emočně. Již dlouho se mi nestalo, že by mě kniha takto zasáhla...
Kniha, kterou bych neotevřela nebýt DK - DÍKY!! Kniha, kterou jsem musela odkládat, protože její čtení mě fyzicky bolelo a psychicky vyčerpávalo. Kniha, která rozervala mou duši. Kniha o bolesti, naději, síle, lásce, kniha, na kterou nelze zapomenout. Nikdy. Děkuji.
Dejte mi chvilku. Musím to vydýchat... Z doslovu, který má trefný titulek (Když lidé pláčou nad romány): „román Hanyi Yanagihary vyvolává minimálně u části čtenářů intenzivní emoční vzepětí, na které už dnešní cynický knižní svět skoro není zvyklý. Stovky a tisíce reakcí (...) se přihlašovaly a přihlašují k pláči nad knihou, nad postavami a jejich osudy, k nepotlačovanému a nekontrolovanému rozrušení či dojetí...“ Takže asi tak. Už je to déle, co mě vyprávění tak chytlo za srdce a dohnalo k slzám.. Jako bych všechny znala, Judeho, Willema, Harolda, Malcolma, DžejBího, Andyho. Je to opravdu strhující, dechberoucí, srdcervoucí triumf, půjčuju si další slova z doslovu, protože nemám slov. A je to náhoda, když mi tu teď začalo hrát : „Hello darkness, my old friend?“ (Sound of Silence, Simon & Garfunkel). Nevystihuje to tak nějak všechno, co čiší z každé jednotlivé stránky? // Více z doslovu: Jsou tu zmíněné podobné romány s tématy dlouholetého přátelství - The Interestings - Meg Wolitzer (2013, zatím nepřeloženo do češtiny; kdybyste měl někdo info že se to chystá, sem s tím!), Stehlík - Donna Tartt (česky 2015; na toho se už nějakou dobu chystám). Je tam také zmínka o autorčině (mimochodem perfektním) článku o knize, bacha SPOILER ALERT: https://www.vulture.com/2015/04/how-hanya-yanagihara-wrote-a-little-life.html. // Osobní potěšení, které si tu chci zapsat: Tak dlouho jsem se chystala knihu koupit, že byla najednou všude vyprodaná (Když jsem o ní poprvé slyšela, hned jsem věděla, že tohle chci mít doma). Díky Databázi za bazar knih!
Knihu jsem četla na moje poměry dost dlouho, je totiž opravdu objemné čtivo. Kniha zajimavá, smutná, ale pro mě zkrátka nebyla, nějak jsem se nemohla začít, prožívat ten příběh, vůbec mě to nechytilo. Takže ano za přečtení stojí, ale mé doporučení se zde bohužel nekoná.
Skvělá kniha, brilantně napsaná, náročná, hutná. Asi jediná kniha, kterou jsem načínala vícekrát, protože jsem ji musela vždycky vrátit na rezervaci do knihovny :-) Její čtení vyžaduje plné soustředění - a taky čas. Ale náročného čtenáře plně uspokojí. Z hlediska psychologie člověka je určitě zajímavá i pro psychology a psychiatry, depresivní a sebedestruktivní stavy hlavní postavy jsou zcela realisticky vylíčeny.
Štítky knihy
přátelství homosexualita New York umění láska zneužívání rodina studenti chudoba, bída sebepoškozování
Malý život je knihou, které jsem se vyhýbala jako čert kříži. Jednak z velmi povrchního důvodu (640 stran člověka vyděsí), a pak hlavně proto, že jsem ze všech stran slyšela, že je to pro čtenáře jedna z nejzásadnějších knih života, a že u ní prolili hektolitry slz. Číst dílo s takovými očekáváními je zkrátka těžké, hned na úvod ale můžu prozradit, že jsem se zařadila po bok zástupu fanoušků. Yanagihara velmi pomalým tempem buduje psychologii svých hrdinů, zpočátku působí román takovým nevinným neuchopitelným dojmem a vy si říkáte, tyjo, co na tom všichni mají. Pak ale začnou na povrch vyplouvat temnější události z minulosti, vztahy se propojují a prohlubují a vy si najednou uvědomíte, že vám na hrdinech záleží, místy dokonce víc než na tom, co se děje kolem vás v reálném světě. Malý život stojí na postavách a jejich vývoji, děj je druhotný. Autorka nás provází celými dekádami života svých hrdinů, někdy nás nechá do nějakého roku jen nahlédnout, jindy je popis ucelenější. Pokud se bojíte útržkovitosti, tak nemusíte, a to říkám jako někdo, kdo epizodnost děje nesnáší. V tomto případě dojde k naprosto ladnému propojení všech informací, přesto ale Yanagihara ponechává některé detaily nevyřčené a vy si tak můžete jen domýšlet, čím vším si protagonista Jude prošel. Pokud byste si měli letos na moje doporučení přečíst nějakou knihu, pak ať je to Malý život, pozor však na to, že dílo dost explicitně tematizuje násilí, sexuální orientaci, sebepoškozování a další nelehká témata. Pro mě jsou však stěžejními náměty bezmezná láska a přátelství.