Maminka
Jaroslav Seifert
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/477247/bmid_maminka-Q8L-477247.jpg
4
1267
1267
Nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal svou sbírku zpěvné intimní lyriky už jako zralý, zkušený a známý básník v roce 1954. Půvabné vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci. Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vějíř, Krabice na čaj, Domov,…) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás. S ilustracemi Jiřího Trnky patří knížka do zlatého fondu české literatury a do pokladnice Albatrosu.... celý text
Přidat komentář
Básníkovy vzpomínky na milovanou maminku, domov a dětství. Krásné verše, dojemné. Při čtení mi bylo trochu smutno, staré časy odvál vítr a už se nevrátí.
Takové “jednodušší” básně, ale obsah je zcela jednoznačný,což je i značná výhoda.
Dneska jsem tuto knížečku objevila v knihobudce a i když jsem nikdy na básničky nebyla, tak jsem si jí vzala. Jaroslava Seiferta samozřejmě znám a titul Maminka taky, ale nikdy jsem jí nečetla. Ty básničky jsou milé a na pár stránkách je ve vzpomínkách cítit láska, cit a něha, kterou by mělo prožívat každé dítě. A krásné obrázky od J. Trnky mě zase dostaly do dětství.
Četla jsem kvůli výzvy, jinak bych si poezii nevybrala. Ale beru jako příjemné zpestření.
Obdivuji, s jakou prostotou, civilností a samozřejmostí autor dokáže zachytit útulný dětský svět, dětské vidění a chápání výseku světa mezi ním, maminkou a domovem. Jak v nás dokáže slovem vyvolat, co jsme kdysi v dětství sami cítili a prožívali, a už dávno někam hluboko zasunuli. Díky za připomenutí, že to v nás pořád je. Nádherné dílko, včetně ilustrací Jany Kiselové-Sitekové (Albatros 2016).
“Když prstýnek mám na dlani, hovořím k němu v ústraní.
Na stole svíčka hoří.
Pověz mi, perlo samotná,
v kterém jsi byla moři.”
Myslím, že vše už bylo řečeno. Seifertovy verše vždy potěší duši.
Pohlazení po duši...právě to je dle mého nejvýstižnější popis dojmů z této knihy. Na člověka působí atmosféra tehdejší doby až nostalgicky. Zdánlivě jednoduché a prosté verše, nad kterými člověk nemusí dumat, co jimi vlastně chtěl básník říci, v sobě ukrývají nesmírnou krásu a kouzlo přitažlivosti. Rozhodně ideální začátek čtení tvorby Pana Seiferta, už teď se těším na další díla.
Tato malá sbírka básní je zatím to nejlepší, co jsem z poezie četla. Dojala mě k slzám a nejspíš ji budu číst zas a znovu. Opravdu dokonalá kniha, všem doporučuji i těm, kteří básničky nečtou, protože já donedávna také patřila k nim.
Krásné! Moje nejoblíbenější jsou Vějíř, který jsem se učila do školy před spoustou let já, a Tatinkova dýmka, kterou se před pár měsíci učil můj syn. Nádherná je i Ukolébavka, u které mi bylo líto, že jsem ji neznala, když byly děti malé.
I když jsem nikdy moc poezii nečetla, tahle útlá knížka ve mně zanechala nesmazatelné stopy. Syn jednou recitoval z této knížky na nějaké soutěži a ještě dnes se mi tlačí slzy do očí, když si na to vzpomenu. Nádherná oslava maminky. Dnes tomuto dílu rozumím daleko víc než v mládí, když jsem ještě tu svoji maminku měla.
K čemu mě Seifert inspiroval:
Co jen v těch verších jest?
Smutek, láska a pravda jako do oka pěst.
Probudí Vás ze snu osamění,
a vzpomenete na to – na to, co už tu není.
Pohlazení a nepodmíněná láska,
i když svět kolem Vás praská.
Vy máte tu vzpomínku pořád u sebe,
a ztráta pak bolí méně při pohledu do nebe.
A teď něco k mému hodnocení:
Seifert je právem nositelem Nobelovy ceny. Jeho básně, ač jsou někdy až neúprosně trhající srdce bolestí, ač jsou někdy plny smutku, jsou též i plny radostí. Vzpomněl jsem si na Nezvalova Edisona, ano, je tu vždy něco krásného a vždy něco těžkého v životě co drtí. Ale stojí to za to.
"Bylo to k zlosti; měl jsem chuť,
a hledě na věnečky,
sliboval jsem si: Buď jak buď,
jednou je skoupím všecky.
Však přesto v prvním rozletu
nevzpomenul jsem přísah.
Jsou sladší věci ještě tu,
než byly na těch mísách."
(Cukrářský krám)
Na půdě jsem pro syna do školy hledala Hrubína (musí tam někde být), ale našla jsem Seiferta. Ani nevím, kde se tam vzal, moje kniha to není, asi manželova - což je s podivem, protože on není zrovna vášnivý čtenář. Oprášila jsem desky, sedla a četla a četla, hltala stránku za stránkou. A i když poezii neholduju, protože jí moc nerozumím, tady to tak nebylo.Nejednou jsem se pousmála, nejednou souhlasně pokývala a nejednou i trochu zaslzela. V těch básničkách je všechno - radost, smutek, láska, pravda..... Moc hezké.
Poslední den roku a poslední téma čtenářské výzvy splněno, ale tohle byla asi ta největší výzva. Ne, že bych neměla ráda poezii, ale sama o sobě bych si knížku básní asi nepůjčila a víte co, jak už to tak chodí, nebylo to špatné a co víc, něco bylo nádherné - "Obláček namodralý tiše se rozplýval. To, co jsme milovali, milovat budem dál."
Poezie mě nikdy nebavila. Ale tuto knihu jsem si přečetla s chutí. Básničky nejsou těžké na pochopení a je to psané hezkým stylem.
Básničky, ucelené pod názvem Maminka, jsou moc krásné. Na poezii moc nejsem a proto mám radost, že díky ČV jsem se k tomuto dílu dostala. Díky pane Seiferte, stálo to za to.
Poezie je žánrem, který pomocí slov dokáže dokonale spoutat emoce. Čtenář po přečtení a vnímání slov zjistí, že se ukryté emoce "rozbalí" i v jeho nitru. Přesto, nebo právě proto, je pro mě poezie těžko uchopitelným žánrem. Možná to tajemství tví v tom, že ukrýt emoce za slovem tak, aby je čtenář dokázal přečíst přesně, jak byly myšleny, je velmi, velmi těžké. Pan Seifert je mistrem slov. Síla, něha, cit a hřejivé teplo vnímají ti, kteří dostali od života ten dar mít dobrou matku, nebo se jí darem života staly.
Nejkrásnější kniha poezie, mluví mi z duše. Stále ráda se k ní vracím už asi 50 let.
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1971 |  Maminka |
| 1999 | Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1984 | Býti básníkem |
Maminčino zrcátko mě rozpláče vždy...a tak jsem vděčná, že ještě mámu mám. Krásná sbírka. Plná citu a vzpomínek.