Maminka
Jaroslav Seifert
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/477247/bmid_maminka-Q8L-477247.jpg
4
1267
1267
Nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal svou sbírku zpěvné intimní lyriky už jako zralý, zkušený a známý básník v roce 1954. Půvabné vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci. Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vějíř, Krabice na čaj, Domov,…) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás. S ilustracemi Jiřího Trnky patří knížka do zlatého fondu české literatury a do pokladnice Albatrosu.... celý text
Přidat komentář
Moc hezké básničky. Mám čtyři děti a pro každé jsem tam našla báseň, která se k nim hodí.
"Co by byl bez vzpomínky náš život? Co by byl?"
Milé, sentimentální a nostalgické básně, které se každého svým způsobem dotknou. Věřím, že až budu starší, ukáží se mi tyto verše v celé své kráse.
Veršíky to byly vždy milé. Před desítkami let však se "škraloupem" povinnosti přečíst. Vlastně nevím proč, jsem po knížce znovu sáhl a užasl :o)
Takže se "veřejně odkopu" a přiznám, že pohnutí, které ve mně některé básně vyvolaly, mi stáhlo hrdlo a vehnalo slzy do očí. Četl jsem a četl a rozechvění mne neopouštělo. Křehké, krásné a stále (aktuální) živé verše. Díky, Mistře slova, za ten prožitek!
Tuto sbírku jsem kdysi brala, jako takovou povinnou součást knihovny. Tatínek nás do čtení pomalu vtahoval až vtáhl . Před pár lety jsem si j sbírku půjčila v knihovně - a vlastně se dojímala nad krásou veršů. Poslední události života mě trochu ke knize vrátily - tak krásně a citlivě- snad i něžně- jsem o dětství nikdy nepřemýšlela. Snad i proto, že rodiče brali telefon , měla jsem kam volat, měla jsem se kam krýt. První dopis mamince - každý jsme ho kdysi napsali - a kdy my víme, který dopis bude poslední.
K této knize se neustále vracím.
Dědečkův pohřeb, moje oblíbená báseň. Básně si čtu nahlas a strašně mě to uklidňuje a je mi fajn.Mám knihu s ilustracemi Jiřího Trnky. Je nádherná.Opět si jí pročítám a vzpomínám na své dětství a na to, jak ráda bych zase prožívala ty bezstarostné časy.
Knížku jsem si přečetla, protože byla v povinné literatuře k maturitě. Nejsem milovník poezie, takže jsem si ji moc neužívala. Objektivně ale musím říct, že jde o moc krásné a procítěné verše.
Krásná lyrická sbírka Jaroslava Saiferta, ve které s láskou vzpomíná na své dětství, rodiče, domov a s ním spojené drobnosti, které se člověku neodmyslitelně vryjí do paměti, i ve mně vyvolala obrázky z vlastního dětství a milé vzpomínky na babičku s dědou, k nimž jsem velmi často a ráda jezdívala.
Krásné, něžné verše plné vzpomínek na chudobné dětství, které bylo ale naplněné láskyplným vztahem s blízkými lidmi, zejména s maminkou. Kdyby na mě moje děti jednou vzpomínaly s takovou láskou a něhou jako Seifert na maminku svoji, mohla bych si říct, že jsem svou maminkovskou roli odvedla dobře.
K poezii me to nějak netahne, ale přečetla jsem si Maminku, a musím říct, že jsem měla i slzu na krajíčku. Tak tenká kniha s takovým velkým obsahem, nádhera.
Když jsem chtěl kdysi zkusit číst básně a hledal, čím začít, dostal jsem doporučenou Maminku. A ta mě zasvětila. Jako člověk, který do té doby znal maximálně dětské básničky a možná první 4 verše Máje, jsem byl u vytržení, když jsem našel v rýmované básni verš, který jsem sám znal od své maminky "a nešlapej mi do mokrého".
Páni, ona může být v básni tak banální věta? Ale tady zní úplně jinak, sama o sobě krásně.
Vedle sbírek Chlapec a hvězdy a Šel malíř chudě do světa, které poprávu do historie nevstoupily, působí Maminka trochu jako zjevení. Protože nejde o nekonformní veršíčky k obrázkům selské idyly, ale o osobní výpověď, která jde hloub. Lyrický sobjekt je zde opravdu dítětem, nebo se na své dětství rozpomíná (i s jistou trpkostí, vědomím ztráty). Proto jsou zde intenzivní barvy, vůně, city. A působí to autenticky. Zároveň se do dětství vlamují iniciační zážitky, setkání s erotikou, se smrtí, s nepochopenou bolestí dospělých. Seifert si uprostřed témat, která by mu v padesátých letech nemohl nikdo vytýkat (život proletářské rodiny, dětství a mládí, která byla tehdy součástí kultu), našel dost prostoru pro otevřenou zpověď, problematizaci, lidskost, intimnost (název je vlastně dost odvážný, uvážíme-li, že nejde o knihu pro děti).
Seifert jako génius verše najednou mluví přirozeně, jak se mluvilo doma, rýmy a rytmus jakoby se do řeči připletly mimochodem. A tak se mu povedlo (poprvé a naposled) napsat opravdu knihu, která mohla mít úspěch u proletariátu, jak si to kdysi vysnil.
A já díky němu miluju poezii. Takže díky.
Je to jedna z nejmilejších knížek mého dětství a nakukuji do ní dosud. Knížka je plná něhy, lásky a vřelosti k mamince.
Pro mě vzpomínka na školní léta, kterou jsem si oživila, když jsem si teď o prázdninách s mojí kamarádkou gymnazistkou četla tyto krásné verše. Spoustu z nich jsme recitovali už v dětství a teď jsem se po nich s radostí ohlédla.
Moc na poezii nejsem, je pro mě těžké vůbec pochopit, co tím chtěl básník říci. Ale tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala. Básně jsou vlastně prosté, ale mají v sobě tolik vřelosti a nostalgie. Budu se k Mamince rozhodně vracet. A sáhnu určitě i po dalších Seifertových dílech.
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1971 |  Maminka |
| 1999 | Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1984 | Býti básníkem |
Vzpomínka na střední školu a na tátu, který mi tuto malou knížku koupil. Tak nějak přišla chvilka a já po ní sáhla. Některé básně zůstaly v paměti.... Toto vydání je s kresbami Ludmily Jiřincové (z roku 1986). A kterou báseň mám já nejvíc ráda? .....První dopis mamince.