Mandolína kapitána Correliho
Louis De Bernières
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/279024/bmid_mandolina-kapitana-correliho-jFk-279024.jpeg
5
580
580
Polozapomenutý ostrov Kefallénie se neprozřetelně a nepředloženě zvedá z Iónského moře. Je to ostrov tak prastarý, že ze samotných skal dýchá nostalgie a červená půda leží zmámená nejen prudkým sluncem, ale hlavně nesnesitelnou tíhou vzpomínek. Odysseovy lodě byly postaveny z kefallénských sosen, jeho tělesná stráž se skládala z kefallénských obrů a podle některých autorů nestál jeho palác na Ithace, leč na Kefallénii. takto začínají „Osobní dějiny Kefallénie“ vesnického doktora Jannise, zaníceného historika amatéra. Poklidnému sepisování dějin je ovšem brzy konec, neboť v roce 1941 i na dosud idylickou Kefallénii doputuje druhá světová válka v podobě italských okupačních jednotek. Mezi nimi je i kapitán Antonio Corelli, člověk kultivovaný a vtipný, navíc skvělý mandolinista. Shodou okolností je nakvartýrován do rodiny doktora Jannise, jehož dcera Pelagia je sice od počátku rozhodnutá charismatického a bezelstného Itala nenávidět, nakonec si ho ale proti své vůli zamiluje. To by bylo v pořádku, kdyby za a) neměla snoubence u řeckých komunistických partyzánů a za b) kapitán nebyl — alespoň oficiálně — nepřítel… Takto vypadá ve velmi hrubých obrysech zápletka románu, který si získal nejen Cenu spisovatelů Britského společenství za nejlepší knihu roku 1995 eurasijského regionu, ale hlavně srdce čtenářů po celém světě. Tento příběh o lásce, cti a pomstě je totiž neobyčejně vtipný a zároveň hluboce tragický, zdařile absurdní ve stylu Hellerovy Hlavy XXII, laskavý i uměřeně sentimentální, ale v popisech italského tažení až bezděčně naturalistický. Jde o rafinované podobenství, jak nacismus a komunismus, ony zrůdně neosobní a skrznaskrz zločinecké ideologie, dokážou neúprosně rozdrtit konkrétní lidské osudy. Podtrženo a sečteno — rekviem nad hrobem století, které vtančilo do dějin s valčíkovým optimismem pokroku a končí zas v krvi a pochybnostech. Ostatně — jak říká Josef Škvorecký — koho kdy utěšila historie?... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2001 , BB artOriginální název:
Captain Corelli's Mandolin, 1994
více info...
Přidat komentář
Mandolína kapitána Corelliho je jedna z knížek, kterou jsem si chtěla delší dobu přečíst.
Hned na začátek říkám, že je to naprosto skvělá kniha. Strhující, ironická, napínavá, smutná, občas dost naturalistická a krásná.
Autor mapuje období vpádu italských vojsk do Řecka za vlády Mussoliniho. Příběh se odehrává na ostrově Kefallonia. Italský kapitán Corelli, který je hlavně muzikant a v armádě je spíše omylem, se během okupace nastěhuje k řeckému lékaři Jannisovi a jeho jediné dceři Pelagii.
Kromě milostné linky se v příběhu vine jako červená nit zmar a nepředvídatelnost války, autor do detailu popisuje průběh okupace a například rozhodnutí jednotlivých velitelů a co to má pak za následky.
Příběh je skvěle vyvážen po beletristické i faktografické stránce. Zase jsem si položila další střípek mozaiky k řecké historii a k tomu, co předcházelo rozpoutání občanské války v Řecku (na což zase navazuje kniha Až uvidíš moře).
Postavy tady byly geniální: doktor Jannis (nestudovaný), Pelagia - dívka emancipovanější, než bylo v té době v Řecku přijatelné, bystrý a vtipný Corelli, statečný italský voják Carlo a jeho láska k mužům, silák Velisarios, Kokolis se Stamatisem - jeden roajalista, druhý komunista a přesto skvělí přátelé a mnoho dalších.
Konec mě poměrně dost překvapil a zajímalo by mě, co chtěl autor přesně říct tím úplně posledním odstavcem. :-)
"Má ještě dost času, aby se probudil, pojedl chleba okořeněný oreganem, spočítal stádo a vyhnal ho na pastvu. Jeho život běžel mimo čas, klidně mohl být jedním ze svých předků..."
"Ženy sekýrují, jenom když mají pocit, že si jich nevážíme."
"Neštěstí se skryje ve spánku."
Možná mi nesedl autorův styl, přišlo mi to vše nějak na sílu. Možná je to překladem, těžko říci. Nedočteno. (Edit: Ozval se mi dotčený překladatel, pan Janiš, s tím, že překlad je výborný. Resumé: překladem to tedy nebude.)
Kniha vypráví těžký příběh, ale nikdy nesklouzne k sentimentu, dokonce ani v závěrečné scéně.
Doufám, že tuto knihu mohu zařadit mezi "boj za lidská práva" - je to z doby válečné, obyvatelstvo Kefallenie o svá práva bojuje s okupanty, Carlo bojuje za svou "odlišnost"... Krom toho mám ráda ten film a potěšilo mě, že v knize jsou moje oblíbené scény. Postavy doktora Jannise a Pelagie jsou skvělé v obou provedeních, Drosula je sympatičtější v knize a Mandras, který je na zabití ve filmu je v knize ještě větší "eso". A kdo se chce naučit nějaké "základy" italštiny a řečtiny má možnost díky slovníčku na konci knihy :-))
O hvězdičku míň dávám spíš kvůli sobě, protože bohužel neznám souvislosti, v Kindlu se blbě listuje na konec ke slovníčku cizích výrazů a protože jsem marná, co se týče historie. Proto myslím, že mi některé věci unikaly nebo nevyzněly tak, jak by mohly. Některé pasáže knihy byly vynikající, třeba plastické popisy války nebo pamflet ohledně Duceho. Oceňuji, že se autor/překladatel nebáli použít ve správnou chvíli správné sprosté slovo. Příběhy hlavních hrdinů, především Pelagie, vyvolávaly celou škálu pocitů. Překlad je ovšem skvělý.
Ačkoliv je tady kniha hodnocena velmi kladně, nejsem si jistá, zda ji všichni hodnotí s tím, že doceňují její genialitu. Podle mě to jde jenom tehdy, pokud trochu znáte Řecko, Řeky, Italy a nejspíš i Brity. Řecko je mou srdcovou záležitostí, stejně tak Kefalonie, kterou považuji za nejkrásnější řecký ostrov. Není mi cizí ani chování Italů a musím říct, že to, jaké mám zkušenosti s jejich humorem, nemá zas tak daleko od Corelliho. Ani nevím, kde začít... Jestli chválit ty neuvěřitelně výstižné a trefné popisy krásy Kefalonie, jejího světla, její historie, které kontrastují s ironickými komentáři doktora Jannise. Jestli tady vyzdvihovat, že kniha je napsána tak, že co chvíli nekontrolovatelně vyprsknete smíchy - od vytahování hrášku z ucha přes laškování Pelagie a Corelliho (Corelli ze sebe dělá psa, Pelagie ho "omylem" políbí...) až po seskok britského intelektuála z Etonu, který mluví jen starořecky. A pak je tady ta neuvěřitelně popsaná krutost a nesmyslnost událostí nejen na Kefalonii, je tady vyprávění z pohledu Carla, je tady Metaxasovo "ne" nebo cesta do Mandrasovy prosťounké duše, Jannisovo definování lásky, Pelagiino uvědomění reálného výstupu z jejího vztahu s Mandrasem nebo kontrast mezi tím, jak vnímala, když se fyzicky změnil Mandras, a jak vnímala, když se fyzicky změnil Corelli. Někdy není úplně jasné, jestli se smát nebo brečet - třeba když Carlo a Francesco odpálí strážní věž. Častokrát jsem při čtení dělala obojí najednou, a takhle to asi v téhle knize má být.
Po Hlavně XXII a Posledním kabrioletu jsem si nemyslela, že mě ještě něco takhle odrovná, dostane, potěší. Nevím, co teď budu číst, protož Mandolína nejspíš degradovala všechny ostatní knihy...
Tak toto bola jedna z najlepších kníh aké som čítala!
Mix žánrov, také živé vykreslenie Grécka, až som si skoro zbalila kufre a odcestovala a veľmi silný príbeh lásky.
Napriek tomu to nie je žiadna povrchná červená knižnica.
Tie postavy sú také úžasné a živé a ja som si každého obľúbila tak veľmi, až mi prišlo smutno po prečítaní knihy.
To, že autor nie je Grék alebo Talian ma fakt prekvapilo, pretože sa očividne vyzná nielen v geografii, ale aj jednoznačne v histórii.
Takže som sa nielen nadchýnala, ale aj som sa niečo nové dozvedela.
Veľmi dlho som z podobného žánru nebola tak nadšená ako som práve teraz a presne kvôli takýmto pocitom milujem čítanie.
Ďakujem pán autor, dúfam sa ešte niekedy stretneme.
Bez váhania a rozmýšľania za 5*!
Vlastně je to pořád to samé jako jihoamerická trilogie, jen tentokrát v Jihoevropě.
A tak mě to zas bavilo i stejně. Zas ani těsně po skončení knihy nevím, o čem to bylo. :)
Takže možná už nepotřebuju číst další knihy autora...
Ale určitě ještě po nějaké sáhnu.
Zas po delší době jsem sebrala sílu a pustila se po několikáté do poslechu audioknihy, fantasticky načtené Ladislavem Mrkvičkou. A zas mě příběh plný lásky, utrpení, bolesti a touhy rozsekal. Jako pokaždé...
Už třikrát jsem se vrátila k této knize a prostě ne a ne se začíst.
Podle hodnocení bych řekla, že to musí být skvělé čtení, ale nevím čím to je, že se nemůžu chytit.
Asi už se nebudu ani pokoušet.
Krásná a hluboká.
Mandolína kapitána Corelliho je kniha o lidskosti, v tom pozitivním i negativním co toto slovo obsáhne.
Děj se odehrává v Řecku kolem druhé světové války a po ní. Ve válce platí jediný zákon - pravidlo silnějšího, které spolu s válečnými následky představuje největší zatěžkávací zkoušku toho dobrého v člověku.
Autor nás přesvědčí, ze ať se jedna o mladou dívku, která sedíc v kadibudce, premita o svém věnu nebo o předního státníka, jenž svým rozhodnutím ovlivní světové dějiny, oba jsou to “jen” lidé. Každý z nás je nejprve člověk a potom všechno ostatní.
Osudy lidí jsou popisovány s odlehčeným humorným nadhledem, což zvyšuje čtivost, alespoň pro mě - zarytého odpůrce válečné literatury. I když jsou osudy hrdinu neradostné, příběh končí optimisticky.
Kniha obsahuje spoustu informací z historie, literatury, filozofie, lékařství, politiky. Zajímavá je i po stránce jazykové.
Jediné co jaksi autorovi nevěřím, je ten kozel.
Buď to si ho vymyslel nebo mají v Řecku zvláštní druh přežvýkavců.
Naše kozy by papir nesežraly, ani kdyby na něm byly zapsány bůhvíjaké zásadní myšlenky :)
Docela nečekaná souvislost – protože text je hodně válečný, podobný článek jsem četl na téma Proč jsou Rusové tak brutální na Ukrajině: str. 68/ „Také jsme zjistili, že jakmile je napětí z čekání u konce, přichází divoké vzrušení, které někdy po boji přechází do slaboduchého sadismu. Vojáci nejsou vždycky zodpovědní za zvěrstva, která spáchali – z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že podobné výstřelky jsou přirozeným důsledkem pekelné úlevy pramenící z toho, že člověk už nemusí myslet. Ukrutnosti nejsou někdy ničím jiným než pomstou zmučených. Katarze, to je to slovo, po kterém jsem pátral.“
Slaboduchého sadismu si v téhle knížce užijete.
Jsou ho plné dějiny.
Film som videla už dávno. Kniha však je pestrá, postavy a emócie, miestami som sa smiala, miestami som bola smutná. Ako v živote. Čítala som aj Partizánovu dcéru, ktorá sa mi tiež veľmi páčila.
Z knihovny jsem si na služebku vypůjčil několik knih a zrovna tahle byla fakt hodně dobrá. Četla se dobře, ale byla taky dost smutná.
Opravdu pozoruhodná kniha. Ta směsice pocitů, emocí a rozpoložení, které dokáže se střídáním ve čtenáři probouzet, je opravdu velice pestrá a intenzivní.
Ještě v první třetině jsem si nebyl ještě úplně jist, plným počtem, ale ve druhé půli dávám zasloužený plný počet strun...tedy ehm, hvězd samozřejmě.
Kniha má pomalší rozjazd, ale dajte jej šancu. Je krásna a drsná. Vojnová okupácia a popri tom história Grécka, zemetrasenie v roku 1953. Pri jej čítaní som sa niekedy zasmiala a niekedy mi vyhŕkli slzy. Láska, nenávisť, priateľstvo, krutosť, odpustenie, osamelosť i obetovanie sa. Citlivo rozpráva o osudoch rôznych ľudí, ktorých životy zmenila vojna.
Obával jsem se, že poté, co jsem viděl filmovou verzi, bude pro mne tato kniha trochu nudná. Nic nemohlo být dále od pravdy. Je to nádherný, strhující román při jehož čtení se budete smát i plakat. A samotné filmové dílo se tímto románem inspirovalo jen volně.
Audiokniha
Tohle krásné dílo jsem si poslechl ušima ale i zkouknul film očima. Potvrdilo se zase známé: film nikdy nedosáhne kvalit knihy. Ne že by se mi nelíbil filmový představitel kapitána Corelliho v podání Nicolasa Cagea, knižní příběh byl víc obsáhlejší, šel do hloubky a konec nebyl takový romantický happy end jako ve filmu.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno ostrovy Řecko války hudební nástroje romance otcové a dcery
Autorovy další knížky
| 2002 |  Mandolína kapitána Corelliho |
| 2005 | Ptáci bez křídel |
| 2001 | Válka o zadnici Dona Emmanuela |
| 2002 | Seňor Vivo a drogový baron |
| 2004 | Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána |
Tento trpko-sladký román zachytávajúci celú mozaiku príbehov o odvahe, láske, oddanosti a zrade, na pozadí tragických udalostí 20. storočia, v Grécku. Kniha ma nesmierne chytila hneď od prvých strán. Je až neuveriteľné, ako autor dokázal namiešať komediálne a tragické prvky bez toho, aby to vyznelo trápne či dehonestujúco. Bernières má naozaj talent. Všetky charaktery sú výborne vykreslené a čitateľ môže sledovať, ako sa vplyvom rôznych udalostí menia. Veľmi som si obľúbil postavu doktora Jannisa, ktorého inteligencia, priamočiarosť až ironickosť posunula knihu na úplne iný level. Romantická linka je síce ku koncu dosť sentimentálna, ale nie gýčová. Niektoré scény sú naozaj veľmi silné, naturalistické a ukazujú nám, že mi sami sme silnejší, než si uvedomujeme. V texte sa nachádza veľa veľmi múdrych úvah o živote, spoločnosti, láske ale aj vojne či smrti. Kniha mi miestami pripomínala tvorbu Alberta Moraviu. Myslím tým témou a prostredím, nie spracovaním. Ak uvažujete, že si prečítate niečo z edície MM alebo nejakú hodnotnú klasiku, Mandolína kapitána Corelliho je určite skvelá voľba.