Matka noc
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1790/bmid_matka-noc-Vn9-1790.jpg
4
320
320
Vonnegut je George Orwell, doktor Caligari a Flash Gordon, ti všichni vtěsnaní do osobnosti jednoho spisovatele, napsal o Vonneguttovi časopis Time. Matka noc patří k vrcholům jeho tvorby. Vypráví groteskní příběh Howarda Campbella, původem Američana, od dětství však žijícího v Německu, kde ho zastihl nástup nacistů k moci a druhá světová válka. Campbell pro režim pracoval v nacistickém rádiu a po válce mu za to hrozí trest. Ve skutečnosti však pracoval pro Američany jako špion. Jenže jak to dokázat?... celý text
Přidat komentář
Je to mistrovsky napsané, napínavé a plné palčivých otázek, jsem z textu tolik nadšená, že se musím pustit i do dalších autorových děl.
„Zajíc dějin zase jednou
předbíhá želvu umění.“
Citát z knihy
Za sebe musím konstatovat, že to byla hodně zvláštní kniha. To téma je celkem jednoduché. Řekl bych, že prakticky každý z nás má dvojí tvář. Zde je to mnohem závažnější. Byl to zrádce nebo hrdina? Světec nebo mučedník? Pravda ale nebývá pouze jedna. A svědomí? Někteří takový termín vůbec neznají.
Tretia Vonnegutova kniha na mňa urobila zatiaľ najlepší dojem. Sarkazmus a absurdita premiešané s realitou- pre mňa akási jeho verzia Hlavy XXII. Toto budem isto čítať ešte niekoľkokrát.
Příběh o muži, o němž se předpokládalo, že je válečným zločincem, spáchal velezradu, zločiny proti lidskosti, a zločiny proti vlastnímu svědomí.
Byl …
– tím, jenž pošpinil to nejsvatější lidské právo, právo na život v míru, ale taky
– tím, jenž byl překvapivě mužem se skrytě ctnostným nitrem!
Vonnegutův příběh …
– je příběhem o fanatismu instituce, jejímž účelem bylo hubit lidské bytosti po miliónech,
– je výpovědí o nesprávném pochopení hodnot, o relativitě pravdy, o zločinu a vině,
– je pokusem o vysvětlení schizofrenie doby, která nutila ignorovat skutečnosti a podřídit se tak šíleným názorům a myšlenkám,
– je ukázkou toho, jak lze legitimizovat, prostřednictvím všeobecně vymáhané pravdy, zlo,
– je působivým připomenutím toho, že válka nenechá na pokoji nikoho!
Svým zvláštním rozměrem černého humoru a sarkasmu zaplnil autor příběh, o touze jednoho muže skončit tu nekonečnou hru na schovávanou, jež mu zachránila život a zároveň mu z něj udělala peklo, aby tak možná ještě víc ukázal na zločiny proti lidskosti, které by neměly být nikdy zapomenuty.
„Jak dávno ta válka, ta II. světová válka, byla! Jak dávno se staly ty zločiny v ní! Jak na to všichni skoro zapomenuli, dokonce i samotní Židé - alespoň ti mladí.“
A víte, co je nejhorší? Že příběh, na první pohled plný humorného sarkasmu a ironie, jejímž prostřednictvím Vonnegut (ve všech svých knihách) přemýšlí o válce a jejich následcích, je přes to všechno, vlastně šíleně skeptický – nevidí totiž pro lidi lepší budoucnost, naopak, stane se, že ztratíte i poslední iluze o schopnosti lidí učit se z vlastních chyb!
„Myslím, že svět přestal existovat v první světové válce, kdy lidé radostně posílali své děti do zákopů po stovkách. Myslím, že tehdy zanikla civilizace. To nejhorší se již stalo. Ne, že se to stane, již se to stalo. "
Je to už dávno, co se tento příběh, a mnoho a mnoho dalších podobných, odehrál, a pořád ta otázka visí ve vzduchu … „Proč?“
"Kdybyste o tom napsal knihu," řekl, "a tam na tuto otázku, na toto ‚Proč?', odpověděl, napsal byste doopravdy velkou knihu."
"Vy tu odpověď znáte?" zeptal jsem se.
"Ne. A proto bych zaplatil pěknej balík za knihu, ve které by ta odpověď byla."
...
„Kde je zlo? To je ta velká část každého člověka, která chce neomezeně nenávidět, nenávidět s Bohem na své straně.“
Bohužel, hodně, hodně moc, aktuální :-/.
A humor, ten chutná … pořádně hořce!
"Přineslo vám to hodně velké uspokojení?"
"Ne," řekl, "byl jsem jako skoro většina těch, kdo prošli válkou."
"Co tím myslíte?"
"Došel jsem tak daleko, že jsem necítil nic."
Asi jsem od toho čekal víc, ale celý mi to přišlo divný. Že začátku jsem se fakt bavil, druhá čtvrtina začala jako slušný a smutný drama a od druhé poloviny jsem se už jen nudil, aniž by mě zajímalo, jak to celé skončí... Škoda
I když tato kniha byla méně chaotická než Snídaně šampionů, stejně tam je poznat ten rozevlátý chaotičtější autorův styl, který jsem ve Snídani nechápala. Tady mě asi i to mírné roztříštění bavilo. A celkově, i přes to těžší téma, je kniha lehce a vlastně vtipně psaná.
Pro mě prostě zajímavý způsob psaní bez ohledu na samotné téma. Určitě se pustím i do nějaké další autorovy knihy.
Matka noc je kniha venovaná vážnej téme na zamyslenie, napriek tomu však na jeho spracovanie volí ľahký, niekedy až groteskný, tón. Je označovaná aj ako čierna groteska. Rozpráva príbeh Howarda Campbella, pôvodom Američana, od detstva však žijúceho v Nemecku, kde ho zastihol nástup nacistov k moci a druhá svetová vojna. Je naverbovaný do vojny ako člen tajnej služby USA, aby počas druhej svetovej vojny v Nemecku ako hlásateľ v rádiu šíril nacistickú propagandu a prostredníctvom šifier informovať spojencov. Po vojne ho hľadajú ako vojnového zločinca. Absurdne vtipný, absurdne reálny príbeh o vine a zmysle pre spravodlivosť, o bezcharakternosti a hrdinstve v absurdnej dobe.
VYNIKAJÚCE!
Skvělé, po dlouhé době jsem přečetl další knihu od Vonneguta a zase jsem nadšený (jako u jiných autorů platí, že není na škodu si dát chvíli pauzu). Je to taková beletristická komediální variace na Eichmanna v Jeruzalémě.
Vonnegutova absurdní groteska, plna černočerného humoru, odehrávající se po válce. Hlavní hrdina, vypravěč, Howard W. Campbell Jr., se zdánlivě s nadhledem pokouší řešit své (ne)provinění během války, když vysílal štvavé reportáže podporující myšlenky holocaustu, byť v pozadí jeho angažmá stálo cosi diametrálně odlišného...
I když sám vypravěč se zdá být upřímný a postupně odhaluje o sobě vše, co odhaleno býti má, u dalších hráčů není vůbec jisté, kdo lže a kdo mluví pravdu. A ano, ukáže se, že lžou vlastně všichni, kromě vypravěče. Hrozivé téma nacistického řešení židovské otázky dostává bizarní a absurdní podobu...
Doporučuji.
Absurdně vtipný, absurdně reálný příběh o vině a smyslu pro spravedlnost, o bezcharakternosti a hrdinství v absurdní době. Howard Campbell je zde typickým příkladem netypického amerického hrdiny druhé světové války.
„Člověk je tím, čím předstírá být [...]“. Je americký literát naverbovaný do služeb tajné služby USA, aby během druhé světové války v Německu jako hlasatel šířil nacistickou propagandu toho nejhoršího druhu, byť to bylo prostředkem, jak informovat spojence o důležitých událostech, skutečným nacistou, nebo ho tento motiv vyviňuje?
Matka noc je zvláštní kniha věnovaná vážnému tématu k zamyšlení, přesto však k jeho zpracování volí lehký, někdy až groteskní, tón. Jak jsem si přečetl na přebalu knihy, to je podle všeho poznávací znamení děl Kurta Voneguta, Jr. Ústřední otázka, která stojí v samotném jádru knihy, totiž to, zda byl Howard Campbell skutečně vinen a odpovědný za zlo, kterému jeho projevy přispívaly, nabízí, jak to v takových případech bývá, zajímavou sondu do myšlení lidí. Přiznám se, že sám na tuto otázku nejspíš nemám jednoznačný názor. Pravděpodobně bych se přikláněl k tomu, že skutečně to, jací jsme z velké části utváří naše skutečné činy, a to bez ohledu na naše vnitřní přesvědčení, je-li toto přesvědčení v rozporu s těmito činy. Jinými slovy, můžeme vnitřně nesouhlasit s tím, co děláme, ale o tom jací jsme budou ve finále více vypovídat právě naše činy. V případě Howarda Campbella je tato otázka samozřejmě zkomplikovaná tím, že on svým jednáním, poněkud schizofrenně, také přispěl jistému dobru. Pokud bychom chtěli s konečnou platností posoudit morálnost jeho činů, pak bychom museli ve smyslu filozofie utilitarismu nějakým způsobem změřit, zda dobro, kterému přispěl převáží zlo, které způsobil. Pokud je to vůbec možné. Rovněž pokud v našem vnímání spravedlnosti tíhneme spíše ke kategorickým soudům, nemusí toto pro nás vůbec být přijatelné.
Kromě této myšlenky a dále několika zajímavých poznámek, mě ale kniha nijak zvlášť neoslovila. Něco mi tam chybělo.
Matku noc jsem si poslechla jako rozhlasovou četbu na pokračování. Howard Campbell jr. se vám dostane pod kůži a vy ho musíte i proti své vůli litovat. Doteď, když zavřu oči, tak slyším jeho hlas. Příběh samotný nám nabízí nejedno nemalé překvapení. Rozhodně dva infarktové zvraty (aspoň pro mě, jsem velmi emotivní čtenář/posluchač). Na malém prostoru Vonnegut jr. rozehrál neskutečnou partii napříč nejkrutějšími dějinami moderního světa. A ten konec? Ten jsem rozhodně nečekala. Byla jsem fascinovaná, nadšená a naprosto unešená. A taky zoufalá. Ale ono to ani jinak skončit nemohlo. Matka noc byla druhou knihou v mém triptychu příběhů z druhé světové války.
Připojuji se k 666Jitce - knihu jsem nečetl, ale slyšel na Vltavě. A byl jsem naprosto fascinován. Michal Bumbálek má dokonalý hlas, a umí ty hrůzy číst dostatečně nezaujatě, aby o to víc vynikla ta absurdita nebo děs. Kdyby to četl exaltovaně, úplně by to shodil. V jeho interpretaci je i něco ďábelského - ten frajerský tón a klid, ta samozřejmost líčení, je prostě velmi funkční. A co se textu týče, nemám slov. Vynikajicí. Nejcennější je právě to, že to líčení je takové informativně-strohé (což právě interpret nebo jeho režisér přesně odhadl). Je to krutá bilance válečného zločince, jejíž síla je v tom, že člověk má tendenci ho i pochopit, dokonce snad až omluvit - ačkoliv ve spodním proudu člověk ví, že je to zrůdnost. Tyto rozpory dělají z knihy dílo světové úrovně, na kterou se jen tak zapomenout nedá. Prostě opravdu umění. To není žádná Morštajnová nebo Viewegh... Takže doporučuji všemi deseti.
Mnohovrstevnatá variace na téma zločin a trest ve svérázném, tragikomickém životním příběhu bývalého nacistického propagandisty, kde se to zakuklenými špióny, fanatiky a životními ztroskotanci jen hemží...
Pokud je Matka noc přirovnávána k černé grotesce (a karikaturní charaktery i bláznivé obraty v ději tomu přisvědčují), pak K.Vonnegut v podobě smutného klauna Howarda Campbella s černým humorem vypovídá o relativitě kategorizací jako dobro, zlo, vina a spravedlnost ... a především o neblahém sklonu lidstva přisuzovat všemu vysoce subjektivní úhel pohledu.
"Říkejte si co chcete o sladkém zázraku víry, která se netáže; já to, že to někdo dokáže, považuju za příšernou a naprosto hnusnou věc."
„Bojovat má smysl se spoustou všelijakých věcí, ale nikdo nemá právo nenávidět bez jakýchkoli zábran, a představovat si, že sám Bůh Všemohoucí s ním nenávidí taky.“
Matka noc je příběh, který obrací na hlavu koncept takzvaného nespolehlivého vypravěče. Howard W. Campbell Jr. je k nám sice upřímný a otevřený (přestože se informace, pravda, dozvídáme postupně a po kapkách), zato v jeho okolí není pravdivého nic. Není nic, o co by se mohl opřít, co by mu mohlo dát v jeho životním směřování pevný bod. Není se co divit, že nenachází potřebnou energii k tomu, aby vlastnímu fungování vtiskl nějakou tvář. Nevyhnutelně je tak ve svém poválečném životě jen objektem, jen listem bezmocně plujícím na hladině dravého proudu dějin.
Jako obvykle je Vonnegut hravý a sršící nápady (pokud chcete vědět, co čeká na dalších stránkách, stačí si představit tu nejméně pravděpodobnou možnost :-), ale imaginace a grotesknost zápletek by neměla odvádět pozornost od velmi vážných otázek, které román klade: je omluvitelné zlo, pokud je krycím manévrem pro konání dobra, posvěcuje chvályhodný účel nenávistné prostředky? Dokážeme rozpoznat, kdy takovým chováním způsobíme víc škody než užitku? A dokážeme se pak zastavit? Nebo obecněji: můžeme svět rozdělit na Dobro a Zlo jako na dvě zřetelně oddělené entity? Vystačíme si s takovou klasifikací jednou provždy? Neměli bychom spíš každý den vážit každou naši jednotlivost jako na lékárnických vahách?
Jako u mnoha skvělých knih, i Matka noc nabízí mnoho přesahů mimo časovou linii svého děje. Zde jsem byl až překvapen, jak přesně popisuje Vonnegut mentalitu internetových názorových bublin dávno před vznikem internetu :-) Jsme holt pořád stejní, pořád stejně nepoučitelní, pořád stejně sami sobě škodící. Místo abychom ve světě trpělivě hledali pravdu, hledáme ve světě jen potvrzení svých postojů, logice navzdory. Neprospívá to ani nám samotným (je to jen dočasná útěcha z uklizených šuplíků), ani našemu okolí.
„Děsivá vlastnost klasického totalitního myšlení spočívá v tom, že každý takový převodový systém, i když je nevím jak zmrzačený, mívá přesto na svém obvodu nepoškozená dílčí ozubení, která bezvadně fungují. Ty chybějící zuby, to jsou samozřejmě prosté evidentní pravdy, ve většině případů přístupné a srozumitelné i desetiletým dětem.“
Knihu jsem četla ušima v rámci četby na pokračování v rádiu, je to famózní, nevím jak moc je ovlivněno dílo audiozpracováním, ale hluboce smekám a klaním se, něco tak dobrého, tak skvěle vypointovaného jsem už dlouho nečetla ani neslyšela.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Zajímavá kniha, která věru netradičním způsobem pojímá téma viny a trestu, ne/možnosti cesty zpět a vykoupení. Postava Campbella má v sobě něco z filozofa a něco z Forresta Gumpa, spojujících se ve vyhořelém a životem zklamaném, přesto však sympatickém chlapíkovi.
V dnešní době, kdy se celá společnost rozpadá na nejrůznější vzájemně znesvářené skupiny jdoucí proti sobě s fanatickým zápalem, je to velmi užitečná a varovná kniha. Leč jak praví klasik, historie je učitelka s nejblbějšími žáky...
SPOILER: není mi jasná logika ústřední premisy, na které je celá zápletka postavena. Proč nebylo po válce možné přinést pravdu o tom, že Campbell byl americkým špionem? V této roli byl přece nadále nepoužitelný, ani jej dále nevyužívali žádným jiným způsobem.