Mechanický pomeranč
Anthony Burgess
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/144004/bmid_mechanicky-pomeranc-WhL-144004.jpg
4
2333
2333
V blíže neurčeném velkoměstě se pohybuje parta teenagerů, která se vyjadřuje specifickým slangem a na primitivní úrovni se baví pácháním násilí na druhých bez nejmenších výčitek svědomí. Teprve s přicházející dospělostí dokážou někteří z nich, mezi nimi i hrdina této knížky, přemýšlet nad dosavadní existencí a pokoušet se o život podle jiných měřítek. Podobnost s některými skupinami současných mladých lidí je nápadná a alarmující. Úspěšný kultovní román z 60. let 20. století od nekonvenčního anglického autora sugestivně zobrazuje děsivost individuálního i společenského násilí a hloubku lidské bezcitnosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1996 , Volvox GlobatorOriginální název:
A Clockwork Orange, 1962
více info...
Přidat komentář
Burgess v 1985 cítil potřebu Mechanický pomeranč osvětlovat s lampičkou v ruce, ale to je uplně zbytečné - buď člověk tomuto dílu vyhoví, nebo jednoduše ne. Za mě - jeho dílo zůstane navždy většinovou masou lidí nepochopeno, respektive... nepochopeno je špatné slovo, správné by mělo být něco jako neakceptováno, nevnímáno, neinterpretováno v jednom. Burgess tedy sám přiznává, že v knize částečně selhal a jal se ji vysvětlovat.
Tím dal knize rozměr aspoň částečně, který chtěl, ale já si prostě myslím, že to dělat nemusel.
Burgess měl v závěru asi bohužel krutou pravdu a doslov pana Šenkyříka asi vystihuje celou podstatu věci nejtrefněji ze všech těch tun komentářů a i já tohle dílo pochopil tímhle stylem a jak říkám - ten iluzorně praktický výklad v 1985 s ostatním tématem ve mně vyvolává pocit, že se Burgess zalekl sám sebe a Mechanický pomeranč napsal v těžkém tripu, který mu způsobil pravdomluvnost. Dobře pro nás.
(SPOILER) Jedna z mála knížek, který nechci číst znova. Alex a jeho frendíci byli tak nechutní, že mi to jednou bohatě stačilo. Je fajn, že se hlavní hrdina napravil a že na něj použili trochu jeho vlastní metody. Víc ale oceňuju překladatele, kterej v podstatě napsal knížku znova, takovou práci s jazykem jsem ještě neviděla.
Keď som sa dozvedel, že nakladateľská značka Odeon nám tento rok priniesla nové vydanie tohto kultového románu, vedel som, že nastal ten správny čas, aby som aj ja po ňom siahol. Myslím si, že je to kniha, ktorá už dnes čitateľa nešokuje svojou brutalitou ako tomu bolo, keď v 60. rokoch prvýkrát vyšla. Od tých čias bolo napísaných veľké množstvo brutálnejších a naturalistickejších kníh. Napriek tomu si myslím, že je to kniha, ktorá by v žiadnej knižnici nemala chýbať. Táto kniha sa vyznačuje výnimočným jazykovým systémom, ktorý v iných knihách nenájdete. Klobúk dolu pred prekladateľom. Navyše, príbeh má výrazný psychologický a filozofický presah. Autor sa zaoberá otázkami etiky a morálky, predovšetkým otázkami dobra a zla. Ukazuje aj disfunkčné medziľudské vzťahy a pokrivenú spoločnosť, ktorá v kontexte posledných udalostí, nemá zas tak až tak ďaleko od tej súčasnej. Trošku ma mrzí vykreslenie postáv. Ani k Alexovi, ani k žiadnej inej, nedáva autor možnosť si vytvoriť vzťah. Všetky postavy sú len nástrojmi, cez ktoré autor prezentuje svoje myšlienky a charakterom nedáva väčšiu hĺbku. Mechanický pomaranč je bezpochyby zvláštny, ale myslím, že by si naň mal každý urobiť svoj názor. Odporúčam.
Takrka klasika. Zajimave, poucne cteni, nuti si klast otazky a hledat odpovedi.
Doporucuji.
Mechanický pomeranč je jednou z knih, kterou musíte ocenit pro její práci s jazykem. Co se obsahu týče, je dílo jakýmsi zrcadlem společnosti. Lidé jsou surové a násilné bestie a vlastně jenom čteme o vraždách, znásilněních nebo válkách, které probíhají v zahraničí nebo kousek za rohem. Má ono násilí a krutost nějaký smysl? A jak se s ním vypořádat? Burgess se těchto myšlenek chopil zdatně, ale osobně fanda knihy příliš nejsem.
Velmi čtivá a pohlcující próza. Kdo váhá, nechť se do toho pustí. Nebude litovat - pokud není přecitlivělý na násilí a krutost...kterých se nám dostává požehnaně. Násilí je samoúčelné v konání hlavních hrdinů, nikoli z hlediska knihy samotné.
Tato kniha mi dala zabrat i film. Zlo je silné tam, kde dobro mlčí, jak řekl J.P.Sartre
Mechanický pomeranč jsem přečetl několikrát a stále se k němu vracím. Jsem fascinovaný jeho pravdivým svědectvím o zlu, které se nachází okolo nás. Stejně tak si uvědomuji, že Pomeranč je třeba číst jinak. Jestliže totiž loupáme cibuli tradičního příběhu postupně a odhalujeme vrstvu za vrstvou, tak, jak zvyk poroučí, nebudeme úspěšní.
Pomeranč takhle oloupat nelze - pokud se chceme k jeho jádru dostat tímto způsobem, nejenže ho zdestruujeme natolik, že nic z jeho jádra nevyčteme, ale především, pomeranč jádro nemá - nikam se nedostaneme. Při loupání pomeranče je nutné postupovat jinak.
Nejdříve začněme slupkou - musíme zkousnout explicitní hrubost celého díla. Burgess si dal záležet na tom, aby vnitřek Pomeranče nebylo jednoduché získat. Slupka je pevná a drsná. Zde nesouhlasím s některými kritiky, kteří se domnívají, že právě ona hrubost a jazyk činí z Pomeranče něco, co je přitažilivé i pro současné generace. Pokud se nám podaří slupku sejmout, dostaneme se k dužině.
Jsem toho názoru, že to, co z knihy činí (i v současnosti) atraktivní artikl není hrubá slupka, nýbrž akt jejího sejmutí, tj. překonání bariéry nestravitelného. To se nepodaří každému čtenáři.
Dužina. Dužinu musíme vychutnávat pomalu, kousek po kousku. Jiný způsob může způsobit udušení či kyselou pachuť. Jistě, kousky Pomeranče jsou trpké a kyselé, ale po spolknutí v nás zanechají dochuť, takovou, kterou již nezapomeneme. Moje dochuť je sladká, leč prý každý pozná po dočtení dochuť jinou a specifickou. Poznání, jež tato dochuť přináší, dozajista za tu námahu stojí - je odměnou za naše utrpení při loupání Pomeranče.
Soudíte správně, pokud z mého loupání odhadujete, že preferuji britské vydání knihy. Narozdíl od autora totiž věřím, že dobro je v každém z nás. Každý má naději na záchranu. Každý může dospět. Ovšem každý má taky na výběr - buď bude v naše dobro věřit, nebo ne – a potáže se zlem.
Knihu se neodvažuji srovnat s ničím, co je mi známé. Jsem si vědom inspirace autora v antiutopistické literatuře, nicméně Pomeranč je dílem zcela unikátním a odlišným, tragikomickou epopejí, jež se vymyká všem zavedeným standardům. Přesto příběh svým leitmotivem uhodil „hřebík přesně na hlavičku.
Proč se ke knize vracet? Pomeranč se v čase mění. Mění se pro vás - je to jeho výhoda. Tak jako když jednou za čas nakupujeme pomeranč v obchodě - vždy jiný, jinak trpký, kyselý a sladký, ale - a to je hlavní - pořád je to Pomeranč. Pokaždé když jsem knihu přečetl, tak jsem se na ní díval jinak. Její specialitou je jazyk, narozdíl od jiných, a kniha k vám skutečně svým jazykem mluví. Vždy jinak a vždy až ke kořenům vaší duše.
Přemýšlet nad jejím poselstvím je proto nejen nutné, ale také velmi důležité. Zlo v našem světě bylo vždy. A stále platí, že pánem zla je člověk.
Alex a jeho parta frendíků mi dala ze začátku dost zabrat. Nebylo to jen tou jejich týnštinou, kterou mluví, ale i detailním popisem jejich brutálních činů. To jako ubližují ostatním a strašně je to baví a uspokojuje, s tím jsem se nemohla nějak ztotožnit. Autor popisuje vyloženě jejich nutkání páchat všechna ta zvěrstva, která jim přijdou přirozená. Každopádně jsem se začetla rychle a byla zvědavější s každou další stranou. Je hrozně zajímavé, jak nám autor předkládá zamyšlení nad tím, co se stane s člověkem, který ztratí možnost volby. Vidím v tom jakési varování, že si nikdo nemůže hrát na Boha ať už v dobrém či ve zlém. Každý extrém škodí. I když Burgesse k doplněnému závěru možná donutily okolnosti, libilo se mi, že Alexovi připravil jisté vyhlídky na možnost lepšího a uspořádaného života.
A abych nezapomněla, záliba hlavního hrdiny ve vážné hudbě mi přijde strašně skvělý nápad, jak vykreslit další stránku jeho osobnosti, která není černobílá a rozbít stereotypy.
Co teda jako bude, He? Stejně jako bolšácká část mladejch bajatů v mým okolí za chorošnejch časů na konci druhýho milénia, kdy jsme ještě chodili oblečený dle poslední módy, drinkali po barech a občas pod rouškou starý dobrý najtky rozdali bitkově tolčoků, tmou občas problejskly rejzry nebo najfy a vzduchem svištěly čejny, ach bratři moji, jsem byl fascinován touhle chorošnou knihou. Hltali jsme tenhle příběh o partě mladíků, žijících pro současný okamžik, bez ohlížení se na jakákoliv pravidla. Pak se odněkud vynořil výborný kubrickův film a tím se naše představy vizualizovaly. Dokonce jsem byl i na divadelní inscenaci. Leckdo kupoval bílý dresy a buřinku. Učili jsme se jazyk našich hrdinů a vkládali do běžné řeči. Jestli je pro nějaké dílo použít slovo kult, tak je to tohle. Přes všechno, co se stane pokornému vypravěči Alexovi, pointa kterou jsem si z toho pro sebe možná trochu účelově vydoloval, že svoboda je důležitější než pořádek, mě provází životem doteď.
Výborná je i audiokniha ve skvělém podání Davida Novotného
Fascinující kniha s poměrně jednoznačným poselstvím, která vás ale i tak donutí přemýšlet. Lze zlo vyhladit tak, že se k němu lidstvo nebude moci uchýlit? Není podstatou lidství a dobra právě možnost rozhodnout se činit dobro? A je ten, kdo byl přinucen být dobrým, stále ještě člověk? Snad možná ještě zajímavější než kniha samotná je její geneze a nerozhodnost autora ohledně jejího zakončení. Chtěla bych také smeknout nad českým překladem. (V originále se ve slangu mladých ozývá hodně ruštiny, což by v češtině logicky vůbec nevyznělo...) Kdo je středně pokročilý v němčině a angličtině, dostane se do děje podle mého názoru rychle. Jen to chce překonat prvních pár stránek a na mluvu mladých (která je ale značně iritující, ne že ne :)) si zkrátka zvyknout. A také na tenhle "lajf Vašeho pokorného vypravěče Alexe a jeho frendíků", z něhož čiší taková prázdnota, až je z toho člověku úzko.
Jo a nejlepší scéna? Beze sporu ta, v níž vězeňský kaplan začíná mít spolu se čtenářem pocit, že se Alex přeci jen začíná polepšovat, protože čte se zaujetím Nový zákon. Alexe však nedojímá Kristův osud, ale sám si představuje, jak úžasné by bylo, kdyby mohl do Kristova těla zabodávat hřeby, bičovat jej, kopat a nakonec ho i ukřižovat... Absurdní, ale geniální autorův žert.
"Je pro člověka lepší, aby si zvolil zlo, než aby mu bylo vnuceno dobro?" "Mechanický pomeranč" je dle mého názoru jedna z nejlepších knih v dějinách vůbec... Již samotné zařazení do žánru je v podstatě nemožné: sci-fi? parodie? komedie? horor? exploitation? drama? krimi? ... v podstatě jakékoliv knižní zaměření je do knihy velmi důvtipně zasazeno a naprosto plynule přechází jedno v druhé... Tohle je skutečné umělecké dílo. Pocit z knihy je naprosto neopakovatelný, a hlavně neznám knihu, která by této byla třeba jen trochu podobná a mohla jí konkurovat... "Co teda jako bude, he? " "To jsem já, Alex a můj tragický příběh o jedný strašný nemoci, kterou mě ti soďácký bračny nakazily. Se svýma třema frendíkama – to jest Pítrsem, Džoržíkem a Dimem, který byl opravdu tupej – jsme drinkali plus-mlíko a decidovali, na kom zrobíme trochu poctivýho ultranásilí. Venku byla zima jak v prdeli a většina bajatů a ptic dala před sojlovatými stríty přednost teplu svých houmů. Jenže, ach, bratři moji, návštěva jednoho takovýho houmu plného ketek, kde jsem ztolčokoval ouldanou tabatěrku se my stala osudnou. Přeguljal jsem se něčím, co bylo čuděsně horibl. Byl to konec ultranásilí. Když mě banda ouldanejch neduživců ztolčokovala, až mi z fejsu začala stříkat rudá blažka, začal jsem fírovat, že to bude moje smrt. Radši se nechat mlátit než mít pocity na zvracení a cítit tu příšernou bolest. Ale chorošný píply z vlády – ti kteří mě „nakazili“ – přispěli k tomu, že se hepenulo co se hepenout mělo a já už sem nebyl balnoj. Vyléčili mě!"
Burgesse mám, ač je jeho román plný brutality, obzvláště ráda. Vytvořil sice šokující dílo, které v minulosti vyvolávalo a možná stále vyvolává rozporuplné ohlasy, především strach konzervativní společnosti z možného nárůstu kriminality mezi mládeží. V současné době se však těší oblibě. Vypravěčem je sám Alex, kterému autor vytvořil zcela nový jazyk, tzv. slang náctiletých který vám, než se začtete, nepůjde přes *ubu. Rychle se však adaptujete. Útlá kniha je přehledně rozdělena do třech částí. Hlavní interakci zde zastávají mladistvý Alex a Stát, který aby vyřešil otázku vysoké kriminality ve městě, navrhne řešení formou převýchovy drastickou léčebnou metodou, která však v opozici vyvolává otázky etické povahy. Re-reading to má za jasných 5/5*.
Tak tohle bylo neuvěřitelné! V životě jsem nečetl tak brutální klasiku a v životě jsem nečetl nic podobného.
Jen si to představte, napíšete knihu vlastním, vymyšleným jazykem a všichni jí rozumí! To je prostě bomba. Doslova jsem valil ajka s lipsama dokořán!
Závěrem mi nezbývá než smeknout před tvůrcem českého překladu knihy.
Burgess stvořil jakýsi esperantský hantec na základě angličtiny prokládaný kontrastní slovanskou ruštinou a semo tamo drobně osvěžený německým slangem. Myslela jsem si. Jenže ono prosím nikoliv. Česká podoba románu jde na vrub překladatele Ladislava Šenkyříka, který tím stoupnul v mých očích. Ano, přiznám se, dílo jsem vzala do ruky poprvé. A to jej mám doma už nevím jak dlouho. Ale všechno má zjevně svůj čas a román taky evidentně potřebuje "celého" čtenáře; nevím, jestli by mé mladší já bylo schopno náležitě ocenit jak specifickou formu, tak vstřebat ideu násilí coby ústřední téma románu i neoddělitelnou součást společnosti. Otázkou nicméně zůstává míra násilí a postoj společnosti a státu k násilí. Jenže Burgess se jistě jen tak nevyžívá v násilných scénách. Je to politický systém a pořádek v zemi, který se tím bere takříkajíc na paškál. Pořádek, který opomíjí práva jednotlivců, aby systém mohl fungovat. A ano, i práva zločinců. Trest smrti nicméně udělá všem právům v Americe konec. A závěr Alexova příběhu v knize je taky takový americký :-).
Po přečtení první poloviny románu jsem neodolala a sehnala jsem se anglickou verzi, protože jsem si neuměla představit, jak může text vypadat vzhledem k tomu, jakými novotvary (přesněji originálními lexémy) se román hemží. A velké díky za spoluautorský český překlad! Protože anglický originál nabízí slang londýnský a ruské lexémy (např. "glazzies" alias anglická počeštěná "ajka"), jenže Šenkyřík se nebrání ani němčině ("cán" alias "Zahn" nebo "šlága" - "Shläger" či "taštúk" - "Taschentucher). Je proto docela užitečné, aby čtenář českého překladu měl aspoň základní jazykové znalosti a dokázal tak nejen pochopit sdělované, ale zejména ocenit zajímavou práci s jazykem. Původní americké vydání mělo dokonce obsahovat slovníček. Jeho absence v českém vydání sice zpočátku ztížila mou orientaci v příběhu, ale po krátké chvíli jsem vstřebala tu přehršli lingvistických novotvarů tak, že jsem přestala přemýšlet o jejich významu a začala se bavit víc a víc. Například drogy v Burgessově podání jako vellocet, synthemesc a drencrom se v Šenkyříkově překladu objevují jako syňága, tolda a hňápec. Skutečnému anglickému jazykovému fajnšmekrovi možná překlad úplně nevyhovuje, už proto, že ztrácí původní melodičnost, já jsem však byla nadmíru spokojená. Od zprvu kostrbatého čtení jsem se dopracovala k čisté radosti z jazyka a vnímání sdělovaného se změnilo na ocenění nesporné originality jazykové stránky příběhu, a tím i jeho obsahu, i když ten není veselý ani trochu.
Život Alexe, který se totiž se svou partou pod vlivem drog oddává násilným "zábavám" a mluví mezi sebou oním esperantským hantecem, který má evokovat atmosféru městských zlosynů a povalečů (neboli jazyk týnů alias teenagerů), prochází třemi zásadními životními etapami, tak trochu podobně jako alkoholik. Burgess proto vymyslel originální způsob, jak z násilníka udělat andílka, něco, co chápu jako psychologický antabus. Jenže násilí má vždy dvě strany - násilníka a násilím bitého, mučeného a zabíjeného. Alex se tak stává objektem neprověřeného experimentu.
Mechanický pomeranč je mnohovrstevnatý román, který pracuje s psychologií a sociologií vrstev a politickým vedením státu na pozadí příběhu o násilí, ultranásilí a potěšení z nesmyslného násilí. Pro mě je román ale taky o jazyku, který v Burgessově pojetí - vzhledem k jeho absolutnímu hudebnímu sluchu - představuje (pro anglické uši) něco jako jazykový fonetický koncert. Název Mechanický pomeranč mě odedávna dráždil. Člověk jej ale musí přečíst, aby pochopil. Že s názvem knihy souvisí jak Burgessův slavný lingvistický experiment, tak experiment sociopsychologický s Alexem. Sám totiž jednou uvedl, že nápis "As queer as a clockwork orange" zahlédl v londýnské hospodě v roce 1945. A queer je dle mého více než výstižné pojmenování pro obojí. Teď mě čeká Kubrick.
„„Ach, my nepředpokládáme žádné potíže. Budeme přátelé, že ano? A usmál se těma ajkama a velikejma pěknejma lipsama, za kterýma se blýskaly zářivě bílý cány, takže sem k tomuhle hjumaníkovi hned tak trochu přilnul."
Psáno "týnštinou" a to mi zprvu dost nesedlo. Chtěla jsem to po pár stránkách vzdát. Naštěstí mě přemohla zvědavost a vytrvala jsem. Překvapivě mě to následně vtáhlo do děje, a na zvláštní styl jsem si nejen zvykla, ale dokonce mě to začalo bavit a šílenou mluvu si oblíbila. Originalita stylu psaní určitě podpořila celý Alexův divoký a extrémní příběh, který je nevšední a přiměl mě nad ním neustále přemýšlet a vyvolával otázky. Ve zkratce: Úžasné nadčasové dílo, které se dotýká otázky (ne)viny, (ne)dobra, morálky a moci.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie Londýn zfilmováno anglická literatura vězení, věznice punk dospívání budoucnost výtržnictví sociální deviace
Co k tomu napsat, bratři moji. První třetina mi dost trvala, čemuž nepomáhal ani ten všudypřítomný slang, jakkoliv v českém překladu hodně sestává z foneticky přepsané angličtiny. Pak od procesu nápravy už je to jízda až do konce. Celkem chápu, že film poslední kapitolu vynechal a skončil v nejlepším. Přesto na mě knižní konec zapůsobil, s osobním uvědoměním a úvahami o budoucnosti, jakkoliv přehnaně růžově působí vůči zbytku knihy.