Meruňková zavařenina
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/136077/merunkova-zavarenina-136077.jpg
4
42
42
Po více než třiceti letech od prvních Solženicynových próz jako Jeden den Ivana Děnisoviče či Matrjonina chalupa se po rozsáhlých projektech (Souostroví Gulag a Rudé kolo) jeden z největších ruských spisovatelů vrátil ke komorní literární formě. Vznikl tak soubor „povídek o dvou částech“, nazvaný Meruňková zavařenina. Jejich děj pokrývá téměř celé dvacáté století a zabývá se jak boji občanské či Velké vlastenecké války, tak kupříkladu i rozporuplným poválečným osudem maršála Žukova.... celý text
Přidat komentář
Ono snad ani nejde o povídky, spíše to připomíná literárně zpracované vzpomínky muklů z Gulagu, vojáků, zaměstnanců a dalších lidí, které se nějak dotkl absurdní, ale přitom smrtící sovětský režim.
Už samotné jméno Solženicyna předznamenávalo, že tahle knížka nebude lehkým, oddechovým čtením. Takové texty on totiž nepíše. Každý jeho text se zaryje do kůže, zanechá tam stopu a vytrvá. A stejně tak tomu je i v téhle knížce. Už první povídka mně přinesla překvapení a svým způsobem šokovala....ale v čem, ponechám bez odpovědi, protože jinak by to nefungovalo. Jiná pasáž knihy mně evokovala srovnání s Mňačkovým "Jak chutná moc", další evokují otázky morálky, spravedlnosti, zodpovědnosti...ale odpověď Solženicyn nedává. Jen klade otázky. A i proto, že kniha přinutí k zamyšlení, nepředkládá hotové odpovědi, si ji stojí zato přečíst.
Zavařenina ze sladkých meruněk, které po staletí plodil strom rodiny Fjodora Ivanyče, se stává trpkou na jazyku a těžce stravitelnou, když ze stromu zbydou jenom mrtvé větve a třísky - jako symbol sovětské devastace vesnických „kulaků“. Jejich utrpení v gulazích, trauma způsobené vykořeněním a ztrátou půdy, rozbití vazeb a rozložení mentalit se stává exotickou zajímavostí a „primitivní“ jazyk zlomené zemědělské generace „inspirací“ v tvorbě sovětských „umělců“, jež se z očí do očí pravdě propadají do ještě hlubší pokrytecké pohodlnosti vlastního nezájmu. Jakási temná clona halí Solženicynovy povídky, i když plné ironie, absurdity a sarkasmu, svíravou pachutí všudypřítomného rozvratu a neštěstí. Na meruňkové zavařenině si pochutnává bývalý vězeň lágru i bezcitný sovětský generál, oba prostým a přízemním požitkem polidštěni, což způsobuje ještě větší tíseň.
Povídky, které se řadí k pozdějším autorovým dílům, představují trochu jiného Solženicyna. S nadhledem a vtipem - přesto nadobro prorostlým fatálními kořeny bezútěšné a zoufalé reality sovětského světa.
„Řekli mi, že jste slavnej spisovatel. V knihovně mi dali soubor vašich článků. (Školu mám, u nás ve vsi.) Nemám čas pořád číst, ale pár jsem si jich přečet. Vy tam třeba píšete: Základem štěstí je naše kolektivní zemědělství - a u nás je chudák chlápek rád, když se veze na vlastním kole. A ještě tam píšete: Hrdinství se u nás postupně stává základním jevem života, jehož smyslem je práce v komunistické společnosti. Na to vám řeknu, že tohle hrdinství a tahle práce je jen břečka, vykvašená z naší totální vyčerpanosti. Kde jste to všechno viděl, nevím, hodně píšete i o zahraničí, jak je tam zle a kolikrát jste si povšimnul, jak se tam na vás dívaj se závistí - hele, to je Rus!“
Útlá kniha povídek je zajímavým vhledem do klasické ruské literatury, komentující historii Ruska z pohledu různých sociálních vrstev a osobitých příběhů jejich představitelů. Líbí se mi syrovost příběhu, jistá jazyková strohost, naopak jsem měla potíž s občasnou zdlouhavou popisností v některých povídkách (např. válečné události), spíše se mi líbil popis charakteru jednotlivých postav, jejich výběr a střídání je rozhoně poutavý.
Nemám bohužel porovnání s jinými knihami autora (toto byla moje první), nicméně souhlasil bych s komentářem uživatelky Gizminek. Kdyby se jednalo o film, skoro bych zvažoval jeho zařazení do žánru "dokumentární". Jedná se vlastně skoro o naučnou literaturu. Jistě, je dobré si připomínat hrůzy dob minulých, abychom se poučili a neopakovali chyby lidstva v budoucnosti, ale...
Našlo se pár okamžiků, kdy se autor "utrhl" ke skutečnému vyprávění, a potom byly strasti postav záživné i velmi emotivní. Většinou však byl autor žel Bohu svázán svou "obsesí podat ojektivní historické svědectví". Potom se z příběhu stává učebnice. Povídky sami o sobě dobře fungují a mají zajímavé pointy, ovšem jejich potenciál zabíjí Solženicynova "matematická střídmost".
Díky mnohým podrobnostem a celé řadě jmen působí text opravdu velmi realisticky, což je výhodou pro vykreslení obrazu atmosféry doby, již nahlížíme ruskýma očima propracovaných postav. Na druhou stranu je tato přílišná detailnost ke škodě, na mě osobně působí kniha mrtvolně a nedokázal jsem se do ni pořádně začíst. Na vině může být má nezkušenost s tématem a nezájmem pro ruské dějiny. Kniha mě každopádně několikrát dokázala šokovat a jistě jsem se díky ní dozvěděl mnohému zajímavému z historie Ruska, ale i Evropy.
Solženicyn je pestrejší, ako sa mi zdal po Súostroví, Jednom dni a Rakovine. Sovietske dejiny trošku inak.
Velice se mi líbila kniha Jeden den Ivana Děnisoviče a další povídky. S nadšením jsem sahla po Meruňkové zavařenině. Je psaná ale úplně jiným slohem. Jedná se o velice detailní popis např. bojových a politických událostí. Zřejmě bych potřebovala mít větší rozhled v těchto politických a válečných událostí, aby mě kniha vtahla do děje.
Pevně doufám, že ve školní (povinné) literatuře se kniha jako tato vyskytuje, a pokud ne, tak by měla. Povídky jsou syrové a drsné a pokud se někomu jeví socialismus jako příjemný režim, měl by si tu knihu přečíst jako protijed.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2000 |  Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Kniha obsahuje 6 povídek, úvodní povídka nazvaná jako název knihy však podle mě nepatří k nejlepším povídkám v souboru. Za nejlepší povídku považuji Ego popisuje Tambovskou povstání ( jedno z největších proti bolševikům1920) , které vyvolali bolševici loupežnickým vynucováním potravinových dávek z počátku bylo povstání úspěšné, povstání potlačil až v roce 1921 sebevědomý, hrdopych Tuchačevskij, vědom si svého postavení a obliby. Vynikají je povídka Na kraji srázu popisuje vzestup a pád maršála Žukova až do sepsání jeho pamětí. Každá povídka je psána jiným stylem , Na kraji srázu mi připomíná styl psaní mystifikátora Viktora Suvorova.