Městečko, kde se zastavil čas
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/265919/bmid_mestecko-kde-se-zastavil-cas-PxA-265919.jpeg
4
223
223
Městečko, kde se zastavil čas je jedna z nejpůvabnějších a nejhodnotnějších Hrabalových próz, žánrově zařaditelná nejspíš jako novela. Poprvé vyšla v roce 1978 pod názvem Městečko, ve kterém se zastavil čas v exilovém nakladatelství Comenius v Innsbrucku. Jedná se v podstatě o zbeletrizovanou historii dvacátého století – a především pak o to, jak se promítala do událostí v nymburském pivovaře, kde byl Hrabalův otec správcem a kde spisovatel prožil podstatnou část dětství. Protagonisty textu jsou opět bratři Francin a Pepin, čtenářům tak dobře známí například z Postřižin, jež ostatně mají v tomto textu původ. Celá knížka je tak trochu autorovým nostalgickým povzdechem nad „koncem starých časů“. Popis života v idylických dvacátých a třicátých letech dvacátého století je vystřídán popisem časů poúnorových, kdy se komunistický režim podepíše – pochopitelně negativně – i na životě obou hlavních hrdinů. Exilové vydání. Grafická úprava Věra Držmíšková. Obálku s použitím koláže Jiřího Koláře navrhla Barbora Munzarová.... celý text
Přidat komentář
Další nahlédnutí do Hrabalovo dětství a jeho rodiny bylo zábavné. S malým Bohumilem si rodiče jistě užili své perné chvilky stejně jako si to užil Bohumil s dědou, otcem, nebo strýcem. Zřejmě se k vyprávění musí přistupovat s nadhledem a humorem, protože za 2. sv. války to již byl dospělý muž. Zajímavé bylo popsání nové éry a propuštění otce z pivovaru, protože jeho proviněním bylo, že byl jako správce na zaměstnance hodný. Příjemné počtení. Na začátku knihy jsem k tomuto vyprávění přistupoval laxně a bral to jako grotesku, ovšem závěr knihy mě silně zasáhl. Jsem rád, že jsem s knihou počkal, protože před zhruba 20 lety bych zřejmě konec plně nedocenil, aniž by mě tak intenzivně oslovil tak jak tomu bylo dnes. Zhruba za 20 -30 let budu nahlížet na tuto knihu s popisovanou nostalgií a opět jinak. Moc knih od Hrabala jsem nepřečetl, ale tato mě díky svému závěru zaujala a osobně si této knihy velmi cením.
O Hrabalově literárním talentu se asi nedá pochybovat – a i zde znovu ukazuje, proč ho mají čtenáři tolik rádi. Příběhy sice nejsou tak bravurně vypointované jako ve Slavnostech sněženek, ale vzpomínky na skoro-rodné město jsou milou kombinací nostalgie a humoru.
Nejméně mě bavily pasáže s líčením historek o dědečkovi a Pepinovi. Nějak jsem se nemohl vnitřně ztotožnit s tím, že tyhle dvě postavy jsou líčeny jako „svérázní správňáci“ - takový tón vyprávění se mi dost zajídal. Což samozřejmě není chyba Hrabalova, ale moje, protože vím, že je to literární nadsázka a komické vyprávění a že to tak musím brát. Jenže si nemůžu pomoct. Tihle hluční a sebestřední lidé, kteří nikdy ani na chvilku nepřemýšlejí o tom, jestli svým chováním náhodou někoho neobtěžují, no to je něco pro mě :/)
Ale knihu jsem vztekle nezahodil, a tak jsem se mohl pročíst až k poslední kapitole, kde se Hrabalovi svou citlivostí povedlo si mě „udobřit“ a i mě trochu dojmout. A ten sladkobolný pocit se mnou zůstal ještě nějakou dobu po dočtení.
Vzpomínky Hrabala na dětství a mládí v pivovaru. Objevují se známé postavy Pepina a Francina. Kniha mě bavila při čtení stále více. Taková sonda do dávno zmizelých časů.
Hrabal měl velmi specifický smysl pro humor, který mi sedí a mám ho ráda. Je úžasné, jak mi při jeho knihách může být smutno i veselo zároveň. Stejně tak to je s Městečkem. Člověk se musí smát, ale když se nad tím zamyslí, není to vždycky k smíchu ... Ale platí to i obráceně: i velmi smutné věci se zde dají číst s mírným úsměvem. Nebo alespoň s klidnou myslí, což je možná ještě důležitější. Vynikající kniha.
Čtení Hrabalova Městečka bylo miloučké, každopádně mi to přišlo jako slabší odvar Oty Pavla.
sladkými slovy podané krásné i těžké chvíle života. kéž by kniha byla alespoň o kousek delší. mrzí mě, že jsem ji četl v týdnu a nemohl jsem u ní do sebe lít jedno postřižinské za druhým:)
pan hrabal ve mně dokázal vyvolat nostalgii na časy, které jsem nikdy nezažil...
Poetická kniha, radost i smutek, nostalgie i hořkost. Něha i drsnost. Konec knihy, kdy umírá Pepin, na mě hodně zapůsobil - hodně smutně. Líbí se mi styl psaní a poetičnost - a mnoho z toho.. Je v ní ale i dost pocitů zmaru.. Má to v té knize tak být.. Ze začátku to poetično bylo příjemné.. Ale hlavně ten konec.. Jsem ovšem moc ráda, že jsem se k této knize dostala.
Pro mě zasadni kniha hrabaluv pohled na život jako na něco zcela přirozeneho , jeho přirozenost když popisuje krasu a štěsti nalezenou ve všem možna i nemožnem mě prostě dojima je to basnik meho srdce chce se zaroveň se smát i plakat
Další geniální Hrabalovo dílo, ten pocit radosti, ale i nostalgie a melancholie je neskutečný. Konec, kdy umírá Pepin, jsem prožíval jako kdyby to byl můj vlastní bratr.
Není zcela můj šálek čaje, ale celkově líbilo moc, ať už jazykem tak danými příhodami. Tok slov a vět v originálním podání, takový je Hrabal. Trošku mi to připomínalo něco mezi Švejkem a Kerouacovými knihami. Mám rád více přímější a zemitější styl projevu než tento poetický, ale vskutku pěkná zkušenost.
Krásná kniha, kterou jsme však začala číst, abych si odpočinula od smutných a pravdivých konců Remarqueových knih. Avška lítost nad tím, že to o čem se v knize píše je až příliš pravdivé, mi příliš odpočinku nedalo. Avšak nelituji :)
Malebně vyjádřeno, vše pozbývá ostrých hran a je tomu přenechána prostá malebnost. On byl mistr právě takového libozvučného slova, slova srozumitelného a přitom obsáhlého. V krátkosti říct a hlavně duchem, který si člověk prostě zapamatuje. A přesto se tady skláněl nad srdcebolem svého života.
Čím jsem starší, tím mám tuhle knížku raději. Je jedna z nejohmatanějších. Jak jsem jednou slyšel hovořit pana Horníčka o Třech mužích ve člunu: "Je to knizka, ke ktere se vracím, když mi dobře je, anebo když chci, aby mi dobře bylo."
Pamětníci Hrabala v Nymburce tvrdí, že do ,idyly jak popisoval autor má městečjo pěkně daleko
Tak bratři pracovali, ale výsledek jejich práce už byl stejný jako obsah sudu, už začínal nemít smysl, tak ostatně jako celý ten čas, který se zastavil nejen na kostelní věži pochroumanými hodinami, které přestaly jít a nikdo je nespravoval, ale ten čas kolem se zvolna zastavoval, někde se už zastavil docela, zatímco jiný čas, čas jiných lidí byl plný elánu a nového úsilí a snažení, avšak strýc Pepin i Francin už o tom nevěděli, už se nestarali ani o to, že se zastavil čas trhů na dobytek, zastavil se čas jarmarků a předvánočních trhů, že se vytratil čas odpoledních nedělních a každovečerních korz, že politické strany už nekonaly výlety do lesíků, výlety spojené s tombolami a šatlavami a střelnicemi, že odešly šibřinky a slavnostní bály a selské jízdy na koních, už odešly mumraje a alegorické průvody a zimní průvody Bakchuse o masopustu, už přestaly okrašlovací spolky soutěžit o nejkrásnější okna v městečku, už nehrálo pět divadel a ze dvou biografů už hrál jen jeden. Odešel i čas sokolských akademií a letních cvičišť, kde ve čtyři hodiny odpoledne nastupovali žáci a žákyně a pak dorostenci a dorostenky, odešel čas podvečerních cvičení mužů a žen, v městečku už nikdo nedal dohromady symfonický orchestr ani zpěvácký spolek, vytratili se i penzisté chodící v průvodech po městských sadech, zmizel i čas milenců za večerních procházek podle řeky a v lesících, zastavil se čas abiturientských věnečků, už ani v jediné hospodě nebyla dámská obsluha, odešly s časem i slavné městské jaterničky a slavné buřty, které přinášeli pomocníci ve čtyři odpoledne do hostince a mariášníci odkládali karty a kupovali si dva buřty s houskou, odešel čas zpívání při truhlářské práci a sladování, okny nezazníval ani jediný ariston, všechno to staré spojené se starou dobou proti toku ručiček odešlo spát, nebo jako by mu uvázlo v hrdle, zadávilo se a zvolna zmíralo, starý čas se zastavil tak jako Šípková Růženka, která snědla otrávené jablko a princ nepřicházel a přijíti už ani nemohl, protože stará společnost už neměla sílu a dvahu, a tak nastala doba velikcýh plakátů a velikých schůzí, ve kterých se hrozilo pěstí proti všemu starému, a ti, kteří žili tím starým časem, byli doma tiší a živili se vzpomínkou....
Kdysi, na začátku 90. let, první setkání s Bohumilem Hrabalem. V pravý čas mě oslovila poetika, pomocí níž Mistr dokázal zachytit obyčejné příhody.
Štítky knihy
stáří vzpomínky dětství rodinné vztahy Protektorát Čechy a Morava pivovary, pivovarnictví
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Pan Hrabal byl solitér a zároveň exot. Nápad chlapečka nechat si při jednom z výletů do městečka vytetovat mořskou panu na sedavou partii je čistě hrabalovský. Možná by ho to těšilo i ve vysokém věku a nepochybně by se tím chlubil před parťáky třeba "U tygra". Kdysi jsem byl na výstavě kdesi pod Strahovským klášterem, byla tam (jako exponáty) vysvědčení klasiků české literatury. Také Hrabal a Hrubín - skoro samé koule ! No měli to s ním rodiče ne zrovínka lehké. Není se co divit, že jeho druhem od dob dospívání byl jeho strýc Pepin. Ten byl konec konců v 60-tých létech hvězdou při rundách s přáteli. Divím se, že tento námět si nevybral pro svůj film pan Jiří Menzel. Film by musel být kouzelný.