Milý pane Wilde
Josef Jedlička
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/14183/bmid_mily-pane-wilde-Ps8-14183.png
5
1
1
Dopisy z let 1954-1965. Prozaik a esejista Josef Jedlička, autor novely Kde život náš je v půli se svou poutí a románu Krev není voda, psal v 50. a na počátku 60. let po dobu více než dvanácti let dopisy svému staršímu příteli Václavu Wildovi. Své dopisy psal – při vší osobní naléhavosti – bezpochyby jako literární texty (propracované eseje), byť v daném případě určené v tu chvíli jen jedinému čtenáři. Jedlička, žijící v té době v Litvínově, do svých dopisů Václavu Wildovi vkládal s nebývalou formulační pečlivostí postřehy o současné době, o kulturním životě (filmech, divadle, rozhlasu), o politice, o dobových mravech, ale zejména o literatuře. Jedličkovy dopisy jsou mimořádným literárním dílem, skutečnou kulturní a společenskou kronikou své doby, plně srovnatelnou s jinými Jedličkovými knihami. Svazek je doprovozen fotografiemi, doslovem Aleny Munkové a jmenným rejstříkem.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1994 |  Kde život náš je v půli se svou poutí |
| 1991 |  Krev není voda |
| 2010 | Kde život náš je v půli se svou poutí / Krev není voda |
| 1992 | České typy aneb Poptávka po našem hrdinovi |
| 2009 | České typy a jiné eseje |
Tahle kniha je pro mne jako zjevení. Přiznám se, že jsem spisovatele Josefa Jedličku neznala ( a není divu, když patřil k zakázaným ) a ke knize jsem se dostala vlastně náhodou. Nejprve jsem ji prolistovala, pak začala číst - a už mne nepustila. Je to možná proto, že popisuje situaci v Československu v době, kdy jsem se narodila - v šedesátých letech. Formou dopisů ( a čteme bohužel jen zachované dopisy pana Jedličky, aniž bychom měli možnost se seznámit s odpovědmi pana Wilda) se ponoříme do života v době, kdy Československo upadá hloub a hloub do morálního marasmu a je jen slabou útěchou, že strašlivá léta padesátá jsou už za námi. Dopisy svědčí o hlubokém přátelství, o spřízněnosti dvou duší lapených v osidlech doby, která nepřeje svobodě v jakékoliv formě. Co je na tom nejhorší - při čtení si člověk mnohdy s obavou uvědomuje, jak malý krůček nás dnes dělí od cesty zpět. "....oni se nenaučili snášet příkoří, trpět, ručit svým osudem - jako to odjakživa dělala inteligence, která stála jen za zlámaný pětník - za své názory, oni se vzdali za kus tučného žvance, té jediné výsady, kterou kdy inteligent měl, totiž být protiváhou, soudcem a kritikem slepých ekonomických zákonitostí."