Mistr a Markétka

Extratřída! Jednička! Tohle je moje nejoblíbenější kniha už pomalu pětatřicet let, protože jsem si ji poprvé přečetl (možná trochu předčasně) v patnácti, tedy ještě v době, kdy většina zde tak dokonale shazovaných komunistických reálií byla ještě funkčních, a to i u nás. Snad nejvíc mě na tomto příběhu fascinuje, z kolika různých knih je složen a jak dokonale do sebe při své různosti zapadají. Tím zdaleka nemyslím jen ten jeden nejviditelněji osamostatněný apokryf o Ježíši (nazývaném zde, vlastně správně, jeho řeckým jménem Ješua) - tady najdeme i břitkou politickou satiru vedle okouzlující humoristické grotesky i zcela autentickou fantasy ságu, nadto se skutečně vydatnou dávkou erotiky. Téměř bych řekl, že celý druhý díl knihy je snad nejerotičtějším textem moderní literatury, ukazujícím až k antickým starořeckým a římským mistrům erotiky. A to píšu se vší úctou ke všem Henrym Millerům, Charlesům Bukowským a Williamům Burroughsům, kteří se sice také velmi snažili, ale takhle prudkého a živelně přírodního erotismu, jakým je prodchnuta celá pasáž o gala-plesu u Satana, přece jenom nedosáhli.

Začátek knihy strhující, bravurní...postupně jsem však ztrácel pozornost.

Tuto knihu jsem četla na základě hodnocení tady v databázi. Musím popravdě říct, že mě vůbec nezaujala a dočetla jsem ji prakticky ze svého donucení... chtěla jsem prostě zjistit, co v ní mám najít... možná na knihu nejsem připravena a měla bych ji číst někdy v dalších letech... ale teď musím napsat, že pro mě byla děsně chaotická a prakticky nevím, co tím chtěl autor říct... zde se píšou různé oslavné komentáře, ale já jsem v té knize bohužel nenašla to, co našli ostatní... já nenašla prakticky vůbec nic...

Knihu mi přinesla do rukou náhoda, šťastná náhoda. Tak díky náhodo. ;-)
Dávám jen **** protože ji hodnotím jako urban fantasy a porovnávám ji se současnou produkcí.
Prostě nedokážu zohlednit to, že kniha vznikla už před válkou a každá recenze musí být subjektivní. Ne? ;-)
Oblíbené postavy: Mág, Kocour, Markétka, .....
Neoblíbené postavy: Ježíš

Velice kvalitní četba

Přečetl jsem podruhé po cca 13 letech, jak jsem zjistil, nepamatoval jsem si to téměř vůbec, nicméně kniha je to skvělá, obdivuhodná, perfektně promyšlená, plná humoru a to dost sarkastického, paralel, odkazů a přesahů. Má jednoznačně nejoblíbenější postava Kocomour! A asi také poznání, co vlastně může být umělecky spalující vášeň, zatvrzelost dílo dokončit, přestože několikrát skončilo v kamnech, etc. To jak dílo umělce pronásleduje na každém kroku! Však je to také takový ďábel, neúprosný.

Tak tohle opravdu nebyl můj šálek čaje. Při čtení této knihy jsem si připadal ,že jsem užil psychotropní látky. Zmatený děj přeskakovaní v dějových rovinách ,několikrát změněna jména postav příběhu ,že jsem za chvíli nevěděl o koho vůbec jde. Tohle dílo mě vůbec neoslovilo.

Stále přemýšlím jak knihu ohodnotit a jde mi to velice těžce. Nevěděla jsem do čeho jdu, nic jsem o knize nezjišťovala, ale čekala jsem klasiku a byla to pro mě trochu divočina. Chápu, že absurdní a groteskní situace měly svůj důvod, ale mě to bohužel nezaujalo tak moc, jak bych si přála. Neskutečně se mi motala příjmení a oslovení jednoho člověka až 3 ekvivalenty jeho jména. Ke konci jsem si u jména už prostě nevybavila jeho příběh a jak mu Woland zavařil. Pro mě jsou lepší knihy, které kritizují společnost a vykreslují dobu totalitního režimu v Rusku.

první kniha,kterou jsem jen pramalo pochopil,ale mozna to je tim ,ze jsem ji cetl v 15letech...a to decka jeste nemaji rozum =D myslim ze ji dam sanci jeste nekdy v budoucnu

S touhle knížkou to mám trochu zvláštní. Vždy, když jí čtu, tak v ní jsou pasáže, které si od minula pamatuji jinak. Zřejmě jde opravdu o knihu, která je stále živá :-)
Kdyby se Tom Robbins nenarodil už v roce 1932, tak bych přísahal na to, že je Bulgakovovou inkarnací.

"Vy ale nejste Dostojevskij," namítla žena kterou se Korovjev snažil zmást.
"Kdoví, kdoví," odpověděl.
"Dostojevskij dávno umřel," prohlásila, ale už ne tak přesvědčivě.
"Protestuju!" zvolal vášnivě Kňour. "Dostojevskij je nesmrtelný!"

Pokud na světě existuje kniha, kterou bych vybrala v případě apokalypsy jako tu JEDINOU, která přežije, bude to tato. Naprosto geniální, šílená, vášnivá, sarkastická, hluboká, komická a hlavně, se všemi ďábly, létajícími prasaty a kocoury se samovary, úžasně lidská.

Asi nejlepší a nejsvětovější dílo rusky psané literatury 20. století. Kniha, která má kolem 300 stran obsahuje mnohem víc, než jiná a oslavovanější díla pocházející nejen z Ruska.

Kromě zde již nejednou zmiňovaných úvah o dobru a zlu není od věci si všimnout i dalších dvou věcí. Bulgakov drsně a věcně ukazuje nejen ruskou povahu ve její nejhlubší podstatě, ale i v kombinaci s oním "socialismem". Hned první scéna na začátku, kdy rádoby "vzdělaný" a suverénní Berlioz nejdřív povýšenecky pucuje mladého básníka Ivana (nevím, proč jsem si hned vzpomněl na Pavla Kohouta...) ve věci neexistence Boha i Krista a tím i jeho narození. Pak se najednou objevuje Woland a Berlioz pokračuje. Typicky ruským způsobem. Pohrdavě mu dává jako příklad "svobody" ve stalinském Rusku to, že může veřejně prohlašovat, že je ateistou. Nějak se nezmiňuje o tom, co by asi nastalo, kdyby naopak prohlašoval, že v Boha věří. Nakonec na příkladu Mistra je to ukázáno dál. Jeho nabubřelost, arogance a všeználkovství dostane díky Wolandovi pro něj fatální lekci.

Woland a jeho partička, to není zlo, je to spíš drsné odkrývání těch nejhorších lidských vlastností. A trestání, protože dobrotivý Bůh v osobě Krista nemůže trestat a být na kohokoliv zlý. Bohužel, jak si Woland povzdechne ve Varieté, lidé jsou lidé. Počínání jeho svity působí jako katalyzátor a akcelerátor absurdních situací, které ukazují podstatu lidské povahy z té horší stránky. A všudypřítomným zlem je ve skutečnosti děsivá přítomnost totalitního režimu, jeho pochopů a jeho technik, kterou Bulgakov zobrazuje s umírněností a přesvědčivostí člověka, který se na tomto zlu nikdy nepodílel. Nepotřebuje a ani nemá potřebu se mnohoslovně a okázale "vykupovat" (opět se mi vybavil Pavel Kohout, ale i mnozí další) drásavým popisem jeho existence.

No a pak je zde ta druhá, poněkud méně komentovaná "věc" a to ona organizace zvaná Masolit. Bulgakov (nejen ve světové literatuře) a přitom zcela oprávněná "pálí" do vlastních řad. Lidé, v tomto případě "bratři v literatuře" sami sebe vidí jako elitu národa a vykladače morálky. Přitom se nechají režimem korumpovat více než snadno a levně. Opulentní hodování v uzavřené restauraci, přidělování bytů i chat a exkluzivních dovolených na Krymu. A v prvé řadě i vrchností povolené vytváření pocitu výlučnosti a výjimečnosti - ovšem pouze za předpokladu služby onomu režimu. Michail Bulgakov zde nastavuje zrcadlo oné intelektuální "elitě" více než jednoznačně. A člověku se opět vybaví nejen Pavel Kohout, ale třeba poválečný Vítězslav Nezval.....tenhle moment je v knize velice silný a výrazný. Ve skutečnosti je to zde kvůli smyslu existence i příběhu samotného Mistra. Vztah umělce a režimu (zejména pak totalitního) poznal Bulgakov na vlastní kůži. I on hrál vabank hru s jiným ďáblem - se Stalinem.

No, a nakonec, i když ne v poslední řadě, mě uchvátil ten úžasný apokryf v čapkovském stylu o ukřižování Ježíše Krista. Pro lidi, co se potřebují ke všemu vymezit je tohle podání v rozporu s biblí. Pro mě je to naopak symbol hluboké a opravdové vnitřní víry a naděje.

Těch tři sta stran knihy je pro mně daleko víc, než veškerá ostatní ruská literatura na čele s Dostojevským a Tolstojem, snad jediný, kdo by mohl stát k Bulgakovovi po boku je Alexander Solženicyn a také zapomenutý běloruský spisovatel Vasilij Bykav. Jenže tihle dva jsou realisté - Bulgakov je přece jen převyšuje onou magičností.

Jeho smrtelná hra se Stalinem ale v jistém slova smyslu skončila jeho vítězstvím. Dá se říct, že nakonec vyhrál. Umíral těžce, dopracovával Markétku až do posledních chvil v péči a s podporou milované ženy a protože "rukopisy nehoří", stvořil jednu z těch knih, které jsou i v bohaté literatuře XX. století opravdu výjimečné.

Příliš jsem se nebavila, přes veškerou svou snahu. Začátek tak to první třetiny ještě poměrně příjemný, ale tohle prostě není kniha pro mě. Kdoví, třeba jednou v budoucnu bude třetí pokus lepší.

Tahle šílenost se okamžitě zaryla do mého srdce rychlostí Kňourova drápu. Mrtvý Berlioz, geniální mistr, elegantní Woland... Co víc si přát ?

No v polovině knihy, když se objevila Markétka a mistr, konečně! začalo to být zajímavý… předchozí polovina byla místy vtipná ale víceméně mi to přišlo ne moc dobrý, asi nemám ráda ruské popisy událostí. Ty části o Pilátu Pontském byly moc povedené – podle mě to bylo skoro to nejlepší z té knihy moc se mi to líbilo, škoda, že není takový román, hned bych si ho přečetla… Myslím, že celkově mi tahle kniha zanechala spíš kladné dojmy… rozhodně nelituju, že jsem ji četla… 

Miluju tu absurdní skládačku,mozaiku směšných událostí, které by snad ani nebyly k uvěření, kdybychom nečetli o socialistickém Rusku a neměli tu čest se samotným ďáblem!
Bulgakov mě dostal po první stránce, hned jak se Woland zjevil v horkém letním oparu a započal své divadlo. A už mě nepustil. Ještě teď, když tohle píšu, nenalézám slova k tomu, abych vyjádřila směs pocitů, která uvnitř mě vře. Tak poznáte skvělý příběh. Když vám vezme slova od úst.

Tak tuhle knížku si přečtu určitě ještě jednou. Musím jí víc vstřebat, sžít se s ní nebo jak to nazvat. A pak možná přidám tu pátou hvězdu. Mystično, faustovská legenda zasazená do Moskvy v době Stalina, to nemá chybu. Pokud jsem našla, "mouchy" , týká se to některých postav, ale to to jen můj subjektivní dojem na úrovni :"Jestli by ten Bolt nemohl běžet ještě o tisícinu sekundy rychleji".

Zatiaľ prečítané dvakrát. No s určitosťou viem, že nie naposledy. Ten neopakovateľný surrealistický Bulgakovov štýl, zmysel pre humor, napätie a tempo (prvých dvoch tretín knihy) za to určite stojí. Pri poslednej tretine som však mala pocit, akoby to písal ktosi iný alebo autor po veľkom časovom odstupe. Škoda, ubralo to na spáde a mierne ochudobnilo pocit, ktorý po knihe ostal.

Veliká škoda, že jsme byli v mládí k ruské literatuře povinně hnáni a tím se ji vyhýbali - Tolstý, Puškin, Bulgakov - stihneme to všechno " na stará kolena" dočíst? Napadá mě asi možná sem nepatřící přirivnání : JE TO VELIKÁ KRÁSA ( to řekl Plachta ve filmu pro pamětníky, tuším jméno filmu Škola, základ života- když stál úžasu a údivu před nějakým zaskleným motýlem, které celý život studoval a obdivoval).