Modlitba za Owena Meanyho
John Irving
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/471502/bmid_modlitba-za-owena-meanyho-UDr-471502.png
5
1083
1083
Modlitba za Owena Meanyho, sedmá kniha Johna Irvinga, je obecně považována za vrchol autorova díla: nabízí strhující příběh, vypravěčské mistrovství a osobitý humor, nad nímž čtenář jednou vybuchne smíchy, podruhé zatrne úzkostí. Titulní hrdina Owen Meany (o němž v románu vypráví jeho přítel z dětství John Wheelwright a své vzpomínky na něj prokládá aktuálními deníkovými záznamy ze své současnosti) je prazvláštně nadaný chlapec nepřirozeně malého vzrůstu s protivným hlasem, který v mnohém připomíná jiného malého velkého antihrdinu světové literatury, Oskara Matzeratha z Plechového bubínku Güntera Grasse (Irving ostatně tuto inspiraci rád přiznává a Grasse považuje za svého přítele). Na rozdíl od monstrózního Oskara je ovšem Owen Meany postavou až kristovských rozměrů, postavou, jež si nepravděpodobným způsobem vybuduje auru proroka a nakonec se obětuje pro druhé.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , ArgoOriginální název:
A Prayer for Owen Meany, 1989
více info...
Přidat komentář
Docela mě fascinují čtenáři, kteří by román zkrátili, tu a tam něco vypustili; a to už by byla jiná kniha, ne? Pomaličku a po kouskách se skládá příběh Owenova dětství a dospívání, až mám pocit, že ho důvěrně znám, že je to i můj přítel. Všechny motivy, které mohou působit zbytečně, nakonec zaklapnou - ruce, krejčovská panna, HLAS (!), trénování basketbalu atd. Pro mě byl objevný životní pocit generace dospívající za války ve Vietnamu, kritický pohled na Ameriku (a na její prezidenty; a to ještě nevěděl o Trumpovi!). Irving skvěle vyvažuje vážnost humorem (vánoční divadlo, psychologovo auto a vůbec Owenův humor).
Ze začátku je příběh příliš popisný, řekla bych až do nepříjemných podrobností, které autor často opakuje. Vše má ale svůj význam, jak člověk s odstupem doby pochopí. Dozvěděla jsem se spoustu informací o Vietnamské válce a o amerických prezidentech. Velice si cením myšlenek, názorů a víry Owena Meanyho. Druhá polovina příběhu (od strany 300) má už rychlý spád a přichází na konci knihy velké překvapení. Doporučuji k přečtení.
Přátelství a víra ať už je to v cokoli.
Dvě dějové vrstvy a pointa na konci ke které celé čtení směřuje.
Chtěla bych také svého Owena Meanyho a s radostí bych ho zvedala.
Po poněkud vlažnějším začátku dostal děj spád, který vyvrcholil na posledních pár stránkách. Skvěle vymyšleno a skvěle napsáno.
Bravurně promyšlený scénář, tedy osnova, tj. i tento Irving je ideální filmová látka. Velmi mě bavilo to nevyřčené oddalování konce, ke kterému vše směřovalo, včetně úžasné pointy - výtečně zpracované dvě časové linky. Ubral bych sakrální tematiky, vysvětlování rozdílů mezi církvemi mě míjelo.
Pominu-li duchovní přesah (ten si však různí lidé mohou vyložit různě), je pro mě tato kniha především o přátelství. Tak hluboký přátelský vztah, který pojil Owena a Johna, bych také rád měl... Krásně napsáno.
Tak jsem si celou dobu říkala, co na té knížce všichni vidí, že to není asi ani na těch pět hvězdiček. No a pak přišel konec a všechno to do sebe zapadlo :-)
Denník grafomana. Postavy nemastné-neslané, absolútne ma nezaujímali. Pôsobilo trápne, že boli všetci zobrazovaní tak nejak karikatúrne a pritom dielo postrádalo vtip. Príbeh bol taký málokrvný, že by sa sa z neho ani komár nenapil. Nefungovalo to ani ako paródia na náboženstvo, lebo – och, aké prekvapenie – tam ten humor chýbal a musela som sa za tie jalové pokusy hanbiť miesto Irvinga. Očakávala som sľubovanú paralelu s Kristovým životom, dostala som zopár scénok na úrovni wattpadovej literatúry (Owen ako „Ježiško“ v jasličkách, apoštol Peter, pardon, Owen odtína ucho, pardon, prst, Malchusovi, pardon, rozprávačovi atď.).
Owen ma síce v jednej časti uistil, že ma nudí iba nedostatok vlastnej fantázie, ale keď ono sa to vážne naťahovalo ako lepkavá krovka. Keby to bolo o dve tretiny kratšie, mohol to byť priemerný príbeh zo života. Takto mám ku knihe rovnakú nechuť ako Owen k slovu rektor. Predsa len, znie príliš ako rektum, aby ho mohol brať človek vážne.
„ pak jsem poznal, co je to maloměsto. Je to místo, kde člověk vyrůstá obklopen nejrůznějšími podivnostmi, kde žije vedle postižených a výjimečných tak dlouho, až mu nakonec všichni a všechno připadají normální.“
Nejlepší Irving, jakého jsem četl. Kultovního Garpa jsem četl asi moc pozdě, Hotel New Hampshire byla podařená truchlogroteska, ale vlastně bez přesahu, Pravidla moštárny už byla opravdu silným románem se skutečnými emocemi, ale zatím stále pozemskými. (Záměrně vynechávám ty další Svobody medvědům, Třetí ruky nebo Syny cirkusu, které si dokonce už ani nepamatuji). Ale Owen už má všechno, i tu probuzenou spiritualitu. Pravda, Irvingův styl, v něčem inspirovaný Dickensem, je už dnes možná (aspoň pro některé) trochu rozvláčný, ale v roce 1989 to tak ještě nikomu nepřipadalo. Co se to s námi za těch 34 let stalo?
Po více jak sedmi stech stranách mi bude chybět hlavně ten skrček Owen Meany.
Ó Bože - prosím, vrať nám ho zase zpátky!
Jsou knížky, po jejichž přečtení se těžko vybírá něco dalšího ke čtení. Tato je jednou z nich.
Takže asi jediná logická následující bude muset být nějaký další Irving.
Poslouchala jsem jako vynikající audioverzi, ale bez vynikající předlohy by to nefungovalo.
Nejdřív se mi zdálo, že některé náboženské výlevy jsou zbytečné, ale ukázalo se, že všechno mělo svou roli v příběhu.
Místy jsem se smála, místy brečela. Ale rozhodně jsem nemohla zůstat nedotčena. Doporučuji.
Není pochyb, že Irving je vynikající spisovatel s charakteristickým rukopisem. Dávám sice pět hvězdiček, ale nejraději bych dal tak 4,5. Půl hvězdičky bych strhnul za málo záživnou první polovinu knížky a dle mého názoru zbytečně zdlouhavé popisy různých skutečností, které na děj neměly žádný vliv. Kniha má 622 stránek, já bych si užil daleko víc, kdyby měla stránek 400. Ale to už by holt nebyl Irving.
Irving je jedním z nejlepších vypravěčů současné literatury: obdivuji prolínání dějů, seznamování čtenáře s postavami a jejich myšlenkami a osudy. "Modlitba za Owena Meanyho" začíná velmi pomalu, co se akce týče, ale příběh postupně graduje a konec je nádherný. Owen Meany je velmi zvláštní postava, na kterou čtenář nezapomene - můj názor na něj se během knihy několikrát proměnil, ale nakonec jsem k němu cítil sympatie. Celý příběh je velmi dobře strukturovaný, každý detail najde své uplatnění a všechny dějové linie se uzavřou. "Pravidla moštárny" se mi sice líbila o něco více, ale tato kniha je zatím druhou nejlepší, kterou jsem od Irvinga četl.
Super. Do detailu promyšlená knížka. Nikdy nezapomenu na vánoční divadelní představení. Občas mě lehce nudily politický a náboženský fakta, ale dalo se to přežít.
Uf. Stálo za to vytrvat. Do poloviny utahaná, od poloviny akcelerující a v závěru jízda, která dá smysl každému slovu i každičké nudné pasáži ze začátku. Uznávám upřímně, že nejlepší kniha, kterou jsem kdy četl - mix vypravěčského umu, svérázného černého humoru (toho nejlepšího druhu) a zároveň nevtíravého otevírání zásadních existenciálních témat a hlubokých myšlenek o smyslu oběti, svobody života v předurčení a v dějinném kontextu, který ústí v pesimisticky optimistický, lidsky silný příběh. Nebo božsky silný příběh? A co když je trochu Owena v každém Johnovi?
Vyjímečná kniha, kterou z hlavy jen tak tak nedostanu. Hloubka příběhu mě zasáhla a čtení jsem si užívala každou stránku. John Irving je autor s jedinečným vypravěčským stylem, který nemusí každému sedmou. Mě však uchvátil. Jeho smysl pro absurno, komično a drama je dokonale vyvážený. Objevením tohoto autora se můj vnitřní svět obohatil o další rozměr.
(SPOILER)
Jen málokdy dokáže sedmisetstránková kniha plně obhájit počet stran, který na první pohled může působit až hrozivě. John Irving ale v Modlitbě za Owena Meanyho nenapsal ani jedno slovo navíc. Jak jednou přistoupíte na pravidla vyprávění Johnnyho Wheelwrighta o Owenu Meanym, tedy jeho nejlepším příteli a chlapci, který zásadním způsobem formoval jeho život, není cesty zpět.
Owen Meany je jednou z nejoriginálnějších literárních postav, o kterých jsem kdy četl. Vše co se kolem něj děje je tak trochu záhadné, jeho chování je stejně podivné jako jeho hlas a vzhled. Sledujeme jeho život téměř od narození až do smrti. V průběhu času se jeho charakter vyvíjí neočekávatelným směrem, přesto vše, co kdy Owen Meany udělal, směřuje k nevyhnutelnému naplnění jeho poslání. Silnou stránkou románu je Irvingem mistrovsky zvládnutý foreshadowing. Přestože v průběhu románu začíná být čtenáři stále více zřejmé, kam děj směřuje, tak je nakonec závěr nečekaný, k tomu emocionálně vypjatý a především uspokojivý vzhledem ke všemu, co jsme se o Owenovi v předchozích stovkách stran dozvěděli. Každý nepatrný detail, který o Owenovi víme, do sebe zapadne a vše, co se mohlo zdát nepodstatné, začne dávat smysl.
Román je tak komplexní, až to vyráží dech. Není jen o odvyprávění příběhu jednoho neobyčejného chlapce. V průběhu toho Irving vykresluje prostřednictvím vypravače Johnnyho desítky zajímavých a propracovaných vedleších postav (matka Tabitha a babička Harriet Wheelwrightové, Dan Needham, Hester, pastor Merill, Owenovi rodiče a nespočet dalších), popisuje groteskní i smutné situace, komentuje několik desítek let amerických dějin a rozsáhle se věnuje nelehkým tématům jako jsou víra, válka nebo národní identita. Do toho Irving děj a úvahy prolíná nespočtem popkulturních odkazů, které jako průměrný český čtenář samozřejmě nemůžu kompletně pochopit a ocenit, ale můžou sloužit jako odrazový můstek k seznámení s dalšími zejména literárními a filmovými díly. Jednou z mých oblíbených částí zůstává Owenův monolog, ve kterém krátce po její smrti přirovnává Marilyn Monroe ke Spojeným státům americkým. Další oblíbenou (tentokrát humornou) částí je potom dění kolem Volkswagena Brouka jednoho švýcarského psychiatra.
Modlitba za Owena Meanyho je knihou, ke které se budu rád vracet a věřím, že v ní vždy najdu něco nového, čemu jsem při prvním setkání nevěnoval velkou pozornost.
Moje v pořadí třetí kniha od Irvinga. Za mě lepší než Svět podle Garpa, zároveň však slabší počin než jeho Pravidla moštárny, které bych doporučila přednostně.
Autor má svůj specifický styl psaní a jeho podpis je zaručeně vidět i zde.
Pocity mám však smíšené. Příběh byl fajn, prolínaly se do něho dobové záležitosti, úvahy nad vírou apod. - to vše v knize nesporně je. Děj někam spěje a konec byl vydařený.
Přesto nemám pocit, že by mi četba něco předala. Za měsíc si děj pravděpodobně pamatovat nebudu. Z toho důvodu jsem se i přes velmi dobrou literární úroveň rozhodla zanechat vlažné hodnocení tří hvězd.
Autorovy další knížky
| 2003 |  Svět podle Garpa |
| 2005 | Pravidla moštárny |
| 2016 |  Ulice Záhadných tajemství |
| 1994 | Modlitba za Owena Meanyho |
| 2013 | V jedné osobě |
Na román mám dva pohledy.
První je ten čistě čtenářský, kde, musím přiznat, kniha občas ztrácela na příběhovém spádu. Na druhou stranu bych rozhodně na místě autora neproškrtával, protože popisné a uváhové pasáže měly svoji kvalitu. Takové čtení však není pro každého a zároveň na to musí mít člověk náladu a klid.
Druhý pohled a postřeh, který bych rád zmínil, je, jak neuvěřitelné množství rovin byl schopen spisovatel v textu rozvinout. Zaprvé bych vypíchnul postavu homodiegetického vypravěče, který se postupně v průběhu děje formuje a mění, zároveň však neztrácí své neduhy, takže představuje opravdu reálný obraz člověka. Postavy vůbec jsou Irvingovou specialitou. Čtenářovi je předložen komplexní svět, kde má sebemenší postava svůj smysl.
Dále je celý děj postaven na historických událostech, které jsou nejen dobře popsány, ale také vtipně glosovány postavami babičky a Owena. Pro mě jako Evropana bylo mimořádně zajímavé sledovat velké události americké historie očima (nespokojeného) Američana. Zmínit musím i rafinované vyobrazení církevních konfliktů na regionální úrovni.
To, co mi přišlo ale opravdu originální a zkrátka dobré, byla postava Owena. Přestože Irving neustále pracoval u této postavy s podobnými rysy a myšlenkou, tak to zkrátka fungovalo. To není samozřejmé. Například ve Spolčení hlupců mě hlavní postava zkrátka přestala bavit (přestože byla také specifická) a knihu jsem nedočetl. Irvingovi se v tomto případě povedlo navíc představit propracovaný vztah mezi Owenem a vypravěčem.
Irvingův román celkově hodnotím velmi kladně, i když přeci jen pro mě srdcovkou zůstává Garp.