Moji přátelé
Jakub Deml
8. vydání, definitivní. K vydání připravil a poznámky napsal Timotheus Vodička. Kniha básní v próze, označovaná jako nejkrásnější dílo autora – básníka a prozaika (1878–1961), který vyšel z katolické moderny. Básnická oslovení bylin a květin na lukách, polích a v lese, pojatá jako křehké přírodní medailónky. – – Lekníne, Tvůrce asi věděl, že by labuť zhynula tesknotou, kdyby neměla příklad v tvé kráse. Pampeliško, konečně, kterak užitečněji stráviti život? Dobýt co nejvíce světla a zachytit co nejvíce rosy! Petrklíči, není třeba ani tolik tvrdit, že matkou všech barev je záře sluneční. Demlův soubor básnických próz je dnes považován za jeho nejznámnější dílo. Lze ho chápat jako lyrické vyznání lásky ke květinám, jejichž společenství pro autora ztělesňuje vizi o harmonickém uspořádání lidské společnosti, v níž se zástupci přírody mění v bratry a sestry člověka. Rozhovor s květinami zároveň dává Demlovi možnost, aby čistým jazykem zachytil tajemství prosté a všední krásy a vyjádřil se i ke smyslu existence. Hlavní úděl básníkova pohledu je sice plný něhy a všeobjímající lásky, avšak na druhé straně se v něm nacházejí i jakési temné předtuchy, související s ohrožením života. Květiny jsou tedy symbolem světa zázraků, jenž se ovšem dostává do ostrého kontrastu s utrpením a smrtí. A tak jedině silný lidský cit má šanci smířit tyto zdánlivě neslučitelné protiklady, jedině on může zajistit, aby příroda i věci kolem nás žily s člověkem v dokonalém souznění.... celý text
Přidat komentář
Co je určitě třeba při čtení tohoto díla je čas. Krásné básně v próze nejen pro věřící botaniky, kteří rádi lyriku.
Číst si a zároveň promítat fotografie květin. „Sasanko, jaký jest pohled čtrnáctiletých dívek, které umírají na souchotiny?“
Miluji Jakuba Demla. Sbírečku jsem si půjčila v universitní knihovně hned první den akademického roku, ještě než jsme dostali seznamy povinné četby, protože mi bylo jasné, že po zbytek roku se kvůli nim k beletrii nedostanu. Vděčím jí za opravdu krásný večer a za verše, které jsou teď už natrvalo součástí mého vnitřního světa.
* Přesličko, vzpomene si někde ještě na nás, až budou všechny stromy tak malé jako ty? Oh, jak tě miluji, sestřičko, neboť jsi mi poslední svědkyní věků, kdy ještě nebylo lidí.
* Pivoňko, v měsíci zasvěceném Božskému Srdci rozjímáš o velikém tajemství granátů, a planouc stínem, umožňuješ našim očím, aby patřily do slunce Eucharistie. Tváře dívek blednou.
* Lípo, uhodí-li prý do tebe blesk, všechno lupení tvé se vztyčí. Děsem slabosti: či zmocněným životem?
ač je to knížečka útlá, pořád jsem si říkal: "Proboha, musí mít těch přátel tolik?"
Poetické promluvy ke květinám a houbám jsou netradiční formou vyjádření lásky k přírodě a výsledkem bedlivého pozorování okolního světa. Mají i hluboký filosoficko-náboženský přesah. Někdy hluboký až k nepochopitelnosti. „BEDLO, máš arciť klidnější život než tvoje teta Medusa, protože mezi příbojem mořským a slunečním, jak tě poučila borová šiška, jest opravdu rozdíl, neboť živel vodní rozptyluje a slunce shromažďuje. – Pokud se týče dětí, které ti někdy rozbíjejí klobouk, upozornil jsem rodiče a vychovatele, aby jim opět a opět kladli na srdce, že i Číňan jest naším bližním.“
Pro mě druh literatury, ke které musím dorůst. Některé věty jsem četla několikrát, abych pochopila, nahlédla, představila si. Nejbližší byla pro mě pupava, zde bych si některé myšlenky podtrhla. Zajímavé seznámení s autorem.
Teprve z ilustrací Vojtěcha Štolfy jsem pochopila, proč Deml píše o žampionech "kolena Andělů" - ony tak totiž vypadají. Ale nejradši mám pořád ještě větu, kterou znám už dlouho, ze starších vydání; o ženách, které Jakuba Demla potkaly, když nesl z polí svízel na oltář, rukama podrápanýma od hlohového křoví: "Usmály se přátelsky, myslíce si snad, že každé moje bláznovství končí, ne-li dobře, tedy aspoň s lítostí."
Když se řekne "Jakub Deml" mnoho lidí doplní "Moji přátelé"... Jo, je to roztomilá záležitost a Deml si s těmi květinkami povídal skoro jako svatý František s měsícem a hvězdami, ale rozhodně to není ta pravá síla. Je to takový "Deml v nedbalkách". Pro nevěřící lidi možná přijatelný, ale to je asi tak jediný klad. To já radši Demla nepřijatelného ;o)
Demlova láska k přírodě se zde omezuje na květiny, z nichž každý kvítek skrývá nějaké tajemství.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1934 |  Zapomenuté světlo |
| 2000 |  Moji přátelé |
| 1912 | Hrad smrti |
| 1914 | Tanec smrti |
| 1931 | Mé svědectví o Otokaru Březinovi |
V knihovně se mi pod ruku dostal tento poetický herbář. Ilustrace zde byly mnohdy lepší než sám text. Přesto jsem si v knize našla pár řádků, u kterých jsem se slastně zastavila.