Molcho

27.09.2024

Vy jste ji zabil, říká právnička. A čtenář může uvažovat čím... Svou okázalou péčí až za hrob? Svou průměrností? Malostí?
Je Molcho zápornou postavou? Nebo zoufalou? Nebo ... ? Nejednoznačné...
Jednoznačné ovšem je, že je Jehošua výborný spisovatel!

19.04.2021

Tři a půl. Je to teda skvěle napsané, na tom trvám. Ale Molcho je mi tak příšerně protivný, že jsem knihu v půlce odložila s tím, že už ji nedočtu, protože mě fakt nezajímá, jak to s ním dopadne. Protože jsem pak o měsíc později neměla nic lepšího na čtení, tak jsem ho vzala na milost, v té druhé půlce příběh trochu svižněji utíká a tak nebylo tolik času na to, aby se mi z hlavního hrdiny dělalo blbě. Takže nakonec dočteno. Jenom znovu zdůrazňuju, ta kniha je brilantně napsaná. Já ale Molcha nesnáším.

24.03.2016

Měla jsem při čtení velmi rozporuplné pocity, od soucitu a rozechvělého porozumění přes zaujetí reáliemi cizích zemí, nudu a chuť knihu odložit, až k totálnímu znechucení a rozčílení.
Dlouhá, předlouhá souvětí a odstavce mi nevadily, zaujalo mne vynechání jmen, ta byla jen v přímé řeči, o všech postavách se mluví jejich postavením v rodině, povoláním, národností (dcera, tchýně, právnička, vysokoškolák, Ruska), velmi dlouho jsem netušila, zda Molcho je jméno nebo příjmení.
Molcho mi byl stránku od stránky protivnější, byl doslova zosobněním lidské malosti, průměrnosti a šedi. Jeho vyžívání se v roli mučedníka, který pečoval o svou ženu až do konce sám doma, posedlost nemocemi kohokoliv, kdo se jen zmínil, nahlížení do lékárniček, to vše hraničilo až s posedlostí a vadilo mi mnohem víc než drobné škudlení na všem. Jakoby sám o nic nestál a dělal jen to, co od něj čekají druzí. Pořád se mi vtírala do hlavy slova učitelky z komedie Sněženky a machři, když popisuje, jak vidí své studenty: " Víc než na tom, co děláte, vám záleží, jak při tom vypadáte, nedovedete se pro nic nadchnout, za nic bojovat. Možná tak ještě o místo ve frontě na vlek." Možná ta citace není doslovně přesná, ale přesně tenhle pocit jsem z Molcha měla.

07.11.2015

Po dlouhé době kniha, která ve mě bude ještě nějakou dobu doznívat. Psychologická libůstka. Z hlavní postavy jsem v průběhu čtení měla rozporuplné pocity, ale stále jsem čekala, co se z toho vyvine, jak jeho hledání spíše bloudění dopadne. Konec mě dostal, vlastně závěr tak trochu vysvětluje celou knihu a zaplňuje prázdná místa, kde jsem nevěděla, co si o tom myslet. Podle mě je to geniálně vystavěné, pocity a myšlenky hlavního hrdiny popsané velmi věrně, kniha nemá slabé místo. A některé scény...! Třeba ta z úplného závěru, kdy Molcho leží v hotelové posteli s cizí ženou, se kterou se ani neumí dorozumět. Nebo naopak na začátku, když v pochmurném počasí čeká na tchyni před domem, kde v ložnici leží jeho mrtvá žena (a dojde mu, že nezamkl dveře, že do ložnice mohou vstoupit jeho děti)... Tleskám!

30.07.2014

Ze začátku se mi kniha moc nelíbila, Molcho mi vůbec nebyl sympatický a myslela jsem, že tu knihu odložím. Ale neodložila jsem a nelituji toho. Když jsem si zvykla na styl, jakým je kniha napsána (je to cosi mezi vyprávěním a vnitřním monologem, přímá řeč není oddělena uvozovkami, věty jsou poměrně dlouhé), začetla jsem se do ní a nemohla přestat.

08.07.2014

Souhlasím, že Molcho je podivná postava. Občas slabošská, zejména když neustále oplakává smrt své ženy a místy je možná až přehnaně pedantská, ale i přesto je to postava sympatická a silná. Krkem mi občas lezla jeho mrtvá žena. Proč s ním tedy vůbec byla, když, dle jeho slov, on sám až tak nedosahoval jejích intelektuálních kvalit? Dle vyprávění byli každý z jiného těsta. Ona držela otěže a on se nechal vést. A najednou konec. Zůstal sám a celý rok přemýšlel, kudy kam. Místy jsou ty myšlenky až moc rozvětvené, ale i tak to člověk zkrátka čte a čte, protože v něm dříme neutuchající zvědavost, jak to celé nakonec dopadne. A po přečtení se mu v hlavě vyrojí spousta otázek.
Bylo to mé první setkání s Jehošuou a určitě ne poslední.

05.09.2013

Už dlho som sa nestretla s postavou, ktorá by v sebe koncentrovala také enormné množstvo negatívnych vlastností, povahových čŕt a ľudských slabostí a vzbudzovala vo mne tak širokú škálu protichodných pocitov – od hlbokej iritácie až po vrúcnu vrelosť. Omri Molcho je divný patrón. Podozrievavý, vypočítavý, protivný. Jeho starostlivosť je otravná a ubíjajúca. V jeho správaní je neprehliadnuteľná snaha za každú cenu sa zapáčiť druhým, jeho myšlienky sa neustále točia okolo úvah ako ho vníma okolie. Niet situácie na ktorej by nechcel zarobiť, alebo aspoň ušetriť, v smrti manželky sa priam vyžíva, rád sa ľutuje a necháva sa ľutovať, lipne na pochvale, má rád pocit, že je nenahraditeľný. Väčšine jeho krokov chýba logika, to nad čím rozmýšľa a že to myslí vážne vzhľadom na situáciu vzbudzuje údiv. V spleti svojich vnútorných monológov, ktoré navzdory použitej er-forme, pôsobia precítene a hodnoverne (aj keď jeho hystéria sa mi občas zdala príznačnejšia skôr pre porozchodové obdobie), rozčuľujúco neoslovuje osoby, ani tie, ktoré sú jeho srdcu najbližšie, vlastnými menami, len všeobecnými podstatnými menami – dcéra, syn, gymnazista, vysokoškolák, svokra, manželka. Pri hľadaní nového životného partnera akoby sa riadil heslom: Beriem všetko, aj keď mi to vlastne vôbec nevyhovuje, len aby som nezostal sám. A napriek tomu, k tejto opovrhnutia hodnej osobe, ktorú všetci odstrkujú, akoby cítili, že jej správanie nie je nezištné, ale ktorá vo svojej podstate nie je zlá, len sa cíti stratená, osamotená a neistá sama sebou, potrebuje ubezpečenie, že nerobí chyby a niekoho kto by sa jej ujal, viedol ju a miloval, nie je možné necítiť ľútosť, či dokonca dojatie a akúsi nežnosť. Zvyknete si na neho, priľne vám k srdcu, nebadane medzi vami a sebou vytvorí puto dôvernosti a tých spočiatku nekonečných takmer 400 strán husto popísaným drobným písmom sa nakoniec minie prekvapivo rýchlo. Molcho je nápadná postava, ktorá zostáva v pamäti dlhý čas, ako napríklad Irvingov Garp, Grassov Oskar, Vámošov doktor Zurian, či Dorian Gray Oscara Wilda. V mojich očiach je najvýraznejšou a najprepracovanejšou postavou Jehošuových formálne i štylisticky rôznorodých kníh, aj keď v tejto knihe a celkovo v celej jeho tvorbe možno nájsť pestrú skupinu mnohých ďalších postáv s ich zvláštnou mentalitou. Bola som tiež zvedavá, akým spôsobom ukončí tento pletenec mikropríbehov a drobných epizód, a či ho nepokazí otrepaným klišé, ku ktorému román celý čas smeroval. Celkom sa mu nevyhol, avšak so záverom si poradil v rámci možnosti sympaticky, symbolické gesto v rodnej ulici zosnulej manželky vo Východnom Berlíne pokladám za jeden z najsilnejších momentov knihy.

02.09.2013

To Koka: úplne výstižný komentár, nemám ani čo dodať. Snáď len toľko, že mne sa Molcho páčil o trošku menej ako Milenec, aj keď to bol určite výrobný román hodný čítania. Komu sa autorove knihy páčia, nesklame ani Molcho.