Mor
Albert Camus
Jednoho dne najde lékař Bernard Rieux před svou ordinací mrtvou krysu. Na zdánlivě banální událost vzápětí zapomene, ale ve dnech následujících začnou krysy houfně vylézat ze svých děr a kanálů a v agonii umírají na chodníku. Brzy se příznaky podivné epidemie objeví i u lidí a obětí přibývá geometrickou řadou... O Moru (1947) si Albert Camus poznamenal do svého Zápisníku, že má ráz „mytického příběhu“. Mytický a filozofický význam má především epidemie sama; lze ji chápat jako alegorii okupačních let, ale i v mnohem existenciálnějším měřítku jako samo zkonkretizované absurdno, jemuž Bernard Rieux, typický Camusův hrdina, vzdoruje civilně a bez hrdinských gest.... celý text
Literatura světová Romány
Přidat komentář
Náročnější čtení, ale stále aktuální a s přesahem, protože tu bude vždycky nějaká podoba moru, který zaútočí na společnost a rozebere ji na jednotlivce a odhalí jejich pravou podstatu. Někoho mor pohltí, ale některé jedince dostane na vrchol. Zajímavý je střet zájmů jednotlivce a blaha celé společnosti, to ostatně názorně prožíváme i dnes.
Tak tohle jsem četl minulý rok, těsně po začátku pandemie covid 19. Styl knihy je přiměřený tématu o kterém Albert Camus píše. Velmi zajímavý je vývoj postav. Mrazivá je aktuálnost knihy a podobnost jednání lidí a úřadů v souvislosti se současnou situací. Kdo ví, jaký „mor“ nás ještě čeká?
Patrně jsem od této knihy čekal více. Neříkám, že je špatná. Toho jsem dalek. Ale něco mi tam nesedlo. Těžko říct jestli styl, nebo to, že kniha má několik plánů a přitom jsou všechny zjevné a dopředu snadno odhadnutelné. Asi jsem to čekal méně očekávatelné. Během čtení z toho na mě číšila jistá prvoplánovost. Ale nevadí, knihu jsem si rád přečetl a v domácí knihovně si jí rád nechám.
Můj báječný kamarád mne požádal, zda bych si nepřečetl tuto knihu, protože se s ní sám trápí a neví přesně, co si o ní má myslit. Takový požadavek mi samozřejmě udělal velikou radost, knihu jsem si obratem zapůjčil a za víkend jí smlsnul. Tento komentář tedy koncipuji jako odpověď na přímou otázkou:
Můj milý,
velice Ti děkuji za tip na tuto báječnou knihu, na kterou bych sotva sám kdy narazil ...
Předem musím podotknout, že vyznění knihy, v těchto dnech, kdy za sebou máme zimu plnou pandemie, epidemie, od pramenů Dyje, je samozřejmě o to mrazivější, protože jsme si to, v jisté míře, rovněž prožili. (V tom musím souhlasit s mnoha předchozími komentáři.) Ale to je, laicky řečeno, pouhá historická náhoda.
Podle mého názoru je to kniha o lásce, nebál bych se dokonce označení: milostný román. A to i přesto, že v celém příběhu prakticky nevystupují ženy. Jsou zastoupeny pouze v podobě vzpomínek a myšlenek, jedinou opravdu "živou" ženou románu je Bernardova matka.
Je to právě láska člověka k člověku, která morem nejvíce trpí, protože izolace města zpřetrhala všechny vazby vně i uvnitř.
A je to sžíravá sebeláska, kterou hlavní postavy, v různých proměnách, prožívají a v určitých fázích svého osudu si jí uvědomují; nejzajímavějším vývojem prochází Tarrou, jenž mi přirostl nejvíce k srdci a jenž také dostane od Camuse nejvíc za uši!
Nakonec je láska tím jediným citem, který překoná všechna protivenství, který dá zapomenout a který nás táhne k lepším zítřků, i když jak autor podotkne na poslední stránce, nikdy není vyhráno. To je silné téma k zamyšlení!
Další spojující linií příběhu jsou lidské, čili člověčí nároky, dle výkladu SSJČ: mn. nároky (nač) požadavky, přání: mít velké n-y na život; žít bez velkých n-ů.
Můžeme se sami sebe ptát, zda jsou to nároky oprávněné, nebo přemrštěné, ale právě sama otázka po nich je tou nejdůležitější, kterou si, podle mého, Camus klade: Lze žít bez nároků?
Řekl bych, že odpověď není zcela jasná, opět otevírá prostor k zamyšlení, ale osud hlavní postavy, doktora Bernarda Rieuxe, nám může v mnohém napovědět…
Kniha Mor bola pre mňa výzvou a v obdobnej situácii, ktorú práve prežívame, som si ňou chcela konfrontovať podstatu fiktívneho príbehu s aktuálnou skutočnosťou.
Po prečítaní žasnem, ako sa autorovi podarilo zachytiť to, čo je i teraz najväčší problém, a to ľudská ľahostajnosť voči okoliu alebo cudziemu utrpeniu, pokiaľ sa nás osobne nedotýka.
V príbehu nie je vôbec dôležité, že sa jedná o mor, mohla to byť akákoľvek iná život ohrozujúca diagnóza. Podstatou bola reakcia doktorov, úradníkov, kňazov, bežných ľudí...
Kniha obsahuje veľa krásnych myšlienok aj úvah a hoci sa nečíta ľahko, stojí o pozornosť.
"Věděl totiž, že na určitou dobu, jejíž konec zatím nedohlédal, jeho úkolem není už léčit. Jeho úkolem je dělat diagnózy. Odhalit, popsat, zaregistrovat, pak odsoudit, to bylo teď jeho poslání." Tématickejšiu knihu na prečítanie v rokoch 2020 a 2021 (ďalej dúfajme že už nie ;) snáď ani nenájdete. Camus s fascinajúcou presnosťou dokázal opísať psychológiu spoločnosti a jedinca počas (morovej) epidémie v alžírskom mestečku, ktorá však s našou súčasnou situáciou ponúka mnoho paralel. Strach, zúfalstvo a odlúčenie pôsobia dnes na ľudí rovnako ako to pred 74 rokmi opísal autor vo svojom fiktívnom diele. Camus dávkuje podobne ako v iných svojích dielach emócie len skromne. Napriek akejsi predstieranej odosobnenosti však nejedenkrát dokážu opísané udalosti čitateľa v správnej chvíli zasiahnuť. Na pátos však môžete zabudnúť, Mor je patrične (depresívne) realistický, bez hrdinov a víťazov. Camusova filozofia absurdna so "zbožnosťou bez Boha", ktorej predstaviteľom sú v tomto prípade predovšetkým doktor Rieux a jeho priateľ Tarrou, mi je osobne pomerne blízka. Nejedenkrát som sa podobne ako pri iných knihách tohto francúzskeho filozofa/spisovateľa pristihol ako sa k zaujímavým myšlienkám jeho postáv opakovane vraciam. V konečnom resumé je Mor veľmi hodnotným dielom, ktoré sa v dnešných časoch oplatí čítať asi viac ako kedykoľvek predtým. Mojou najobľúbenejšou "camusovinou" však naďalej ostáva o poznanie osobitejší Pád.
Číst Mor v době pandemie dodává této knize úplně jiný rozměr, a kdyby se v ní upravily reálie a archaismy, mohla by se odehrávat v roce 2020. Albert Camus úplně přesně popsal chování lidí v době podobné epidemie - nejprve zděšení z neznámého, posléze přizpůsobení situaci a později už totální nezájem o rostoucí čísla mrtvých, určitý cynismus, nedůvěra v nejvyšší činitele a samozřejmě i určité sobectví, kdy každý hraje sám na sebe. Camus byl částečně filozof, takže Mor je plný určitých filozofických úvah, které jsou někdy zdlouhavé a děj trochu zdržují, na druhou stranu mají něco do sebe a nabízí čtenáři trochu jiný pohled. Velmi dobře je zachycen jakýsi náboženský fanatismus, kterého se dopouští v podobných dobách církev a hřímá o božích trestech. Kniha je v některých částech záznamem městské kroniky, což přispívá k záměrně odosobněnosti a k tomu, že čtenář tím pádem celé dění prožívá úplně jinak a spíše jako nezaujatý pozorovatel. Je pravda, že současná situace hodně přispívá k intenzitě vnímání románu a tak je těžké říct, zda je hodnocení úplně objektivní. Každopádně se až na ony filozofické pasáže čte dobře, děj poměrně odsýpá, jen v něm chybí nějaké překvapení, protože to, že se v karanténě umí nejlépe pohybovat člověk, který byl ve vězení, není nic objevného. Klasik se nicméně pozná podle určité míry vizionářství, což můžeme v této chvíli o Camusovi nepochybně tvrdit. 70 %
Příběh z alžírského přístavního města Oran, kde se nečekaně objevují mrtvé krysy, které jsou předzvěstí morové nákazy. Mor brzy zachvátí celou oblast.
Kniha je více společenským než katastrofickým románem. Autor zde výstižně zachytil počínání jednotlivců, od popírání epidemie, pomalé akceptování závažnosti nemoci, nucené izolace až hmatatelný strach ze smrti. Velký důraz je zde na charaktery postav, ve kterých se autor nevyhýbá ani morálním a existenčním otázkám.
To, že jsem se ke Camusově Moru dostala v době pandemie, byla náhoda, rozhodně ale přidalo na zajímavosti. Začátek je ohromně silný - z kanálů začnou vylézat krysy a jen málokdo tuší, co to znamená. Postupně sledujeme, jak se osobní tragédie slévají v kolektivní, jak jednotliví lidé rozdílně reagují ve stejné situaci, jak se společnost vyrovnává s nebezpečím, s izolací, s opuštěností, s únavou. Přestože všichni autoři pandemických fikcí pracovali s vysoce smrtným virem, paralely k dnešku jsou výstižné a překvapující.
Mytický příběh psaný vlastně jako kronika doktorem Rieuxem, objektivním svědkem moru, který vypukl v roce 194 v Oranu. Po celou dobu trvání moru mu jeho povolání umožňovalo setkat se s většinou spoluobčanů a zapsat jejich pocity. Jako věrný svědek musel referovat hlavně o událostech, o faktech, dokumentech a o pověstech. Mužeme sledovat přístup obyvatel k nemoci a jejich chování při vyhlášení karantény. Lidé si začínají připadat nesvobodní, ale postupem času začínají mor akceptovat a uvědomují si, že ta epidemie je vlastně problémem všech. A v té děsivé a bezútěšné době vznikají pomocné Tarrauovy čety, které pomáhají lékařům starat se o nemocné a umírající. Samozřejmě se nabízí srovnání s dneškem.
Je to moje druhá kniha od tohoto spisovatele, většinou vtáhla do příběhu, ale nenapadlo mě, že je v prvé řadě zobrazením fašismu a německé okupace. To jsem se dočetla až na záložce knihy.
"Zpočátku přijímali lidé toto odříznutí od vnějšího světa asi tak, jako by byli přijali jakoukoliv přechodnou nepříjemnost, která by je vyrušila jen z některých zvyklostí. Najednou si však pod žhavým příkrovem letního nebe uvědomili, že jde o sekvestraci, a cítili nejasně, že toto uzavření ohrožuje celý jejich život, a když nastal večer, energie s chladem opět nabytá je občas doháněla k zoufalým činům."
"Ale tak už to bývá. Ostatní říkají: "Měli jsme mor." Málem by za to chtěli vyznamenání, Ale co je to mor? Takový je život a basta."
Je velmi zvláštním a svým způsobem unikátním čtenářským zážitkem číst tuto knihu v době pandemie covidu-19. Existenciální dílo se náhle proměňuje na jakousi věštbu, u které si člověk říká: "tehdy stejně jako dnes". Camus to popsal velmi dobře a obdivuji, co všechno dokázal domyslet a představit si. Bohužel zhruba v polovině to začně být poněkud rozvláčné, zvláště oproti silnému začátku knihy.
"Mor nikdy úplně nezmizí, čeká a čeká, a možná přijde den, kdy - k neštěstí i poučení lidstva - probudí své krysy a pošle je umírat do nějakého šťastného města."
Kniha, která naprosto vtáhne do děje a nepustí. Zároveň se během čtení opravdu vžijete do morového města, ze kterého není úniku. Mnoho z knihy se dá vztáhnout i na dnešní dobu...
Cizinec je, jakožto filozofická manifestace, nejznámějším Camusovým dílem. Mor je však pro mě (zatím) jeho nejlepším dílem. Jestli Camus uvažuje o románu jako o nejvyšším filozofickém žánru, právě zde dovádí svou teorii k dokonalosti.
Mor, který je metaforou pro celé absurdno, zavádí postavy do situací, kterým každý vzdoruje po svém. Odcizenost jednotlivců v jednom odcizeném městě. Až mystický příběh s okouzlujícím koncem, který přesně dotváří celou myšlenku tohoto díla. To celé doprovází velmi ponurá St. James Infirmary.
Srovnání se současnou situací bude sice značně neoriginální (už to zde zmínilo mnoho lidí), ale nejde se mu vyhnout. Covid naštěstí není mor, ale o to úplně nejde. I celá kniha je mnohem obecnější. Mor je jen prostředkem, jak nám něco sdělit. A zjištění, že se chováme pořád stejně (ať jde o nemoc nebo válku), je uklidňující i znepokojující zároveň.
Kniha která je pro mě na seznamu klasické beletrie, maturitní četby apod. Zajímavý příběh nemoci, lidství, změn a přízpůsobení se nim. Četlo se rychlo v závislosti na kapitolách, některé bavily, jiné příliš ne.
Na pozadí skvělého románu jde de facto o esej nad chováním jednotlivce v krizové situaci, smyslem lidské existence, hrdinstvím, zlem a podobně. Nemám co vytknout.
Na četbu mě přivedla zpráva, že ve Francie aktuálně stoupl zájem o tuto knihu. Začátek je velmi dobrý, ale postupně mě přespříliš filosofujících pasáží odradilo. Román trochu ztrácí tempo. Člověk se taky nevyhne srovnání s aktuální situací a proto se diví, že například nevypukla panika atd. Pak jsem se ale dočetl, že román je také zobrazením nástupu fašismu a okupace, což by mě asi ani nenapadlo.
„Klidně popírali to, co bylo samozřejmé, totiž že jsme vůbec kdy poznali ten zběsilý svět, kdy smrt člověka byla stejně běžná jako smrt mouchy, to přesně vymezené barbarství, to vypočítané delirium, to uvěznění, jež s sebou přinášelo naprostou lhostejnost ke všemu, co nesouviselo s přítomností, ten pach smrti, který omamoval všechny, pokud je nezabíjel; popírali dokonce i to, že jsme byli tím otupělým národem, jehož jedna polovina napěchovaná v peci krematoria se denně vypařovala komínem jako hustý dým, zatímco druhá čekala v poutech nemohoucnosti a strachu, až na ni dojde řada.“
„Pamětí se mu míhala čísla a říkal si, že následkem těch asi třiceti morových ran, které se v dějinách vyskytly, zemřelo skoro sto milionů lidí. Ale co je to sto milionů mrtvých? Kdo byl ve válce, ví tak trochu, co je to mrtvý. A protože mrtvý člověk má váhu, jen když ho někdo viděl mrtvého, sto milionů mrtvol roztroušených v průběhu dějin je jenom chýra ve fantazii.“
Téměř si pokládám si otázku, kdy jindy číst tento román než v době zuřící světové pandemie? Ano, možná jdu s davem a možná tím podléhám populární vlně, kterou jindy odmítám. Nevadí. Příběh je jednoduchý a geniální zároveň. Jednoduchý a přímočarý děj na jedné straně je podán dokonalým jazykem. Dlouho jsem si z beletristické knihy nevypsal tolik citací. Je v tom síla, síla nekonformity, síla odvahy a odporu proti strachu a panice vedoucích k ovládnutí davu. Mor je prostředkem k tyranii člověka. Mor je nemoc těla, ale zejména nemoc mysli. Metaforická nemoc beznaděje, zoufalství a ztráty smyslu života a radosti. Nemoc, jako utrpení z bezmoci. Společnost prostupující nákaza jako plížící se tyranie, nezničitelná a nevyléčitelná, napadající svým mentálním virem jednoho člověka za druhým, nejprve slabé, potom též silné. Nikdo neunikne a jen málokdo odolá. Mor je jako symbol zadušené společnosti, administrativní mašinérie bez odpovědnosti, pomalý, uvážený, nezastavitelný, požírající své oběti. Na druhé straně je lékař, jako symbol odporu, zničený a unavený, přesto svým způsobem neúnavný a přetrvávající, hledající naději v temnotě krutého světa nemoci a smrti, v pomoci druhým a ve smysluplném sebeobětování, při každé prohře začínající znovu a znovu, bez ohledu na cenu, přesto se značným ohledem na prostředky.
Kniha se nečte snadno, čtenáře však odmění. Věty a slova jsou geniální, text plyne a z mnohých myšlenek naskakuje husí kůže. Při čtení jsem měl podivný pocit otupělosti, jakoby izolace, vnější svět versus svět knihy. Celek ve mně zanechal hluboký dojem.
Nakonec nelze nezmínit, jak trefně autor zachytil chování davu i jednotlivců během epidemie, od podivného útlumu společnosti, přes zvýšenou spotřebu alkoholu, po okrajové společenské odchylky chování například v podobě záměrného rozšiřování nákazy. Dnes lze navíc srovnat s realitou. Knihu rozhodně doporučuji.
„A tak uvázli na půl cestě mezi propastí a vrcholem, byli spíše unášeni proudem, než aby žili, zůstaveni na milost a nemilost bezcílným dnům a planým vzpomínkám, bludné stíny, které mohli opět nabýt síly jen tím, že by zapustili kořeny do půdy své bolesti.“
„Zlo, které na světě je, pochází téměř vždycky z nevědomosti, a dobrá vůle, není-li osvícena poznáním, může nadělat stejné pohromy jako zloba. Lidé jsou spíš dobří než špatní, ale o to popravdě nejde. Jsou více nebo méně nevědomí a tomu se říká ctnost nebo neřest, přičemž nejzoufalejší neřest je nevědomost, která si myslí, že ví všechno a osobuje si pak i právo vraždit. Duše vraha je slepá, a bez jasného a pronikavého pohledu na věci není ani pravé dobroty, ani velké lásky.“
Štítky knihy
mor francouzská literatura alegorie epidemie Alžírsko existencialismus nebezpečný virusAutorovy další knížky
| 2005 |  Cizinec |
| 2006 | Mýtus o Sisyfovi |
| 1997 | Mor |
| 1968 |  Nedorozumění |
| 2015 | Pád |
Kdy si přečíst Camusův „Mor“ než v době novodobé „morové rány“? Po „Cizinci“ a „Nedorozumění“ jsem si už nějakou dobu říkal, že si přečtu Camusovu „vlajkovou loď“. Běsnění kolem nemoci Covid zapůsobilo jako katalyzátor a já přešel od záměru k akci. Protože jsem už předtím slyšel rozhlasovou dramatizaci, věděl jsem, do čeho jdu.
Camuse příliš nezajímají vnější projevy morové epidemie. Zabývá se příznaky, které choroba vyvolává v duších postižených. Stejně jako je našinec - navyklý všem možným osobním svobodám - zaskočený karanténou a omezením těchto svobod, trpí i Camusovi hrdinové omezením svých práv a ztrátou sociálních vazeb v důsledku postupného uzavírání do skořápek svého vlastního já. Bolestné umírání v horečkách je jen nezbytnou kulisou epidemie, která opožděně za černou smrtí tráví město Oran.
Autorův styl navozuje pocity pomalého upoceného čekání na okamžik, kdy bude z osudí vylosováno to „pravé jméno“. Loterie smrti je pro mnohé paradoxně vykoupením z vězení karantény a ztráty svobody způsobené uzavřením města.
„Tahle nemoc je svinstvo! I ti, co ji nemají, nosí ji v srdci.“, říká jedna z epizodních postav románu. Jak příznačné i pro naši dobu.
Camus na skupině mužů, kteří se jeden po druhém angažují v boji s epidemií, „realizuje studii“ jejich psychické odolnosti vůči všudypřítomné smrti, fyzickému odloučení od blízkých a úmorné a beznadějné práce v péči o nemocné.
Recenze o „Moru“ říkají, že je to filozofický román. Asi ano. Popis vnitřních prožitků a strázní hlavních postav z příběhu dělá román na hony vzdálený žánru post-apo, jenž je dnes v souvislosti s podobnými tématy vyhledávaným žánrem.
„Ve světě již bylo stejně tolik morových ran jako válek. A přece mory a války najdou vždycky lidi nepřipravené“.
Nevím, zda Camusova kniha dokáže lidi na „morové rány“ připravit. Rozhodně však potvrzuje, že v dobách takových ran nepřicházíme jen o životy, ale také o část duše.
Číst „Mor“ v těchto dobách se může zdát jako tendenční. Myslím ale, že právě v této době mu můžeme nejlépe porozumět. Nahrává tomu naše osobní zkušenost.