Mor
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/4748/bmid_mor-kGI-4748.jpg
4
595
595
Jednoho dne najde lékař Bernard Rieux před svou ordinací mrtvou krysu. Na zdánlivě banální událost vzápětí zapomene, ale ve dnech následujících začnou krysy houfně vylézat ze svých děr a kanálů a v agonii umírají na chodníku. Brzy se příznaky podivné epidemie objeví i u lidí a obětí přibývá geometrickou řadou... O Moru (1947) si Albert Camus poznamenal do svého Zápisníku, že má ráz „mytického příběhu“. Mytický a filozofický význam má především epidemie sama; lze ji chápat jako alegorii okupačních let, ale i v mnohem existenciálnějším měřítku jako samo zkonkretizované absurdno, jemuž Bernard Rieux, typický Camusův hrdina, vzdoruje civilně a bez hrdinských gest.... celý text
Přidat komentář
Můžu hodnotit pouze na základě audioknihy a mé hodnocení bude značně zkresleno tím, že to byla asi jedna z nejbáječnějších audioknih, které jsem kdy slyšela. Bylo to namluvené a podkreslené tak reálně, jako kdybych se ocitla v divadle a byla tam opravdu v kavárně s nimi. Pokud bych měla doporučit k poslechu byť jedinou audioknihu, bude to Mor. Skvělé texty a ztvárnění. Mocné a vždy tak reálné. Je děsivé, jak tohle předvídané téma bylo tolikrát omíláno a teprve nyní se dostalo do reálného života.
Jako mnohým jiným, byla mi popudem k přečtení Moru současná pandemie - ačkoliv v pořadníku byl již delší dobu. Po příběhové a stylistické stránce ho považuji za skvělé dílo a navíc - jak už tu určitě zaznělo - klidně mohl být napsán včera. Jako mírně slabší hodnotím filozofické pasáže a diskuze - zejména křesťanství je tu prezentováno ve vyloženě "kidergarden" formě (i dětské Letopisy Narnie ho nabízejí v podstatně sofistikovanější podobě) - Camus zkrátka nemá odvahu a hloubku Dostojevského, jenž se nebál konfrontovat svou osobní filozofii s protiargumenty nejtvrdšího kalibru. Hodnotím však v prvé řadě literaturu, nikoliv filozofii (jinak bych například Miévillovi nemohl dát nikdy víc než jednu hvězdičku). Takže plný počet.
Kniha nespornej hodnoty, mňa však myšlienkovo nijak neobohatila, ani vo mne nezanechala nejaký hlbší dojem. Možno to bolo odťažitým spôsobom podania udalostí, či miestami rozvláčnym filozofovaním nad vecami, ktoré by sa dali vyjadriť stručnejsie a zároveň údernejšie. Malá ukážka :
"Zlo, které na světě je, pochází téměř vždycky z nevědomosti, a dobrá vůle, není-li osvicena poznáním, může nadělat stejné pohromy jako zloba. Lidé jsou spíš dobří než špatní, ale o to po pravdě nejde. Jsou více nebo méně nevědomí a tomu se říká ctnosť nebo neřest, přičemž nejzoufaleší neřest je nevědomost, která si myslí, že ví všechno a osobuje si pak i právo vraždit. Duše vraha je slepá, a bez jasného a pronikaveho pohledu na věci není ani pravé dobroty, ani velké lásky. "
Převelice originálně jsem si do karanténního seznamu čtiva zařadil Mor.
Na počátku jsem zahlédl titulek, ohlašující že ve Francii se Mor během týdne probojoval na první příčky prodejnosti. V tu chvíli jsem se tomu s neotřesitelným nadhledem posmával, jenže o pár dní později přišel zákaz vycházení a mně tato kniha začala vrtat hlavou. Díky bohu za internet, jelikož v tu dobu už byly všechny knihkupectví a antikvariáty zavřeny. V kulichu a roušce jsem si pro zásilku nakráčel na poštu. To jest velmi vtipné, měsíc zpátky by mě ve dveřích díky takovému vohozu skolil hlídač, leč v této divné době se na mě paní poštmistrová přívětivě usmívá. No nic, Mor byl tedy doma.
Začalo to velice zajímavě, krysí agonie výborně vykreslila atmosféru a když se za Oranem zavřely brány, bylo mi z pohledu čtenáře poněkud úzko.
Pojetí pomocí kronikářského vyprávění byl dobrý nápad. Bál jsem se patetických výjevů a vlastně se mi jich sem tam i dostalo (natahovaná smrt dítěte), nicméně většinu času vám Camus dokáže tvořit dostatečně plastický (tedy uvěřitelný) pohled na průběh nemoci a hlavně reakci občanů. Jakožto filosof je právě v této rovině nejsilnější. Nejprve lid naplní pokorně kostel, jen aby se po nějakém čase otočil ke světským radovánkám (tak trochu no future), po jejichž vyčerpání jen bezradně bloudí v ulicích. A bratříčkování nastane, až když je oficiálně po všem.
"Rovnost, ke které nedošlo ani tváří v tvář smrti, usídlila se teď aspoň na pár hodin mezi lidmi jásajícími nad osvobozením."
Nepřirovnával bych situaci v knize k tomu, co se děje v současnosti po celém světě. Nebuďte tak dramatičtí. Během čtení sem samozřejmě četl i zprávy a tak se mi občas v nějakých méně podstatných detailech prolínala realita s knihou a já musel chvíli dumat, co jsem četl v knize a co na internetu. Nicméně mor v podání Camuse byl přeci jen poněkud hutnější záležitostí - v Oranu například docházely lihoviny!
Díky místy táhlé prostřední části bych asi normálně knihu hodnotil nižší známkou, nicméně ta naše současná situace přeci jen dodala čtení další rozměr, ať k ní přistupuji s nadhledem nebo ne.
Dávám 7,5 proříznutých hlíz z 10.
Četla jsem kdysi, o letošních Vánocích dávali rozhlasovou hru, podlouchala jsem jak uhranutá... a za pár měsíců je Camus i u nás. Umění, které předčilo současnost.
Přečteno třikrát za můj život, před maturitou, dva roky po ní, a dnes- o šest let později v časech toho našeho Moru.
Po každé, silný příběh, po každé něco pro mě.
Dříve- fascinace odcizenými hrdiny, těmi kteří jednají a nemohou cítit, protože ta tíha je příliš velká. Tarrou, Rieux.
Dnes vdechuji spíše ty doušky života. A to, že se jde plavat do moře. Večer ve tmě, Rieux a Tarrou se probouzí, do nového začátku. Nová vize života. Nový smysl.
Je fascinující sledovat co se stalo tam, co se děje teď. Je fascinující sledovat tu vizi, co se námi asi stane.
Zavření v karanténě lapáme po dechu, a snažíme se žít Moru navzdory.
Krása.
Uprostřed koronavirového šílenství jsem se rozhodl zásobit se ne moukou nebo toaletním papírem, ale kvalitními knihami. V den, kdy vláda zavřela školy a já se tramvají vracel domů to bylo mrazivé čtení, Mor netřeba číst jako alegorii na druhou světovou válku nebo obecný úděl lidského bytí, je stejně tak působivý jako střízlivý nezabarvený popis šířící se epidemie, ostatně jakékoliv krize:
"V tomto ohledu byli naši spoluobčané jako všichni ostatní lidé, myslili na sebe, jinými slovy byli lidští: nevěřili na pohromy. Pohroma přesahuje lidskou míru, člověk si tedy řekne, že je pohroma neskutečná, že je to těžký sen, který přejde. Ale on vždy nepřejde a jeden těžký sen k druhému, a jsou to lidé, kteří zajdou a to především lidé humánní, protože neučinili žádná opatření. Naši spoluobčané neměli větší vinu než jiní, zapomněli pouze na skromnost a myslili, že pro ně je ještě všechno možné; předpokládali totiž, že pohromy jsou nemožné. Hleděli si dál svých obchodů, připravovali se na cesty a měli své názory. Jak by byli mohli pomyslet na mor, který udělá škrt přes budoucnost, cestování, i diskuse? Považovali se za svobodné, a nikdo nebude nikdy svobodný, pokud budou existovat pohromy."
Ačkoliv se to zdá se stovkami mrtvých za den absurdní, Camus se odhodlaně snaží najít východisko, které se promítá v různých motivacích a chování hlavních hrdinů. I když je jasné, že Rieux, Tarrou, Rambert a další zastávají modelově odlišné pozice, to jim neubralo nic na nenápadné lidskosti, kterou Camus tak skvěle vyjadřuje, snad ponurosti pobřežního města a apokalyptické nákaze navzdory.
Mor doporučuji všem, kteří přemýšlejí (a třeba i tápají) o své pozici v tomhle podivném světě, kterým není lhostejná otázka zla a jeho smyslu. Největší ponaučení je vlastně banální - jakkoliv je naše situace bezvýchodná a vyžadující sebeobětování (napadá mě klimatická krize), je potřeba se z toho nezbláznit.
"Nakonec je to hloupé, žít jen pro mor. Toť se ví, člověk musí bojovat kvůli postiženým. Ale k čemu je ten boj, když člověk přestane mít všecko rád?"
Camusův příběh z Alžírského města Oranu zasaženého morovou epidemií je geniální syntézou beletrie s filozofií. V alegorickém románu zkoumá a pitvá reakce člověka na situaci, která ho svojí velikostí absolutně převyšuje.
V existenciální literatuře se šlověk nachází v nezáviděníhodné pozici a bývá na to sám. Obvykle to s ním blbě dopadne.
V tomto případě se jednotlivci semknou a společně stojí vůči nepřízni osudu.
„Vím jasně, že každý v sobě nosí mor, protože nikdo, nikdo na světě není proti němu chráněn. A že se člověk musí bez přestání hlídat, aby se mu v okamžiku roztržitosti nestalo, že by dýchal do obličeje druhému a uštědřil mu nákazu.“
Camusův Mor je tak trochu příběhem v laboratorním prostředí. Uzavřené brány města jako symbol omezení svobodných rozhodnutí. Mor jako symbol naší bezmocnosti vůči osudu. Popírání přicházející pohromy jako symbol naší opakovaně projevované touhy nahradit realitu světa konejšivým sebeklamem.
Albert Camus nás prostřednictvím svých postav (s výjimkou kněze, samozřejmě) přesvědčuje, že svět je ostře ohraničen: začíná zrozením, končí smrtí a mezi těmito mezníky je definován zejména krutými událostmi, které se vymykají naší kontrole. Být v takovém prostředí hrdinou není snadné. Ale oni to dokážou, brání se sice takovému označení, ale každodenní práce na hranici vlastních možností, s vědomím nepatrnosti dopadů svého snažení – to z nich hrdiny dělá. Oceňuji to a jeví se mi to úctyhodné. Připomnělo to Sparťany u Thermopyl, bezejmenné vojáky, kteří nasadí svůj život v budoucí prospěch své země (spíš ve prospěch naděje v takový budoucí prospěch) - jenže zde je to náročnější, Rieux a další pracují pro dobro světa, kterému nedůvěřují, nerozumí mu a nevěří příliš v jeho smysl.
Pro mě byl Mor zobrazením bezútěšnosti života, ve kterém chybí spirituální rozměr. Ne, nemusí to nutně být křesťanský Bůh, ale kráčet životem bez uvědomění si něčeho přesahujícího, bez toho havlovského rozpětí mezi horizontálou světa a vertikálou bytí, to je prostě ubíjející. Zdá se mi, že to postavy v Moru cítí (přestože to tak jistě autor nezamýšlel), slovně sice odmítají upínání se na cokoli, co překračuje jejich smyslovou zkušenost, ale jejich konání je, myslím, usvědčuje z toho, že po hlubším smyslu věcí touží, doufají v něj a že s ním snad i v skrytu počítají.
V porovnání s Cizincem je Mor mnohem přístupnější dílo. Chladný odstup filozofa-pozorovatele je sice poznat, ale je zde hned několik pasáží, kde Camus moc hezky ukazuje svoji lidskost – snad nejvíc byla v tomto smyslu typická scéna nočního plavání.
„Tento svět bez lásky je jako mrtvý a vždycky přijde chvíle, kdy je člověk unaven vězením, prací i odvahou, a touží jen po milované tváři a po srdci rozradostněném něhou.“
Tohle je podle mě nejlepší Camus hned po Mýtu o Sysifovi.
Dokonale vystihl chování lidí v krizových situacích.
Tak poutavě napsáno že jsem ani nespal dokud jsem ji nedočetl.
Famózní.
Stále výborné. Mor jako metafora. Postavy jako typy různých přístupů. Nejzajímavější srovnání kněze s agnostikem. Inspirovalo mě to ke kázání...
Hm, nečetla jsem vyloženě knihu. Slyšela jsem rozhlasové zpracování. Příběh byl podán formou reportáže "poté," co mor z města zmizel, prokládané nahrávkami zaznamenaných událostí mnohdy už mrtvých protagonistů.
Obsah se dá vykládat různě, každý si v tom najde mor dle svého gusta a doby, v níž to čte/slyší.
Upřímně... čekal jsem něco trochu jiného. Tedy ne zrovna, že bych místo příběhu o morové epidemii čekal vegetariánskou kuchařku. To zase ne. Ale doufal jsem, že se děj odehrává o pár set let dříve. Takže mě mírně zaskočilo, když jsem se v příběhu ocitnul v polovině minulého století. Ale to hlavní tam bylo. Chtěl jsem mor. Mor jsem dostal.
Bez špetky empatie s postavami jsem se pročítal knihou. Autor se mi zjevně ani nesnažil tento druh prožitku nabídnout. Text jsem vnímal tedy spíše jako reportáž s filozofickými úvahami, ozvláštněnou náhledem do života několika postav.
Štítky knihy
mor francouzská literatura alegorie epidemie Alžírsko existencialismus nebezpečný virusAutorovy další knížky
| 2005 |  Cizinec |
| 2006 | Mýtus o Sisyfovi |
| 1997 | Mor |
| 1968 |  Nedorozumění |
| 2015 | Pád |
„Klidně popírali to, co bylo samozřejmé, totiž že jsme vůbec kdy poznali ten zběsilý svět, kdy smrt člověka byla stejně běžná jako smrt mouchy, to přesně vymezené barbarství, to vypočítané delirium, to uvěznění, jež s sebou přinášelo naprostou lhostejnost ke všemu, co nesouviselo s přítomností, ten pach smrti, který omamoval všechny, pokud je nezabíjel; popírali dokonce i to, že jsme byli tím otupělým národem, jehož jedna polovina napěchovaná v peci krematoria se denně vypařovala komínem jako hustý dým, zatímco druhá čekala v poutech nemohoucnosti a strachu, až na ni dojde řada.“
„Pamětí se mu míhala čísla a říkal si, že následkem těch asi třiceti morových ran, které se v dějinách vyskytly, zemřelo skoro sto milionů lidí. Ale co je to sto milionů mrtvých? Kdo byl ve válce, ví tak trochu, co je to mrtvý. A protože mrtvý člověk má váhu, jen když ho někdo viděl mrtvého, sto milionů mrtvol roztroušených v průběhu dějin je jenom chýra ve fantazii.“
Téměř si pokládám si otázku, kdy jindy číst tento román než v době zuřící světové pandemie? Ano, možná jdu s davem a možná tím podléhám populární vlně, kterou jindy odmítám. Nevadí. Příběh je jednoduchý a geniální zároveň. Jednoduchý a přímočarý děj na jedné straně je podán dokonalým jazykem. Dlouho jsem si z beletristické knihy nevypsal tolik citací. Je v tom síla, síla nekonformity, síla odvahy a odporu proti strachu a panice vedoucích k ovládnutí davu. Mor je prostředkem k tyranii člověka. Mor je nemoc těla, ale zejména nemoc mysli. Metaforická nemoc beznaděje, zoufalství a ztráty smyslu života a radosti. Nemoc, jako utrpení z bezmoci. Společnost prostupující nákaza jako plížící se tyranie, nezničitelná a nevyléčitelná, napadající svým mentálním virem jednoho člověka za druhým, nejprve slabé, potom též silné. Nikdo neunikne a jen málokdo odolá. Mor je jako symbol zadušené společnosti, administrativní mašinérie bez odpovědnosti, pomalý, uvážený, nezastavitelný, požírající své oběti. Na druhé straně je lékař, jako symbol odporu, zničený a unavený, přesto svým způsobem neúnavný a přetrvávající, hledající naději v temnotě krutého světa nemoci a smrti, v pomoci druhým a ve smysluplném sebeobětování, při každé prohře začínající znovu a znovu, bez ohledu na cenu, přesto se značným ohledem na prostředky.
Kniha se nečte snadno, čtenáře však odmění. Věty a slova jsou geniální, text plyne a z mnohých myšlenek naskakuje husí kůže. Při čtení jsem měl podivný pocit otupělosti, jakoby izolace, vnější svět versus svět knihy. Celek ve mně zanechal hluboký dojem.
Nakonec nelze nezmínit, jak trefně autor zachytil chování davu i jednotlivců během epidemie, od podivného útlumu společnosti, přes zvýšenou spotřebu alkoholu, po okrajové společenské odchylky chování například v podobě záměrného rozšiřování nákazy. Dnes lze navíc srovnat s realitou. Knihu rozhodně doporučuji.
„A tak uvázli na půl cestě mezi propastí a vrcholem, byli spíše unášeni proudem, než aby žili, zůstaveni na milost a nemilost bezcílným dnům a planým vzpomínkám, bludné stíny, které mohli opět nabýt síly jen tím, že by zapustili kořeny do půdy své bolesti.“
„Zlo, které na světě je, pochází téměř vždycky z nevědomosti, a dobrá vůle, není-li osvícena poznáním, může nadělat stejné pohromy jako zloba. Lidé jsou spíš dobří než špatní, ale o to popravdě nejde. Jsou více nebo méně nevědomí a tomu se říká ctnost nebo neřest, přičemž nejzoufalejší neřest je nevědomost, která si myslí, že ví všechno a osobuje si pak i právo vraždit. Duše vraha je slepá, a bez jasného a pronikavého pohledu na věci není ani pravé dobroty, ani velké lásky.“