Moskva-hranice
Jiří Weil
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/475082/bmid_moskva-hranice.jpg
5
72
72
Dokumentární román Moskva-hranice narazil bezprostředně po svém vydání (1937) na dvojí neporozumění. Jeho styl záměrně překračoval hranice vytyčené pro tzv. vážnou literaturu tím, že přejímal prvky tzv. marginální literatury v míře tehdy neobvyklé. Toto nepochopení se dělo navíc v souladu s odsudky, které pramenily v politických zájmech komunistické strany. Nejznámějším se stal pro Weila zničující odsudek s názvem Pavlačový román a napsal jej na přímý pokyn Klementa Gottwalda Weilův blízký přítel Julius Fučík. Moskvu-hranici lze zjednodušeně označit za jednu z prvních kritik stalinismu. Plánované druhé vydání bylo roku 1969 zakázáno a kniha vyšla znovu až v roce 1991.... celý text
Přidat komentář
Vynikající kniha. S tématem Moskvy 30. let a utahováním šroubů stalinského režimu jsem se již potkal ve skvělých románech Čevengur (Andrej Platonov) a Děti Arbatu, resp. Třicátý pátý a další roky (Anatolij Rybakov), a toto je český zářez jako hrom.
Jiří Weil se vrátil se SSSR a napsal velmi originálním stylem, téměř dokumentárním, až samozřejmě popisným stylem (a jakoby velmi nezaujatým) příběhy dívky Ri, která přijíždí do SSSR a postupně odhazuje své evropské zvyklosti a pohled na svět a přizpůsobuje se sovětskému životu, způsobu myšlení, a překladatele Jana Fischera, který už v Moskvě pracuje a dostane se do soukolí stalinských čistek. Ten popisný způsob není nudný, je naopak jak na miskách vah přesně odměřovaný, velmi umně střídá přítomný a budoucí čas, nikde nenalezneme vnější autorovo hodnotící hledisko. Vše se odehrává jen s postavami, které se ocitají v různých situacích, maximálně sledujeme jejich vnitřní myšlenkové nebo citové pochody, ale nikdy se nedozvíme, zda je to dobře nebo špatně. Tento princip je něco, co dodává odstup od popisované reality a my jako čtenáři máme pocit, že jsme taky "jen" pozorovatelé. Ono se zdánlivě neděje nic převratného ani strašného, to nejsou zápisky z Gulagů, to je jen zcela precizní a podrobné vylíčení sovětské reality té chvíle se všemi frontami v obchodech, tlačenicemi v tramvajích, stranickými schůzemi, situacemi u pásů v továrnách, chvílích odpočinku, atd. atd., které postavy prožívají a tyto situace postupně proměňují jejich vztah k sovětské realitě - různým způsobem. Když se začnou dít věci zdánlivě nevysvětlitelné (připomíná mi to opět skvělý román Egona Hostovského Nezvěstný, který je ovšem o roce 1948), je všechno vylíčeno tak jasně a přehledně, až z toho mrazí. Myslím, že právě ta "jednoduchá" metoda líčení zesiluje účinek, že se čtenář dokáže vcítit do běžného života v SSSR a nechat na sobě dotknout i mechanismus moci, který postupně utahuje ony pověstné šrouby.
Podle mne je tato kniha vrcholem Weilovy tvorby, není divu, že vyvolala prudkou odmítavou reakci tehdejší komunistické publicistiky a pronásledovala Weila až do konce života, dokonce se podařilo jej zlomit, aby se za tuto knihu chudák omlouval. To nemění nic na tom, že zanechal zcela nadčasové dílo o hodnotě lidského života, o vztahu individuality a mechanismu moci, o soukolí spouštěné fanatismem a patologických jevech, které musí účastníci autoritářského režimu prožívat a na sobě aplikovat. Ohýbání páteře se tu děje soustavně, vždy ve jménu velké myšlenky - bez hodnocení, nicméně čtenář dešifruje hrůznost a dehumánnost takového režimu celkem jasně.
Takže doporučuji, skvěle, pane Weile!
Jeden z najlepších českých románov. Dokumentárnym štýlom napísaný text o budovateľským nadšením zblbnutej Moskve 30. rokov 20. st. Autor mal výborný postreh a jasnozrivo popísal fenomény, ktoré sme si všimli a pochopili až o mnoho desaťročí neskôr (byrokracia, čistky, miznutie ľudí, objektívne príčiny, nepriatelia ľudu...).
(SPOILER) Tento román by se mohl jevit jako sdělení o Sovětském svazu, něco nezajímavého, co dnes už každý z dějepisu zná. Přesto jde o mimořádný klenot, z různých důvodů. Dle obsáhlého doslovu vydání roku 2021 se kniha v průběhu dějin různě vykládala a interpretovala. Nejprve zaujme autentickým sdělením o zážitku z kibucu v Izraeli asi z roku 1923, už zde hlavní hrdinka pochybuje o nezbytnosti vraždění Arabů. Následuje zobrazení sovětské reality všedního dne pohledem Československé ženy, její otřes z nižší životní úrovně. Ve 30. letech odcházelo do Sovětského svazu mnoho komunistů z Německa a celé Evropy. Weil popisuje nadšení pro věc, oddané budování, víru ve správnost myšlenky. Ukazuje ideální systém, lidové vedení a napravování chyb, vše v pozitivním duchu. Ale nějakým zvláštním instinktem, mu tam začne vykukovat nesvobodná pachuť a strach. Při vědomí, že knihu psal po zážitcích z roku 1933, je to vizionářské svědectví. Doslov uvádí, že je to o pocitu člověka v neurčité, nezvyklé pozici, to znamená v cizí zemi, v budování nového světa socialismu. Hlavní hrdina novinář Fischer se chová lidsky, ale je trochu zbabělý a chce se přizpůsobit. Není jednoznačně kladný, jako už člověk bývá, aby měl klid. Kritikové knihy z řad komunistů odsoudili knihu, protože byl podle nich problém ve Fischerovi, ne v systému drtícím jednotlivce. Avšak už tehdy v 30. letech se našli komunisté, kteří i díky této knize komunismus zavrhli. V 60. a 90. letech se dočkala kniha ohlasů mnoha autorů. Z hlediska umělecké kvality je román vysoko ceněn díky metodě skloubení subjektivních pocitů a neosobního tónu popisujícího realitu. Je toho hodně, co si každý našel v tomto díle.
Po knize jsem zapátrala poté, co jsem se o ní dočetla v Pražském slabikáři. Jiří Weil mi připomněl postavu Dubčeka a dalších, kteří věřili v komunismus, socialismus, Stalina atp., současně však vnímali propast, do které se jejích stoupenci a přátelé, řítili ve snaze o absolutní vítězství a moc v deklarovaném boji za spravedlivou společnost žijící v blahobytu. Někdo chytřejší již prohlásil, že když se kácí stromy, létají třísky. Komunisté tak nakonec deklasovali člověka, jedince, na pouhé titěrné kolečko v mnohem větším soukolí, které lze brousit a utahovat, zlomit a nakonec vyměnit. Vyšší cíl byl jednoznačným argumentem. Weilovy románové postavy Ri, Fischer a Herzog se s radostí zapojí do gigantického soukolí budování světlých zítřků a nechají se systémem obrušovat a přizpůsobovat, umlčovat a zrazovat, jenže do soukolí padá stále více a více prachu... Weil, více lidská bytost než neživé kolečko soukolí, promlouvá, protože je mladý a chce pomoct. A tak mluví/píše, protože věří ve skutečnou ideu. A je semlet. V románu i ve skutečnosti. Smutný příběh orwellovského střihu smutného člověka ve smutné době, v němž dokumentární hodnota přece jenom převyšuje hodnotu literární. Orchestrace manifestu neživotné ideologie v jejím nejvyšším pojetí vedla ke zločinným projevům likvidace člověka po stránce duševní i fyzické. A opět ta stejná nezodpovězená otázka. Jak lze obdivovat ideu a systém, který za sebou v prachu zanechává hluboké krvavé stop? Za obrovskou odvahu, která musela stát za úsilím o sepsání a publikování knihy takového kritického významu, si dílo zaslouží ocenění. Nečetlo se však moc dobře, na rozdíl od pozdějšího románu 1984.
Kniha k mnoha zamyšlením. Čeští a další evropští levicoví intelektuálové se na začátku 30.let 20.století stěhovali do sovětské Moskvy a pomáhali budovat světlé zítřky.
Přichází však éra drsných stalinských čistek.
Ri a Jan Fischer, oba původem z Československa, prožívají a popisují své všední dny.
Na knize mě fascinuje, že míra nadšení pro socialismus zcela potlačila pud sebezáchovy. Tedy že i pokud se jednalo o blízké okolí, tak lidé věřili straně a jeho odsoudili jako hříšníka.
Fascinující je, že
Jen jednoduchý čtenář chápe román jako odsouzení totality. Koneckonců autor sám zůstal přesvědčeným marxistou. Jde o živý a do hloubky jdoucí popis situace v SSSR ve 30. letech, tedy v době poměrně krátce po skončení občanské války a zahraniční intervence. Je to popis toho, jak získávala převahu tupá byrokracie, která - jak dnes víme, nakonec SSSR zničila.
Osud románu i Jiřího Weila ukazuje na základní chybu, kterou nositelé ideologií dělají: místo, aby se zamysleli, zavrhnou. Smutné. Poučíme se někdy?
Nečtu Moskvu-hranici ani tolik jako deziluzi ze stalinistického Sovětského svazu (a už vůbec ne z levicového směřování), ale spíš jako vypořádávání se jednotlivce s prostorem, který se vzpírá a dere proti. Ostatně více než hrůzostrašný teror líčí kniha každodenní úzkostné plahočení - jasně, s nemilosrdnou loutkařinou čistek se zde taky setkáme, ale trýzeň zde způsobuje spíš všední pěchování se do tramvaje a kultem práce zohyzděný volný čas.
První oddíl, zaměřující se zejména na osud dcery továrníka Ri, zpracovává zejména odlišnost dvou světů, dichotomii "Asie-Evropa", které při kulturním nárazu protagonistka musí čelit. Její vnímání se však, čtenáři obeznámenému se situací Ruska 30. let, jeví vlastně poměrně nemístně - na Rusku jí přijdou v nepořádku spíš podružné věci, jako je pudr či způsob oblékání. Nový svět, který na ni dotírá svou jinakostí a zachmuřeností, se snaží ohradit a vytvořit v bytě jakousi enklávu evropskosti s černou kávou a gramofonem. Posléze se však snaha vymezit si svůj svět bortí, protože vnější prostředí, včetně jejího muže, působí neúprosně, z naprostého nerozumění se stává alespoň vlažné přijmutí. Až továrenská práce však Ri zapustí to místní niky - validace, zapadnutí a vytvoření identity (která se však záhy rozpouští v mase) je umožněno až s přijetím budovatelského nadšení, až s dychtivou touhou po splnění "plánu". A Ri, po dřívější deziluzi vůči myšlenkám a snům způsobené pobytem v Palestině, si poprvé nachází svůj svět - jenže jaký je tento svět? Zde je Weil ještě velmi jemný, zobrazení trhlin v systému se děje spíš zezdola, podrývavě a nenápadně. Neustálé předhánění a dravost, olbřímí nerovnosti (periferie X centrum Moskvy), vyprázdněnost mechanických floskulí - takovéto skóre by nemohlo těšit stranu, která hlásá spravedlnost a rovnostářství. Odhalení opravdové tváře země se zde nevede skrz pohrdavé odsudky ze shora, ale skrze prožitou, každodenní skutečnost, v níž se kdejaký detail může jevit patologicky.
Druhý oddíl představuje postavu Jana Fischera, československého překladatele a člena strany, který je sice systému podroben, ale zároveň nedovedl příliš zapustit kořeny, potlouká se stranou, budí podezření kvůli chladu a nedostatku nadšení. Pochybnou jasnost světa a přesně vytyčený systém nabourává "jiný" svět, který Fischer znovuobjevuje po seznámení s Ri. Obecně návštěvy u Ri a jejího manžela získávají vzácný punc veselí a opravdovosti, na kterou okolní svět již spíše rezignoval. Jenže právě návštěvnické jádro se začne pomalu drolit a drolit. Nikdo neodchází, všichni mizí. Straník Fischer není nikterak průbojný a statečný, takže vůči většině nekalostem zůstává spíše netečný a pochyby téměř neventiluje, zároveň ve vypjatých chvílích dokáže najít drobet morálního kreditu, zvlášť když se jedná o rumunského kolegu Herzoga, odevzdaného revolucionáře, který se však razantně liší od zabedněných a zmechanizovaných mocenských struktur.
Tomu je věnována poslední část, byť jeho "mise" je líčena spíše náznakově. "Litina nemůže být ocel", ale litinový Fischer se vymaňuje z obyčejné šedi překládání a vydává se na heroickou misi, která je oproti pečlivým moskevském scénám zobrazena spíš ve svižném duchu. Zpátky v Moskvě se však už proplétá mašinérie masivních čistek, vůči nimž nelze nic, jen stát s vědomím neviny po dnech izolovaného vnitřního svírání. Posledních pár stránek pak líčí události, při nichž se všechny tři individuality rozpouští, každá po svém - aklimatizovaná Ri v davech ulic, nebohý Herzog v zemi a vyvržený "bývalý člověk" Fischer ("mimo plán, mimo skutečnost") v moskevské mlze.
Určitě se u Weilovy prózy nabízí označení jako "reportážní" či "dokumentární" román, čemuž by napomáhalo i množství sovětských reálií (černoch Robinson, vražda Kirova, ale i název kdejaké továrny či lokální dobroty skvěle popsán ve vysvětlivkách, které jsou výborně spojeny i v souvislosti s již souborně vydanou publicistkou). Ale navzdory zdánlivě objektivnímu a faktickému stylu do knihy vpadá mnoho hledisek - fokalizace se mění i v rámci odstavce, nenápadně se přechází do polopřímé řeči, vnitřní monology a pohnutky víří ve vší parádě a celé to v poslední kapitole eskaluje až do chvilkového vyprávění v druhé osobě. A napětí mezi střízlivým, reportážním jazykem a neurvalým vnitřním pnutím postav možná dělá z Moskvy-hranice tak skvělou věc.
Bylo moskevské jaro, zamračené a pochmurné, pleskavý zvuk tisíců párů galoší sjížděl po asfaltovaných chodnících, z plášťů prosáklých vlhkem a naftalínem se kouřilo, a přece vycházelo jaro, byť opožděně a pomalým krokem a hlavně jen ve výkazech a bulletinech o stavu jarní osevní kampaně.
(s. 234)
Kniha není rozhodně žádným bestsellerem, nebo prvoplánově psaným "thrillerem," jak je v dnešní době zvykem... Naopak. Přesto jsem měla při čtení této knihy silný pocit, že čtu něco nadprůměrně skličujícího, až děsivého. Něco, co vás paradoxně díky obyčejnosti všedních dnů tehdejší doby a obyvatel Moskvy v jejich ideálech, zoufalství, vzdoru, i v rezignaci úplně uzemní...
Pro dnešního čtenáře zvyklého jít po ději, bude kniha nejspíš nezáživná. Když si ale čtenář zjistí okolnosti vydání a hlavně zakázání této knihy (autor byl za tento svůj román vyloučen z komunistické strany přesto, že byl z prvu zarytým komunistou, poněvadž v ní realisticky a nelichotivě vylíčil skutečné fungování stalinismu), pak změní názor. I když jsem se knihou poměrně dlouho prokousávala, nakonec ji nemůžu dostat z hlavy a každou chvíli o ní přemýšlím. Z pohledu dnešního člověka znalého výsledků komunistické diktatury je málo pochopitelné nadšení Weilových hrdinů pro komunistickou ideologii. Ale mohli tehdejší lidé skutečně prohlédnout nebezpečí této ideologie? Zvlášť když všichni ostatní "táhnou za jeden provaz"? To je otázka....
Zhruba v polovině jsem se zasekl a nebyl schopný si ujasnit, zda mě kniha vlastně nenudí, přestože námět je zajímavý, nebo zda je jen nepřístupná, protože je tak zvláštní, specifická, neobvyklá. Velmi mě zajímala a přečetl jsem ji, ale občas jsem se musel trochu nutit. Neoznačil bych ji za čtivou, všechny dramatické momenty jsou zvláštním způsobem zploštěny do holého konstatování, dávno jsem např. nečetl tak chladný, necitový záznam milostného poměru dvou lidí. Příběh plyne velmi monotónně až unyle, přestože je to drama a postavy prožívají velké životní proměny, ba přímo osobní přerody (z mešťáka v proletáře). Politické vyznění je nejednoznačné. Říct, že je to "kritika stalinských čistek", je velmi zjednodušující a zavádějící. Spíš mi to přijde rozpolcené. Budování židovských osad v Palestině je podáno jako falešný sen, oproti tomu Sovětský svaz, přes svou nedokonalost nebo i hrůznost, jako něco pravdivého, čemu lze věřit a za co má smysl i položit život. Evropa (Praha, Vídeň) je oblastí idealizovaných vzpomínek, která však pro žádnou z postav nepředstavuje naději ani budoucnost. Ani Ri, ani Jan neuvažují o návratu, přestože jejich život ve Svazu je strašně těžký. Přitom v románu není výslovně řečeno, proč vlastně zůstávají, co je tam tak osudově drží. To se můžeme jen domýšlet. Ri se přerodila z moravské buržoazní slečinky v sovětskou údernici a vedoucí oddělení v továrně vlastně jen na základě své obrovské přizpůsobivosti a ochoty změnit svůj život. Proč ale zrovna tímto způsobem? Do jaké míry byla věřící komunistkou? Nevíme. Víme jen to, že do Svazu následovala svého muže (aby ho vzápětí chladnokrevně podvedla) a že chtěla žít plnohodnotně v kontextu, ve kterém se ocitla. Stejně tak nevíme, do jaké míry byl přesvědčeným komunistou Jan, o tom, jak a proč do Svazu odešel, se nedozvíme nic. Oba se chovají jako svědomití budovatelé, ale jejich vnitřní postoj neznáme. Těžiště knihy je v nepřikrášleném popisu atmosféry Moskvy 30. let a života v nekonečném koloběhu těžké práce, politické výchovy a propagandy. Je to tíživé a tragické, budovatelsky "radostné" na pozadí existenciálního zoufalství. Sovětský režim jim ničil životy a oni ho přesto milovali nade vše. Z mého pohledu je to především román o odevzdání se osudu. Autor nevyslovuje jakýkoli jednoznačný politický soud, jen konstatuje tragičnost lidského údělu. Velmi tíživý, smutný příběh. Žádný nadhled a vtip. Čiší z toho chlad. Děsivější než 1984, Proces i My.
3 x Jiří Weil: "Život s hvězdou" (1949), "Moskva–hranice" (1937), "Na střeše je Mendelssohn" (1960)
https://nadcasove.blogspot.com/2020/06/3-x-jiri-weil-zivot-s-hvezdou-1949.html?m=1
Stalinské čistky v SSSR v průběhu třicátých let. Poslouchala jsem načtené a díky rádiu se dostala k další knížce, ke které bych se jinak těžko dostávala a po tomto tématu v knihovně sama ani nesáhla. Super. Rádio-četby poslouchám ráda, rádio mám puštěné celej den a nabídka je pestrá ve dne v noci. O obětech komunistů se mluví hodně, takže bych sama neměla potřebu zase něco dalšího na podobné téma číst.
příběh mě úplně pohltil, autor detailně a působivě zachycuje vnitřní svět postav a jeho postupnou proměnu; věčná škoda, že tento Weilův román je tak málo známý
(SPOILER) Kniha i dnes velice zajímavá, byť už nevzbuzuje překvapení, senzaci nebo znechucení jako v době vydání. Autor vycházel ze svých zážitků, alter egem je Jan Fischer, ale i postava Ri a jejího manžela měla reálný předobraz. Přesto dílo nepůsobí jako přepis nějakého deníku atp. naopak kompozice je velmi originální, skládá se z relativně samostatného příběhů Ri a Jana. Vypravěč se ponořuje do myšlenek a psychologie hlavních hrdinů, sledujeme situaci hlavně z jejich pohledu. Za zmínku stojí opakovaný návrat týž motivů, hrdinové se několikrát zabývají touž myšlenkou. Výborné jsou také detaily z tehdejšího každodenního života, stavba moskevského metra, ruské zvyky a kuchyně, zima atd. Z dnešního pohledu jsou zajímavé překlady slov ze sovětské ruštiny (nástěnný časopis = nástěnka atd.). Za mě top literatura, četlo se jedním dechem.
Mráz po zádech, tak nějak bych vyjádřila své pocity při čtení této knihy. Musím se přiznat, že ani 1984, nebo Proces, jsem nepovažovala za tak drsné, jako tohle.
Samozřejmě kniha ukazuje jak tupý, ubíjející, bezohledný a od samého počátku nespravedlivý (!) ten „úžasný“ socialistický systém byl. Nic nefunguje, nebo to funguje jen na papíře, všechno stojí na planých heslech, poučkách a výrocích „vůdců“ atd. Poslední část, ve které se kolem jedné z hlavních postav začnou stahovat budovatelská mračna, byla ve své hrozivé absurditě přímo orwellovská.
Ale na rozdíl od jiných Weilových knih (Život s hvězdou, Na střeše je Mendelssohn) mě tohle neoslovilo, přišlo mi to těžkopádné, nevýrazné, o postavách jsem nevěděla, co si myslet – s Roubíčkem ze Života jsem se dokázala ztotožnit a porozumět mu, v Mendelssohnovi jsem „dobrým“ postavám držela palce a cítila bezmoc s jejich neodvratnou zkázou, ale tady ne. Hrozně dlouho mi trvalo se začíst a několikrát jsem přemýšlela, že to vzdám. Možná to bude i tím, že jsem čekala něco malinko „akčnějšího“ s větším (okatějším) konfliktem mezi Evropany a socialistickým Ruskem.
Keby bol tento román anitiutópiou, nebol by o nič horší od Orwellovej 1984 alebo Zamjatinovej My. Toto je však realita, krutá sovietska realita 30.tych rokov.
Knižku som bral do ruky s očakávaním popisu každodenného života v medzivojnovom Rusku, v období druhej päťročnice. Očakávania do bodky splnila. Ale to nebolo všetko. Dokumentácia a priblíženie sovietskeho života sa odohráva na pozadí príbehu životov hlavných postáv, ktorý sa ku koncu knihy začne zamotávať a vytvorí ďalšiu dramatickú úroveň diela. Po prvej, relatívne menej napínavej časti sa dej rozbieha a záver je úplne strhujúci. Pán Weil, skladám klobúk!
Zajímavá kniha z pohledu tří různých lidí na to, jak se pohybovat v Moskvě za dané atmosféry, která v době 30. let ve městě panovala. Musím říct, že jsem Ri zpočátku opravdu držela palce, aby se jí podařilo udržet si nějakou vnitřní svobodu, po které tak toužila, když trávila své první týdny v SSSR; po dočtení knihy mne jí bylo líto, když ji nakonec Sovětský svaz takříkajíc "převálcoval" a ona se poddala zaběhnutému chodu. Ale nakonec jsem ráda, že to Weil napsal tak, jak to napsal, protože jsem si až zpětně uvědomila, že to vlastně dává smysl. Jak jsem uvedla v počátku svého komentáře, kniha uvádí tři úhly pohledu na to, jak se vypořádat se situací v Moskvě 30. let a Riin případ je jedním z nich - jedna z možností. Zatímco jiní bojovali a byli členy jakýchsi tajných organizací, některým nezbývalo nic jiného, než se přizpůsobit (a některým se ta myšlenka natolik vryla pod kůži, že jim jakékoliv prvotní pochybování připadalo zpětně úplně absurdní), jinak to v opačném případě pro ně mohlo mít klidně katastrofální existenciální následky. Jak napsal Blue ve svém komentáři - realita Sovětského svazu 30. let.
Autorovy další knížky
| 1967 |  Život s hvězdou |
| 1937 | Moskva-hranice |
| 1960 | Na střeše je Mendelssohn |
| 1992 | Dřevěná lžíce |
| 1999 | Život s hvězdou / Na střeše je Mendelssohn / Žalozpěv za 77 297 obětí |
Nebýt Machoninové, o knize nemám tušení. Líbila se mi moc!