Motýlí ostrov
Corina Bomann
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/216127/mid_motyli-ostrov-216127.jpg
4
359
359
Diana Wagenbachová, berlínská právnička, odlétá do Anglie, kde umírá její milovaná teta. Ta v posledních slovech prosí Dianu, aby odhalila dlouho chráněné rodinné tajemství. Stopy minulosti Dianu zavedou do exotické krajiny, kde narazí na věštbu, která navždy změnila osud její rodiny,...
Přidat komentář
Tentokrát mi trvalo déle, než jsem se začetla a srovnala postavy, kdo je kdo. Zpočátku se mi pletly jména a příběh byl rozvlāčný a zdlouhavý. Nevěděla jsem stále zda číst dál. Ale po příjezdu na Srí Lanku a 19 století k tomu ,už naštěstí mě příběh chytl a už jsem se těšila na rozuzlení zamotaného příběhu.
(SPOILER) Mám moc ráda knihy Coriny Bomannové. Jsou to sice romány pro ženy, ale s přesahem, a řeší se v nich hodně složitá témata, návraty do minulosti, zvraty a nečekané situace. Přesto mi tato kniha dala dost zabrat. Četla jsem ji celkem dlouho - síly mě opustily prakticky čtyři kapitoly před koncem, kdy jsem se bála, jakým směrem se příběh obrátí a nechtěla jsem zažívat tu bolest. Ale zpět k začátku. Prolog jsem moc nepochopila a vlastně se mi tak nějak ztrácela ta linka všech těch příbuzných, že si nejsem jistá, jestli se některá z postav objevila i v epilogu (Helena?). Záčátek se mi četl skvěle. Hodně mě to bavilo, jak Diana odhalovala věci, sama nebo s pomocí pana Greena, kterého jsem si oblíbila. Zvrat trochu nastal, když Diana odjela na Motýlí ostrov a setkala se s Johnatanem, ale stále mě bavilo jejich pátrání a poznávání se. Bohužel tahle dějová linie byla dost násilně narušována sáhodlouhými kapitolami o minulosti - do dob, kdy ženy byly míň než plevel (a to nejsem nějaká feministka), se kterým může jakýsi takýsi Stockton takto jednat. Ale přelouskala jsem to. A ty zbývající kapitoly - no, bolest tam byla, ale bylo to všechno tak nějak rychle rozmotáno, ať se v tom čtenář netopí (možná i spisovatelka) moc dlouho. I když mi spousta věcí zůstala skryta a ráda bych věděla, jak to dopadlo třeba se Stocktonovými, s Tremaynovými, s Grace, o které to celé bylo (to, co bylo řečno, bylo málo), tak jsem dočetla a chvíli byla v šoku, že prostě takhle ne. Jenže tak to někdy bývá. Tvorba Cariny Bomannové mi připomíná trošku Jojo Moyesovou. Rozhodně jsou to knihy, které v člověku něco zanechají.
Přečteno před lety
Nádherný romantický příběh o pátrání v zemi skoro na jiném konci světa po tajemné a záhadné minulosti. Hlavní hrdinka nejenom, že má smysl pro humor, ale taky si v příběhu zažije pořádný adrenalin. Doporučuji! Příběh je prokládaný vyprávěním života dvou dívek, které v té době žíly a o kterých se Diana snaží zjistit, co nejvíc. Navíc můžete cestovat po Srí Lance formou papír expres úplně zadarmo :DD
Knihy s více časovými rovinami mám moc ráda, přesto nechápu, proč je takový trend strkat tam tu současnou linku za každou cenu. Příběh Grace a Victorie byl nádherný! Měl zajímavé postavy, oduševnělost a příjemnou atmosféru čajových plantáží. Moc by se mi líbilo, kdyby se román odehrával jenom v tomto čase a mohl tak být rozvinutější. Současnost byla vcelku zbytečná, nijaká a navíc se hlavní hrdinka Diana chvílemi chovala jako pubertální husička. Podobně jsem to měla i u autorčiny Zahrady v měsíčním svitu. Když to shrnu, kniha byla skvělá, mohu říci překrásná. Kvůli té současnosti ale hvězdičku ubírám.
Tato kniha mě vůbec nezaujala, byla velkým zklamáním. Jsem ráda, že jsem ji dočetla, neodložila jsem ji, protože to nikdy nedělám. Stále jsem čekala, že se do knihy více začtu, ale nestalo se. Příběh mě zaujal až teprve v rozuzlení na konci knihy.
Knihy, které mají dvě dějové linky, mě velmi baví a je zvláštní, že ve většině případů se mi více líbí ta historická, kdy nejinak bylo tomu i zde u této knihy, kde mě příběh Grace naprosto pohltil.
Kniha velmi čtivá, příběh v minulosti se mi hodně líbil, ten ze součastnosti už méně - to byla na mě až moc velká červená knihovna - proto dávám o hvězdičku méně.
Po knize Vůně jasmínu bych této knize dala 3+. Opět krásná obálka něžných motýlů, dvě dějové linky a obraz minulosti, nádherný ostrov Cejlon, pěstování a vůně dobrého čaje.
Diana pátrá na ostrově po tajemné rodinné minulosti. Nechybí zde romantika, láska, ale i bolest. Minulost mě opět více zaujala a škoda, že více nebyly rozebrány životy Grace a Viktorie.
Zajímavé téma, čtivé, ale příliš zdlouhavé. Hlavně ten začátek se zbytečně "táhnul" a vlastně nebyl o ničem. Nicméně jako oddychové čtení dobré.
Téměř detektívním způsobem podstoupí žena s právnickou praxí, na žádost své pratety, pátrání po předcích rodu, ke kterému obě náležely, a jejich osudech. Děj je situován do dvou časových období a to mimo současnost je rozvinut v posledním čtvrtletí 19. století. Obě dějové linie jsou zajímavé, v poslední fázi se mi ta starší linie zdála být zbytečně překombinovaná,
Kniha má dvě dějové linky, jedna v 19.století na Cejlonu na čajové plantáži a hlavní hrdinkou je Grace. Druhá linka je současnost - Gracina prapravnučka Diana se snaží odhalit temné tajemství její rodiny. Krásné prostředí, přímo detektivní zápletka a samozřejmě romantika..
Mám strašně moc ráda romantické knihy a tuhle paní spisovatelku. Proto dávám pět hvězd a doporučuji.
Nádherná knížka ze zajímavého prostředí, začátek byl pomalejší, ale pak už jsem se nemohla odtrhnout. Střídají se kapitoly z minulosti a ze současnosti.
Pro mě trochu úkrok stranou nebo lehký návrat do dospívání :o) Romantika je asi nejslabším rysem mé osobnosti, ale covidový čas si žádal osvěžení. Příběh se nečetl špatně, lehce rozvláčné, ale ještě v mezích snesitelnosti. Postupně ovšem přichází zahlcení naivitou a ve srovnání s Žízní po životě, nezbývá než si vypůjčit výstižná slova Dandy1:
Pokud se netěším na další kapitolu, je to promarněný čas. A na to je život příliš krátký.
Třeba někdy na dlouhé nudné dovolené se ještě potkáme :o)
3/3
Štítky knihy
německá literatura Srí Lanka, Cejlon rodinná tajemství historické romány prolínání minulosti a současnostiAutorovy další knížky
| 2014 |  Motýlí ostrov |
| 2015 |  Zahrada v měsíčním svitu |
| 2018 | Čas vlčích máků |
| 2017 | Vůně jasmínu |
| 2020 | Agnetino dědictví |
Musím říct, že mi dalo dost zabrat se do knihy začíst, začalo mě bavit asi až posledních 100 stránek, kdy to začalo mít spád a byla jsem zvědavá na zápletku příběhu.