Muž jménem Ove
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532625/bmid_muz-jmenem-ove-65d5e597639c4.png
5
4655
4655
O lásce, pořádném nářadí a o tom, proč je důležité jezdit saabem. Určitě toho starého protivu znáte – všechno ví a umí nejlépe, nesmyslně škudlí, chová se jako samozvaný strážce pořádku v nejbližším okolí a neustále otravuje se zbytečnostmi, protože mu „jde o princip“. Jenže s Ovem život pěkně zametl. Teď je mu 59 let, před několika roky ho vystřídali na pozici předsedy družstva vlastníků, nedávno mu zemřela žena a v práci ho poslali do penze. Copak se lze divit, že chce po svém okolí už jen klid na efektivně provedenou sebevraždu? Ve světě, kde lidé střídají značky aut a nedovedou si nic opravit vlastníma rukama, už pro něj stejně není místo. Ale jeho noví sousedi, kteří místo pozdravu nešikovně nabourají do Oveho poštovní schránky, a vlezlý toulavý kocour, který mu pořád courá po zahradě, to ne a ne pochopit Audiokniha v podání výtečného Jana Vlasáka vypráví o přátelství, které dokáže vrátit chuť do života, i když se mohlo zdát, že ztratil smysl. Někdo ty mameluky přece musí naučit, jak se správně řídí a co to je pořádné auto! „Pokud by měl mít Ove něco vyryté na pomníku, pak jedině: Vždy myslel na spotřebu paliva.“... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2014
,
OneHotBook
Originální název:
En man som heter Ove, 2012
Interpreti: Jan Vlasák
více info...
Přidat komentář
Tak tahle útlá knížka se právě stala mou další srdcovkou. Krásný, neobyčejně obyčejný příběh, kde se smutek mistrovsky prolíná s humorem. Za mě 100%
Jsem jedna z těch, kterým se nelíbil Stoletý stařík a srovnání Muže jménem Ove s touto knihou mě odrazovalo. Přistupovala jsem k němu s nedůvěrou a chvilku mi trvalo, než jsem se začetla. Ale teď už vím, že jsem se obávala zbytečně a srovnání se "staříkem" mi nepřijde výstižné.
Muž jménem Ove je daleko pravdivější. Situace jsou sice trochu absurdní, ale kniha má srdce, je milá a shovívavá, vypráví o ztrátě milované osoby, o smutku a o hodnotách. Je v ní humor, ale také melancholie. Je o tom, že i po velké ztrátě se nám může podařit najít smysl života, i když je to těžké. Nejvíc mě dostávalo, jak Ovemu po smrti ženy chyběly zdánlivé maličkosti, které dělaly jejich život jedinečným - způsob, jak usínali, hádky a kompromisy, způsob vaření kávy a smích. A mnoho dalších. Myslím, že tak nějak to asi funguje...
Knihu doporučuji, bručouna Oveho si zamilujete.
OBSAHUJE SPOILERY!
Kniha mi trochu připomínala Stoletého staříka a další knihy od Jonassona. V knize je také nakupena spousta absurdních dílčích zápletek a podivných postav, jenže narozdíl od Stoletého staříka je Ove laděný více melancholicky. Děj byl tak překombinovaný a k neuvěření, že pro mne bylo opravdu těžké prokousat se prvními dvěma třetinami knihy. Ove mi svojí asociálností připomínal hodně slabý odvar Dr. Sheldona Coopera, který má navíc úplně na všechno neskutečnou smůlu a zároveň je to druhý Superman. Přijde o oba rodiče, vyhoří mu dům, při autonehodě přijde o nenarozené dítě, ochrne mu žena, žena mu umře na rakovinu, zachrání dítě z hořícího domu, zachrání muže co spadl na nádraží do kolejiště, pomáhá všem svým sousedům... A přitom nezapomene na všechno a všechny nadávat. Kniha je prostě jeden velký chaos a Backman se snaží ze čtenářů za každou cenu vymáčknout nějakou tu slzičku. Ať už smíchu, nebo smutku. Nicméně se Backmanovi výborně povedl závěr. Původně jsem knize chtěla dát maximálně 2 až 3 hvězdičky, ale kvůli závěru dávám 4*. Není to žádná převratná kniha, ale jako oddychovka to celkem funguje.
Kniha byla i zfilmována.
Prvnich 30 stranek jsem kroutila hlavou - prece nebudu cist o nejakym protivnym dedkovi, takovych lidi mam okolo sebe dost.
Nakonec to byla zabava, se “sněhulí, kočičtou i mamelukem”. Na konci jsem si pobrecela.
A tak to bylo... :)
Když odhlédnu od vtipností, mnohdy opakovaných, které mě neuvádějí do nadšení, musím konstatovat, že příběh byl pro mne velmi silný a užila jsem si ho. Za to jsem vděčná. Rozumím Oveho málomluvnosti a touze, aby si lidé uměli věci opravovat a vyrábět sami.
A naprosto souhlasím s autorovými tvrzeními, že:
Smrt je podivuhodná věc.
Smutek je podivuhodná věc.
Čas je vůbec podivuhodná věc.
Život je podivuhodná věc.
Jsem podobný hnidopich jako Ove (i když to Ove nazývá, že jde přeci především o princip), jen v jiných oblastech. Tak by mě třeba zajímalo, jestli opravdu kočky spí s otevřenou tlamičkou a chrápou. Nebo je pro mne nepochopitelné autorovo (nebo překladatelčino?) nejméně dvojí užití slova střemhlav v případě, kdy se nikdo neřítil hlavou dolů.
Taky je mi divné, že v tiráži této knihy prvního vydání z roku 2014 (dotisk 2016) je uveden počet stran 333, kdežto zde se píše pouze 327. Ale obojí se může někomu hodit do Čtenářské výzvy. Jen přemýšlím, co tedy vlastně určuje poslední stranu. Poslední slova příběhu? Poděkování? Obsah? Tiráž?
Hrozně dlouho jsem se bála začít číst. Slyšela jsem tolik kladných hodnocení. Moc jsem se bála, že nakonec budu zklamaná. Ale to se nestalo. Babičku jsem četla asi před půl rokem a líbila se mi. K Ovemu jsem se dostala až teď a jsem nadšená. Na mnoho stranách jsem se dokonce smála nahlas. Opravdu jednoznačný plný počet a doporučuji.
Téma starého nesnasenliveho chlapa, ze kterého se díky spravnemu přístupu stane příjemný děda již bylo několikrát zfilmováno i napsáno. Já osobně bych tolik trpělivosti jako Parvenah neměla a proste bych dědka poslala do háje. Nicméně jsem stejně na konci knihy bulela jako želva a ten neruda mi prirostl k srdci.
Nevěděla jsem co od knihy čekat, ale fakt mě dostala! Přečetla jsem ji ani ne za dva dny, co přečetla spíš zhltala!!! Doporučuji!
Na začátku jsem měla problém se do knihy začíst, ale cca od půlky jsem se do toho úplně položila a četla jedním dechem. Moc krásný příběh a na konci i slza ukápla.
Výborná audiokniha jako nenáročná kulisa k další činnosti. Milý příběh se spostou emocí a oceňuju skvělý nápad vyměnit pana Božského za starého protivného dědka.
Číst Oveho jako první knihu od Backmana, určitě by mě překvapila víc. Ale protože jsem prvně četla Babičku a Britt-Marii, bylo mi už od prvních stránek celkem jasné, kam a jak se bude celá kniha ubírat. Jenže mi to vůbec nevadilo. Občas prostě všichni potřebujeme milý a bezelstný příběh pro pohlazení po duši. A to, že z nás opět Backman tak trochu ždíme emoce, k němu prostě už asi patří.
O knihe som počula samé dobré ohlasy, preto som bola na ňu celkom natešená. Začiatok ma však sklamal a mala som chuť ju odložiť, úprimne som nechápala, čo na tom tí ľudia majú. Potom sa to, ale začalo a musím povedať, že najviac ma bavili spomienky Oveho než prítomná vsuvka. Celkovo ma kniha nadchla a pohltila. A preto každému odporúčam, to čo mne odporúčili ostatní, nevzdávajte to a uvidíte, že vás ta kniha dostane. :)
Hodnotím knížku do její půlky, protože jsem se prostě nemohla začíst. Navnadily mě tak pozitivní recenze, že jsem od toho opravdu čekala víc, ale nakonec jsem se do čtení musela nutit, až jsem to vzdala úplně..
Ovemu musím dát jen 4* a to ne proto, že by se mi nelíbil, jen se mi prostě Medvědín a Britt-Marie zdály lepší. Tady je moc humoru za každou cenu, ale jinak samozřejmě dobré - jak ovšem jinak od Backmana.
Obsahuje spoiler.
Jak promítnout celý život během tří dnů. Laskavý, jemný humor. Ove není starý mrzout, jak by se mohlo zdát. Jen potřebuje a vyžaduje, aby svět fungoval podle pravidel. Když chce, udělá všechno co si umane. Když nechce, nepohne s ním nic. Snad kromě kocoura a Parvaneh. A Sonji samozřejmě. Oveho láska k Sonje a Sonjina láska k Ovemu - bez výhrad, bez výčitek, tak samozřejmá a přitom tak neobvyklá. Smích jako bublinky šampaňského...
Dostala som ako eknihu od svokry... Človek musi mat takýto zaner rád inak je to pre neho trapenie... Rozkosne, nenasilne citanie pre citlive povahy...
Štítky knihy
kočky přátelství prvotina zfilmováno stáří švédská literatura mezilidské vztahy senioři sousedé
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Přečteno a jsem nadšená. Trošku jsem teda bojovala s úvodními stranami, ale nakonec si mě Ove získal. Poprvé v názoru na vyznavače joggingu, kteří buď rychle chodí, nebo pomalu běhají a jsou vyhastrošení jako dvanáctiletý rumunský gymnasta. Dále pak mockrát při střetu s realitou, která by přece podle pravidel měla nějaká být, ale lidi (mameluci nebo bílé košile) si ty svoje životy drze žijí po svém. Trochu mě popuzovala vševědoucí Parvaneh, která už mezi dvěrmi pronikla Ovemu až do žaludku, naprosto všechno pochopila a začala mu ovládat a okupovat život.
Příběh se krásně rozvíjí, drobné detaily do sebe zapadají a celé je to protkané toužebně očekávaným odchodem.