Muž, který sází borovici blatku
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/522504/bmid_muz-ktery-sazi-borovici-blatku-8Ux-522504.jpg
4
54
54
Vstupenka do světa umění na nečekaných místech. František má pomalovaný celý dům včetně branky a plotu. Vlasta žije ve starém domě a z jeho oken kreslí fáze měsíce; na vylisované listy maluje znaky měst a papíry, kam před půlstoletím zaznamenala příběhy vymyšlené rodiny, podpaluje v kamnech. Pavel má vymyšlenou celou soustavu zemí, kreslí pro ně budovy i krajinu; dlouhá desetiletí zaznamenává počasí a ve volné krajině sází borovice. Lorenzo maluje výhradně vlaky, trolejbusy a tramvaje; má je na teniskách a prý i na trenýrkách… Malují, protože musí. Dělají art brut nebo konceptuální projekty, přestože mnozí ani netuší, že něco takového vůbec existuje. Jsou v tom sami, a proto je jejich dílo jedinečné a nezaměnitelné. A jejich příběhy? Ty jsou ještě silnější. Spisovatel a publicista Aleš Palán navazuje na své úspěšné knihy o samotářích či městských robinsonech. Tentokrát se vydal do ateliérů, dílen a kutlochů a vyzpovídal sedm lidí, pro něž není mezi životem a tvorbou příliš velký rozdíl.... celý text
Přidat komentář
Baví mě prohlížet si fotografie situací a lidí, které neznám, a představit si, co bylo před a po zmáčknutí spouště. A moc mě baví číst Palánovy rozhovory s lidmi, které neznám, a mít možnost nahlédnout do jejich života. Je to hodně inspirativní čtení. Díky za to.
Další kniha rozhovorů, tentokrát s lidmi, kteří se nějakým způsobem věnují výtvarnému umění. Nejvíc mě zaujal pan Salák pro jeho lásku k přírodě, inteligenci a hravost. Má svůj vlastní svět, který, jak sám říká, je potravou pro jeho fantazii, krásně vyjádřeno. Bavili mě stručné, jasné a zcela srozumitelné odpovědi Lorenza, kluka s Aspergerovým syndromem zcela zaujatého dopravou a obdivujícího impresionisty. A nakonec Kuchařovi, pan Karel, který je po úrazu na vozíku a má téměř ochrnuté ruce, ale díky velké vnitřní síle a odhodlání zvládne téměř vše a jeho manželka, která i přes těžkou minulost zůstala pohodová a lidská. Výtku mám snad jen k některým položeným otázkám, které odvedly od mnohem zajímavějších informací a časté dotazy točící se kolem náboženství a víry.
Díky za takové knihy,které ukazují zajimavé lidi,kteří to ale v životě neměli/nemají často lehké. Přesto/nebo právě proto dělají malé a zároveň velké věci pro sebe i společnost. Někde jsem měla slzy na kraji. Dojemné, ale také inspirujici pro život. Krásné
Netradiční a neznámí umělci. Autor, který nesoudí.Možná by jsme jim jejich jinakost mohli v dnešní uspěchané době závidět.
Rozhovory Aleše Palána mám velmi ráda. Jeho styl, jakým klade otázky lidem, kteří jsou trochu či více podivíni, se mi prostě líbí. Jako by jejich podivínství bylo něco běžného, skoro až výjimečného. Někdy mám sto chutí se za hlavními hrdiny vydat a osobně poznat. A někdy jim i trochu to jejich podivínství závidím.
Dokážu pochopit, že někteří čtenáři čekali víc, ale já jsem nadšená. V dnešní zrychlené době, kdy se každý za něčím honíme, pořád máme pocit, že ještě nemáme dost (peněz, věcí, zážitků...), byla kniha úžasné zrcadlo. Pan Palán mi opět strčil pod nos obyčejné lidi, kteří vůbec nejsou obyčejní. Vedou obyčejný život po svém, navíc ten život často nemají vůbec jednoduchý, ale nestěžují si a ještě tvoří něco krásného. Jen tak.
Po dočtení knihy jsme celá rodina vyrazili zkoumat borovici blatku :-) Máme to štěstí, že kousek od nás je přírodní rezervace s touto vzácností, takže jmse se zvládli hodinu kvalitně dohadovat o tom, která borovice je lesní a která blatka. U mladých stromů jsme měli jasno, u starých jsme se nebyli schopni názorově sejít :-D
Na Palánových knihách se mi pokaždé líbí obrazový doprovod. A u této knihy utajených malířů bych ocenila ještě víc fotografií jejich tvorby. Možná i popis, jak o jednotlivých dílech sami přemýšlejí. A třeba i QR kód na odkaz, kde práci některých můžeme sledovat. (minimálně Vlasta Šorfová zmiňovala, že dává své výtvory na FB). Jinak podepisuji komentář Pajaroh: "Tentokrát mi opravdu nesedlo vedení rozhovoru, kdy pro mě zajímavé otázky byly vypouštěny a dotazy vedly do nudných vod."
Opět zážitek. Nechci hodnotit, o kolik lepší či horší než knihy předchozí (neznám zdaleka všechny), Náčelník asi zůstane top na hodně dlouho, tady mě zase zasáhly víc než obsah některé obrazy (černá krajina Vlasty Vijačky, země Pavla Saláka, snad všechno od Kuchařových...). Osm osobností, s nimiž se nepotkám, ale s nimiž mi bylo ctí se seznámit alespoň takto. Každý zajímavý jiným způsobem - ten, pro něhož je borovice metaforou vlastního života, žena zvládající "místecké prokletí" (babka tam žila osud velmi podobný), introvert posedlý mašinkami a respektem, Kuchařovi ze stromu, stračí sběratel, ježíš v. v. či poselkyně radosti. Jen škoda, že má kniha měkkou vazbu a že tentokrát není papír jako u Samotářů. Ze strany autora záměr, kterému asi rozumím - ale pro reprodukci obrazů i koláží bych křídový papír ocenila více.
Také v této knize nás autor seznámí se zajímavými lidmi - tentokrát s těmi, kteří rádi malují - někdo tramvaje, někdo vytváří koláže, jiný je ochrnutý, nemůže hýbat prsty a přesto dokáže rameny namalovat obraz. Vždy jsou to lidé, kteří to neměli a nemají v životě jednoduché a kreslení a malování je pro útěk od reality a zábava. Podle mnohých to není žádné umění, ale jim tento názor nevsdi.
Předchozí knihy s rozhovory mě bavili víc, ale i tak stojí tato za přečtení. U některých bych čekala, že bude věnováno více času jejich tvorbě.
Pro mě mají knihy Aleše Palána velmi kolísavou tendenci, co se zajímavosti a kvality týče. Po opravdu dobře zpracovaných a vybraných "Samotářích" (včetně skvělých fotek) a průměrné Nevidím ani tmu jsem byla v rozpacích s výběrem některých osob - alkoholiků či nezajímavých až nepříjemných dotazovaných (ano, ta množírna se mě dotkla) v knize Robinsoni a Donkichoti. Pak přišel opět krásný kousek v podobě rozhovoru s "Náčelníkem" M. Nevrlým a mezitím jsem četla i knihu o rodině Reynkových Kdo chodí tmami...
Na Muže, který sází borovici blatku jsem se těšila pro slibovaný pohled na netradiční umělce, kteří nejsou známí, ale své díla dělají, protože musejí, chtějí, nedovedou jinak. Ale popravdě jsem se dozvěděla více o jejich víře v Ježíše a náboženství než o touhách, životě, impulzu k tvorbě. Tentokrát mi opravdu nesedlo vedení rozhovoru, kdy pro mě zajímavé otázky byly vypouštěny a dotazy vedly do nudných vod. Bohužel.
Běžně knihy veřejně nehodnotím a už vůbec ty, které jsem ještě nedočetla. Přesto mi to nedá. Knihy Aleše Palána mají moc mě rozbrečet. Naposledy mě k slzám před několika týdny dojal Palánův Náčelník, včera Muž který sází borovici blatku. Stačil jeden příběh z knihy a měla jsem celou noc nad čím přemýšlet. Myslím si, že hlavní přínos pana Palána tkví v tom, že přináší na světlo světa příběhy "obyčejných" lidí, kteří ale vůbec obyčejní nejsou. O takových lidech společnost potřebuje číst a slyšet. U muže který sází borovici blatku mě dojala jeho skromnost a oddanost jedné činnosti. Hodnotami takových lidí bychom se měli inspirovat. Moc děkuji za zprostředkování dalších osudů, má to velkou cenu.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Pan Palán a jeho knihy rozhovů mě zkrátka baví a nikdy nezklamou. Už teď se těším na další knížku rozhovrů od něj. Určitě doporučuji.