Myši Natálie Mooshabrové
Ladislav Fuks
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39484/bmid_mysi-natalie-mooshabrove-N2p-39484.jpg
4
542
542
V řadě Fuksových próz představují Myši Natálie Mooshabrové (1970) první román, v němž spisovatel opustil židovskou tematiku a přesunul se k žánru grotesky a hororu. Nadále vyjadřoval svou existenciální úzkost, tentokrát ale své postavy s podivnými jmény a příběhy posunul do prostředí neskutečného a bizarního. Příběh sledující bezmocnost vůči lidské špatnosti a zlu však opět vyprávěl v každodenních a jakoby současných situacích. Vznikla suverénně vystavěná próza připomínající svou fabulí, napětím a tajuplností řešení kriminálního případu. Sledujeme starou paní Mooshabrovou, zraněnou pocitem ohrožení; marně se snaží čelit i době, jež je rovněž nejistá. Lidé kolem ní, upnutí k banálním radostem a svému trápení, se chovají téměř nevšímavě k hrozivým silám přesahujícím možnosti jejich jednání. Ladislav Fuks zde v mnohém využil postupů absurdní literatury. Z konfliktů člověka a osudu vyplývají kuriózní situace a černá komika – a tentokrát ústí do překvapivé pointy. Paní Mooshabrová, vdova po kočím z pivovaru, pronásledovaná strachem z „myší“, na něž nastražuje pasti, se v závěru představí jako osoba naprosto odlišná a významná, jakkoli stejně končí tragicky. V prvním svém hororovém příběhu Ladislav Fuks zaujal zejména sugestivním líčením z reality vymknutého světa, zvláštních postav a vyprávěním jejich nemilosrdných příběhů, v nichž pak pokračoval i příštím Příběhem kriminálního rady.... celý text
Přidat komentář
Bylo to temné (ale takovým příjemným způsobem), velmi bizarní a opravdu geniálně napsané (opakování motivů, obrazů, celých vět nebo slov). Fuksovy knihy pro mě mají zvláštní atmosféru. Prolíná se jimi jakási skrytá hrůza; děsivé výjevy jsou popsány tak absurdně, že na mě nepůsobí prvoplánově děsivě, ale tak nějak... hlouběji, hrozivěji. A zároveň mě ta absurdita nesmírně baví.
Velice mne to bavilo, nevím přesně proč. Bylo to ponuře hravé, ty repetitivně banální promluvy, netradiční jména... Fuksovský svět, u kterého nevíme, jestli je náš - a pokud ano, není to dobrá zpráva.
Myši jsou všude.Myši jsou na ulici a čekají na toaleták před krámem ve vedlejší ulici na banány.Jsou všude na úřadech,zaměstnání,televizi.Ve tvojí hlavě.Nikdo je nezval,přijdou bez klepání...
Octnout se v časech kde nad hlavou vám občas přelétne hvězdolet.A až vám z toho nechápajícího pohledu vyhládne dost možná dostanete chut na kaštany u prodavače jak vystřiženého z první republiky.Kde to jsem,je to zvláštní,takové jakési divné až vyšinuté.Někdo vás sleduje,jakýsi stín a nebo vaše paranoia.To není snad moje,někdo mi ji vnutil a nebo chci být záměrně ovládán,co když a kým-čím.Doba plíživého děsu tehdá dnes i v budoucnu kde není radno si dávat pusu na špacír,snad omleté fráze by mohli zabrat a vyplatí se je vštěpovat do myslí lidiček.Pocity jak žiletky,stavy sklíčeného splínu v podbříšku v očekávání strnulého výrazu že každým okamžikem přijde nečekaná či ne zrovna vítaná (nezvaná) návštěva kterou by jste nepozvali na čaj o páté.Neodvracet zrak,nepohnout pražádným svalem,nebýt schopen dát o sobě slůvkem vědět.Hluboko zakořeněný strach z plíživě tušící ho,avšak neodvratného vnitřního děsu-hle tu někdo bere za kliku...
Kde to jsem,sedím v křesle a právě jsem dočetl Natálii Mooshabrovou,to vím jistě aspon si to uvědomuju:-)
Pokud jste již četli něco od L.F. tak jistě čekáte jeho typické opakování odstavečků,frází.V tomto dílku jsou vyvedeny s maximální kadencí k dokonalosti.To nic nemění na faktu,má to vskutku smysl a ta provázanost v celé knize je na místě,na konci pochopíte.
Láda F. si jede to svoje a v tom je jeho síla.Smaženice všech chutí zamíchaná utopie s alegorií.Orwellovská Kafkovina ? Kdepak tohle je jedinečná Fuksovina jako řemen a nad tím vším sám osobitý autor se stěžejním tématem strachu a syrově zakousnuté nejistoty v jakémsi neurčitém groteskním bezčasí.
Je to však bezčasí nereálné ?? Na to si už Fuksíkův vnímavý čtenář jistě odpoví sám,poněvadž...
...sejdeme se na hřbitově,Natálie už tam čeká.
Myši samozřejmě taky.
Vůbec jsem to nepochopil, ale moc se mi to líbilo!
Myši byla moje druhá Fuksova kniha. A podobně jako ve Spalovači mrtvol jsem i tentokrát musel konstatovat, že mně smysl mnoha aspektů příběhu zůstal utajený. Přesto jsem četl s velkým potěšením. Ano souhlasím, že v knize se nic moc neděje (spíš nic než moc), ale když ono se to tam neděje tak nějak ... tak nějak zajímavě, skoro hypnoticky.
Protože jsem se nechtěl nechat Ladislavem Fuksem jen tak porazit, tak jsem se pustil do opakovaného čtení (v mém případě poslechu) vlastně okamžitě poté, co jsem dočetl na poslední stránku. S vědomím toho, že vím, jak to celé dopadlo, jsem některým skrytým významům přišel na kloub (nebo si to aspoň myslím). Ale když nad tím teď přemýšlím, tak to možná není až tolik důležité - tahle knížka se neluští jako křížovka, tahle knížka se vychutnává :-)
Ten svět Myší je zvláštní v tom, že je evidentně nereálný, přestože jeho jednotlivé prvky nereálné nejsou. Připomínalo mi to obrazy Rene Magritta, který také všední objekty sestavuje do bizarních, snových kompozicí, které známým věcem dávají nové nasvícení, nový smysl.
Podobné je to i s použitým jazykem - není úplně absurdní, jen je trochu posunutý (přepad, zločinka, já to věřím...).
Musím ještě pochválit audio verzi Myší - „četl“ jsem ušima a přednes Jiřího Ornesta se mi velice líbil. Nejsem velký příznivec audio knih mimo jiné i proto, že na můj vkus předčítači hodně přehrávají, ale v tomhle případě to bylo moc príma.
Silné. Strašně moc pocitů a otázek z toho, že psát o tom bych tady mohl dvě hodiny. Konec mi trochu nekorespondoval s předešlým dějem, ale tak to nakonec asi mělo být. Každopádně geniální, Fuks byl prostě borec.
Vzkaz pro Petruse21: Evidentně jste tuto knihu nepochopila, proto doporučuji spíše současnější autory s jednodušší kompozicí příběhu. Zatím. Možná časem, až trochu vyzrajete, třeba si knihu znovu přečtete a pak odsoudíte svůj hodně zvláštní komentář s ještě zvláštnějším hodnocením, které si tato výjimečná kniha vůbec nezaslouží.
Je s podivem, že první vydání vyšlo v roce 1970, ale zřejmě se to dá vysvětlit tím, že někteří pochopili a mlčeli, jiní nepochopili a nezakázali, což bylo jen dobře.
Tak to ne, nemůžu dát ani 1*. Kolikrát se mi stalo, že jsem po přečtení pár stran usnula, tak nudnou knížku jsem dlouho nečetla. Snad jediné, co stálo za to, byly naschvály Wezra a Nabule
Velmi bizarní, ale dokonalá kniha. Přiznávám, že jsem celou dobu trochu přemýšlela, jestli jsem blázen já nebo autor. Ale blázna od génia dělí jen tenká hranice. Tak mě napadá, že bych si měla možná přečíst Fuksův životopis ... :-) Jak napsal sick.boy níže, kniha je plná "divnolidí". To rozhodně nesedne každému, ale mě to fascinovalo. A je zajímavé, že ačkoli nemám ráda, když se něco často opakuje, tak tady opakované vyprávění (např. o házení buchet koňům) jen stupňovalo moje napětí, co z toho proboha vyleze. Konec byl hodně zvláštní, ten by podle mě mohl být o maličko lepší, ale opravdu jen o maličko :-) No prostě se mi to líbilo a doporučuji všem, kteří nelpí na "normálnosti".
Geniální dílo české literatury. Dokonale vystavěná próza, že jsem až do konce hltal každé slovo a závěr mě přímo ohromil.
Hemží se to tu divnolidma a s těmi si Láďa, jak známo, rozumí. Umí s nimi rozehrát příběh, který se zasekl v několika opakujících se šablonách. Na první pohled monotón, ale ono to graduje, pěkně v pozadí a plíživě, možná si toho včas ani nevšimnete.
Paní Mooshaberová žije v totalitní zemi s prapodivnými pravidly, kde se pomocí hvězdoletů lítá na Měsíc, policisté se chodí dívat "jak bydlí", lidé jsou chudí, ale nic z toho jí moc netrápí.
Pracuje na Péči, kde se stará o zlobivé děti, které vlastně nezlobí, taky se stará o hroby, líčí pasti na myši a trápí ji jen její dvě velmi nezbedné děti. Kámoší se správcovou, občas si vymýšlí či upravuje slova, občas jí dvě velmi nezbedné děti něčím napálí, kvůli čemu mi jí občas bylo velmi líto. To totiž Láďa taky umí, vyvolávat emoce k těm jeho bizarním figurkám.
Co ale Láďovi jde nejvíc ze všeho, to jsou originální zápletky, v kterých po pointě dlouze tápete, ale když přijde, je to síla, jako když vás někdo vezme židlí po hlavě. (Což jsem nikdy nezažil, ale díky Fuksově tvorbě si to umím živě představit.)
Originální kniha, která vám musí sednout, jinak nemáte šanci dostat se do konce. Mě sedla, jen té šunky a salátů bylo občas přespříliš.
Jo a abych nezapomněl, znáte Máry Capri?
Svět Ladislava Fukse v plné kráse! Neurčitý čas i prostor, postavy semleté nejistotou, hutná atmosféra, neurčitost a nejistota, do očí bijící rozpor mezi minulým (archaický jazyk postav, vystupování, názory a třeba i oděvy) a současným (vždyť létají na Měsíc!). Opakování motivů nebo větných celků je u Fukse samozřejmost, jenom umocňuje zážitek bizarnosti. Čtenář do posledního netuší, co vlastně čte, dokud nedočte a veškeré linky se nespojí.
Ha, kdo by to byl řekl, že od českého autora, kterého jsem měl spojeného jen se Spalovačem mrtvol, existuje bezmála orwellovský svět. Nahlížený ovšem úplně jinak, než ve slavné 1984, spíše v mikro měřítku, odspoda. Bez politologických ambicí. A s pořádnou kapkou vypravěčského šílenství. :-) Byť jistá všeobjímající hlavní dějová linka je přítomna včetně vyvrcholení, místy kniha plyne v podstatě odnikud nikam, mezi jinotaji. Něco říká stokrát, něco neříká vůbec. Nepochybně záměrně. Což o to, jako depresivní groteska se zajímavou atmosférou to funguje a nepostrádá napětí, ale autorova obsese bizarností, detaily a omílanými situacemi je vskutku neobyčejná. A určitě nesedne každému. Já jsem se s tímto titulem setkal na základě doporučení od někoho, ke komu něco cítím, a nebudu předstírat, že se to do hodnocení vůbec nepromítá. Čtyři hvězdičky ale dávám s čistým svědomím, že jde o pozoruhodný příklad kreativního psaní, který mi v hlavě implicitně zůstává i mnoho týdnů po dočtení.
Tato kniha Ladislava Fukse se stal okamžitě literárním objevem. Časté opakování textu na mě chvílemi působilo až obsesivně, ale přitom paradoxně nijak rušivě. Zřejmě je třeba, aby se čtenář tak nějak naladil na autorovu vlnu, a když se mu to povede, čeká ho vskutku nečekaný zážitek. Pokud se mu to nepovede, pak zřejmě knihu odloží nedočtenou. O zfilmování této knihy měl zájem i Charlie Chaplin. Škoda, že k tomu nedošlo.
Tak jiné a tak originální…
Absurdní společnost plná absurdních postaviček, absurdní konverzace a absurdních detailů (kočí na kozlíku a hvězdolety, strážníci s helmami se stříbrným kováním, život na Měsíci ve skafandrech a k tomu magnetofonové pásky a rádia, metro s kiosky s největším kulinářským zážitkem – šunkou, vlašským salátem a limonádou). Docela těžké a depresivní čtení.
Groteskní popis totalitní společnosti musel působit v roce 1970 zcela nevídaně...
Člověk musí bezpodmínečně přistoupit na pravidla hry, neporovnávat (protože ani není s čím) a jen se s důvěrou nechat vést. A v ten moment TO najednou začne fungovat, desítky a desítky donekonečna se opakujících motivů vám začnou v hlavě vytvářet trojrozměrný obraz onoho groteskního, panoptikálního, Orwellovského světa – a závěrečné finále, podobno poslednímu dílku zasazeného do obřího puzzle, už jenom mistrovsky dovrší a uzavře celé to monumentální (a TAK JINÉ) vyprávění…
(A nádavkem smutek a hořká pachuť z autorovy předmluvy k druhému vydání z roku 1977, kdy se pan Fuks, nejspíš natahován na skřipec tehdejšími normalizačními kulturtrégry, pokouší vysvětlit nám čtenářům, kteří jsme tehdy o jeho vysvětlení vůbec nestáli, že celý ten příběh o Natálii Mooshabrové, napsaný bezprostředně po vpádu vojsk našich "bratrů", vlastně vychází ze socialistického realismu…)
Kniha mě od prvních stránek zaujala stylem psaní (novotvary, zkratky, nápadité prostředí, zajímavé popisy) a výstavbou děje. Když jsem pochytal všechny souvislosti a seznámil se se všemi neobvyklými postavami, tušil jsem, že se příběh žene do závratného finále. A taky že jo. Závěr rozhodně stojí za soustředění nad celou knihou. Pokud vám nevadí románové podobenství, absurdní literatura plná symbolů, chvíle trpělivosti a libujete si v grotesce, parodii či hororu, pak je kniha určena právě vám.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Spalovač mrtvol |
| 1985 | Pan Theodor Mundstock |
| 2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
| 1975 | Příběh kriminálního rady |
| 1978 | Variace pro temnou strunu |
Úžasná kniha od úžasného autora. Moje třetí, ale mám v plánu všechny. Myši teď vedou. Úžasný jazyk. A ta jména.... Nabule... Jsem nadšená.