Myši Natálie Mooshabrové
Ladislav Fuks
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39484/bmid_mysi-natalie-mooshabrove-N2p-39484.jpg
4
536
536
V řadě Fuksových próz představují Myši Natálie Mooshabrové (1970) první román, v němž spisovatel opustil židovskou tematiku a přesunul se k žánru grotesky a hororu. Nadále vyjadřoval svou existenciální úzkost, tentokrát ale své postavy s podivnými jmény a příběhy posunul do prostředí neskutečného a bizarního. Příběh sledující bezmocnost vůči lidské špatnosti a zlu však opět vyprávěl v každodenních a jakoby současných situacích. Vznikla suverénně vystavěná próza připomínající svou fabulí, napětím a tajuplností řešení kriminálního případu. Sledujeme starou paní Mooshabrovou, zraněnou pocitem ohrožení; marně se snaží čelit i době, jež je rovněž nejistá. Lidé kolem ní, upnutí k banálním radostem a svému trápení, se chovají téměř nevšímavě k hrozivým silám přesahujícím možnosti jejich jednání. Ladislav Fuks zde v mnohém využil postupů absurdní literatury. Z konfliktů člověka a osudu vyplývají kuriózní situace a černá komika – a tentokrát ústí do překvapivé pointy. Paní Mooshabrová, vdova po kočím z pivovaru, pronásledovaná strachem z „myší“, na něž nastražuje pasti, se v závěru představí jako osoba naprosto odlišná a významná, jakkoli stejně končí tragicky. V prvním svém hororovém příběhu Ladislav Fuks zaujal zejména sugestivním líčením z reality vymknutého světa, zvláštních postav a vyprávěním jejich nemilosrdných příběhů, v nichž pak pokračoval i příštím Příběhem kriminálního rady.... celý text
Přidat komentář
Mé třetí (a teď už nejoblíbenější) románové setkání s Fuksem. Groteskní a zároveň tajemné prostředí, které je naprosto nezařaditelné časově i geograficky, vás vtáhne a už nepustí. Stále chcete vědět víc, ale čím více poznáváte svět Natálie Mooshabrové, tím zvláštnější se všechno zdá. Přetrvávající podtóny úzkosti a nepokoje ještě posilují neustále se opakující popisy vzhledu hlavní postavy, dialogy, které se z velké části skládají z těch samých frází stále dokola, i jednotlivé motivy - hřbitov, jed Marokan, Rekviem. Tahle „divnost ale není odrazující, jen dostatečně znepokojující na to, abyste se zvědavostí četli dále. Vzhledem ke všudypřítomné absurditě se nabízí srovnání s Kafkou. Zároveň však Myši vyobrazují společnost absolutistického státu, ale trochu jiným způsobem, než s ní pracují známé antiutopistické romány - i to zde totiž probíhá skrze neustále se opakující básničky a popisy. Nakonec se to, co bylo původně zdrojem zmatení, stává jakousi jistotou v podivném světě paní Mooshabrové. Víte, co si další den oblékne, jak bude vyprávět o svých dětech, co poví ostatním o své minulosti... Závěr je opravdu odpovídajícími vyvrcholením celého tohoto divného zážitku, a konečně po něm (téměř) vše dává smysl. Fuks zkrátka naprosto ovládá grotesku, prvky hororu i trpký humor. Myši Natálie Mooshabrové si určitě zaslouží takovou pozornost, jaké se dostává i známějším románům autora.
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. A v momentech, kdy ji zrovna čtu, bych ji prohlásila za suverénně nejlepší. Hrozně si užívám, jak cítíte, že autor přesně ví, k čemu vás chce dovést, ale vy plujete ze stránky na stránku a nevíte, na čem jste a kam vás povede další stránka, nevíte, kde je realita a kde vidíte svět skrze to, co vidí a chápe paní Mooshaberová... Prostě dokonalost.
Tak tohle byla tedy kniha! Není to moje první setkání s L. Fuksem, vedle takřka obligátního Spalovače mrtvol mám za sebou ještě Příběh kriminálního rady. Ovšem toto...nezačlenitelné prostředí, kdy chvíli nevím, jestli se pohybuji v 50. letech nebo v příštím tisíciletí, typické Fuksovy repetice, podivný děj i příběhy postav. Paní Mooshabrová se svými koláči s hrozinkami, tvarohem a vanilkou, ale také saláty, šunkou a limo, směšným klouboukem s pápěřím, její péče o hroby a aktivita v Péči (z nehodných dětí může vyrůst pomocný dělník nebo nádeník, kázeň si lze osvojit jedině hlídáním) je mi chvíli protivná, chvíli z ní mám strach a chvíli je mi jí líto. Děsí mě její nákupy, nepříjemná je mi Nabule a její otlemený smích, člověk černý pes i Wezr. Jako Fuks opakuje, paní Mooshabrová zkracuje (ali, kiosk, paní Eichen, magnet). Mezi podivnými jmény se objevují i jména existující (Guiseppe Verdi). Absurdní Muzeum míru, ve kterém jsou vystaveny zbraně...A ten závěr. Žádné slovo nebylo navíc, vše v románu má své místo. Kniha mi nepřišla hororová ve smyslu hororu, jak jej vnímám, ale měla jsem z ní pocit úzkosti a něco ve mně z toho všeho bylo poněkud nervózní a napjaté.
Moje srdcovka! Horor a groteska je kombinace, kterou Ladislav Fuks umel zpracovat opravdu genialne. Dokaze ctenare dokonale mast a svadet na falesne stopy. K tomu ta ponura atmosfera, bizarni prostredi a charaktery, jejichz opakujici se vety pusobi hypnoticky, tisnive...
Komu se libil Spalovac mrtvol, urcite by mel sahnout i po tomto mene znamem, ale nemene uzasnem dile.
Hodně velkej bizár, srovnání s Kafkou mi při čtení nejednou naskočilo. Šel jsem do toho naslepo a abych řekl pravdu, nazvat to hororem a detektivkou, jak to někteří zmiňují, by mě vůbec nenapadlo. Sám bych to do žádného žánru nedokázal zařadit, což považuji za přednost.
Typicky Fuks s vymyslenymi komplikovanymi a vznesenymi menami. Opis starych casov pretkany modernostou a futurizmom. Niektore popisy pripomonaju kapitoly nasich dejín. Krasna fantazmagoria. Citatel sa obcas straca v deji, ale na koniec sa vzdy najde a pochopi.
Tato kniha mi dala hodně zabrat, ale nebylo to kvůli špatnému tématu, nebylo to špatným zpracováním, ale .... Od začátku do konce mi bylo paní Mooshabrové líto, stále jsem si říkala, ať je konec a to její utrpení skončí. Kniha rozhodně stojí za přečtení, řekla bych atmosférou splnila, co jsem od knihy očekávala, rozhodně bych od pana Fukse neočekávala nic méně ponurého a zvláštního. Pan Fuks dokázal v knihách nastolit tak zvláštní atmosféru, která je originální a mistrná. Kdyby takto uměli psát autoři dnešních krimi sérií!
Převládajícím dojmem pro mě byla trvalá úzkost, přítomná vždy na pozadí i tehdy, kdy se jakoby nic neděje. Děj je opravdu úsporný. Paní Natálie Mooshabrová loví myši, obchází sud s vápnem zaclánějící před vchodem do domu, uklízí hroby, vyšetřuje cizí „zlobivé“ děti. Situace, proslovy postav se donekonečna opakují a pocit absurdity narůstá. Ale my víme, že se nejspíš děje ještě něco dalšího, zneklidňujícího. Něco, o čem nevíme. O čem nechce vědět ani Natálie Mooshabrová a nedopřeje jí to klid. Nepříjemné čtení, ale rozhodně ho nelituju.
Moje první setkání s Ladislavem Fuksem. Obsah zajímavý, bavilo mě to a chtěla jsem stále číst a hned vědět co bude dál. Konec mě překvapil a až úplně ke konci mi to celé "docvaklo". Takže příběh sice bizarní, ale skvělý. Nicméně souhlasím s těmi mnoha, kteří negativně komentovali formu. Ano, neustálé opakování prakticky všeho bylo přinejmenším iritující a nebýt toho, kniha by se smrskla na půlku, ale my, čtenáři, bysme o nic nepřišli, stejně tak jako by neutrpěly újmu ani popisované postavy a děje. 4 hvězdy za příběh, 2 za styl, tudíž mi vychází průměrná trojka.
Neskutečně silná atmosféra. Něco, co cítím i s odstupem času a co mě táhne zpět.
Jako by nestačilo všechno to trápení s nezdárnými dětmi a chytáním myší v domě, v němž žije Natálie Mooshabrová, teď ještě ve společnosti vzrůstá nespokojenost s despotickým předsedou Albínem Rappelschlundem, vládnoucím v zastoupení kněžny vdovy, panovnice Augusty, již však už dlouhá desetiletí nikdo na veřejnosti neviděl. Ospalý začátek; klidné tempo; neustále se opakující, zas a znovu se připomínající motivy; nosná linka, která se tváří jako by se nic nedělo; umdlévající stereotypní dialogy - to všechno připomíná spíš katastrofu, nudu a těžké prodírání se textem, než povzbuzení k četbě a nadšenou oslavu slova a písma. Jenže pozor, Myši Natálie Mooshabrové klamou tělem tak mistrně, že byste mohli odpadnout dříve, než si uvědomíte, jaký sugestivní náboj kniha s sebou nese (o závěrečné fenomenální katarzi ani nemluvě). Pod všemi těmi bizarními symboly, repeticemi, podivnými nápovědami se ukrývá tajemství, všednost a zdánlivá obyčejnost života Fuksových postav maskuje strach, děs a hrůzu. Je to nelehké čtení, které si od čtenářů vyžaduje vysokou soustředěnost.
[audiokniha]
Pestrobarevná fantazijní freska se spodnímy tóny tísně, úzkosti a nejistoty. Směsice absurdit, panoptikum postav a postaviček.
Moje druhé rande s panem Fuksem, jehož životní příběh na pokraji psychiatrické péče prostupuje za mě jeho 'talent od Boha" skrz naskrz.
(Jeho lékařem byl profesor Vondráček. Později mu dal Fuks přečíst svůj román Myši Natálie Mooshabrové. A slavný psychiatr mu prý po přečtení knihy řekl: „Tak vy to svoje šílenství nesimulujte, Mistře…“)
Případ kriminálního rady jsem přežila jen díky 'uchoknize', která mi zároveň natolik zvýraznila negativa příběhu, že moc nechybělo a letěla svižně 'do rohu'...
Paní Mooshabrová mě zaujala okamžitě (byť mi taky šla slušně na nerv) a jsem vděčná nadšeným komentářům, že mi parádní přednes Jiřího Ornesta ještě dokreslily a asi jsem zdejší všeobjímající chválu dost pochopila.
Tento mág literatury nestane⭐mého srdce ( v tom hodně rozumím Metle) Na druhé straně si odnáším obzory rozšířené o jeho specifické řemeslo a do třetice z jeho příběhů (někdy za veskrze slunečných dnů) jistě zkusím.
5/4
(SPOILER)
...tohle prostě miluji, tak trochu od všeho něco, lehce humorným příběhem na pomezí absurdity s prvky účelového sci-fi náhle jasně a zřetelně probleskuje společností prolezlý strach z totalitního státu reprezentovaný předsedou vládnoucího absolutistickou mocí, děsivé dospívající děti vymknuté z norem stejně jako celý okolní svět snažící se jen urvat něco navíc a žijících ze dne na den, byrokratická úřednická mašinérie drtící soukromí všem co stojí pod ní a to všechno opět s trochou futuristického dadaismu, prvky zlehčování, neustálého odvádění pozornosti opakovanými motivy, prostě nádherný literární skoro až punkový nářez
...nebyl jsem Fuksem neposkvrněný, jsem dlouholetým fanouškem a obdivovatelem jeho Spalovače mrtvol a pokud si k tomu člověk přečte spisovatelův životopis, dává to všechno větší smysl
...obdivuhodný přednes pana Ornesta dílo povznese ještě o kus víc, stejně jako Herzovo zpracování osudů pana Kopfrkingla
Tuto knihu jsem poslouchala ...a zprvu jsem k ní přistupovala jako k povinné četbě, kterou jsem si chtěla dříve přečíst ... z této knihy jsem měla ze začátku takový divný pocit (dost často se tam opakovaly dané části např. s hlavní postavou), ale na konec to začalo dávat hlavu a patu ... že se jedná o prakticky nešťastnou ženu, která se trápila nad zlými cizími dětmi ... jo, nebylo to špatné se k takové knize dostat ..
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie alegorie hřbitovy jedy groteska tajná identita
Autorovy další knížky
| 2017 |  Spalovač mrtvol |
| 1985 | Pan Theodor Mundstock |
| 2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
| 1975 | Příběh kriminálního rady |
| 1978 | Variace pro temnou strunu |
Audiokniha.
Skvělé dílko, skvělý poslech.
Tíživá atmosféra, velmi rozmanité postavy. Hodně vět se stále opakuje, snad aby nás autor ukolébal. Ovšem ten konec byl překvapující a excelentní.