Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1749/bmid_na-jih-od-hranic-na-zapad-od-slunce-I4b-1749.jpg
4
1803
1803
Komorní milostný příběh, v němž hraje roli tajemství a osudovost, příběh ztrácení a nalézání, návratů k téže ženě, dilema muže, který má vše, o čem dřív mohl jen snít, a přesto tápe v domnění, že skutečnost je jiná, než jak se jemu či nám jeví… Milostný trojúhelník, v jehož středu sledujeme nejprve chlapce jménem Hadžime, trpícího tím, že je jedináček, později dospělého muže, který si vzal dívku ze zámožné rodiny a má s ní dvě děti, Hadžimeho, jenž znovu potkává svou lásku z dětství, tajemnou Šimamoto. Potkává i ztrácí, nalézá, aby ztratil. V neskutečné, mystické noci, která děj graduje až k šílenství, možná vytušíme odpověď na otázku, co se událo: s námi či s postavou knihy? Dílo nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti, v němž autor až obsesivně „operuje“ se svými nejvnitřnějšími, palčivými tématy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , OdeonOriginální název:
国境の南、太陽の西 Kokkjó no minami, taijó no niši, 1992
více info...
Přidat komentář
Milostný příběh, který vezme za srdce. Společně s 1Q84 má tuto knihu od Murakamiho nejraději.
kniha mě moc zaujala, mám sice úplně nejradši Murakamiho téměř až magicko-realistickou polohu jako z Konce světa.., ale ani tu mě nezklamal. Tajemství, které zůstane neodhalené mi jako čtenáři poskytuje pole pro mnoho interpretací, vždyť ani v životě neodhalíme vše, za co nevidíme a třeba je to tak pro nás daleko více obohacující. Ovšem musím souhlasit s předchozími narážkami na povahu hlavního hrdiny, který i pro mě byl trochu zbytečně rozervaný a nespokojený
První kniha, kterou jsem od Murakamiho četl, bylo "Norské dřevo" a moc se mi líbila, ale "Na jih od hranic..." je, dle mého, ještě mnohem lepší. Přečteno doslova jedním dechem. Jen mě lehce mrzí to neodhalené Šimamotino tajemství.
Milostný příběh jak jen ho Murakami umí. A jak jinak než spousta nezodpovězených otázek,
Literáti tohleto dílo často přirovnávají k Norskému dřevu. Četla jsem obojí, ale Norské dřevo pro mě nebylo až tak emotivní jako Na jih od hranic, na západ od slunce. Šimamoto byla tak tajemně vykreslena, že jsem měla chuť ji zavřít v Hadžimově chatě v Hakone a držet ji tam tak dlouho, dokud mi všechno neřekne...to, že žádné odhalení nakonec nepřišlo, bylo pro mě velké zklamání. Ale možná právě o tom ta kniha byla...
Není toho mnoho, co bych chtěla k tomuto románu říci. Rozhodně ne proto, že by mě nezaujala. Spíše právě naopak.
Počáteční pocity nebyly přitom nijak zvláštní. Jenže s přibývajícími stránky mi bylo jasné, že mě tato kniha řekne mnohem více, než jsem čekala. Na rozdíl od Kafky na pobřeží (která je i přesto mým favoritem) je totiž mnohem více reálnější a je mnohem snazší se hlavním hrdinou, jeho životem, pocity a myšlenkami ztotožnit.
Protože to, o čem Hadžim píše, prožila ve svém životě většina z nás. Nijak zvláštní životní příběh, v němž se střídají pocity štěstí i prázdnoty. V postavě Šimamoto jsem nespatřovala ani tak reálnou postavu, jak spíše neustále hledání něčeho nového, zvláštního, ztraceného, něčeho, co by v nás vyplnilo ten pocit prázdna. A nakonec často zjistíme, že to, co tak usilovně hledáme celý život, vlastně už dávno máme.
Stačilo by mnohem méně sebelítosti, hledání chyb v sobě samých a podívat se na život takový, jaký skutečně je.
Kniha má smutnú atmosféru, Hadžim, aj keď má všetko, nedokáže byť šťastný a jeho láska z detstva sa bohvie prečo rozhodne pre samovraždu. V doslove som sa dočítala, že samovraždy sú v Japonsku vo vyššej spoločenskej vrstve dosť bežný jav. Prvá a asi aj posledná kniha od tohto autora.
Knížka, která tak úplně neodhalí souvislosti. Nedozvíte se, co se stalo s jednou postavou a co se s postavami dělo v době, kdy o nich hrdina neměl zprávy. Je to spíš o pocitech, náladách, atmosféře. A přitom prodchnuté trochu jinou kulturou. Zní to teď skoro filozoficky, ale knížka se dobře čte, skoro sama a není nesnadné se s hrdinou ztotožnit - tedy pokud už jste se někdy cítili osamělí, nerozhodní nebo jste prostě nevěděli, co vlastně chcete. Knížka mě oslovila asi víc než Norské dřevo, i když jsou si v lecčems podobné. Murakamiho budu číst určitě i dál, zaujal mě.
Na této Murakamiho knize se mi nejvíce líbila závěrečná strana. Co se týče příběhu a psychologie postav, je to pořád to stejné - jako v ostatních knihách tohoto autora. Místy jsem mívala pocit, že jsem už Murakamim přejezená. Jako kdyby se vše drželo pořád stejného schématu. Stejných nálad. A pak, dle mého názoru, plno autorových tahů pro co největší zaujetí čtenářů. Ano, myslím, že právě v tomto spatřuji ten největší problém. Z příběhu na mě vyzařovalo více autorova kalkulu než skutečných pocitů či myšlenek, které by chtěl skutečně předat dál. V mých očích alespoň rozhodně ten kalkul převažoval. Mrtvé dítě Šimamoto, samotná Šimamoto zahalená tajemstvím... přišlo mí to už příliš. Konkrétně u těch tajemství mi často připadalo, že ani sám autor vlastně neví a podivuhodné okolnosti kolem této postavy střílí jen od boku pro efekt. Nemohu říct, že bych od této knihy někoho odrazovala, pro odpočinkové čtení je to příjemná věc, avšak zřejmě teď hledám už něco jiného. Dala bych knize tak 70 procent.
Knihu jsem slupla na dva nádechy, byla to má první kniha od Murakamiho, takže jsem nevěděla co čekat. Po přečtení druhé knihy, jsem si nemohla nevšimnout že jsou si sobě podobné, ale to má třeba i Remarque.
Jediné co mi teda docela vadilo, jak se v knize hlavní postava stále a pořád lituje a většinu chyb obrací na sebe....to je bohužel ve všech Murakamiho knihách, ale každý má svůj styl.....
Asi nejsilnější Murakami. Po dočtení knihy mi bylo opravdu nehezky, příběh zapůsobil tak jak měl a ke konci narůstající deprese byla skoro nepoživatelná. "Po každé, když na to pomyslím, znovu si uvědomím, jak moc je lidský život závislý na naprosté náhodě."
Když jsem začala číst, měla jsem pocit něčeho známého. Pátrala jsem v paměti a přemýšlela, čím to je.
Pak jsem knihu přirovnávala k Nokturně od Ishigura (jediný další japonský autor, kterého jsem četla) a dokonce i ke Garpovi od Irvinga, protože se mi to zdálo podobné. Ale nakonec jsem došla k závěru, že je tam Coelho...
Proč? Zdá se to divné. Hodně divné, když porovnáme oba autory i jejich styl a příběhy. Přesto mě poselství téhle knihy doslova spojilo se Záhirem.
Struktura příběhu je docela stejná - muž, který řeší problémy se ženou. Ale to, co tuhle strukturu obklopuje je úplně jiné kafé a přitom z toho všeho vyplyne stejný závěr.
Haruki Murakami do toho ještě vkládá prostředí Japonska, jeho kulturu. Ale Coelho v Záhirovi jde jenom o duševní ponaučení.
Je docela zvláštní, že jsem od Murakamiho sáhla jako první po knihách, kde je romantická zápletka. Přitom bych si nejspíš raději přečetla jeho fantasy a sci-fi tvorbu. Ale jsem teď na to mnohem víc zvědavá, protože si tenhle styl nedokážu spojit s něčím takovým.
Nakonec jsem dala čtyři hvězdičky, protože na to, abych tu knihu milovala, je moc realistická a surová. Opět nejde o nějakou vadu, ale spíš o pocity, které ve mě ta kniha vyvolává. Člověk se u ní nerozplývá nad nějakým řízkem s úžasnými svaly a magickými schopnostmi, ani u toho nejde prožívat nějaké napětí, dobrodružství... Je to příběh o životě, o světě, o historii, o lidech...
A poslední dobou začínám mít takové příběhy ráda, i když to není úplně můj šálek čaje.
Opět nezklamal. Tentokrát Murakami vsadil na vztahy a předvedl nevěru v trochu jiném světle, než je obvykle známá. A vlastně by se nedalo mluvit o nevěře jako takové...
Pokaždé obdivuji rozmanitost jeho postav, tentokrát mě nejvíc zaujala Jukiko, skutečně statečná žena.
A taky je v tomto díle silněji cítit Kafka v podobě nevysvětlených záhad kolem Šimamoto.
Tohle si budu muset přečíst ještě jednou, jsem si jistá, že ačkoliv mě kniha nadchla a četla jsem ji jedním dechem, podruhé mi toho dá ještě víc.
Kniha mě zaujala, zajímavě popisuje a naznačuje to, že i po letech se dá nalézt něco v co jsme již nedoufali a hlavně v době, kdy jsme to vůbec nečekali. Zajímavá je i proměna hlavního hrdiny, vývoj hodnot a náhled na svět. Není to typická oddechovka, asi nezaujme všechny, ale čas od času neuškodí si něco podobného přečíst.
Obvykle čtu naprosto jiný typ knih. Ale chci číst i "reálnější" věci, což je přesně to, co jsem v této knize našel. Styl psaní je pro mě neobvyklý, ani nedokážu vyjádřit, čím to konkrétně je. Možná to není ani stylem jako samotným způsobem přemýšlení a vnímání světa, které mám jiné než hlavní hrdina (resp. autor). Kniha mě ale bavila, četla se tak nějak sama. Určitě si od Murakamiho ještě něco půjčím v knihovně.
Celkově hodnotím za lepší 3 hvězdičky a to proto, že zážitek z knihy je pro mě obdobou příjemného letního dne. Vím, že mi bylo fajn, nějakým způsobem jsem měl o zábavu postaráno, ale zůstane jen neurčitá emociálně podbarvená vzpomínka netýkající se konkrétních událostí.
Ústřední téma - samota ve dvou, ať s dětskou kamarádkou, nebo s manželkou, či s femme fatale Šimamoto. Člověk nemůže dospět k naprosté spokojenosti - nenachází ji ani v hmotném zajištění, ani v poklidném rodinném životě s příjemným partnerem, ani v excesech s osudovou přitažlivostí, ve všech vztazích je vždycky sám, vždycky něco ztrácí, i když navenek získává. Úžasná kniha.
Štítky knihy
nevěra partnerské vztahy japonská literatura
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Oficiálně řadím Murakamiho ke svým oblíbeným autorům. Takhle úžasně vykreslit psychologickou hloubku postav dokáže opravdu jen málokdo. Nemusíte se s postavami přímo ztotožnit, můžete s nimi naprosto nesouhlasit, ale Murakami vás naučí naslouchat a snažit se POCHOPIT jejich jednání. Navíc je vše podáno krásným, čtivým jazykem a s vybraným "hudebním podkresem". :-)