Nástup
Václav Řezáč (p)
Román o osidlování pohraničí po květnu 1945, známý i z filmového zpracování.
Přidat komentář
Vzhledem k přepisování našich dějin si myslím, že je tohle jedna z knih, která by měla být povinnou četbou. Velice zajímavé je dívat se na ni i z hlediska Koncepce sociální bezpečnosti, protože tam jsou v ději odhaleny i globální procesy, když se na to člověk podívá více ze široka i očima dnešních zkušeností.
Kniha mě moc nepohltila. Vlastně mě skoro vůbec nebavila. Asi díky té propagaci komunismu. A tomu holt já moc neholduju. Jinak osídlování pohraničí po 2.světové válce byla docela zajímavé a mnohdy i velice drsné.
Řekla bych psychologický román, kde se snaží přesvědčit každého, že socialismus je to pravé ořechové. Prostě to byla taková doba, dnes na to pohlížíme zpovzdálí a nevěříme vlastním očím, co se vše dělo. Jenže každá doba má své, a ani po tolika letech to není takové, jak si každý může přát. Bylo i zfilmováno a jako film se mi to více líbilo.
Ve zkratce: oslava komunismu.
V celém díle je znát, že byl Řezáč komunista. Německé obyvatelstvo je vypodobněno jako nepřátelské a nenávistné, v mnohých českých přistěhovalcích bují pomstychtivost. Smírčím soudce je zde hlavní postava - Bagár. Pro mě představuje takového ideálního komunistu. Celkově mi je ale z Nástupu špatně, protože všichni víme, kam to vedlo. Na závěr snad jen poslední výtka - celý příběh mohl být o polovinu kratší. Nic by se nestalo.
Knihu jsem musela přečíst v rámci povinné četby na gymnáziu a neměla jsem s tím větší problém. Je plně poplatná době, ve které vznikla. Ale protože jsem přečetla všechny potištěné papíry, co mně přišly pod ruku, nehodnotila jsem ji negativně. Budování socialismu, poválečný odsun Němců, skutečně to tady bylo, proč to popírat.
Čtivý příběh,jakých bylo při osídlování poválečných Sudet tisíce.Kniha vyzdvihuje do popředí zásluhy komunistů,ikdyž se tomu po zkušenostech před válkou i během ní nemůžeme divit
Pro dnešního čtenáře možná nepochopitelné. Ta víra v socialismus z toho úplně křičí. Na druhou stranu člověk chápe, že po nacistických hrůzách lidé zkrátka hledali jinou cestu a určitě byly jejich záměry (alespoň některých) původně "čisté". (Až si říkám, jak by to asi dopadlo, kdyby byli tehdá všichni jako Bagár, haha.) Každopádně příběh velmi čtivý, spisovatelův um se nezapře.
Je to velice čtivý, je vidět, že Řezáč psát uměl a odsun je určitě zajímavý, ale taky hodně citlivý téma. Bohužel ta kniha je opavdu hodně poplatná době vydání, což chápu, ale s tím vědomím jsem do toho šel, když jsem jí začal číst. Nicméně někdy je ta agitační linka opravdu velmi otravná a myslim si, že méně by bylo více.
Každopádně o odsunu bych si toho rád přečet víc, klidně i ne tak jednostranně zaměřenýho.
Agitka z toho ční na všechny strany, ale i tak dokázal autor napsat čtivý příběh. Samozřejmě s odstupem času se hodnocení tohoto díla bude měnit směrem k negativům, ale ve své době patřil k těm čteným a oblíbeným.
Příliš černobílé a příliš agitační. Román neobsahuje žádnou zajímavou postavu a děj se vyhýbá příliš krvavým a drastickým detailům. Literárně bych knihu ohodnotil třemi hvězdami, ale za tu nehoráznou agitku jednu hvězdu ubírám.
Kniha popisuje příchod prvních českých osídlenců do pohraničí, po skončení II. světové války, v té době obsazené jen téměř výhradně Němci a nebo osobami hlásícími se k Německé říši.
V knize je poměrně dost výrazná a v některých momentech až patetická agitační linie. To je zřejmě daní doby vzniku knihy. Počáteční nadšení a víra v budování něčeho opravdu nového, lepšího a především spravedlivějšího, která rozhodně u nezanedbatelné části občanů po válce zavládla, už v době vydání knihy opadává a dochází k prvním srovnáváním vytyčeného vývoje s realitou a v rámci pokračujícího "očišťování" společnosti k nelítostnému upevňování moci. A právě tato kniha (a i jiné) má ve svém agitačním poselství potvrzovat a ve čtenářích utvrzovat správnost v nastoleném směru.
Vůbec zde ale nechci kritizovat nějakou pomýlenost našich předků, kteří se přiklonili v poválečných volbách právě k tomuto směru, protože jsem přesvědčen, že kdybychom byli zasazeni do oné doby se stejnou historickou zkušeností, tak výsledek by byl stejný. A to včetně chování k odsouvanému německému obyvatelstvu i s tragickými excesy mstících se Čechů. To ovšem neznamená, že tyto případy schvaluji. Jen se na ně snažím dívat očima té doby a těch lidí. Často se totiž naše morální převaha nad těmito činy opírá ne o naše kvality, ale o skutečnost, že jsme této situaci nebyli vystaveni.
Stejně tak i chápu cítěnou křivdu odsunutých Němců, kteří byli vyhnáni ze svých, ve většinou po mnoho generací obývaných, domovů. Křivdu, do která ovšem příliš v té době nezahrnují svojí vlastní roli v dobách předválečných a válečných. Velice často máme snahu se pasovat do rolí obětí než agresorů, do rolí dobrých než špatných, do rolí majících právo než páchající bezpráví.
Co se týče samotného odsunu, který je v některých dnešních historických výkladech podáván jako velká hanebnost, tak zde zastávám názor, že šlo o naprostou nutnost.
Představa, že dojde k nějakému, ať už spontánnímu, nebo postupnému řízenému promísení obou národností v pohraničí, je naprosto mimo tehdejší realitu. Vliv a pořádek Československého státu v těchto oblastech, pokud měl být obnoven a uznáván bez dlouhodobého používání hrozby represí, zajišťovanými ozbrojenými složkami, se musí opírat o loajalitu občanů. Jsem přesvědčen, že nic takového se u odsouvaných, v drtivé většině, hledat ani očekávat nedalo. I kdyby byl odsun proveden v mírnější formě a poměr Němců a Čechů by dosáhl vyváženého poměru, těžko očekávat, že by si obě strany padly kolem krku "a co jsme si, to jsme si, teď už na sebe budeme hodní", tak to je naprosto, dle mého soudu, zcestné. Obě strany by měly možnost živit v sobě po prožité době nenávist. Jedna strana by se mstila za to co bylo a druhá za to co je. Jistě by takovýto vývoj stál životy na obou stranách a napětí by neodeznělo s pominutím prvních poválečných let. Navíc možná eskalace by mohla vést k zámince k dalším tragédiím přesahující pouze oblast pohraničí.
Ale to vše je jen kdyby...kdyby...kdyby.
Zpět k samotné knize. Pokud se čtenáři podaří odfiltrovat onen výše zmíněný agitační náboj, lze hovořit o zajímavém obrazu z dob osidlování a to i s prvky napětí. Nově příchozím se otevírá nejen nový svět, ale i budoucnost a možnosti. Tak jak je rozmanitá mozaika nově příchozích, tak jsou různorodé i jejich záměry. Ne všichni co přicházejí mají v úmyslu se zde usadit. Někdo touží po dobrodružství, další láká možnost něco urvat a nakrást. Konec konců není divu, že i takoví lidé se do pohraničí hrnuli. Vždyť z dnešního pohledu se tato doba zdá naprosto neuvěřitelná, kdy si příchozí mohli ukázat prstem takřka na jakýkoli barák a "byl jejich" a v okolí spousta ještě pořád prázdných, kde je věcíííí no jé je a když to nevezmu já, tak někdo jiný. ...Tak takhle věřím to bylo u většiny těch prvních, že si pomohli k lecčemu i z jiných stavení a zůstali. Další se ale jen napakovali a zmizeli. Zde jsou tito vykukové podáváni s oním již třídním pohledem.
Závěr: Hodnotím třemi hvězdami. Hodnocení snižuji za onu agitační a velký prostor dostávající rovinu s tou jasnozřivou malbou budoucnosti, bez nějakých kritických alespoň náznaků. Zde ti co to myslí dobře jsou na naší straně (Straně), nebo k nám míří a ti co ne, tak na ty si je třeba dát pozor.
Lépe se mi po všech stránkách četla kniha Karla Ptáčníka Město na hranici, které popisuje stejné časové období.
Rozhodně to není špatná kniha, postavy jsou poměrně dobře vykreslené. Děj je místy zajímavý, ale místy velmi nudný. Komunistická propaganda je zde silně cítit, ale líbilo se mi, že ne všechny postavy sympatizovaly s touto ideologií. Každopádně znovu už tuto knihu číst nebudu.
Kniha se nečetla úplně špatně, byla v ní zobrazeno začínající budovatelská próza a oslava komunismu u některých postav ...
Knihu jsem kdysi dávno musel přečíst jako povinnou četbu, nyní jsem se k ní s nadhledem vrátil. Na svou dobu - dobu kterou popisuje a dobu, kdy byla sepsána - je to zajímavá kniha. Asi to tak nějak bylo! Možná je to trochu "přetřeno narůžovo".
Vzhledem k označení 'socialistický realismus' a předchozímu setkání s Řezáčovou tvorbou v knize Rozhraní jsem od Nástupu čekal ledacos, jen ne dobrodružné vypravování o osidlování pohraničí. Dílo ale začíná přestřelkou v opuštěné vile, takže hned z kraje působí jako film o mafiánech, nikoliv jako literatura o boji čistě politickém. Přesto si tu člověk politiky užije ažaž, a Řezáč tu dělá něco podobného jeho počinu z Rozhraní – kombinuje dva celkem odlišné příběhy, každý s vlastním tónem a cíli, jakoby se snad snažil pochytat co nejširší okruh čtenářů. V obou knihách to svým způsobem funguje, zde v zosobnění turbulentních politických a osobních vztahů mezi postavami v neustálých kriminálních činech, sabotážích, intrikách a ano, střílení, jak kdyby právě v sudetském Německu válka doznívala nejhlasitěji. Když jsem se ale ještě připravoval na přídomek 'socialistický', čekal jsem rozdělení na hrdiny a padouchy mnohem jasnější. Řezáč mě v tomhle překvapil i nepřekvapil – překvapení tkvělo v komplexitě přístupu k osidlování a odsunu, v myšlenkových pochodech postav, uvědomělé složitosti rozhodování a celkové nečernobílosti. Nepřekvapivé naopak bylo, že se to zrodilo právě u autora psychologicky laděného, a zároveň ve výskytu několika málo postav plochých jako deska k rýsování a stejně tak jednotvárných. Jmenovitě jde o rudou skautku Zdenu Dejmkovou a Hitlerjugend Elsu Magerovou. Zatímco Bagár je skvělá hlavní postava, protože je i přes svou neochvějnou víru v úspěch komunismu přemítavý, Zdenka a Magerová mluví ve frázích, nikoliv ve větách. A tahle náhlá jednoduchost se bohužel místy stává i vyprávění samotnému, takže kniha i přes překvapivost přístupu k tématu tahá na noze nevzhlednou kouli společenské objednávky doby. Však proč ne, ať ten mrtvej komunismus žije navždy, vole.
Socialistický realismus má mnoho podob. Zatímco některé jeho odstíny jsou až parodií a literární postavy jsou pouze schematickými věšáky polarizovaných lidských vlastností (např. Rudá záře nad Kladnem), jiná díla můžeme naopak řadit k perfektním literárním počinům, v nichž nechybí psychologie hlavních hrdinů či naturalistické líčení doby.
K těmto dílům patří Řezáčův nástup. Není daleko od pravdy, když popisuje, jak se poválečné osidlování pohraničních oblastí stalo vlajkovou lodí komunistických skupin a střet mezi ideovými protivniky v tehdejších poválečném chaosu vedl k řadě křivd na obou stranách. Což Řezáč nepopírá. Otázkou je, do jaké míry autor fabuloval a v čem můžeme z díla čerpat faktograficky.
Místy zajímavé, místy smrtelně nudné vypravování o tom, jak byl odsun Němců nutný, socialisticky mírný a ohleduplný. Kdybych tuhle knihu nečetla, tak bych se rozhodně o nic neochudila. "Na shledanou, soudruzi! Zaseli jste nový čas a jeho růst už nic nezastaví."
Co k tomu říct - čtivě a napínavě napsaná komoušská agitka, které s přibývajícími stránkami dochází dech. Snad jen trochu romantiky pro pobavení:
"A vzpomínal na děvčátko se střapatou hlavou, v kartounových šatech... které roznášelo v lýkové nákupní kabele letáky mezi stávkujícími textiláky. Vzhlížela k němu velkýma, vážnýma očima, které tehdy byly šedomodré a dnes jsou šedozelené, sledovala pozorně jeho ústa, když vykládal o stávkových bojích soudruhů v severočeském uhelném revíru. Učil ji zpívat revoluční písničky a později ji slyšel, jak je předzpěvuje skupině dětí, které kolem sebe shromáždila."
Autorovy další knížky
| 1968 |  Poplach v Kovářské uličce |
| 1940 |  Černé světlo |
| 1951 | Nástup |
| 1934 | Kluci, hurá za ním! |
| 1942 | Svědek |
Co se týče agitační linky, více než ta komunistická mi vadil ten bezbřehý obdiv k ruským vojákům. Překročil hranici snesitelnosti a Rusům prostě uškodil, neboť zcela ztratili lidský rozměr.
Jinak poměrně čtivé. Dobře a plnokrevně byl popsán postoj a pocity odsunovaných Němců.