Něco si vymysli
Chuck Palahniuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/345683/bmid_neco-si-vymysli-pSo-345683.jpg
4
177
177
Kontroverzní americký spisovatel přichází s dlouho očekávanou – a vůbec svou první – sbírkou povídek, které nejde odečíst. Třiadvacet textů vlastně představuje jakousi esenci Chucka Palahniuka. V povídkách je ve své nejlepší formě: ostrý a sžíravý, nekompromisní. Přináší bizarní témata a libuje si v nich.
Přidat komentář
Chucka Palahniuka ako osobnosť poznám už pomerne dlho, aj keď som od neho predtým nič nečítal (s výnimkou poviedky Guts - áno ja viem). Miesto klasiky ako Fight Club som sa však rozhodol okúsiť tvorbu tohto pána nejakou zbierkou poviedok. Něco si vymysli je zmes poviedok, od ktorých by som nikdy neočakával, že skončia spoločne v jednej knihe. Autor je samozrejme známy najmä vďaka kúskom, ktoré majú čitateľa šokovať či provokovať, Chuckov rozsah je však prekvapivý a v tejto zbierke nájdete aj mnoho iného.
Zbierky a antológie už spravidla nezabodujú na plný počet, pravdepodobne žiaden autor sa netrafí do vkusu čitateľa u každej poviedky (z Eleanor ma bolela hlava ešte týždeň). Něco si vymysli je však u mňa chvályhodná zbierka, z ktorej niektoré diela mi zostanú zapísané v pamäti navždy, a to najmä poviedka Zombíci.
Z priemeru hodnotení jednotlivých poviedok známkujem na 3/5*.
Palahniuka jsem měl rád i pro tu jeho "úchylku" šokovat za každou cenu, ale je to už nějaký pátek, co jsem ho louskal, a možná že v románech se spíše "ztratí" ono jediné šílené téma než v povídkách... nejsem si úplně jist, ovšem, co se týče mého dnešního pohledu na tyto jeho povídky (ve kterých je autor údajně v té nejlepší kondici), vidím jen sex, násilí a hovna. Vidím jen autora, který "ví, co chce", a snad by přitom i skákal přes exkrementy všech možných velikostí a barev, a nevím, nevím, jestli by to neplatilo i pro nebožtíky...
Po dlouhý době jsem sáhla po Palahniukovi a jsem nadšená. Některý povídky horší, některý skvělý, jednu jsem měla pro nechutnost problém dočíst. Každopádně oceňuju ty nápady. Nejlepší povídka jsou za mě určitě Zombíci.
Chuck Palahniuk mě bud' uchvátí ,nebo mě zklame. Tahle kniha povídek je na výjimku, tak něco uprostřed. Našlo se tam pro mě několik hodně dobrých povídek, které mě opravdu bavilo číst ,ale na druhou stranu jsou tam i povídky,které mě vůbec nebavily a dočítal jsem je s vypětím všech sil. Nejvíce mě bavilo čtení povídek ve stylu zvířecích bajek a zároveň se mi nejvíce líbila povídka ,,Jak se opice provdala, koupila dům a našla štěstí v Orlandu''. Celkově hodnotím knihu tak na 45 %.
Kniha, která skutečně prověří vaši čtenářskou odolnost. Místy to bylo tak nechutné, až jsem se ošívala, ale bavilo mě to. Po mém milovaném Klubu rváčů jsem se chtěla ponořit hlouběji do autorovy tvorby a tato povídková sbírka poskytuje opravdovou všehochuť. Některé příběhy jsou lepší, jiné horší, za pozornost však rozhodně stojí.
Dvanáctej přečtenej Palahniuk a jeho první povídky, který jsem četl. Mám pocit, že Chuck potřebuje větší plochu, aby vykreslil nosný téma a příběh do detailů promyslel. Tady tomu často něco chybělo a nejlepší povídka byla i ta nejdelší (cca 50 stránková). Vlastně jsem se i místy musel nutit, abych to vůbec dočetl, ale je fakt, že místy mne to bavilo hodně.
Řada autorů třeba hororů si hraje se strachem, Chuck Palahniuk si zahrává se zhnusením a je v tom opravdu mistr nad mistry. S větším zájmem se dívám na Goyova Saturna požírajícího svého syna než na odlesk západu slunce v jezírku mezi břízkami, mám raději krvavě šťavnatou Artemisii Gentileschi než od sebe těžko rozpoznatelná zátiší holandských mistrů, ale šlehání nasáklým menstruačním tamponem přes hlavu a šlapání bosou nohou na vazký chrchel, který už asi nikdy nepůjde úplně smýt, to mít nemusím. Různý stupeň hnusu je snad v každé povídce. Pro začátečníky bych doporučil začít třeba Paličem, Studenými kontakty, Ťuky ťuk a například Kanibala si raději nechat až nakonec. Naštěstí kniha není jen o odpornostech Chuck Palahniuk je bravurní vypravěč, humorný glosátor a pronikavý pozorovatel. Na knížce si nejvíce cením, jak se dokáže vysmívat absurditám současnosti, které plíživě začínáme považovat za normální, jak dokáže vyhmátnout různé “knoflíkáře”. Dokážu si představit, že kniha nadchne nebo odpudí. Zůstanu s hodnocením uprostřed. Znovu ji číst asi už nebudu. Od. Ch. P. bych si rád přečetl něco, kde převažuje ta druhá strana mince, tedy ta společensko kritická až satirická.
Palahniukova postmoderní všehochuť, která stříká nápady a jiné tělní tekutiny všude okolo sebe. Vypíchl bych hlavně povídky Zombíci, Palič, Pan elegán a Sklony. Nenapadá mě jiný současný autor, který by dokázal s takovým přehledem a zároveň zábavně zachytit realitu, ve které každý den žijeme.
Kromě Klubu rváčů jde pro mě o neznámého autora, rozhodně ale budu pokračovat. Hodí se mi do pomyslného pytle s Lovecraftem, Poem, Bukowskim, Kunderou a podobnými a přitom tak různými. Jednotlivé povídky mají různou hloubku i kvalitu. Je třeba mít trochu širší rozhled, aby vám došly některé podstatné narážky a spojení. Obecně je podle mě kniha o samotě člověka jako jedince obklopeného lidmi. O hledání štěstí, vlastní identity a hodnoty a místa na slunci. Jsem otrlý čtenář i člověk, takže nejsem ani šokována či zhnusena, kniha je holt surrealistým odrazem dnešní doby a ukazuje to v poněkud syrovějším podání, než jiní konzervativnější autoři. Divím se, že jsem jej objevila až nyní. Určitě si přečtu i další jeho knihy.
Chuck Palahniuk zase šokuje... I když já už si na jeho šokující věci zvykl a teď jsem často rozpačitý z výsledků jeho snažení.
V této knize je spoustu povídek (kolem dvaceti) a kvalita je velice proměnlivá. Několik málo povídek mi přišlo opravdu vynikajících, například o zoufalé matce, která musela pracovně na nějakou dobu odjet pryč a teď se snaží za každou cenu po telefonu rozmluvit svoji uraženou dcerku. Nastupuje paranoia, že dcera s ní nemluví a že manžel - se kterým to momentálně moc neklape - s ní hraje nějakou zvrácenou hru. Tahle povídka má i skvělý, maximálně vyeskalovaný závěr.
V Něco si vymysli je poměrně dost povídek, který mají skvělý nápad, ale dost nic moc závěr (někdy vyjde do ztracena, někdy závěrečný zvrat prostě není ono). K té se řadí třeba ta o vraždě na jednom alternativním festivalu, kde tlustému organizátorovi, který si tyhle jednoroční orgie drog a sexu maximálně užívá, začne telefonicky vyhrožovat jeho manželka.
Pak je tam mnoho průměrnějších povídek, které se ale některé čtou moc pěkně, protože tam je buď nějaký zajímavý nápad anebo je to fakt dobře napsané. Palahniuk je třeba fakt dobrý na přirovnávání. Ve sbírce je trojice povídek, ve kterých postavy mají jména zvířat. To může na první pohled působit jako moderní bajka, jenže to je podle mě jenom klamný dojem (resp. záměrně vyvolaný klamný dojem), protože tu nemáme žádné ponaučení na závěr a především se postavy sice jmenují po zvířatech, ale nejen že se chovají jako lidi, ale jako lidi nejspíš i vypadají, neboť tu není jediná chvíle, kdy by bylo jasné, že nevypadají lidsky (a že by k tomu měl Palahniuk mnoho příležitostí vzhledem k tomu, že dojde i na nějaké ty prasárničky). Tyhle "bajky" se potom dokonce odehrávají ve stejném "světě", protože je vždy v nějaké povídce nějaká letmá narážka na postavu z povídky jiné.
Když jsme u těch narážek, tak Palahniuk tam hned třikrát (minimálně třikrát, možná jsem něco přehlídl) udělá narážku na svůj nejslavnější román Klub rváčů, jedna povídka je dokonce takové ujeté pokračování či variace. Někdo ošklivý by mohl říct, že vykrádá sám sebe. Za mě je to spíš takové pokrčení ramenou. Je to trochu zvláštní.
A to nejhorší na konec - několik povídek je naprosto PŘÍŠERNÝCH, alespoň já u nich trpěl. Jedna je úplně nečitelná, protože hlavní hrdina má asi nějaké nižší IQ, a tak přibližně každé třetí slovo řekne špatně, resp. řekne nějaké podobné. Např. místo "nenávidí" řekne "nenáviďuje", místo "obsazená" řekne "osázená", místo "útulnou" řekne "utulenou"... Palahniuk kdysi napsal celý román, kde hlavní vypravěč mluví divně (Pygmej), ale tam se to sice hůř četlo, ale bylo to zábavné. Tady je to jen maximálně otravné, je to jako luštit půlhodiny nějakou nudnou přesmyčku, ze který vám nevyjde nic zajímavýho. Díkybohu je tahle povídka aspoň krátká, takže vám to zabije jen tak 25 minut vašeho života.
To se bohužel nedá říct o povídce Sklony, která je možná nejdelší z celé knihy a hned po výše zmíněném blábolu ta nejhorší. Úvod vypadá nadějně. Hlavní hrdina předstírá, že je homosexuál, protože doufá, že ho jeho slušná americká famílie pošle do "odteplovacého" zařízení, kde prý homosexualitu léčí tím, že jim tam posílají šlapky. Navíc viděl, jak lidi, kteří byli takto "vyléčeni", jsou potom ve své komunitě za hrdiny. Když potom však přijde do tohoto přísně střeženého zařízení, zjistí, že není sám... Všichni kluci, co tam jsou s ním, si taky jen chtějí zašukat.
Vypadá to na vtipnou ujetou satirickou hříčku, jenže Palahniuk se pak zblázní a pokouší se tu rozehrát horor. Zařízení ovládá chlápek, který je nutí pitvat ženskou mrtvolu, což ve spolupráci s autorem knihy nechutně detailně popisuje. Je to naprostá odpornost, která postrádá jakoukoliv logiku. Kluci se pak snaží utéct, do toho Palahniuk odhalí nějaký zvraty... A je to pořád nechutnější a stupidnější (jejich útěk nedává smysl, chování rodičů nedává smysl - komu by přišlo OK své dítě X týdnů nevidět a jen od něho dostávat podivné zcenzurované dopisy - proč si někdo může myslet, že pitvání ženy léčí homosexualitu, proč na to po X letech, co to zařízení nikdo nepřišel, když se tam navíc tvrdí, že se nikdo z něho nevrátil... a tak dále a tak dále...). Myslím, že tohle prostě jako abnormální hříčka nefunguje, protože se tu Palahniuk očividně snaží spíš o napínavý hororový příběh, což nikdy nemůže být, když tu nemáme ani smítko reality, o který bysme se mohli opřít.
Trochu dlouhá recenze, ale s Palahniukem to holt nebývá lehký. Mnohokrát bych dokázal takhle sáhodlouze mluvit jen o jeho kvalitách, ale tady mě spíš zklamal.
Pět nechutně napsaných ujetostí z deseti.
Jako já nevím no. Dala jsem dvě hvězdičky (spíš dvě a půl), ale tím nechci říct, že to byla katastrofa. Jenže já jsem knihu asi ve 2/3 odložila a vrátila se k ní po půl roce. A to dělám dost nerada.. každopádně jak už tu zaznělo, některé povídky byly skvělé a ráda bych je i delší.. ale pak jsem narazila na cosi.. co šlo prostě mimo mě.. těch fajnových, které jsem si zamapatovala, bylo bohužel méně.. i tak jsem ráda, že knihu v knihovně mám, protože ta obálka je boží. Tak třeba se ke knize někdy v budoucnu vrátím a sedne mi víc. Pak ráda hvězdy přidám..
Čtvrtá kniha od Palahniuka, kterou jsem četla. Tentokrát povídky, tak jsem byla vcelku zvědavá. A kniha naplnila moje očekávání. Bylo to zvrhlý, bylo to surový, ukazovalo to dnešní realitu, bylo to i vtipný. A já se opravdu dobře bavila.
No asi si dám s Palahniukem na nějakou dobu pokoj. Povídkový formát je sice fajn, některé lepší jiné horší (jak už to tak u povídek bývá), ale problém je, že s každou další knihou mě to baví míň a míň...
Povídky mu sluší. Člověk nemá moc prostoru se zamotat do těch smutných bizarností a už se blíží k problémům jiného "chudáka". Některé jen tak prošly okolo a zasmrděly, ale většina jich stála za to. Zakousl se do mě dobromyslný Aport, mystická Výprava, neúnavná Opice, vtipná Životní realita a děsuplné Sklony.
"Slova vždycky rozeserou cokoli, co se snažíte říct" (Zombíci)
"Teprve poté, co se intelekt zhroutí, může nastat pravdivá komunikace." (Výprava)
Nebylo to vůbec snadné. Prokousat se touto sbírkou hnusu, grotesknosti a šílenosti mi přece jen chvíli zabralo. Jak už tu někdo zmínil - dávkování ku zachování špetky zdravého rozumu je jedna maximálně tři povídky denně.
Nebylo to ani tak špatné a ani tak dobré.
Prostě Palahniuk.
Jedna z mála knih od Chucka, ke které se už asi nevrátím.
Fanouškům za přečtení ale určitě stojí, především potom, pokud jste již něco od Palahniuka četli - kolikrát mi cuknul koutek při nějaké narážce či parafrázi nám (skalním) již známých hlodů.
*gripping*
Naprosto geniální soubor povídek. Až občas mrazí.
Ten, komu na začátku děje fandíte, se ukáže jako největší padouch nebo zvrhlík. Do posledního slova si nemůže být jistí, jak to všechno skončí.
Není vhodné pro citlivky. Autor tu s velikým zalíbením popisuje flusanec vyšlápnutý bosou nohou, který nejde hrdinovi setřít o trávu, nevyhýbá se žádným tabuizovaným tématům, erotickým detailům či mrtvolám. A díky detailistickému vykreslení si vás získá.
(Víc poví doslov, nelze než nesouhlasit.)
Nemenší zásluha patří překladateli. Hra se slovy je hl. dominantou příběhů. Význam nebyl ztracen.
Je to první věc, co jsem od Ch. P. četl a z počátku jsem byl dost v šoku a chvíli (pár povídek) mi trvalo, než jsem se s tím srovnal. Nakonec se mi některé povidky líbily hodně (Zombíci, Životní realita, Red Sultan's Big Boy), další méně a některé vůbec. Mám ale v plánu, že si celou knihu přečtu nekdy v budoucnu ještě jednou, to už budu vědět do čeho jdu a možná pak bude i moje hodnocení vyšší. Teď to vydím tak někde mezi 2,5 až 3.
Štítky knihy
Část díla
- Aport
- Eleanor
- Fénix
- Jak jedna židovka zachránila Vánoce
- Jak se Opice provdala, koupila si dům a našla štěstí v Orlandu
Autorovy další knížky
| 2005 |  Klub rváčů |
| 2009 |  Snuff |
| 2007 | Strašidla |
| 2010 | Neviditelné nestvůry |
| 2012 | Prokletí |
Aby člověk v dnešní době dokázal šokovat, musí napsat opravdu pořádnou prasárnu. Otázka je, jestli je potřeba pořád posouvat hranice. A můj dojem je, že je to jediný smysl této knihy.