Nedokončený portrét
Agatha Christie
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537556/bmid_nedokonceny-portret-663246c922bb4.jpg
4
95
95
Pod pseudonymem Mary Westmacott série
< 2. díl >
Agatha Christie (1890-1976) vydala pod pseudonymem Mary Westmacott literární obraz části svého života. Na postavě Celie z románu Nedokončený portrét líčí své bezstarostné dětství a dospívání, silné pouto s matkou, sňatek, narození dcery, rozpad manželství, psychické zhroucení i pokus o sebevraždu. Manželská krize postihne Celii v době, kdy je otřesena smrtí své matky a směřuje k nervovému zhroucení. Celia uvažuje o sebevraždě, odjede na exotický ostrov, kde se náhodně setká s Larrabym, bývalým malířem portrétů, kterému během jediné noci odhalí svůj životní příběh - dětství strávené s imaginárními společníky a starou babičkou, hudební studia v Paříži, námluvy s důstojníkem, prudké vzplanutí a svatbu s pohledným vojákem, smrt milované matky, rozvod, po kterém zůstává sama se svou dcerou. Pomůže jí Larraby se s životem a minulostí vyrovnat? Jen zasvěcení mohou vědět, kolik skutečné historie obsahuje, ale v Celii máme tak výstižný Agathin portrét jako nikde jinde. Max Mallovan, druhý manžel Agathy Christie... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2023
,
Radioservis
Originální název:
Unfinished Portrait, 1934
Interpreti: Jan Vlasák
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem četla ušima, předčítal Jan Vlasák, proto se to možná dalo vydržet a proto dávám tak vysoké hodnocení.
Kromě toho jsem. Vůbec netušila, jak těžký život Agatha měla. Pro mě zajímavé a obohacující.
Poslouchala jsem na Českém rozhlase dva a doposlouchala snad jen ze zvyku. Příběh, který by stačil na pár stránek, ale psychologie v tom bylo pramálo...
Vyprávění ve vvyprávění mne zase tolik neoslovilo. Trvalo, než jsme se dozvěděli, kdo co kdy a proč. Miluji knihy pí Christie. Bohužel tato je zvláštní.
Agáta je spisovatelka, která prostě psát umí a je jedno jestli píše detektivku nebo psychologický román. Umí velmi věrohodně popsat pocity postav......které jsou možná subjektivnější než autorka chtěla přiznat.
Příběh mě nadchl, líbil se mi nápad propojit dva cizince aspoň na pár hodin společným zážitkem. Který ačkoli je krátký se jim vryje do paměti určitě navždy. Žena co ztratila chut do života a malíř co jí opět našel ikdyž je zmrzačený. Strašně se mi líbilo, jak mu povídala svůj příběh...bylo to tak neosobní ani nevěděli jména a přitom tak upřímné a otevřené. Bohužel jsem nečekala, že většina knihy bude rozebírat naprosto do detailů Celiin život. Doufala jsem, že se budou střídat kapitoly s Celiiným vyprávěním a potom jejím pomalým návratem do normálního života za pomoci malíře.
Vzhledem k tomu, že jsem četla Agátin životopis, mi hodně věcí přišlo přímo totožných s Agátiným životopisem.....a moc mě nebavilo je číst znova. Když se nad tím tak zamyslím, v této knize autorka líčí prostřednictvím postav svůj příběh ještě podrobněji než v životopise a hodně myšlenek ještě rozvíjí.
Na konci chci říct, že se nedivím, tomu že je Agáta nejprodávanější autorka. A každá její kniha je moc dobrá. Jen jsou prostě pro mě některé lepší než jiné.
Čekala jsem, jak moc se bude lehce odlišný žánr lišit od jejího zaltého standardu detektivek. Byla jsem mile překvapena. I když jsem se ze začátku do knížky vůbec nemohla začíst, od poloviny už to utíkalo líp a ke konci děj zběsile pádil, aby se to úplně na konci všechno krásně spojilo dohromady. Kdyby is někdo víc pokrál s korekturami, mohla ode mě knížka dostat plný počet bodů.
„Připravte plátno. Je tu co zachytit.“
Nedokončený portrét je dílo mnoha tváří. Obličeje se skrývají v trudných hlubinách hladiny, lámou se a čeří v počínajícím odlivu. A v paprscích světla se rozpíjí a prolínají v šalebné siluety postav snových i skutečných.
Tento román je jiný. Jinak tomu ostatně ani být nemůže, vždyť jej Agatha Christie psala pouhá tři léta po svém psychickém zhroucení z rozpadu prvního manželství (jemuž předcházelo již trademarkovské „slavné autorčino zmizení“) a autorství Portrétu zůstalo po dalších deset let jejím bedlivě stráženým tajemstvím.
Troufnu si tvrdit, že všechno to tajnůstkaření bylo opodstatněné. Je to totiž přesně tak, jak hrdě hlásá anotace: tato kniha je svým způsobem autobiografičtější než Agathin nedostižný (a mnohem slavnější) Vlastní životopis. Což je pochopitelné, neboť dobrý, byť neúplný portrét podává ze své podstaty intimnější a niternější svědectví než jakékoli „pouhé“ literární dílo. Kde je Životopis málomluvný, tam je Portrét mnohoznačný; kde Životopis popisuje a vysvětluje, tam Portrét navádí a naznačuje.
V lecčems jsou si tato díla ovšem podobná jako Poirotova hlava vejci: obě nabízejí detailní chronologický popis autorčina života, od nejranějšího dětství po dopsání knihy, přičemž u pasáží z doby před sňatkem se Životopisu znalý čtenář dost možná bude tu a tam nudit a pošilhávat po nějakém akčnějším kusu Agathiny tvorby. Neradím. O to dobrodružnější pak pro někoho takového bude, když v Portrétu začne rozpoznávat motivy nikoli naprosto stejné jako v autobiografii (červený pavouček štěstí), nýbrž jejich jemně usnované variace (délka novorozence vysvětlena na pletacích jehlicích namísto dranžírovacího nože). Nehledě na opětovné představení a prohloubení významu některých starých známých, v jejichž čele kráčí Střelec s toulcem šípů a tváří cizince.
Navzdory tomu si nemyslím, že by byl dobrý zážitek z četby Nedokončeného portrétu podmíněn předchozí znalostí Vlastního životopisu. Nechcete-li být při čtení ochuzeni, stačí jediné: mějte na paměti název knihy, neboť v něm je řečeno mnohé. Agatha si jako moudrá žena toto jistě uvědomovala: vlastní nitro je člověku cizí, neb člověk někdy sám neví, co činí. Jelikož jde o portrét nedokončený, čtenář těžko může očekávat naprosté pochopení; a proto je neodvratné, aby ve svých snahách pochopit pohořeli ti, kdož se domnívají, že je něco takového vůbec zcela možné a že snad mají tu přeošemetnou věc jménem nárok.
Jediné, co mi zpočátku úplně nevyhovovalo, byla postava vypravěče. Mé skeptické já v duchu po hastingsovsku úpělo: Za jednu noc že toho tolik víš a chápeš, citlivý malíři J. Larraby? Pchá, nemožné! Po dočtení však zvolna přišlo uvědomění, že právě o něm byl tento román vlastně nejvíce – neboť on vskutku byl tímto románem: manifestací, fyzickým ztělesněním naděje pro ztrápenou ženu na pokraji pádu, nepopsanou knihou, nestranným a nezasvěceným mužem-zpovědníkem, který mnohdy chápe i beze slov více a především JINAK, než sama o sobě kdy pochopila ona – a snad jí tím může poskytnout tolik nutný nadhled, únik, vykoupení. A možná, že právě někoho takového se Agathě podařilo najít ve druhém manželovi Maxu Mallowanovi. Já v to přinejmenším z celé duše doufám.
Ač mám k novým, masivním vydáním autorčiny tvorby mnoho výhrad, chtěla bych na závěr pochválit obálku knihy. Neboť věčným údělem břečťanu je se úpěnlivě pnout, či čelit vlastní záhubě. Nechť se tedy raději klene po této knize – a v duších všech, jejichž plátno nezůstalo čisté.
Zvláštní, přitom docela obyčejná historie ženy, která žila život jako příběh... Zajímavé bylo klíčovat motivy, které hrdinku formovaly do podoby budoucí spisovatelky (jen škoda, že jsme se nedozvěděli, jak to dopadlo s její knihou...) A při popisu jejího manželství skoro nezbylo, než od začátku tiše skřípat zuby, protože bylo jasné, jak to dopadne. Závěrečný oddíl pak dal knize trochu nečekanou pointu, ale to už tak autorka dělává. :-) Jsem ráda, že jsem se ke knížce dostala.
Kniha je jina, presne jako Odlouceni zjara. Je to nahled na zivot ditete a pak zeny, ktera je hodne nejista. Trosku mne stvali docela dlouhe dialogy a useky ve francoustine. Chtelo by to mozna poznamku. Celkove se pribeh cte dobre, ale ja jsem se s hrdinkou nemohla uplne ztotoznit.
Příběh ze života autorky, která je proslavená svými propracovanými detektivkami. Zaujalo mne, že kniha vyšla v češtině poprvé. Kniha se četla velice dobře, i když příběh Celie byl občas dost pochmurný.
Při čtení této knihy jsem si vzpomněla na jinou knihu od stejné autorky...Nebyl jsem u Tebe, když přicházelo jaro. Tato kniha je také sondou do lidské duše, i když dost jiné... Celia je lidská, milá, zklamaná..
Krimi jsou výborné, ale tyto příběhy tak zajímavé. Líbí se mi a doporučuji.
Kniha není detektivkou... Ale sondou do autorčina života, v mnohém zajímavější a věřím, že i pravdivější, než vlastní životopis... Stojí za to si ji přečíst. Minimálně pro její fanoušky povinnost :-)
Jak říká Celia: je to obyčejný příběh. Ale živý. Živější než autorčiny detektivky. Bylo mi jí líto.
Štítky knihy
sebevražda vzpomínky psychologické romány autobiografické prvky rozhlasové zpracování společenské rományAutorovy další knížky
| 2017 |  Deset malých černoušků |
| 2003 | Vražda v Orient-expresu |
| 2004 | Smrt na Nilu |
| 2001 | Záhada na zámku Styles |
| 2016 | Neočekávaný host |
Zpočátku jsem si nebyla jistá, jestli mě bude tento příběh - částečná autobiografie slavné Agathy Ch. vůbec bavit, ale První dáma detektivek dokáže tak pěkně vyprávět o životě, bolesti, samotě, ztrátě, zklamání, ale i radosti, lásce, touze a taktéž o úplně obyčejných věcech, že jsem se vždy těšila na další část knihy, kterou velmi pěkně podal Jan Vlasák v četbě na pokračování na Dvojce rozhlasu.