Není

09.12.2024

„Jacek M. o slovech: Ta dvě, nikdy a vždycky, by ve slovníku být nemusela. Nadělají víc škody než užitku. Vlastně samé škody.

A navždy - to je svazek přímo zločinný.

Jacek M. ještě o jednom slovu: Vím, že za tohle by mě moji páteři profesoři z teologického semináře exkomunikovali, ale ke slovům, která nadělají více škody než užitku – tedy k nikdy a vždycky - bych přidal ještě slovo Bůh.“

--

Chvíli jsem měl tuhle knihu za průměrnou, tedy průměrně dobrou, samozřejmě, díky Szczygłově všudypřítomné lásce k Česku a mé stálé lásce k Polsku.

A pak jsem došel k té kapitole.

Vím už dlouho o tom jeho nejslavnějším textu, ale tady jsem ho nečekal. Nebudu vám kazit překvapení. To poznáte, kterou kapitolu myslím, to nejde splést. Ani jedna z dnešních ukázek z ní nepochází.

Řeknu jen to, že jestli po jejím přečtení nebudete moct spát, nebudete první a jen se zařadíte po bok takových osobností jako Donald Tusk, Bronisław Komorowski a já. Na poslední odstavce té kapitoly často myslím. Jsou jedněmi z nejsilnějších vět, jaké jsem kdy četl.

Ukázky přeložila Helena Stachová.

--

„Byli jsme s Ewou na dovolený u moře, pozorovali jsme společnost,“ říká Tomasz.

„U polského moře,“ upřesňuji.

„No jo. Rodiče na každým kroku sugerujou dítěti pocit provinění. Je to strašný… Šli bysme dál, ale kvůli tobě… No vidíš, ty porád musíš… Zmrzku nedostaneš, protože… Jen dítě udělá něco špatně nebo neudělá nic, rodič už mele svou. Furt dětem namlouváme, že něco dělaj špatně.“

„Je to tvoje vina,“ upřesňuji.

„Pamatuju se, jak jsem jako malej kluk chodil do kostela a bil se v prsa: moje vina, moje vina… Jaká vina, krucinál? Nač od dětství vtloukat člověku do hlavy, že něco zavinil?“

„Chceme nad ním mít moc, abychom ho mohli ovládat,“ upřesňuji.

„Spousta dětí to v kostele opakuje mechanicky. Ale co když to v nich jako pocit viny zůstane i v dospělosti? Proto jsem se vrátil od moře a začal sekat jednu věc za druhou. V Čenstochový jsem pod most, kousek od nádraží Stradom, umístil malýho kluka. Je nahej a klečí na štěrku se svěšenou hlavou. Ruce má za zádama svázaný drátem. Chtěl jsem, aby jeho hlava byla ve vejšce dospělýho člověka, aby si ho třeba někdo všimnul a přišel mu pomoct. Klečí mezi betonovejma sloupama, takže ho ten most zdánlivě chrání jako střecha, ale současně tlačí, tiskne k zemi. […] Tahle práce se jmenuje Omluva nestačí.

To jsem jednou slyšel, když jsem byl malej. Mýho tátu znáš, víš, že je to vulkán energie a že je taky dost výbušnej. Jednou jsem jako jedenáctiletej něco udělal špatně a omluvil jsem se mu. Jdi s těma svejma omluvama do prdele, povídá mi. Od tý doby jsem se mu nikdy neomlouval. Když jsem něco vyvedl, přiznal jsem se, ale už jsem se neomlouval…“

„Nechtěl jsi potom svá slova hledat v p…“ upřesňuji.

„Jsem paličák a pamatováka mám jako slon. Je hrozně snadný takovýho mladýho kluka zdeptat. Když má někdo moc, musí se hlídat. Nesmí ji zneužít. Svýmu synovi se omlouvám já. Když přijdu až večer, tak se mu omluvím. […] Co dostáváš, to dáváš. Ledaže to stopneš sám. Otec byl na mě ostrej, proto se snažím bejt mírnější. Ale nevím, jestli se mi to daří. V dětství by ses neměl rodičů bát!“

28.08.2023

Zřejmě patřím k těm, kteří si po zkušenosti s Láskou nebeskou a Udělej si ráj neuvědomili, že by tentokrát mohli šlápnout vedle a Szczygiela brali jako jistotu dobré četby. Nicméně dostali do rukou rozplizlý nicneříkající text, z něhož vlastně ani není patrný záměr. Postavy, o nichž autor mluví, tentokrát nejsou příliš známé a autor patrně zkoušel rozvést na 300 stran svébytnou filozofickou pointu o tom, že "každý něco postrádáme", ale výsledkem byla tato banalita.

28.01.2023

Mariusz Suczygieł si mě získal už před mnoha lety knihou Gottland a od té doby už jsem od něj přečetla téměř všechno.

V knize Není popisuje s lehkostí sobě vlastní například životní příběh české básnířky Violy Fischerové, osudy pražské Müllerovy vily a jejích majitelů, bezprostřednost polského sochaře Tomasze Górnického, který umisťuje své nádherné sochy bez povolení na různá místa veřejného prostoru a pak sleduje jejich osudy, nebo příběh polské vražedkyně Evy K., za jehož zpracování dostal nejvýznamnější polskou cenu za nejlepší reportáž.

Opět jsem zjistila spoustu nových informací a reportáže jsem si moc užila. Doporučuji.

14.03.2022

Nebylo to špatné, některé kapitoly se mi líbily více, jiné méně. Větší zážitek z toho však budou míti ti, kteří se orientují v polských reáliích.

07.03.2022

Díky mému oblíbenému Mariuszovi Szczygiełovi jsem tentokrát objevila Violu Fischerovou, sochaře Tomasze Górnickeho, malíře Charlese Bosserona Chamberse. MS vypráví příběh o majitelce Mullerovy vily, o dívce, která byla chlapcem, o ženě ze vzorné rodiny, která utýrala dítě a také o muži, který se připravoval na konec světa, který nepřišel.
Autorovo nesmírně zajímavé postřehy o lidech, v jejichž životě už něco N E N Í...

01.08.2021

Poslouchal jsem audioverzi. Někdy jsem se trochu ztrácel, to když autor příliš rozebíral nějaké téma a dlouho kroužil kolem… Kniha má zvláštní aormosféru. Závěr je hodně silný.

14.05.2021

Kdyby v knize byly jenom pasáže o Viole Fischerové a o vile Müllerových, asi bych jí hodnotil lépe. Trochu moc na mě dýchal autorův strach ze smrti. Chlap po padesátce je jako chlap po pátém pivu. Ví, že by si jich dal rád ještě dalších pět, ale měl by vědět, že odejít z hospody už také není špatné řešení.
Třetí hvězda je za náhled do života v Albánii.

03.04.2021

Reportáže Mariusze Szczygieła jsou různorodého rozsahu – v knize se vyskytují texty dlouhé o padesáti stranách, jiné jsou však velmi drobné; například nejkratší text ("Reportáž") obsahuje pouze jednu větu: "Reportáž je neschopnost prožít vlastní existenční zkušenost fikce." Tato subjektivní definice se odráží i na psaní autora. Texty působí vážně osobně, Szczygieł se neostýchá do textů zakomponovat i své zkušenosti, nepopisuje pouze danou osobu/událost, ale nešetří ani okolními událostmi (takové momenty jsou mi obzvlášť milé, například setkání s básní Violy Fisherové, což vyústilo i v setkání a zjištění životního příběhu).
Samotný název "reportáž" je však v Szczygiełově případě poněkud nedostatečný, mnohdy spíše hapruje mezi literárním (navozování dramatičnosti, důrazné pointování) a publicistickým útvarem, jako by se jednalo spíš o nějaké reportážní povídky či jakési miniromány, některé kratší texty mohou působit jako fejeton či komentář. Občas zabrousí skoro až v investigativní novinařině, když vede emailovou korespondenci s osobou, která ho dávkuje informacemi o případu zásadové učitelky, která pracuje jako poradce ministerstva školství, přitom však byla v minulosti odsouzena za vraždu šestiletého syna. Tento text má i své pokračování. Hned následující stránky popisují dopad reportáže na polskou společnost, zobrazuje různé perspektivy vnímání daného případu. A i když se jedná o případ vcelku kontroverzní, nelze Szczygieła nařknout ze zlých úmyslů – text nevzniká jako pomsta, ale spíše jako upozornění.
Název knihy odkazuje k "nebytí" v různých formách, ať už to je zmizení (zde bych uvedl asi můj nejoblíbenější text o polském sochaři, který svá díla rozestavuje po městě, po krátké době jsou však zničeny/nejsou na místě), zesnutí ("Věci se prostě stávají", v nichž umírá mladší společník (ten poslouchá islandskou hudbu!) člověka, který docházel na terapii) či sebevražda (jedna z delších reportáží, v nichž autor popisuje tragický osud spisovatelek sester Woznických, které postupně propadají v jakési šílenství). Celá kniha může ve výsledku působit trochu roztříštěně; téma "pomíjení" je těžko uchopitelné a ne všechny texty k němu mohou zcela jasně přiléhat. Szczygieł však mnohdy nebazíruje na svém pohledu, však i on to knihy vkládá svoji subjektivitu (důkazem nechť je text "Výbuch bomby času", v němž popisuje své maďarský obchůdek, ve kterém si kupuje předměty po zemřelých). Možná spíš autor pomáhá si vypěstovat čtenáři vlastní citlivost.
I formálně je kniha překvapivá – reportáž o polské ženě Ewě, která si své úspěchy zaznamenává do excelové tabulky, kterou posléze nahradí vyprávění v ich-formě. Text "Řeka" v níž spousta slov doopravdy NENÍ, jsou nahrazena čárkami, jen tu a tam problesknou nějaké fragmenty. Jindy se jedná o rozhovor, kombinace vzpomínek s faktografickými údaji. I z této perspektivy je kniha sugestivní a překvapivá.
Pro chápání některých textů by bylo vhodné znát polský kontext (na rozdíl od předchozích knih od Szczygieła zde tolik textů věnovaných Čechům není, ačkoliv úvodní reportáž o Viole Fisherové i text o vile Müllerových považuji za skvělé části knihy!).
Některé texty možná nestihnou na kratší ploše zaujmout, ale vyloženě slabý text v knize NENÍ.

21.01.2021

I když kniha Není mi přišla kapku horší než Gottland(možná tím, že nebyla tak česká a hodně osobností jsem neznal), musím říci, že mě nadchl zajímavý pohled autora na maličkosti života. Někdy ostrý pohled na věci z kategorie "není"... Někdy jemný a něžný... Ale vždy s faktografickou přesností (aspoň doufám). Knihou se prolíná smrt rozličných odstínů. Někdy to nebylo jednoduché čtení. Některé kapitoly byly dopsané až po x letech dalším vývojem situace. Určitě bych si časem od autora zase něco přečetl.

27.12.2020

Pri Zlatučký a poslušný mi bolo ťažko pri srdci.. :(

26.11.2020

Zalíbily se mi před lety reportáže tohoto autora, kdy psal o Čechách, protože píše vždycky s tak rozkošným nadšením nováčka, že zarazí dokonce i čtenáře. Je to prostě natolík bezpodmínečná láska, že dokáže přesvědčit i zatvrdlého cynika a sukničkáře, že on si tuto čistou lásku prostě zaslouží. Ale u té knihy jsem moc zklamán. A vůbec ne kvůli tomu, že o Čechách jsou tady jen 2 texty na 30. Ty jsou ještě nejlepší (o Violi Fischerové a Müllerové vílí v Praze) - je to tady náš starý dobrý Stehlík. Jsou tam možná ještě 2 jiné dobře zpracované texty (zapomenutá literární dvojčata Wožnické a povídání o albánském malířovi Edim Hili), ale zbytek je, za prominutím, čiré blábolení, a nemění na tom vůbec nic okolnost, že je to prý povídání o smrtí a prázdnotě po smrtí. Povídá to člověk, který je ateista a má před smrtí a věčností strach. Proč? Nekonzistence? V podstatě tohle muže být přece dobrý základ pro literární zpracovaní. Strach před zubatou může být taky skvělou pobídkou k lepšímu a intenzivnějšímu životu. Ale ne pro Szczygla. On mota se jen v melancholických historkách svých příbuzných a známých, aby je tím způsobem "dostal do nesmrtelností"...v svých textech anebo v internetu. No tak na zdrávi. Ty texty jsou slabé, skoro o ničem. A? - řekněte - koneckonců, toto je titulní téma, ne? V podstatě jo. Každopádně NENÍ to už reportáž, jen taková žánrová kuriozita. Na místě autora nechal bych většinu těch kapitol radši na uzavřený blog pro fanoušky. NENÍ v tom smysl, NENÍ zamyšlení, NENÍ žádná důstojnost smrtí. A co je? Emoce. Emoce jsou život, píše autor v textu. Zda se, že ty jsou pro něho dokonce důležitější, než právo. Protože on, novinář (!), nechal se rozhýbat anonymní holce, aby pak otravoval život jedné ženě, která odpykala si trest a dožila se jeho vymazání. Ale on - kvůli emocím - pronásledoval jí zveřejněním její životní historií v časopise, což vyústilo v nenávist a vyhrožování jí od úplně cizích lidí (už poté, co odpykala za své činy!) a v ztrátu zaměstnání. Asi aby zažila před smrtí víc emocí, jež jsou tak důležitá? A dokonce nadávali jí i právníci (odkud autor to ví - jeho známí?), což ukazuje, jaký druh lidí muže pracovat v Polsku v teto profesí. V mých očích je takové chování novináře nehodné.
Na druhou stranu je možné říct, že přece se mu tato reportáž povedla. Tehdy pokud jde o Hrabalové kritérium dobré knihy, možná i já bych "vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku."

25.11.2020

Tak zvláštní kniha.
Tu budu mít v hlavě ještě hodně dlouho...

24.11.2020

Žijeme v době, kdy se všechno mění a kdy nezbývá než přemýšlet a hledat nové odpovědi na nové otázky, protože ty staré už nic neříkají, říká Jan Sokol s tím, že je úkolem filozofů, aby kladli tyto otázky a snažili se je zodpovědět. A i když v tomto svém úkolu soudobí (akademičtí) filozofové selhávají a utápějí se ve zkoumání dějin svého oboru, naštěstí máme třeba romány Michela Houellebecqa nebo právě reportáže Mariusze Szczygieła. Tento polský novinář má dar vystihnout skrze několik nenápadných a zdánlivě nesouvisejících příběhů cosi významného, jinak těžko uchopitelného. Před čtrnácti lety způsobil literární senzaci, když v Gottlandu vystihl paradoxy a tragédie českých dějin např. na příběhu sochaře Otakara Švece, autora Stalinova pomníku na Letné. V této knize se však posouvá od nadnesené reflexe dějin sousedního (a tedy cizího) národa k mnohem hlubším otázkám samotné lidské existence, na něž přitom dnešní doba neumí odpovědět. Trvalo osm let, než autor sepsal vše, co nashromáždil a promyslel o metafyzickém pojmu „není“, které v sobě zahrnuje smrt, samotu či pomíjivost a lze jej popsat jako absenci něčeho, kterou však (více či méně bolestně) vnímáme. Je to melancholická, nikoli tragická, kniha sepsaná „mužem ve zralém věku, který miluje život, avšak každý den myslí na smrt“. Szczygieł je reportér-filozof, který odpovídá na své zásadní myšlenky skrze příběhy jiných, které mapuje s velkou pečlivostí skrze rešerše v archivech a rozhovory s očitými svědky. Těch projevů „není“ je v knize celá řada, z příběhů mě asi zaujal nejvíce ten o obyvatelích Müllerovy vily v pražských Střešovicích, která se „stala svým vlastním muzeem“. Ten příběh totiž není ojedinělý, ve své době byly novodobou šlechtou rodiny, které si nechávaly stavět „zámky“ od revolučních architektů jako Adolf Loos (Müllerova vila) nebo Ludwig Mies van der Rohe (vila Tugendhat). Příběhy těch rodin však nebyly vůbec šťastné, rodina Tugendhat alespoň emigrovala a nemusela snášet potupu být nájemníkem a uklízečem vlastní vily za komunistického režimu jako Milada Müllerová… Obě vily jsou úžasnými perlami moderní architektury, člověk při nich však má trochu podobný pocit, jako když Szczygieł přemítá, že každá krásná stará věc musela dříve patřit někomu, kdo je už mrtvý… Velmi znepokojivá je reportáž „Roztomilý a poslušný“, která otevírá zajímavé úvahy o vině, trestu a druhých šancích pachatelů těch nejbrutálnějších trestných činů. Ta kniha není vždy úplně strhující, ale otevírá hodně otázek k přemýšlení. I já proto autorovi děkuji. (9/10)

13.11.2020

Keď ,nie je´ tak naliehavo, výrazne a významne ,je´.

15.10.2020

Pomíjivost, unikavost, odcházení, konečnost, smrtelnost - zkrátka NENÍ. Reportáže chlapíka který miluje život, a proto každý den myslí na smrt. Zpráva o Viole Fischerové, Loosově pražské vile, Ewině zapisování sebe do Excelu, chátrání mužů a přípravě na konec světa, několikavěté postřehy o Tady a Teď i v čase rozprostraněné příběhy, otřesný průhled do života bezděčné (?) vražedkyně dítěte i nadějeplné referáty o tom, co lidi pohání kupředu. Vždy empaticky, bez přemoudřelosti a s pokorou, s žurnalistickou schopností několika slovy vystihnout podstatu a zachytit situaci. Respektuhodné, většinou příjemné čtení. I já děkuji.

06.10.2020

Opět vynikající kniha mého oblíbeného spisovatele. Doporučuji všem, kteří rádi čtou a chtějí se dozvědět pikantní střípky ze života nejen naší historie.

25.07.2020

Těch pět hvězd dávám z celé knihy za reportáž Roztomilý a poslušný i když mě,ještě dobu po přečtení,mrazí...

13.05.2020

No, četla jsem chvílemi - prokládala jsem mezi jinými knihami, ale v polovině jsem vzdala. Možná se ke knize časem vrátím ...

16.04.2020

Knihu jsem četl kvůli první "reportáži" o Viole Fisherové a také mě zajímal popis Müllerovy vily. A první i druhé vyprávění splnilo ba dokonce předčilo mé očekávání. Fundovaně zpracovaná témata. Ostatní reportáže, eseje, zamyšlení mě překvapily pestrostí forem literárního zpracování, např. tabulkově zpracovaný život/reportáž, ale za to některé mě vůbec neoslovily. Až dodatečně jsem se dozvěděl, že spojovací "červenou nití" všech příběhů je existenciální podstata lidských osudů. Budiž...