Nepřemožení

08.03.2021

"Je dána hranice toho, co dítě může přijmout, strávit; ne toho, co může uvěřit, neboť dítě může uvěřit všemu, dá-li se mu čas, ale toho, co může přijmout; ta hranice je v čase, právě v onom čase, který živí víru v neuvěřitelné." (s. 46)
"Ženy totiž, jak říkával otec, se zřejmě nikdy ničemu nepodrobí: ať je to vítězství nebo dokonce i porážka." (s. 136)
"… tehdy jsem pomyslel na ženu v třicíti jako na symbol odvěkého, věčného Hada, a pomyslel na muže, kteří o ní psali, a tenkrát jsem si uvědomil nesklenutelnou propast mezi veškerým životem a vším, co bylo napsáno – pochopil jsem, že ti, co mohou, žijí, ti, co nemohou a dost se natrpí proto, že nemohou, o tom píší." (s. 150)

Když jsem před pár lety odložil Divoké palmy po pár stranách s tím, že se to fakt nedá číst, nepomyslel jsem si tehdy, že za pár let bude Faulkner jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů, ke kterému se asi budu opakovaně vracet již po zbytek svého života. Nepřemožení jsou příběhem o silné jižanské babičce, která teda ale měla kule, a také o tom, že hříchy otců můžeme odmítnout a začít od sebe jinak. Ten závěr je famózní, a kdo četl Bibli určitě v něm uvidí paralelu s Kristovou nastavenou druhou tváří. Co definuje civilizovaného člověka? Možná je to přece jenom schopnost nést pečeť oběti za druhé.