Netrpělivost srdce

Nevěděl jsem, že se jedná o jediný román S. Zweiga, i když jsem předtím znal jen jeho skvělé "Hvězdné hodiny lidstva". Poslechnuto jako audiokniha a nejprve smíšené pocity bezprostředně při "konzumaci" ustoupily do pozadí, nyní hodnotím jako pozoruhovou analýzu citového pohnutí hlavních hrdinů.

(SPOILER) Brilantní! Jen mi bylo Antona od začátku líto, nepoučený, vychovaný vojáky, v nitru opravdu dobrý člověk, byť poněkud pošetilý, se stal nástrojem nejhrubšího citového vydírání. Nikdo mu nepomohl, nechali ho aby se trápil vinou, která snad ani jeho vinou nebyla.

"Pouze těm, kterým osud ukřivdil, pouze odstrkovaným, nejistým, nehezkým, poníženým je možno láskou skutečně pomoci. Kdo jim obětuje život, vynahradí, co jim život vzal. Jen oni vědí, co je láska, a umějí ji přijímat a dávat tak, jak člověk má milovat: vděčně a pokorně."

(SPOILER) Brilantní psychologická sonda do vzájemné destrukce postav, které bychom do jedné mohli milovat, ale přesto je tragický konec nevyhnutelný a každý se na něm svou vinou mocně podílí.

Dovolím si kritickou poznámku k dějovému konstruktu – mezi všemi těmi propracovanými charaktery a jejich vývojem zůstane trčet postava Ilony, která poslouží jenom k tomu, aby přilákala poručíka do osudového domu. Poručík je jí na začátku zcela omámen, přesto tato slouží zbytku děje pouze jako Editina společnice, kompars. Škoda, protože všechny ostatní postavy jsou propracovány (a to včetně epizodních, především Editiny matky) fantastickým způsobem.

Je to opravdu požitek číst tak dobře napsanou a propracovanou knihu.

Román srovnatelný s Dostojevským. Netrpělivost sice nedisponuje takovým utrpením, které zvládá skrze slova předat autor Bratrů Karamazových, ale psychologickými popisy a analýzami soucitu se mu více než dobře vyrovnává.

Zweig mě navíc překvapil primárně svým úvodem k samotnému románu, u něhož stále nevím, jak ho mám pojímat. Historka o vojákovi, který spisovateli předává svůj příběh je buďto úžasná událost, která dala zrod skvělému dílu, nebo zcela geniálním metanarativním prvkem s nímž si Zweig humorně pohrává. Tak či tak jsem se u ní královsky bavil podobně, jako u samotného románu.

K soucitu jako takovému nemám co dodat. Po přečtení Zweiga mám pocit, že vyřkl vše, co jen lze o soucitu říci. Mistrným způsobem ukázal, jak silnou zbraní soucit může být, není-li reflektován. V mysli pak zůstává jen hořká otázka: pokud i tak nesobecký a lidský cit jako soucit dokáže působit bolest a utrpení, existuje pocit, který by nevedl na dno lidské duše?

Dokonalá sonda do vědomí, podvědomí, pocitů, odpovědnosti, výčitek, vydírání a soucitu člověka při porovnávání lidských hodnot a dodržování stanovené morálky. Psychologický román prvotřídní kvality vyprávěný vytříbeným jazykem!

Hluboký filosofický román odehrávající se v Rakousku-Uhersku před první světovou válkou, ale vlastně by se mohl odehrát kdykoliv a kdekoliv. Na vztahu vojáka a postižené dívky a dalších postav z jejich okolí ukazuje a rozebírá věci jako soucit, vina, obětování se a podobné. Povahy postav jsou velmi podrobně popsány, každá má svoji historii a vývoj, důvody pro své chování. Velmi silné a hluboké.

Téhle knize neodpouštím, že mne tak vnitřně rozervala. Díky.

Příběh o soucitu, pochybování, neschopnosti přijmout lásku, podléhání vždy tomu, kdo právě zahltí argumenty, ovlivnění atmosférou dané situace a konečné rozhodnutí s tragickými následky.
Netrpělivost srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím.

Je to viac učebnica súcitu, alebo o súcite a jeho nebezpečnom účinku, keď sa s ním narába neopatrne? Neviem.
Ja som veru súcitila naplno so všetkými zúčastnenými.


" _...lebo neopätovať túžbu ženy znamená uraziť jej hrdosť, podceniť jej ostych;...-každý mužov odpor je prejavom krutosti, vždy, ak neprijme lásku, nevinne sa stáva vinníkom._ "

Poučné dielo, ktoré otvára oči, srdce, berie dych, zahanbuje, dodáva odvahu. Všetko naraz.

Netrpělivost srdce Stefana Zweiga je další klasikou, kterou jsem si přečetla díky čtenářskému klubu s @ann.ctenarskyklub @zazie_v_metru @bary_cteni a několika dalšími :) kniha je mou druhou od tohoto autora, před mnoha lety jsem četla Opojení z proměny. Zajímavé pro mě bylo, že obě knihy mají velice podobnou atmosféru, která se prolíná i jeho životem.

S touto knihou zavítáme do Rakouska-Uherska mezi vojáky. Seznámíme se s Antonem, dobrým vojákem, který ale trpí absencí rodiny a rodinné lásky. Tu mu začne vynahrazovat rodina Kekesfalvů, místní smetánky. Bohatý otec, dcera Edita, která nemůže chodit a její sestřenice Ilona. Krásná dívka, která jí dělá společnost. Edita se do mladého vojáka zamiluje a ve svém mladém srdci doufá v lásku jako trám. Mohl by jí to někdo vyčítat? Samozřejmě, že ne! Ani já jsem to tak nevnímala. I přesto ale pro mě byla Edita z Kekesfalvy postavou nesmírně protivnou, citově vydírající všechny okolo sebe a nedokázala jsem s ní soucítit, i když bych měla samozřejmě jsem jí její osud nepřála, nicméně svou povahou mě rozčilovala. A to i přesto, že si uvědomuji, že v pubertálním věku a v jejím stavu, je to vlastně pochopitelné. Fandila jsem Antonovi, i přesto, že udělal chyb více než dost. Byl mi mnohem bližší a přála jsem mu, aby se z Editina a Kekesfalvova vlivu vymanil a dokázal jít vlastní cestou. Celkově musím říct, že se mi kniha ani nečetla dobře, byla rozvleklá a táhlá.

Knihu hodnotím 3 z 5, ale nadšená jsem příliš nebyla.

Audio Čro: Těžká záležitost, která se díky audiu dokázala moji osobě přiblížit a v celku jsem za to rád. Občas silné momenty a silné poselství. Významná práce.

Další mistr literatury. Už jsem jinde doporučoval Amok nebo Opojení z proměny, a budu v doporučování pokračovat. On ten příběh rakouského poručíka, knemá jiné terý se postupně zaplete do vztahu s postiženou dívkou by mohl být docela obyčejný a není na tom vcelku nic dramatického - nicméně u Zweiga je to mistrná psychologická studie a filozofická úvaha (skrze děj) o tom, co znamená v životě soucit, kde jsou jeho meze, co znamená oběť a jakou má cenu. A protože nahlíží skrze postavy do hlubin lidské duše, odhaluje skryté zoufalství, hrdinství i naprostou zbabělost, sledujeme, jak se osidla zaplétají a jak nakonec hlavní hrdina nemá jiné východisko, než se pokusit páchat sebevraždu. (To nespoileruji, to je jen směr, kterým to Zweig vede.) A navíc je tam kontext jak doby těsně před první světovou válkou, tak před druhou, kde se právě hrdinství a zbabělost projevují nejjasněji.
Zkrátka jako v české literatuře miluju Havlíčka, mistra psychologické prózy, tak Zweig je Havlíček světového formátu.

Je opravdu nasnadě, že Zweig je jedním z největších autorů 19. a 20. století. Jazyk, stavba příběhu a hluboké pochopení lidské duše jsou hlavními plusy této knihy. Na zdánlivě malém konfliktu se mladý muž hlouběji a hlouběji zaplétá do sítí rodiny zmučené dceřinou nemocí. I když chápeme jejich bolest, to dušení a závislost na mladém poručíkovi je nepříjemná a i když nejedná líbivě, nepostavíme se jako čtenáři proti němu. Naopak. Je vlastně kladným hrdinou románu.

Od knihy jsem si příliš neslibovala, ale byla jsem příjemně překvapená. Téma je velice zajímavé.

Ako zatiaľ všetky knihy od Zweiga sa aj táto čítala dobre, avšak z tých všetkých čo som mal doposiaľ možnosť čítať ma táto zaujala najmenej. Ako keby autor písal o jednej veci stále dokola, tie myšlienkové pochody hlavného hrdinu boli celkom fajn, ale stále to bolo všetko málo a nejaká pointa akože bola vyslovene napísaná v poslednej vete, ale príbeh o tom moc nenapovedal. Stefan Zweig má aj lepšie knihy.

Kniha není rozdělena na kapitoly, jedná se o jeden celistvý text, což mě ze začátku trošku potrápilo. Nicméně autor napsal tak poutavý příběh, že jakmile jsem se začetla, chtěla jsem vědět, jak to dopadne.
Velmi zajímavé je, že jsem v příběhu nenašla ryze kladnou a dokonalou postavu, ale všechny postavy v příběhu dělaly chyby a byly tak nejen uvěřitelné, ale také jsem v jejich chybách časti našla určité poučení.

"Se soucitem je to zatraceně dvousečná věc. Kdo s ním neumí zacházet, ať dá od něho ruce, a především srdce pryč."

Zweig nastoluje tíživé morální dilema, v němž hodnotí váhu a význam soucitu. Co tak ze začátku působí jako přirozeně lidské a vysoce morální gesto, se pomalu promění v hustou pavučinu vyhrocených citových pout. Protože soucit je dobrodiním jen do chvíle, než se stane zneužívaným na straně jedné a povinností na straně druhé. Soucit tak představuje nebezpečnou věc a je podle Zweiga projevem netrpělivosti srdce. Protože jen obětováním sebe sama může člověk odčinit nereálná očekávání vyvolaná soucitem. Nebo způsobit tragédii.

Zvoleným epilogem Zweig fakticky morální dilema vyřeší prostřednictvím viny a svědomí, pokud jej člověk má. Čtenář se tak nemusí sám rozhodovat ve světle dopadů učiněného rozhodnutí zda volit soucit a tady taky neopětovatelnou lásku, a tedy sebeobětování sebe sama, nebo zda volit právo neobětovat vlastní život na oltář soucitu. Zweig sám totiž volbu nevidí. Polemika se odehrává o samotný projev soucitu, míru soucitu. Ano, cesta do pekla je vydlážděná dobrými úmysly. A přece, soucitu bychom se neměli jen tak snadno vzdávat... V příběhu mladého poručíka a částečně ochrnuté slečny Edity odehrávajícího se na počátku první světové války Zweig stvořil velkolepé společenské drama, které má univerzální platnost. Vnější kulisy v takovém případě nehrají roli.

"Žádná vina nezůstane zapomenuta, dokud o ní ví svědomí."