Netrpělivost srdce

Moje druhá kniha od Zweiga. Jde o psychologický román. Zapůsobila na mě vnímavost autora a jeho spisovatelský um, který mi imponoval už v první knize. Nevím přesně proč, ale trochu mi připomněl knihy Dostojevského, asi kvůli těm psychicky vypjatým situacím a stavům, které zažívá mladý muž v rámci hledání morálně správného řešení nejednoduchych životních situací. Už jsem ve věku, kdy mi toto tápání mladých není zas tak blízké, ale tím u mě kniha neztrácí na hodnotě.

Již dříve mne uchvátily Zweigovy psychologické novely, od nichž se námětem tento román příliš neliší, avšak jeho rozsah dovoluje více rozpracovat některé aspekty příběhu. Například je v této knize skutečně mistrně zvládnutá gradace. Veškerý děj se odvíjí od docela bezvýznamné příhody, ze které však vzejde velký příběh. Vzájemné vztahy postav se dynamicky vyvíjí, prohlubují se a degenerují. A pokaždé, když se už vše vyjasňuje a vypadá to, že by se příběh mohl uzavřít, autor zase něco přidá, obrátí směr vyprávění, a odkrývá tak další a další vrstvy tohoto nešťastného příběhu.
A co vlastně Stefan Zweig míní tímto příběhem sdělit? Sice ukazuje neblahé důsledky soucitu, ale neodsuzuje soucit v podobě nezištnosti a solidarity, jaký v románu ztělesňuje dr. Condor. Namísto toho popisuje jakýsi falešný soucit, "zbabělý a sentimentální, který je vlastně netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím, soucit, který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše." Takový soucit nabízí poručík rodině Kekesfalvů, kteří se přirozeně opájejí jeho nesmyslnou velkorysostí.
Důstojník je tedy hlavní postavou knihy, ale nikoliv 'hrdinou' knihy. Na jeho jednání není nic hrdinského, a Stefan Zweig se nedopouští takového zjednodušování, jako je vytváření kladného hrdiny. Jeho postavy se vyznačují takovou plastičností, že každá z nich je z části hrdinná a z části zbabělá, srdečná a uzurpovačná, dobrá a zlá. Důstojník je slaboch, ale bezpochyby dobrý člověk, a Edita spolu s jejím otcem jsou pouze zoufalí a tudíž činí zoufalé i ostatní. Nejpozitivněji z těchto postav tedy působí doktor Condor, který když se vyjadřuje k jednání plukovníka nebo Kekesfalvů, zdá se, jako by jeho ústy mluvil sám autor.

Všichni máme něco co naším životúm dává alespoň malý smysl. Pro mě je něčím takovým literatura. Říkám si, že to ještě není tak hrozné, že to se mnou mohlo dopadnout húř, mohl jsem skončit třeba jako fanoušek slavie. Ale někdy se nedaří a dlouhou dobu nepřichází žádná dobrá kniha, takový nedobrovolný púst kvalitního čtiva, a když potom vezmu na čtení nějakou další neznámou knihu s divnou obálkou a ono se ukáže jaká je to sračka, přiznám se, přepadají mě potom myšlenky jako, a neměl bych radši zkusit fetovat? nebo se dát k jehovistúm?. Naštěstí existují knihy jako je tato, knihy kvúli kterým má smysl prodírat se mnoha a mnoha zbytečně popísmenkovanými papíry. Literatura s velkým L, při jejímž čtení se mi rozjitřenými dojmy ježí ty chloupky vzadu na krku. Kdybych si měl sbalit evakuační zavazadlo jen s tím absolutně nezbytným, tak toto by byla určitě jedna z knih kterou bych musel přidat. Já vím, prostě stačilo napsat, že se mi líbí a že ji doporučuji, ale já jsem zvláště poslední dobou trochu nevykecaný.

Nuž, cesta do pekla býva často vydláždená dobrými úmyslami... Tento román je bravúrnou psychologickou štúdiou súcitu, ktorý je tu rozobratý do toho najposlednejšieho, najhlbšieho hnutia srdca a dokonalosti dosahuje v postave doktora Condora. "Člověk nakonec musí vědět, zda trávil život jen tupě a hloupě, nebo zda pro něco žil. Věřte mi, stojí to za námahu, vzít na sebe něco těžkého, když tím člověk někomu jinému ulehčí." Také je to jednoduché...

Dobře napsaný a vygradovaný psychologický román o slabosti, výčitkách svědomí a neschopnosti si poradit ve složité situaci. Kromě toho dává i další motivy k přemýšlení.
Nešikovně projevovaný soucit se zde obrací proti muži, který to přece se slabším jedincem vůbec nemyslel zle. Naopak nechtěně uškodil ochrnuté dívce, která si myslí, že má "právo" na lásku a důstojníkovo nejednoznačné chování bere zpočátku jako projev náklonnosti.
V románu jsou ne-hrdinové. Důstojník je slaboch, který si nedokáže vymezit své osobní hranice a dát najevo, kam už nechce zajít. Edita je manipulující holka, která si vynucuje lásku a je tolik zahleděná do svých útrap, že na potřeby druhých lidí už není prostor. Edita mi sympatická nebyla. Egoismus nemám ráda v žádné podobě a je mi jedno, jestli vychází z utrpení nemocného člověka nebo jen z vypočítavé bezohlednosti. Ani utrpení nedává nikomu právo chovat se k druhému uzurpátorsky a necitelně.
Chtěla bych být v roli Edity? Samozřejmě že ne a je hrozné, že někomu život nedopřál. Když už se tak ovšem stane, musí se s tím nešťastník vypořádat se sebezapíráním a hlavně s hrdostí a se ctí. Že to vůbec není snadná cesta, o tom nepochybuju.
Postavy nejsou černobílé a myšlenky v knize nesvádějí k úvaze, že postiženým se musí bezvýhradně pomáhat. Naopak je zde nastolená myšlenka, že i oni můžou být ve svém neštěstí, osamělosti a lepením se na druhého predátory, nejen těmi nevinnými, jimž osud ublížil. Chybu zde dělají skoro všichni, včetně otce i doktora, protože to je prostě opravdu těžko řešitelný problém.
Netrpělivost srdce je i o lhaní pacientům, kteří svojí bezvýchodnou situaci vidí realisticky, ale jsou doktory udržování v bludu, že uzdravení je možné. O přístupu bezmocných lékařů, kterým když selže medicína, tak alespoň "pomáhají" pozitivním přístupem, milosrdnou lží a falešnými nadějemi. Ani přístup doktora se mi proto úplně nelíbil. Já jsem osobně pro upřímnost a vědění, na čem v případě nouze doopravdy jsem, abych se s pravdou mohla správně vypořádat.

Když si namlouváte, že jednáte s těmi nejčestnějšími úmysly, ale uniká vám, že sebe popíráte a druhým něco nalháváte... Zweig napsal psychologicky přesný portrét muže, který vlastně neudělal nic špatného... aby ukázal, že neudělat nic je někdy to nejhorší. Postavy nejsou z podstaty dobré či zlé, každá má pro své jednání srozumitelný motiv, dokáže jej v rámci svého vidění světa obhájit. Hlavní hrdina jedná neupřímně ze soucitu, z pohodlnosti i obav, že by ztratil tvář. Drobná milosrdná přetvářka či lež ovšem vytváří podloží jen pro další a další lži, nutící jej nakonec žít dva životy a znemožňující mu kdy najít klid duše. V popisu trápení člověka, který nedokáže sejít z nastoupené cesty ústupků a kompromisů, je román bolestně pravdivý a nesmlouvavý. Jsou situace, které nemají „správné“ řešení. Tím, že se je rozhodneme neřešit, ovšem v důsledku pouze prohloubíme bolest, kterou sobě i druhému působíme. Netrpělivost srdce je neocenitelná kniha v tom, že vám umožní včas si uvědomit, kam až může podobné chování vést.

24letý poručík Hofmiller se téměř omylem - řeklo by se skoro nešťastnou náhodou - seznámí s Editou, ochrnutou dcerou židovského milionáře. Od té chvíle tráví každý večer na venkovském sídle, dělá Editě společnost; tak trochu ze samolibého potěšení, že je někomu prospěšný, dílem ze soucitu k postižené dívce.

Může soucit škodit? Je na místě vždycky vyhovět puzení srdce a nabídnout milosrdnou lež místo pravdy? Co když je soucit jen převlekem naší slabosti, jen vějířem, kterým odhání netrpělivý člověk bolest druhých lidí?

Český překlad Netrpělivost srdce odpovídá německému Ungeduld des Herzens, zatímco francouzský (La Pitié dangereuse) a anglický (Beware of pity) bychom spíš přeložil jako "nebezpečná lítost" nebo "pozor na soucit". A o tom je celá kniha.

Četba rozhodně nenudí, román má spád od začátku do konce, zejména první polovina mi přišla vypravěčsky strhující: postupně odkrývat tajemství, které se skrývá za Kekesfalvou a jeho dcerou.
Zweig byl přítelem Freuda a o jeho schopnosti s analytickou přesností vystihnout dynamiku postav není pochyb. Se čtenářem si pohrává a vyvolává v něm nepříjemné pocity, které vzápětí probouzí v hlavním hrdinovi, a tak máme dojem, jako bychom sledovali vlastní reakce.
Neobratný soucit poručíka Hofmillera, soucit, který je leckdy nevlastním bratrem studu, způsobí, že se při četbě častokrát červenáme a kormoutíme spolu s hlavním hrdinou. Je to sice slaboch, ale vždyť to myslel dobře... A co teprve Edita, tu by člověk sám nejradši prohodil oknem, ale chudák dítě, ona přece nemůže za to, že je chromá a že v ní netrpělivým plamenem hoří touha po lásce.

"Nadobro je však ztracen ten, kdo je milován, aniž sám miluje, neboť pak už míra a hranice oné vášně nejsou v něm, nýbrž mimo jeho sílu, a každá vlastní vůle je bezmocná, když chce člověka někdo druhý,"

----------------------
Netrpělivost srdce vyšla roku 1939; tou dobou Stefan Zweig, jakožto rakouský žid, už několik let pobývá v exilu ve Velké Británii. Zweig, již tehdy slavný spisovatel, nesmiřitelně těžce nese destrukci humanistických hodnot nacismem a obtížně hledá svoji roli v exilové společnosti.

Rok před vydáním knihy se rozvádí se svou první ženou Friderike a v roce 1939 se ožení se svou sekretářkou Lotte, s níž následujícího roku emigruje do USA a posléze do Brazílie.

Nemůže přijmout, že jeho duchovní domov, Evropa, je v troskách; docházejí mu síly a propadá se do čím dál většího zoufalství. V brazilském Petropolis v roce 1942 společně s Lotte ukončí svůj život vlastní rukou. Dopis na rozloučenou uzavírá slovy "Pozdravuji všechny své přátele: kéž se dožijí toho, že spatří úsvit po této dlouhé noci. Já, ten nejvíc netrpělivý, jdu napřed."

Netrpělivost srdce.

Řekla bych, že člověk musí a měl by být trochu sobec, jinak ho budou lidi využívat.
A měl by umět lidi využívat, aniž by ho hryzalo svědomí.
Otázka je, kde je ta hranice. Nejspíš ji má každý někde jinde, proto můžou existoval lidé popsaní v tomto románu.

Myšlenka úžasná, znepokojivě detailní.
Hlavní hrdinové, krom doktora, mi k srdci nepřirostli.
Edita byla ufňukaná pinda a strašlivě mě vytáčela.

Vždycky jsem ráda, pokud mi knížka něco dá a posune mě dopředu. Netrpělivost srdce tohle výborně splnila, jedná se o dokonale propracovaný psychologický román, v němž se autor zamýšlí nad lidským soucitem. Edita, poručík, Kekesfalva, Condor, zkrátka všechny postavy byly maximálně reálné a nikdy nepůsobily černobíle. Často jsem se zamýšlela, jak bych se v situaci sama zachovala, proto se rozhodně nejedná o nějakou oddechovku, Zweig neustále čtenáři předkládá, nad čím by měl přemýšlet. Edita byla bezpochyby rozmazlená, ale pak jsem si říkala, přesně to, co Zweig psal - vždyť je nemocná... Název románu do posledního puntíku vystihuje jeho myšlenku, jen jsem si říkala, jak je to s tím soucitem, tkví opravdu v tom, abychom se obětovali? Těžko říct, myslím, že je na každém, k čemu po přečtení dospěje. Bezvadná kniha!

To bylo trápení, než jsem konečně dočetla do konce! Ne láska, ale rozmary rozmazlené slečny, která je zvyklá, že všichni skáčou, jak ona píská. Tolik citového vydírání, pronásledování a manipulace by nevydržel ani soumar, natož poručík rakouské armády. A co se týká zmiňovaného soucitu, hlavní hrdina ho cítil tak nějak normálně a lidsky. Celá tragédie spočívala v tom, že se na něj ostatní upnuli jako pijavice s nerealistickými očekáváními.
Všechny postavy se chovaly podivně exaltovaně a poselství, že se má člověk obětovat pro druhé, když si to náhodou umanou, je značně sadistické.

Příběh mladého hulána Toniho, náhodně vtaženého do osudu rodiny zmrzačené dívky, nenápadně utahuje šroub řetězcem událostí, jehož "úhelným kamenem" je slabost sdělit nemilosrdnou pravdu nebo nést důsledky milosrdné lži ... Autor si vybral jako ústřední téma soucit, pojal jej do hloubky a na Tonim (i na ostatních členech rodiny) ukázal jeho odvrácenou stranu, kde soucit ve spojení s povrchní, nedůslednou povahou, nepřináší nic dobrého. A do kontrastního světla postavil doktora Conrada, s jeho vědomou a zodpovědnou podobou soucitu. Přesto mi ale slabocha Toniho, který do té doby nemusel řešit nic závažného, bylo spíše líto, i on byl obětí své dobrosrdečnosti vystavené celkem krutému a bez sebeobětování neřešitelnému citovému nátlaku.

Nádherné čtení pro všechny milovníky psychologických románů, kterým nevadí všudypřítomné rozpitvávání emocí a motivů až do nejskrytějších hlubin. A také pro všechny milovníky krásného jazyka, který číst je potěcha sama o sobě.

Krásná a chytrá kniha, která dokazuje, že i svět pocitů, přání a myšlenek dokáže udržet čtenáře stejně jako příběh nabitý akcí a efektem. Když se to umí, a to tedy SF umí. Nepříjemná, ale nijak fatální epizoda spouští přirozený sled událostí, u nichž nelze očekávat dobrý konec. Důsledně tak ilustruje hlavní myšlenku z úvodu prologu - soucit může někdy být i slabostí a zlem. Přečteno jedním dechem, doporučuji.

Excelentní kniha!

(SPOILER) Nejlepší román letošního roku, a že pro mě nebyl chudý. Hluboké pojednání o nutnosti ovládání a poctivosti v soucitu a o slabosti, která třeba nechtěně, ale jistě vede k zlému. KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY.

Rakousko-Uhersko na začátku svého konce, pár postav a rozmezí několika týdnů. Vojenská posádka žije ze svých hezkých uniforem, maloměstských drbů a nekonečných partií karet, místní aristokracie obnáší pokřtěného židovského obchodníka s koupeným titulem, nejbohatší místní dívka je mrzák a úspěšný poručík je slaboch zmítaný momentálními emocemi. Zweig si vystačí s málem, aby ukázal rozklad vnější i vnitřní.

Hofmiller je upřímný vypravěč, upřímný v každém slově a skutku, protože cokoliv, co činí, činí přesvědčen o nutnosti svého jednání a celým srdcem. Jen jeho nálady se mohou proměnit v půlhodině v přesný opak, jakož i z nich vycházející skutky. Tou upřímností, silou svého přesvědčení dokáže obelhat sebe i všechny kolem, kteří navíc žijí touhami víc než realitou. Jako čtenáři mi taky chvíli trvalo, než jsem pochopila, že je v tom ohledu nedůvěryhodný vypravěč. Vnímá povrchnost svých kontaktů s lidmi, blízkost a skutečné city ho přitahují i odpuzují jako okraj propasti, jak sám říká. Protože je slaboch, utíká před nimi a zaplétá se do neřešitelné sítě očekávání, jakkoliv vykonstruované, přece velice věrohodné.
Závěr je jediný možný, střet s realitou. Závěrečné pochopení Hofmillerovi nevěřím, náhodou se pro něj svět zastavil ve chvíli, kdy byl „dobrý“ – ale to byl už tolikrát předtím.

Tato kniha byla jako sex - tedy prvních pět minut to je zábavný a pak už se vám chce jen spát.

Jak už to má Štefan Dvojka ve zvyku, i v Netrpělivosti srdce se vykecával víc než bylo třeba. Kdyby ještě žil, věřím tomu že by u nás na vesnici seděl na náměstí a povídal si se všema babkama co jdou vokolo.

Kniha začíná velmi slibně: mladej důstojník vyzve k tanci zámožnou buchtičku jednoho frajera, aniž by věděl, že chuděra nemůže chodit. Ještě že jí třeba nenabídl Johnnyho Walkera. Každopádně, faux-pasy je na světě. Důstojníkovi je nicméně prominuto a tak začne na zámek dojíždět častěji. To ovšem neměl dělat, protože se všechno zkomplikuje jak banán. Trýznivé myšlenky a psychologický sešup ovšem nezažívá jen hlavní hrdina, ale i čtenář, který musí neustále dokola číst naprosto každý pocit, který hrdinu napadne. NONSTOP. Mám tucha, že Zweig by dokázal i z mé návštěvy záchodu vytěžit stostránkovou novelu Netrpělivost zadnice. Ke konci jsem již omdléval a měl jsem chuť připsat se do knihy a nakopat všechny postavy do prdele zepředu.

Což o to, že kniha končí opravdu skvěle a jedná se o velmi silný námět. Kdyby Zweig nebyl takovej nudnej patron, mohla z toho být skvělá knížka. NASCHLEDANOU!

Krásná kniha. Komorní příběh nabitý emocemi. Zásadní myšlenkou celé knihy pro mě bylo to, že největší zlo plodí slabost. Slabost toho, že nedokáži odmítnout, že neumím udělat rozhodnutí ze strachu jak mě přijme společnost a pokud chci někomu pomoci tak jedině a pouze pro něho a ne
proto, abych zaplnil vnitřní prázdnotu.
Postava Edity byla ztracena již od začátku. Jejím handicapem bylo nejenom ochrnutí, ale i to, že nedokázala danou skutečnost přijmout a mít se ráda sama pro sebe.
Postava doktora pro mě byla nádherným překvapením. Jeho odpovědi byly nepředvídatelné a z lidského hlediska úžasné.
Tato kniha je nadprůměrně chytrá. I po tolika letech je aktuální, nezastarala. Jazyk, kterým je napsaná je úchvatný. Proč už nejsou takoví spisovatelé! proč hodnotíme
průměr či podprůměr 90%? já dávám 100%

Takový průměr. Z psychologického hlediska zajímavé, z lidského hloupé a z literárního průměr.

Obětovat se pro člověka ke kterému nic necítím mi nepřijde rozhodne správné ani ušlechtilé,jak se nám pokouší autor vnutit.Postava Edity mi byla krajně nesympatická, nejvíce mi přirostla k srdci postava lékaře.Kniha se i přesto četla velmi dobře.

Na knihu mě nalákaly zdejší komentáře. Avšak byla jsem zklamaná, protože již od prvopočátku bylo jasné, jak to dopadne. Navíc mi nevyhovuje způsob psaní autora, strašně dlouhé nimrání se v pocitech vypravěče, musela jsem přeskakovat stránky. Na druhou stranu, je to napsáno v roce 1938 a tenkrát se psalo ještě rozvláčně.