Nevedomosť
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/484290/bmid_nevedomost-VLS-484290.jpg
4
468
468
Melancholik Milan Kundera sa v nesentimentálnom ľúbostnom románe Nevedomosť aspoň v myšlienkach a pocitoch vracia do Československa, ktoré voľakedy musel opustiť. Irena po ruskej okupácii v roku 1968 emigrovala do Francúzska. Josef sa rozhodol o rok neskôr pre ten istý krok, no vybral si Dánsko. Po dvadsiatich rokoch sa náhodne stretnú na letisku v Paríži, obidvaja letia do Prahy na krátku návštevu. Aké bude ich stretnutie? Čo ich čaká v niekdajšej domovine? Cesta vedie do minulosti, k starým priateľom, rodine, na miesta, ktoré mali kedysi radi, no už ich takmer nespoznávajú. Vedeli by sa tu ešte cítiť ako doma? A kde je ich skutočný domov? Román, ktorý vychádza v preklade Eleny Flaškovej, hovorí o tom, že najdôležitejšie rozhodnutia prijímame vo veku neskúsenosti a nevedomosti. Témou je nepochopenie, nespoľahlivosť pamäti, zradnosť spomienok, nemožnosť návratu tých, ktorí strávili polovicu dospelého života v inej krajine a kultúre. Kunderove pozorovania sú presné a neľútostné. Majstrovsky spriada nitky eseje a románu.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2021 , Artforum (SK)Originální název:
L'lgnorance, 2000
více info...
Přidat komentář
Kam zmizel, kam se poděl ten mnohovrstevnatý, břitce si s realitou pohrávající, do prekérních a výsostně trapných situací své hrdiny uvrhávající, a nečekanými (i filozofickými) kontexty obalující Milan Kundera? Určitě někde je, ale v jiných románech, než v Nevědění. Toto je jeden z nejjednodušších, nejpřímočařejších (proč ne - jakoby se navracející ke Směšným láskám), ale bohužel také nejbanálnějších a nejplošších textů, které jsem od něj četl. Velmi mě zklamala jednostrunnost všech postav, Kunderův proslule mnohotvárný svět je tu omezen na postavy, které mají fakticky jen jeden motiv - všechny před něčím utíkají (taky před sebou), hledají sice domov (nebo sebe), jsou všechny zklamané a zjišťují, že není návratu. Není tam jediná figura, která by měla jiný pohled na svět (s výjimkou Gustafa, který neemigroval z Československa), všechny jsou vlastně zaměnitelné, ať už se umně splétají a souloží spolu napříč. Paralela k Odysseovi a jeho návratu je naprostou banalitou, nefunguje o to víc, že text není o návratu, ale o emigraci samotné - teprve v reakci okolí při návratu se zjevuje pravá podstata toho, co emigrace způsobila, co se přerušilo, kolik let najednou bylo vymazáno. Je to přeci jako když něco skončí, někdo odejde a teprve po té si většinou uvědomujeme jeho hodnotu.
Rozumím tomu, že Kundera tento text nepsal pro Čechy, ale pro celý zbytek světa. Smutné je, že stejně jak jsou postavy jednoduchoučké, tak i Kunderův pohled na Čechy je krystalicky prostinký - nesnáší je. Všechny jeho postavy při návratech do vlasti narážejí na tupost, pokrytectví, naprostý nezájem bývalých přátel, milenců, milenek, ale i rodin, které si prostě přivlastnili domy a obrazy, a místo nabízeného vína dál pijí své pivo. Toto naprosté zjednodušení je u autora Kunderova formátu tristní a kladu si otázku, jestli nám to vůbec stálo za to tento román překládat do češtiny. Bohužel ani Čechům tento plivanec nepřinese katarzi, protože není (podle mě) chytrý. Že je Kundera životně zklamán a Čechy ze svého života odstřihl, to o něm víme. Že to musí takto dávat intenzivně na odiv celému světu, vzbuzuje lítost.
Je to napsáno velmi čtivě, ale ne hluboce, Anna Karenina odvedla opět skvělou práci. (Viz její vysvětlení o nepřeložitelnosti stesku po domově.) Sylvie Richterová opět (podobně jako u Slavnosti bezvýznamnosti) exaltovaně a naprosto nekriticky pěje chválu a domnívá se, že Kundera tímto románem klade otázky bez odpovědí. Nejsem odborník na Kunderu, ale domnívám se, že nečekaná plochost Nevědění spočívá v tom, že právě neklade vůbec žádné otázky, ale snáší za sebou pouze samé odpovědi: Z emigrace není návratu. Stejně utíkáme sami před sebou. Domov neexistuje. Češi jsou nesnesitelní pokrytci, zahledění jen do sebe. Vášeň a touha je marnost sama. A podobně. Nečekaně slabé dílo.
Abych skončil pozitivně, zajímavá je mj. pasáž, ve které Kundera vysvětluje, jak Češi měli ve 20. století svá dvacetiletí, ve kterých vždycky čekali, že bude trvat navždy (např. první republika). A charakteristiku normalizačního dvacetiletí považuji za trefnou: "Po ruské invazi, kdy o budoucím konci komunismu neměli nejmenší tušení, si zase představovali, že obývají nekonečno, a nebylo to utrpení jejich skutečného života, ale prázdnota budoucnosti, co z nich vysálo síly, co zdusilo jejich odvahu a učinilo toto třetí dvacetiletí tak zbabělí, tak ubohé."
Téma odloučení a návratů, neukotvenosti. Téma času, stesku, loučení i shledávání. Smutek, místy až beznaděj. Krátká novela, z které na mě ovšem kapala tuna mazlavé beznaděje. Kundera s celou svojí odtažitostí a přitom zásahy přímo na solar.
Velké Návraty - a směšné lásky po čtvrtstoletí. Emigrace ne jako prokletí, ale jako úděl. Propletené osudy a volby v čase nevědění. Deprese? V žádném případě. Ani slovo navíc. Brilantní.
První kniha, kterou jsem z těch nově vydávaných nepřečetla hned v den vydání. Asi stárnu, což mění i moje vnímání děl pana Kundery.
Tato kniha je o neuskutečněných loučeních a Velkých Návratech. Téma se mi hodně zamlouvalo a líbily se mi zamyšlení i přirovnání či příklady, jež knihu provázely. Jako vždy se zde na konci můžeme dopátrat spojitosti mezi postavami a stesk po starých, již vybledlých vzpomínkách. Z knihy mi pak jasně vystupuje mimo jiné i myšlenka sobectví, kdy všichni chtějí mluvit vlastně jen o sobě.
Ačkoliv je kniha útlá - nebo jinak: kniha je útlá a nenachází se zde zbytečná výplň, naopak u tohohle autora je to výplň málokdy a klidně bych snesla i více stránek.
Asi bych ji zařadila na třetí nejoblíbenější - Nesmrtelnost, Nesnesitelnou lehkost a Nevědění (samé Ne-, zajímavé…).
Nebudu se pouštět do hlubokomyslného rozboru. Podělím se pouze o letmý čtenářský dojem. Poctivě čtu všechny Kunderovy romány. Nemohu říci, že je to můj oblíbený autor, není. Čtu to, abych byl "v obraze." Něco se mi líbilo víc, něco méně. Nevědění pak kupodivu docela dost. Poněkud kacířsky bych vlastně řekl, že to bylo příjemné překvapení.
Mé velké očekávání a pak jsem dostal jen slabý odvar z autorovy tvorby, spousta mnohdy zbytečných úvah a slov, tok děje se často mění ve stojatou vodu, takže výsledek pro mne jen velké zklamání.
“.. její bolest není tak silná jako údiv, jejž zakouší, když objevuje čas; vidí ho, jak ho předtím nikdy neviděla:
Až dosud se jí čas ukazoval v podobě přítomnosti, jež postupuje vpřed a polyká budoucnost; obávala se jeho rychlosti (když čekala něco nepříjemného) nebo se bouřila proti jeho pomalosti (když čekala něco krásného). Tentokrát se jí čas jevil zcela jinak; není to už vítězná přítomnost poražená, zajatá, unášená minulostí. Vidí mladíka, který se odděluje od jejího života a odchází, navždy nedosažitelný. Hypnotizována nemůže dělat nic jiného než dívat se na ten vzdalující se kousek života, může se na něj jen dívat a trpět. Zakouší zcela nový pocit, který se nazývá stesk.
Ten pocit, ta nepřekonatelná touha se vrátit, jí naráz odhaluje existenci minulosti, moc minulosti, její minulosti..”
Román o navracení se a pro mě byl zrovna toto čistý zásah. Smekám především před Kareninovou.
Nejdepresivnější, nejvíc osamělá a nejbezvýchodnější Kunderova kniha, to je aktuální a tenké Nevědění.
Kundera popisuje ukřivděnost emigrantů, to jak je jejich rodiny a přátelé po sametové revoluci nechápou, jak je nezajímají a jak vlastně žijí v představě, že si vybrali jednoduchej a krásnej život a ti co zůstali doma to za ně odtrpěli.
Snaží se vysvětlit a ukázat, že vstup do emigrace bylo často odvážné řešení, skok do absolutní nejistoty, po kterém následovala těžká adaptace a samota.
A zatímco emigrant se vzmohl ke změně a k těžkému aktivnímu kroku, který jeho život někam posunul, ten, kdo zůstal, jen pasivně nechal se svým životem nakládat, přijal hru vstupu do strany, lepení ruských vlajek a chození do průvodu a to, jaký žil život, bylo přeneseně také na něm, protože si ho nechal sám a dobrovolně dirigovat, on se toho řízení vzdal ze strachu nebo lenosti.
A tak emigrantskejma očima popisuje deziluzi z návratu, kdy všichni, co tu zůstali mluví jen o sobě, mají pocit, že si to tu za emigranty vytrpěli a vůbec je nezajímá, co se dělo na druhé straně.
Každý se v této knize cítí jako oběť - ať už pasivní nebo aktivní a vlastně to hezky přeneseně popisuje i dnešní polarizovanou společnost. A nikdo není bez chyby, každý svým chováním vlastně někomu ubližuje, ať vědomě nebo nahodile.
Nejsmutnější a nejosamělejší Kunderova kniha míří přímo na komoru. A jakoby zcela obracela tvrzení optimistů a Zvířete jménem Podzim: “Nikdy nejsi sám” přesně naruby.
V jedné části tu Kundera píše “kdo propásl loučení, nemůže čekat nic zvláštního od shledání”. A zatímco jeho hrdinové všichni do jednoho loučení propásli nebo odbyli, v životě to snad není vždycky pravidlem. Doufám.
To nekonečné otálení s vydáním bylo celé věci dost na škodu. Vznikla tak zcela přehnaná očekávání. Kunderova fr. tvorba tady měla vyjít už dávno, měla být zařazena do střízlivého kritického a interpretačního diskurzu, čímž by taky Nevědění nemuselo dostávat natolik polarizovanou reflexi. Náměty jsou zajímavé, jeho zpracování spíš nedotažené – u řady paradoxů jsem měl pocit, že by si zasloužily hlubší rozpracování. Takto je výsledek příliš tezovitý – někde na půli cesty mezi nadhozenými myšlenkami a nápady z výborů Kunderovy esejistiky a jejich adekvátním zpracováním v románové formě. V tomhle případě Kunderova snaha o maximální úspornost nevede imho k tomu nejlepšímu výsledku. Trochu to celé působí jako rozpracovaný koncept – dobré nápady, občas zajímavé scény, ale když začne být některý rozpor u postav zajímavý, text jej utne a poněkud křečovitě symbolicky ukončí, jakoby to celé už chtěl mít rychle za sebou. Nedořečenost je v tomhle případě slabostí, protože se nezdá, že by už nebylo co k věci říct. V rámci toho vyvstává pozoruhodný nesoulad mezi Kunderovou tendencí věci relativizovat, vztahovat k sobě rozpory, a jejím kolapsem v kýčovitě jednoznačné řadě významů (např. hudba vs. hluk – hluk = eklekticismus = nevědění = ignorace = opak kultury a paměti). Protože věci nejsou takto jednoduché a autor, jakým je Kundera, to nejspíše dobře ví/věděl (nebo vědět měl). A k tomu se příliš vysvětluje (např. odysseovské analogie jsou fajn, ale jsou zde zbytečně omílány furt dokola).
Co se týče doslovu Sylvie Richterové, tak u něj platí přesně ta nesmyslná a směšná vyhrocenost. Richterová vlastně ani nenapsala doslov, ale jakési zaříkávání (to samé platí pro její předchozí doslov u Slavnosti bezvýznamnosti) – opakuje banální myšlenky stále dokola v podstatě prázdné formě, přepjatě hovoří o mistrovství a transcendentním významu a fuze témat, a do toho občas vykřikne Kusánský! Hölderlin! Husserl! Heidegger!, aniž by z odkazů plynulo cokoli zajímavějšího než slovní pěna. Stačí si po dočtení vytvořit myšlenkovou mapu, co k celé věci Richterová vlastně říká, a čtenář nutně dojde k tomu, že vlastně nic moc (v podstatě vůbec nic, než co není nabíledni, akorát k tomu přidává 200 kg exaltace). Adekvátnímu kritickému přijetí tak dělá medvědí službu.
Ach a já jsem naopak uspokojena tím "starým (ne)známým" Kunderou! Netřeba s jeho myšlenkovou explozí a priori souhlasit, on provokuje svým filozofováním, svým pohledem na naprosto banální situace, byť snad opakovaně analyzované. Na rozdíl od jeho skutečně velkých děl je Nevědění pouhopouhou úsečnou novelou, esejí emigranta, jakousi obhajobou jeho ne příliš líbivého postoje k Čechám a jejím obyvatelům. Jsem jím příjemně dojata, obalena vrstvou melancholie a vzpomínajíc na jeden absurdní Žert. Pro mě zcela určitě obohacující a provokativně příjemný literární zážitek.
Jestli na mě Slavnost bezvýznamnosti, kterou jsem si přejmenoval na Cringefest, působila jako nepovedený Ouředník, pak Nevědění jako nepovedený Kundera. Ještě štěstí, že autor má mezi literárními vědci a novináři tak věrný zástup roztleskávaček, který současně s vydáním knihy přispěchá s obdivnými tvrzeními typu, o jak božský, v otázce exilu objevný, komplexní a propracovaný román se jedná, aby snad čtenář neznaboh nemohl ani na chviličku pochybovat, s jakým veledílem má co do činění.
Přitom Nevědění není, užije-li se dalšího z posvátných slov, variace na Kunderova předchozí díla, ale prostě jenom slabý odvar a stín románů i esejů, dílo myšlenkovou svěžestí ne snad z jiného století, ale rovnou tisíciletí. Dřív Kundera své postavy vystavoval určitým situacím, tady nastane zajímavá románová situace zhruba jedna, zato se neustále nesnesitelně mudruje a plká; román nabere trochu šnečího tempa někde v polovině, ale i tak se vše, co se v románu řekne a odehrává, musí pro jistotu ještě tak dvakrát dovysvětlit. Z tří románových vět jsou tu dvě navíc. A to prosím pěkně u autora, který přece váží každé slovo, a pokud by se jedno jediné slůvko vypustilo nebo změnilo, celá románová architektura by se zřítila!
Jedna zajímavá románová situace, ale nikterak zajímavě odehraná (navíc ten wtf závěrečný vzkaz s oslovením „sestro“!); jedna zajímavá historka o islandském hřbitově; pár scén; poučky o českých dějinách jako z učebnice pro první stupeň základky, banální úvahy, tisíckrát zmíněný Odysseus a autorsky těžko obhajitelná arogantní sebejistota hraničící až se směšností, že tohle stačí na (dobrý) román. Při četbě jsem si připadal jako jedna z románových postav, když v dospělosti čte s rozčarováním své mladické deníkové zápisky a nechápe, že jde o téhož člověka. Co mě dřív na Kunderovi tak bavilo? Děsím se to zjišťovat opakovanou četbou starších děl a raději si uchovám idylickou vzpomínku... mimochodem, věděli jste, jak se islandsky řekne „vzpomínka“? Už dost, prosím.
Asi nechci vidět svět jako Kundera. Eh! jinak, asi nechci vidět svět, tak jak nám jej překládá Kundera ve svých knihách.
Vše, jen vše, veškeré lidské snažení, motivy, vztahy, prostě vše, je determinováno a motivováno subjektivizovanou, egomaniackou představou o sobě sama. Vše, jen vše, je hra na hru, a my lidé jsme jejími herci. A Kundera to všechno pozoruje a ironicky se tomu směje, vysmívá a paroduje.
No, netřeba si nic nalhávat, v mnoha případech tomu tak skutečně je. A možná vícerokrát, než chtěl bych si připustit, ostatně sám se také kolikrát přistihnu při této hře, ovšem zároveň, jsem přesvědčen, že tomu tak není. Že mnohé naše jednání není motivováno viz výše řečeným, ale třebas láskou k druhému, touze pomoci, být s někým, jenom protože s ním chci být.
Anebo je to také, jenom otázka náhledu. A tisícekráte vyřčené situace a situace, které Kundera ve svých knihách vypravuje, mohou být vnímané v rozličných odstínech.
No - původně, tak cca v půli knihy jsem byl radikálnější a chtěl jsem dát za tří a být mnohem více nesmlouvavý, ale ke konci knihy se to ve mně více rozleželo a třebas popis, byť kratičký, rozhovoru mezi N. a Josefem, mě naplnil optimismem.
A na konci knihy, zůstal především smutek. Vlastně se to docela Kunderovi povedlo, dosáhl toho, o čem celou dobu vyprávěl. A tedy, proč ne.
Jen snad - zarazilo mne, že hlavní hrdinka zhruba v půli knihy telefonuje mobilem. Pokud nedošlo k nějakému výraznému časovému posunu v knize a mám dojem, že ne. Tak na konci osmdesátých a začátku devadesátých let - rozhodně ještě žádné mobily nebyly. Zajímalo by mne, jestli je to chyba, chyba v překladu anebo v originále.
A ještě závěrem - o proměně Kunderova stylu po Nesmrtelnosti - no nevím, ale mám pocit, že využívá pořád těch samých postupů, témat, smíchu i zapomnění.
Štítky knihy
vzpomínky exil domov 90. léta 20. století čas exulanti návraty domů
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Když se Josef po návratu z exilu ptá dávného přítele, zda by jeho děti položily život za vlast, dozvídá se: „Zemřít pro svou zemi, to už neexistuje. Možná že se pro tebe během tvé emigrace zastavil čas. Ale oni už nemyslí jako ty. Jsou jinde.“ Nevědění mělo být posledním románem Milana Kundery (nakonec napsal ještě Slavnost bezvýznamnosti) a možná proto se rozepsal o svém nejpalčivějším a nejosobnějším tématu – „velkých návratech“ z emigrace, které jsou ve skutečnosti spíše rozpačité a bolestné. Emigranti totiž zamrzli v minulosti a touží s ní vypořádat, zatímco „ti, co zůstali“, na ni hledí s rozpaky a raději by zapomněli. Popisuje nespravedlnost, že se o jejich těžký život v cizí zemi (který by teď snad měli spálit, aby se „směli“ plnohodnotně vrátit) nikdo nezajímá a že jim je vyčítáno, že si „pohodlně“ žili ve svobodném světě, zatímco doma lidé trpěli (leckdy i právě kvůli jejich emigraci). Románu neprospělo, že vychází až po vlastních dvou dekádách ve „vyhnanství“ (kam jej poslal sám autor nechutí k českým překladům), protože v době svého vzniku měl co říci k tehdy ještě živým otázkám i ke Kunderově komplikovanému vztahu k nim; zdaleka ne každý emigrant však byl tak nepochopený, zahořklý a neschopný se posunout dál, zanechat vymítání duchů minulosti a žít v současnosti. Přesto stojí za přečtení, jednak jako zajímavý dokument své doby, jednak pro svou nadčasovou vrstvu, plné kunderovských témat jako paměť, citová vyprázdněnost či falešná osudovost. „Skutečnost taková, jaká byla, když byla, už není; nelze ji obnovit“, což platí nejen pro emigraci, ale i pro lidské vztahy – co se přetrhlo, se už obvykle nevrátí, nanejvýš zůstanou nesouvislé útržky v paměti. Ale jak dlouho…? A titulní téma vystihuje tato myšlenka – s ohledem na naše relativně krátké životy jsme odsouzeni k tomu, dopouštět se nenapravitelných chyb ve „věku nevědění“, kdy „se člověk žení nebo vdává, má první dítě, volí si povolání. A pak jednoho dne ví a chápe hodně věcí, ale je pozdě, neboť celý život se rozhodl v době, kdy nevěděl nic.“ (8/10)