Nevedomosť
Milan Kundera
Melancholik Milan Kundera sa v nesentimentálnom ľúbostnom románe Nevedomosť aspoň v myšlienkach a pocitoch vracia do Československa, ktoré voľakedy musel opustiť. Irena po ruskej okupácii v roku 1968 emigrovala do Francúzska. Josef sa rozhodol o rok neskôr pre ten istý krok, no vybral si Dánsko. Po dvadsiatich rokoch sa náhodne stretnú na letisku v Paríži, obidvaja letia do Prahy na krátku návštevu. Aké bude ich stretnutie? Čo ich čaká v niekdajšej domovine? Cesta vedie do minulosti, k starým priateľom, rodine, na miesta, ktoré mali kedysi radi, no už ich takmer nespoznávajú. Vedeli by sa tu ešte cítiť ako doma? A kde je ich skutočný domov? Román, ktorý vychádza v preklade Eleny Flaškovej, hovorí o tom, že najdôležitejšie rozhodnutia prijímame vo veku neskúsenosti a nevedomosti. Témou je nepochopenie, nespoľahlivosť pamäti, zradnosť spomienok, nemožnosť návratu tých, ktorí strávili polovicu dospelého života v inej krajine a kultúre. Kunderove pozorovania sú presné a neľútostné. Majstrovsky spriada nitky eseje a románu.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2021 , Artforum (SK)Originální název:
L'lgnorance, 2000
více info...
Přidat komentář
"Vždy považovala za samozrejmosť, že jej emigrácia je nešťastie. Ale v tejto chvíli si položila otázku, či to nebola len ilúzia nešťastia, ilúzia vnuknutá spôsobom, akým všetci vnímajú emigranta? Nevnímala vlastný život podľa návodu, ktorý jej tí druhí podstrčili? A povedala si, že jej emigrácia, hoci vnútená zvonku, proti jej vôli, bola možno bez jej vedomia najlepším východiskom v živote. Kruté sily Dejín, ktoré siahli na jej slobodu, ju vlastne oslobodili."
S ľahkosťou napísané dielo o ťažkých životných rozhodnutiach, vzťahoch (k sebe, k iným, k vlasti) či o živote a jeho nuansách všeobecne. Do popredia vystupuje téma (e/i)migrácie, zvlášť tej politickej, ale vďaka kunderovskej optike nie je prvoplánovo zobrazená ani interpretovaná.
"Život, ktorý sme za sebou zanechali, má zlozvyk vystúpiť z tieňa, posťažovať sa na nás, súdiť sa s nami. Ďaleko od Čiech sa Jozef odnaučil rátať so svojou minulosťou. Ale minulosť tu bola, čakala na neho, pozorovala ho. Jozef, celý nesvoj, sa usiloval myslieť na niečo iné. Ale na čo môže myslieť človek, ktorý navštívil krajinu, kde prežil minulosť, ak nie na svoju minulosť?"
Kniha bola také intelektuálne potešenie, pritom žiadna akademická nuda či umenie pre umenie; nazdávam sa, že Kunderu (minimálne tohto) zvládnu, pochopia a ocenia aj tí, ktorí zväčša preferujú tzv. oddychové čítanie. Zatiaľ čo však môj intelekt si hýčkal, prosté človečenstvo strádalo. Postavy sú sebecké, nevyrovnané či labilné, nie je sa kým inšpirovať, koho obdivovať; a hoci vďaka autorovi ich môžeme skvelo chápať (alebo to minimálne skúsiť), poviem to tak (parafrázujúc klasika), že čím som staršia, tým viac oceňujem dobrých ako úspešných či múdrych ľudí. Skrátka u mňa na konci ostal pocit, že mi práve rukami (a hlavou a srdcom) prešlo dielo o ľuďoch, ktorí si (z)ničili, ničia a ďalej budú ničiť život; a presne to robili, robia a budú robiť aj so životmi okolo seba. Žiadna katarzia, žiaden zvrat, prosto nič, čo by ma aspoň na konci zohrialo, povzbudilo.
Možno SPOILER: Jednoducho by sa celý dej knihy dal zhrnúť do konštatovania "dvaja ľudia odišli, dvaja ľudia sa na chvíľu vrátili, dvaja ľudia odišli naspäť zistiac, že sa vlastne ani nechceli vrátiť; a medzitým si stihli ublížiť a zistiť, že ich podstata ostala naprieč rokmi a mnohými zmenami nezmenená, možno až nemenná". Ešteže to v Nebedomosti nie je len o fabule; gro je inde, napríklad v psychológii postáv, myšlienkovom bohatstve autora, jeho úprimnosti zoči-voči životu (nielen) emigranta...
"Dvacet let myslel jen na návrat. Ale když se vrátil, s údivem pochopil, že jeho život, sama podstata jeho života, jeho střed, jeho poklad tkví mimo Ithaku, v těch dvaceti letech jeho bloudění."
Kundera se v jeho původně zamýšleném posledním románu vrací zpět do Čech a filozoficky rozjímá nad smyslem návratů a nostalgie. Ač je děj zasazený do období po sametové revoluci, kdy se hlavní protagonisté, emigranti, vrací po dlouhých letech "domů", je možné se s mnoha myšlenkami i dnes ztotožnit. Ráda bych vyzdvihla filozofické pasáže a konverzace mezi emigranty a jejich známými z dob před normalizací, na druhou stranu mi tolik nesedly hlavní postavy a popis některých událostí. 3/5
Mám s Kunderou určitý problém - jeho vztah-nevztah k zemi, v níž se narodil a v jejímž jazyce napsal většinu svého díla, jsem nikdy moc nechápala. Dokud žil, vnímala jsem ho jako nerudného staříka, který svou původní vlastí tak trochu pohrdá. Nevědění z tohoto mnohé vysvětluje, ale neomlouvá. Rozčarování emigrantů na návštěvě ve své rodné zemi mimo jiné z toho, že se nikdo neptá na jejich příběh, je možná spravedlivé, ale taky tak trochu jejich chyba - i oni jsou zodpovědní za to, jakými lidmi se obklopují. Ano, teď už možná o něco víc chápu, proč řada emigrantů neměla touhu vrátit se natrvalo "domů", když tady už jejich skutečný domov neexistoval, ale hořké pachuti z toho, že to tu vlastně autor neměl rád, jsem se nezbavila.
Kniha je psaná nádherným jazykem, v tomto byl Kundera skutečný mistr svého řemesla, opravdová "poezie v próze". Raději se ale budu vracet k mému oblíbenému Žertu (který autor napsal v době, kdy to tady možná ještě rád měl).
Naposloucháno. "Nevědění" klade spoustu otázek o emigraci a návratech někam, co už není "doma"
Ukázková oscilace kolem všudypřítomných témat - neprolínání těla s duší, mocnářský vztah matky s dcerou a fatální interpretace chování ostatních - už působí vyčpěle. Na sto padesáti ubohých stránkách prosvítá silné téma, které se cyklí samo v sobě jako fraška a dává čtenáři jasně najevo, že se mu do rukou dostal generický Kunderův román, od kterého sice může čekat silnou prozaickou úroveň, nikoliv však orgastické vyvrcholení dokončeného díla, které převyšuje samo sebe a pokaždé se nutí ptát na nové otázky.
Měla jsem vždy pocit, že na ČR nelpím.
Po přečtení se my otevřel jiný pohled na věc. Co lidská paměť může uchovat, přitom to možná bylo úplně jinak. Samota ať jsme tam či tady.
Prostě Kundera! Příběh protkaný zajímavými myšlenkami o návratech, lidech, kteří zůstali doma, změně jazyka, lidské paměti, o naději a beznaději ve druhé polovině 20. století... To vše doplňuje příběh porevoluční návštěvy Čech dvěma emigranty, kteří se vrátit domů nijak netouží.
Kupodivu pasáže, které nevyprávěly příběh, byly nejlepší. Rozhodně ne špatné. Ale jsou i silnější kunderovky.
Důkaz toho, že někdy ti stačí sto stran, abys napsal fakt dobrou knihu. Kunderu jsme dlouho nečetla a musím říct, že mě ten jeho styl teď momentálně chytnul. Téma vracení se z emigrace do světa, který už není tvůj a nikdo ti neříká "vyprávěj" je tu strašně hezky zachycenej. Bez sentimentality, bez patosu. Za mě skvělý.
Trochu lehčí počtení, dobrá reflexe návratů z emigrace, kdyby to napsal někdo jiný než Kundera, asi by to bylo na pět. Kundera má romány, jako je Žert, nebo Život je jinde nasazenou laťku dost vysoko, ty knihy jsou opravdu jinde. Trochu mě zklamal závěr, tam se to trochu podle mě rozplizlo.
Toto je moje, myslím, třetí kniha od Kundery. Tato byla taková víc filosofická...dějově se tam toho nestane. Mně se ale moc líbí Kunderovy úvahy, líbí se mi jak pracuje s jazykem. Kolikrát se při čtení chytnu, jak si říkám: ty jo, to mě nenapadlo to vidět takto...
Příliš velké očekávání - výsledně trochu zklamání.
Příliš mnoho slov, zbytečných úvah, poněkud pasivní děj.
Čím to je, že hrdinové Kunderových románů psaných ve Francii, jsou tak nesympatičtí a ujetí? Ovšem i zde se pod nánosem hlušiny skrývá několik perel a úvahy o tom, jak obtížné je vkročit dvakrát do stejné řeky, stojí za přečtení.
Přemýšlím, co napsat. Začnu asi takto. Ne, Nevědění se nezařadí mezi mé nejoblíbenější romány Milana Kundery, přesto je to opravdu dobrá kniha. Změna stylu, skladby nebo jak to nejlépe vyjádřit, se oproti starším dílům změnila. Navíc to je taková knižní „jednohubka“, ve srovnání se Slavností bezvýznamnosti se ale nejedná o literární kakofonii. Hodně pocitů, smutku, uplynulého času a pohnutých lidských osudů. Nechtěl bych být emigrant v cizí zemi a vracet se někam domů, kde to domovem už není. Vracet se do Československa počátku 90. let a dozvídat se, co se komu kde mezitím stihlo přihodit, no brr.
I já jsem knihu zvolila jen díky Čtenářské výzvě, jinak bych se k ní nikdy nedostala.. vlastně bych ji ani nevyhledala, jelikož na Kunderu ještě nejsem asi věkově zralá.. kniha mi nic moc nedala, jen jsem si zopakala pár důležitých dat - roků, co všechno se v naší zemičce událo a jak se kdo choval, či co pociťoval. Jelikož je to v době, kdy já byla hodně malá, nemůžu vlastně ani moc posoudit, zda je kniha dobrá nebo ne.. takže zlatá střední cesta :-)
Abych byla upřímná, tak vlastně nevím, co o této knize napsat. Jediný důvod, proč jsem ji četla, je čtenářská výzva. Žánr knihy je natolik mimo mou komfortní zónu, že pro mě byla těžko stravitelná. Přesto mě zaujala svým jazykem a stylem navzdory tomu, že "příběh", pokud se tomu tak dá říkat, mě naprosto nevtáhl. Díky tomu jsem snadno při jejím poslechu ztrácela pozornost.
Příspěvek od juliesze je vlastně velmi trefný!
U knih od Kundery mám vždycky šíleně rozporuplné pocity - tedy hlavně z této. Na jednu stranu cítím neskutečný um spisovatele a takové to tajemno a hlubku myšlenek, skvělá přirovnání a výborně zvolená slovní spojení. Ale vzápětí cítím z knihy chlad a lhostejnost, jakož i nabubřelost autora, který volí honosné fráze a sází na to, že bude opěvován. Nemůžu si pomoct, ale toho druhého pocitu se u čtení Kunderových knih nemůžu zbavit.
Kniha vybraná do výzvy, z ponuky miestnej knižnice. Tému emigrácie veľmi nevyhľadávam, páčila sa mi zmienka o básnikovi Skácelovi, ktorého mám rada. Tak táto Nevedomosť rozšírila moju nevedomosť o tom, ako píše tento autor.
Dle mého, je to taková posmutnělá, možná trošku emigrantsky ublíženecká intelektuálština. Na začátku je poměrně velké jazykové a historické okénko, kde dojde i na islandštinu a Odysea. Uvažoval jsem i nad názvem. Možná má sdělit, že ti, kteří zůstali, stěží mohou pochopit. Možná ti, kteří odešli a vrátili se, nevěděli, jak se znovu začlenit, a jestli vůbec zůstat. Každopádně jsem měl dojem, že to celé vyznívá jako mírné naštvání na ty, kteří zůstali. Je ale třeba si přiznat, že ti to zde také, po odchodu svých příbuzných, neměli vůbec lehké. Z toho chmurného vyprávění křičí slovo samota.
Štítky knihy
vzpomínky exil domov 90. léta 20. století čas exulanti návraty domů
Autorovy další knížky
2006 | Nesnesitelná lehkost bytí |
1969 | Žert |
1970 | Směšné lásky |
1979 | Život je jinde |
1993 | Nesmrtelnost |
V rámci Výzvy jsem si po 20letech znovu přečetla tento Kunderův román, opět v originále. Krásný jazyk, jemné filozofování nad tématem návratu po letech do místa doby dávné, nad vztahy. Jak očekávání, že by to mělo být relativně jednoduché, je mylné. Dvojnásob, jedná-li se o návrat z emigrace. Ale někdy stačí i z druhého konce republiky. Určitě k zamyšlení...