Nikdo není sám

31.12.2023

Tzv. dramata všedních dní. Soukupová tohle umí jako málokdo, přesto bych uvítal, kdyby zkusila nějaké nové téma.

28.12.2023

Jak se postupně a neodvratně rozpadne život, když se člověk neodřízne od toxických rodinných vztahů a systémů? Zajímalo by mě, zda tohle všechno Soukupová opravdu prožila nebo "jen" odpozorovala. Depresivní kniha s katarzí na konci, skvěle napsané.

28.12.2023

Romány Petry Soukupové mi vyloženě sedí a hltám každé její písmenko. Za mě opět bravurně rozebraná psychologie jednotlivých členů rodiny, díky které se čtenář může velmi dobře vžít do fungování rodiny a vztahů a porovnat to s tím, co sám zažívá. Popsaný stereotyp, obyčejnost dnů a mezigenerační rozpor je nádherně ubíjející a z knihy neuvěřitelně sálá.

27.12.2023

Soukupová je jedna z mých nejoblíbenějších českých spisovatelek a nezklamala ani s touto knihou. Její styl mám moc ráda - kdyby psala o sluničkovém světě, byla bych dost překvapená, ale ona píše tak, jak někdy život vypadá. Bez příkras, surové... Někteří se diví, že chybí textu, přímé řeči, uvozovky, ale... Ona je skoro v žádné knize nepoužívá. Je to směs myšlenek, řeči, všeho... A to mám na ní vlastně ráda. Že dokáže tak věrohodně popsat, co se v člověku děje... Za mě super kniha! Určitě ne na dovolenou, ale tak nějak na přemýšlení... :-)

13.12.2023

Je to moje první setkání s touto spisovatelkou a jsem ráda, že jsem ji objevila. Kniha popisuje nejednoduchý život rodiny, ve kterém se objevují problémy ve výchově, matka trochu alkoholička, otec často zaneprázdněný, potíže s prarodiči......
mě opravdu zaujala od začátku až do konce. Neustále se něco dělo, což mě nutilo stále číst a číst. Hvězdičky ale ztrácí za ty ztracené uvozovky - nechápu proč, snad ne nová móda, jen to ne.

12.12.2023

Velmi čtivé, ačkoliv s absencí přímé řeči, resp. jejího uvození, ale dalo se na to zvyknout. Příběh v podstatě obyčejný, jedna rodina, jejich starosti, radosti, vyprávění členů rodiny z jejich úhlů pohledu. Příjemná kniha.

09.12.2023

Rozhodně čtivý a zajímavý, ale chování ženy-mamky-manželky mi nesedlo, i když jsme cca ve stejném věku.

06.12.2023

Obvykle tento typ literatury, kdy ze sebe hlavní postavy jen v první osobě chrlí svoje problémy, moc ráda nemám. Ale tato kniha se mi hodně trefila do noty, asi proto, že Petra Soukupová mě obecně dost baví a že sama začínám okoušet slasti sendvičové generace. Autorka to popsala dost trefně, Veroničino "už nemůžu" je tedy pro mě velmi sugestivní, uvěřitelné a deprimující. Nebylo to příjemné čtení, ale dost mi vlezlo pod kůži.

25.11.2023

Knížka napsaná čtivě, ale uvozovky byly vymyšleny z nějakého důvodu.

18.11.2023

Autentické a sugestivní, - výčitky, obviňování, bezradnost, šikana, zapřísáhlé veganství, nemoc ... Rozhodně si při čtení neodpočinete. Trochu mi chybělo označování přímé řeči, ale nakonec jsem si zvykla.

08.11.2023

Knihy Petry Soukupové miluji. Její krátká novela K MOŘI patří k tomu málu knih, které jsem četla několikrát a několikrát také její výtisk někomu podarovala. Tato knížka mě zatím oslovila asi nejméně – možná díky starší hlavní hrdince, vypravěčce, se kterou jsem nebyla schopná se tolik ztotožnit, ale viděla jsem v ní naopak svou matku. Příběh je (jak je u Soukupové zvykem) vcelku banální. Jde o emoce, skrytý vnitřní svět. S každou další kapitolou jsem se ale dokázala začíst víc a víc a nacházela i pasáže, které mě vyloženě bavily. Vnitřní hlas – alias matka – mě vlastně příliš neoslovil, ale stárnoucí morous otec byl vtipný i tragický zároveň. Celkově bych řekla, že je to netradiční knížka od autorky. Stylem i příběhem. Nejspíš se k ní nevrátím, ale své kvality nepochybně má.

04.11.2023

Soukupová má dar autentického psaní. Postavy a jejich dialogy jsou reálné, bez příkras. Takhle spolu lidi (možná bohužel) mluví a takhle žijí.

Nikdo není sám popisuje tíhu, kterou musí nést sendvičová generace. Pokud se v některé části sendviče nacházíte, tak s vámi bude kniha rezonovat. Je to tíseň a zároveň odloučení. Každý chce a zároveň nechce být sám.

U čtení jsem si neodpočinula, postavy jsem si nezamilovala, po povrchu se neplulo. A za to dík.

03.11.2023

Prostě ze života. Obzvláště sugestivní, pokud máte podobně strukturovanou rodinu. Jen mi tam tentokrát chyběl úhel pohledu z hlavy manžela.
70%

28.10.2023

(SPOILER) Knížky od Petry Soukupové mi byly doporučeny. Podle internetových recenzí jsem byla zvědavá a docela natěšená, že jsem našla další slibnou českou autorku... Moje pocit po přečtení této knihy jsou rozporuplné. Na jednu stranu je téma rodiny a problémů s tím souvisejících dobře zpracované. Myslím, že každý z nás někdy bojoval s nepochopením a "dobrými radami" starší generace.

Na druhou stranu musím říct, že než mít takové děti, tak radši žádné... Samozřejmě za to může přístup rodičů. Ani nevím co je horší, jestli mít flegmatického syna, který na první pohled respektuje a jakž takž poslouchá své rodiče a potom se podílí na šikaně spolužáka. Nebo mít přecitlivělou, ale neuvěřitelně sobeckou a rozmazlenou dceru. I když jsem proti fyzickým trestům u dětí, při čtení mě velmi často svrběla ruka.

Když se nad celým příběhem čtenář více zamyslí, tak zjistí, že tato špatná výchova má základy ve výchově, které se dostalo matce od jejich rodičů... (nedostatek lásky a pochopení vedl k přehnané lásce a pochopení u jejích dětí).

Tuto knihu doporučuji každému, kdo se chce zamyslet nad dnešním vnímáním rodiny a třeba si i vzít příklad jak nikdy nevychovávat své děti. :-)

28.10.2023

jednou větou - čekala jsem mohem víc.

12.10.2023

(SPOILER) Moje hodnocení předchozí autorčiny knihy 'Věci na které nastal čas' začínalo takto: "Rozmazlené děti, velice často zralé na facku, nechám stranou, na mnohem větší facku byli rodiče. Oba. Ona ale asi přece jen o chlup víc."
A vida! Klidně se to dá použít i na novinku autorky - Nikdo není sám! :-D

Kniha je každopádně čtivá, myšlenky, pocity, nálady, trápení a radost, to všechno se na čtenáře valí jako lavina a to hned od tří hlavních hrdinů.

Autorka otvírá několik celkem zajímavých, aktuálních témat.
Např. přístup k výchově dvou dospívajících dětí (nebudu lhát, mně se při chování a přístupu obou rodičů k dětem otvírala kudla v kapse! Pizza a telka jako "odměna" za to, že syn spolušikanoval spolužáka? Nechat si od dcerušky srát na hlavu, omlouvat její chování a ještě ji prosit, aby s vámi letěla do Londýna?)
...Nebo balancování mezi tím, co by člověk měl, co se od něj očekává (postarat se o stárnoucího otce s počínajícím Alzheimerem) a co by skutečně chtěl (věnovat se svojí rodině a práci, žít svůj život). Pocit, že ať děláte, co děláte, je to stejně špatně. Jak se rozhodnout správně? A existuje vůbec "správné" rozhodnutí, po kterém nebudete mít výčitky svědomí..?
Samotná šikana nebo urputné veganství hraničící s PPP je pak už jen taková omáčka okolo...

08.10.2023

S počtem přečtených knih od Soukupové klesá počet udělovaných hvězd.

Tento příběh mě moc nedostal. Chybělo mi nějaké “ponaučení. Monotónnost příběhu mi vadila a ke konci už i nudila.

02.10.2023

Nikdo není sám
Dočetla jsem román, který mě hodně bavil a také chvílemi lezl na nervy, tedy některé osoby. Příběh běžné rodiny s dvěma puberťáky vyprávěný střídavě matkou, synem a dcerou. Jediné, co mi chybělo byly uvozovky v přímé řeči, i když jsem si časem zvykla. Román výborný za 4 hvězdy doporučuji.

26.09.2023

Petra Soukupová tak, jak jí máme rádi - takže nečekejte žádnou rodinnou selanku. Při čtení jejích knih si připadám jak na mučidlech - no ano, poznáte se v konání jejích hrdinů asi místy i vy. Pojmenování všech těch problémů jde tak na dřeň, že z toho jednomu naskakuje husí kůže. Tentokrát sledujeme příběh Veroniky, ženy ve věku mládí v místech, kam slunce nesvítí a do důchodu daleko, drcené ze všech stran - starost o rodiče, starost o děti, starost o kariéru a úporná snaha být ve všem když ne nejlepší, tak alespoň dostatečně dobrá. Úmrtí matky pak nastartuje sestup do hlubin, kde povinnosti doléhají ze všech stran a nejvíc z vlastní hlavy (ačkoli hlasem matčiným). Hvězdičku strhávám za uspěchaný konec - chápu, že je hezké vidět světlo na konci tunelu, ale tady mi to přišlo jako roj hvězdiček po tvrdém úderu do hlavy, nikoli jako cesta za světlem...