Nikdykde
Neil Gaiman
Pod ulicemi Londýna je svět, o kterém se většině lidí nikdy ani nesnilo. Město nestvůr a světců, vrahů a andělů, rytířů v brnění a bledých dívek v černém sametu. To je Londýn lidí, kteří propadli trhlinami. Richard Mayhew je mladý úředník, který se s tímto jiným Londýnem seznámí víc, než je mu příjemné. Jediný dobrý skutek ho vymrští z jeho klidného a spořádaného života do světa, který je pro něj záhadně známý a zároveň naprosto bizarní. Žije v něm dívka, která si říká Dvířka, a lidé kteří ji chtějí zabít. Je tam také anděl jménem Islington, který žije v síni ozářené svícemi, a starý Bailey, který bydlí na střechách. Jsou tam inteligentní krysy a krysomluvčí, a také Hrabě, jehož Dvůr se schází ve vagónu podzemní dráhy. Most noci chrání nebezpečnou cestu do čtvrti Knightsbridge, v kanálech žijí lidé, v labyrintu Bestie. Jsou tam nebezpečí a rozkoše, na jaké fantazie nestačí. A Richarda, který netouží po ničem jiném, než se dostat domů, čeká právě pod ulicemi jeho rodného města zvláštní osud – Nikdykde.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 1998 , PolarisOriginální název:
Neverwhere, 1998
více info...
Přidat komentář
Nejdřív jsem byla hodně zmatená, ale cca od půlky mě kniha pohltila a dočetla jsem jí jedním dechem... Přesto, že se mi kniha hodně líbila, nemůžu říci, že je to to nejlepší, co jsem kdy četla...
Velice působivé a záživné čtení. Jen mě mrzelo nepřekládání jmen postav. Dvířka tam čněla jako maják. Chápu, že některé pojmy by šly těžko, ale myslím, že je ideální překládat všechny nebo žádné. Takhle napůl to působilo špatně.Jinak obdivuji fantazii autora. Krásně si s ní hrál :)
Můj hrdina byl jednoznačně Markýz, i když Dvířce a Richardovi jsem taky držela palce. Nádhera, fantazie, neskutečno... Asi bych se taky rozhodla jako Richard.
První má fantasy kniha. Fantasy knihy vedou různé žebříčky a jsou velmi oblíbené, proto toto téma nemůžu nechat bez povšimnutí. Ze začátku jsem měl smíšené pocity, připadalo mi to jako pohádka pro dospělé. Ona to vlastně je pohádka pro dospělé. Čím víc bylo přečteno, tím více mě to bavilo. Konec a to, pro co se Richard rozhodl mě absolutně rozsekal...
Do vod fantasy zabrousím jen občas, a když už, tak na pořádnou sérii, která má aspoň dva tři díly. A to je asi důvod, proč mě Nikdykde zas tak moc neoslovilo. Děj mi připadal naprosto neoriginální, protože příběh založený na tom, že se někdo dostane z našeho světa do nějakého jiného a musí se tam naučit žít či přežít už tu několikrát bylo. Se samotným Podlondýnem už je to o něčem jiném. Gaiman tu má úplně nový svět, který skýtá neuvěřitelné množství možností, jak s ním naložit. Bohužel, jednou knížkou se potenciál využít nedá, a tak se hold musím smířit jen s tím málem, co jsem si odsud odnesla. Proto mám radši série, tam je větší prostor. A dostávám se ke třetímu bodu, ke kterému mám výhrady, a tím je překlad. Sice jsem neviděla originál, ale i tak jsem se při čtení nemohla zbavit pocitu, že někde si překladatelka ulehčila práci až moc. Sice jméno Dvířka je krásný český ekvivalent, ale ostatní postavy už takové štěstí neměly. V podstatě jim zůstaly originální jména. Chápu, že česká jména by se hledala poněkud obtížně, ale ono, když se chce, tak všechno jde. Celkově je Nikdykde taková docela příjemná návštěva ve světě, kam se na skok vypravíme s tím, že opět se sem už asi jen tak nevrátíme.
Skvelá kniha, príbeh vás vtiahne do deja, a po dočítaní si spustíte internet, aby ste našli londýnsku mapu metra :), ale pastierom sa radšej vyhnite
Když mi tuhle knížku půjčil kamarád, že je skvělá, a začala jsem číst, tak jsem si myslela, že se zbláznil. Přišla mi příšerná a vracela jsem mu ji, že tohle teda číst nebudu. Nechal mi ji s tím, ať to ještě zkusím, že se mi zalíbí. A taky že jo! Nechápu, jak někdo může mít takovou fantazii, že vymyslí pod Londýnem ještě jeden svět s andělem, zvláštní dívkou, Markýzem, atd. Úplně mě pohltila. Ráda si ji přečtu znovu.
"Nebyly zapálené. Ale jak to kráčelo podél nich, jedna po druhé se zakmitaly plamenem. Ničí ruka se jich nedotkla, žádný oheň se nedotkl jejich knotů. Roucho to mělo jednoduché, bílé, bělejší než bílé. Ta barva, absence veškerých barev, byla tak jasná, až lekala. Našlapovalo to bosýma nohama na chladnou kamennou podlahu Velké síně. Obličej to mělo bledý a moudrý a něžný. A tak trochu osamělý.
Bylo to velice krásné.
Brzy svítily ve Velké síni všechny svíce.
Zastavilo se to u jezírka. Pokleklo to u vody, udělalo to z dlaní misky, ponořilo je do vody, zvedlo je a pilo. Voda byla studená, ale velice čistá. Když to dopilo vodu, zavřelo to na chvíli oči, jako při požehnání.
Pak se to zvedlo a odešlo zpět, přes celou síň, stejně jako to přišlo. A jak to procházelo, svíce zhasínaly, jak to dělaly po desítky tisíc let.
Nemělo to křídla, ale zcela nepochybně to byl anděl. Islington vyšel z Velké síně. A poslední svíce zhasla. Tma se vrátila."
Takhle by mohl vypadat Pratchett, kdyby se rozhodl psát trochu drsněji, použít dospělejší témata a místo Zěměplochy (fantasy verze naší planety) by příběhy zasadil přímo do nějakého města tady na Zemi. Samotný Londýn, kde se příběh odehrává nad, pod i v něm, mám velice rád, lepší prostředí si Gaiman vybrat nemohl (snad jen Prahu bych viděl raději, ale tu zas tak dobře nezná on) - město kde se dokonale snoubí starověkost s modernou, kde žijí miliony lidí (a miliony potencionálních příběhů), ale které je stále dostatečně evropské, aby to našinec lépe pochopil.
No a příběh je jako dělaný mě na míru. Jako čtenář jsem už odkojen na mnoha desítkách Pratchettovek (které chovám hluboko v srdci). A kdo mě zná ještě lépe, ví jak moc mám rád fantasy svět Xanthu (counterpart of Florida) kde je vše bráno doslova - coloured people tam nejsou černoši, ale lidi s pokožkou všech barev duhy, něco jako když v Ankh-Morporku není rasismus, ale tvarismus - slovní hříčka, pun, dokonalost. A to samé je Neverwhere - ne tak do extrému hnané, ale snad i o to krásnější. Čtvrť v centru Londýna Islington jako nadpřirozená osoba ? Víno z Atlantidy ? Druhý padlý anděl co ještě k tomu pohrdá Luciferem ? Agresivní obyvatelé Shepherd's Bush ? Není divu že se Richard tak dlouho divil. To je jako by tady v historickém podzemí Plzně žili pod Zbrojnickou ulicí byla zbrojnice plná stráží, nebo na Anglickém nábřeží měla tábor pravidelná armáda UK, svět úplně naruby.
Vůbec se mu tedy nedivím že pochopil až na konci a nakonec do toho skočil zas (a rád), ale přes kolik překážek se k tomu musel dostat ? No ale jinak bysme neměli o čem číst. Ale jsem za knihu moc rád, protože prolomila mé tříměsíční nečtení (velká pauza od knih, jelikož do té doby jsem četl tak 1 knihu týdně. Český popisek mě ale moc nezaujal, Pratchett má Kantůrka, Nikdykde je one shot, nemá návaznost a je to tím pádem těžší překládat (nejen autor, ale i překladatelé mají learning curve než se naučí psát/překládat tu kterou sérii/autora dokonale).
Hned po přečtení jsem se s přítelkyní (která mi knihu dodala v první řadě) podíval na seriál, jehož adaptací kniha je. Nízkorozpočtové, minimalistické a naprosto identicky věrně stejně jako kniha (většina hlášek zůstala zachována, vše kromě vnitřního hlasu Richarda a popisu prostředí je stejné). Nikdy jsem takovou adaptaci nezažil, ale je to zvláštně zajímavé. Nejsem proti však. Sice je vidět že liber moc nedostali, ale to ani první série Doctor Who ze začátku 60. let - tu mi to připomíná obrovsky. Také museli improvizovat a triky dělat ... manuálně.
Nejen že tato kniha (anglický popisek, nadšená přítelka, jméno autora) mě vyvedla z mého čtenářského exilu, ale i je toto můj první komentář po dlouhých měsících. I díky za to, Mr. Gaimane.
All in all, kniha je kouzelná. Tedy pro někoho kdo fantasy (a magično a světy kde je nejdůležitější představivost) nemusí, pro takovou osobu to bude zřejmě blbost. Ale pro někoho kdo má mysl otevřenou, srdce na správném místě a chuť vyzkoušet takovouto knihu snů, ten bude nadšen.
Ou, to je trochu klišé konec. Raději zakončím slovy, že Croup a Vandemar jsou borci.
Gaimanovi se podařilo stvořit uvěřitelný fantaskní svět a hned od začátku do příběhu vrazí napětí i (občas cynický) humor, či různé ironické poznámky. Škoda jen, že posléze humoru začne být stále méně, a také Richard je zbytečně dlouho ze všeho stále vykulený, když už by se mohl smířit s fakty. Ale kniha je napsaná velmi dobře, těžko se odkládá před spaním, šlape (až na pár scén) dopředu, a i překlad je velice slušný.
Moje první fantasy kniha ,kterou jsem přečetla a byla jsem nadšena. Dobrý úvod do žánru, který jsem kdysi u své pubertální dcery nechápala a dnes za ní chodím a ptám se, jaké podobné knihy si mám ještě přečíst.....naprosto mne uchvátila,od začátku až do konce....
,,S městy je to stejné jako s lidmi, pane Vandemare," pronesl pan Croup filosoficky. ,,Nejdůležitější je stav jejich střev."
Moje střeva jsou po přečtení v nadpozemské pohodě.
Příjemný chvalozpěv na můj vysněný a zatím nedosažený Londýn.
Knihu jsem poslouchala v angličtině, těch 12 hodin, co jí četl sám autor, jsem si užila. Po skončení mi chyběl hlas Neila Gaimana i Marquis de Carabas a celý London Bellow. Nic hlubokého jsem od knihy neočekávala, je to oddechovka. Začátek české knihy mě nezaujal. Dodatečně jsem pak zjistila, jak laciný seriál byl podle této knížky (původně scénáře) v UK natočen.
Teda řeknu vám, ještě že jsem nejdřív četl Sandmana a věděl tak, co mohu od Gaimana čekat, protože jinak by mě Nikdykde dost vyvedlo z míry. Díky Gaimanovi se mi při čtení stalo to, co hlavnímu hrdinovi Richardu Mayhewovi. Stějně jako on jsem zpočátku odmítal věřit, co že to vlastně má být. Ale jak jsem četl dál a dál a Richard postupoval na své cestě, byl jsem stále víc a víc pohlcován tím světem, který mi Gaiman ukázal. Můj rozum mi říká, že je to jen fantazie jednoho spisovatele, který ji umí velmi dobře předávat dál, ale někde tam bůhví kde v hlavě mi to říká: "Co když?..." No, často jsem se přistihl při myšlenkách na to, jak to asi vypadá pod městem, v němž žiju. A to už vůbec nemluvím o tom, jaké asi budu mít pocity v Praze a zejména v metru.
Neila Gaimana s jeho Sandmanem a sbíráním kožených bund jsem nikdy nijak zvlášť nemusel, i když ukázal, že má bohatou fantazii. Ale Nikdykde považuju za mimořádné a úžasně imaginativní dílo. Kdyby vás už neoslovilo množství z těch nápadů a variací na podzemní Londýn, pak dvojice v literatuře patrně nejlépe napsaných záporáků, na něž jsem kdy narazil, ano. Croup a Vandemar jsou zkrátka ultimátní postavičky - groteskní, krutí, komičtí a jeden bez druhého neschopni fungovat. Máloco čtu dvakrát, ale na tohle se chystám potřetí. A určitě ani u toho neskončím, jen mi vrtá hlavou, proč se obdobně jako u Palahniuka do dalších knih od autora i přes nespornou kvalitu vůbec nehrnu.
Připadám si, jako bych sem propadla z jiné dimenze (muhehehe), kde je Nikdykde úplně odlišná knížka, faktem ale je, že vržení do děje bez jakéhokoli náznaku, o co jde (popřípadě jak ten svět funguje, jestli je Podlondýn skutečný a fyzický, nebo jen postavy vnímají naši realitu jinak, proč a jak probíhá propadávání trhlinami, proč vedle sebe žijí lidé z různých epoch – to tam nikdo neumírá? A jakou roli hrají všechny ty krysy? A proč je Richard schopen Dvířce v Nadlondýně pomoct?), trvající přibližně do poloviny knihy fakt nepovažuju za přednost (a podrobného objasnění se nedočkáme vůbec). Ano, máme být ze všeho stejně perplex jako hlavní postava, ale podstrčit mi za těch tři sta stránek tu a tam nějakou dobrou duši, která aspoň naznačí, co a proč se děje, by bylo nápomocnější než nechat prolétávat metrem nějaké záhadné chobotnice a nabídnout jediné vysvětlení, a sice „pokud chceš zůstat při smyslech, tak se radši neptej“. Jelikož se zázemí, jež disponuje úžasným potenciálem (jak by se na něm asi dokázala vyřádit taková Rowlingová), vůbec neobjasňuje a já nevím, proč se děje to, co se děje, mění se Nikdykde na slaboduchou akčňárnu s plochými postavami, které jsou buď pompézní a otravné (de Carabas, Dvířka), nehotové (Richard se ani na konci v žádného Nea nepromění a přes Gaimanovo zbožné přání zůstává stejným ňoumou jako na začátku) nebo působí jako slabá nápodoba postav bratří Coenů (Croup, Vandemar). Na konci jsem měla pocit, jako bych právě dočetla děsně natahovaný úvod a vlastní kniha měla teprve začít.
Nikdykde mě dostala. Jedna z mála knih které jsem četl v anglině, a zvládl nasát i její atmosféru... a to že hutnou... tuhle jízdu Londýnským podsvětím určitě někdy zopakuji..
Do nedávna jsem jí vydávala za svou nejoblíbenější knihu, i když už si vůbec nepamatuju o čem byla. Ale vždycky vím, jaký jsem z knihy měla pocit. Takže to neříkám jen tak, jen si jí asi budu muset přečíst znovu.
Štítky knihy
Londýn nadpřirozené bytosti tajemství městská (urban) fantasy metro zfilmováno – TV seriálAutorovy další knížky
| 2006 |  Nikdykde |
| 1997 | Dobrá znamení |
| 2001 | Američtí bohové |
| 2017 | Severská mytologie |
| 2015 | Naštěstí (ne)máme mléko |
Nie som si istá, ako knihu zhodnotit....nebola zlá, ale ani najlepšia. Od Gaimana to bola moja prvá. Podlondýn bolo zvláštne miesto, čo sa mi páčilo, bolo, že opis bol výstižný, takže moja fantázia fungovala naplno, a záver ma vlastne prekvapil.... A ešte - dialógy medzi Croupom a Vandemarom boli úúúžasné (hoci boli v knihe tí zlí...)