Nikdykde
Neil Gaiman
Pod ulicemi Londýna je svět, o kterém se většině lidí nikdy ani nesnilo. Město nestvůr a světců, vrahů a andělů, rytířů v brnění a bledých dívek v černém sametu. To je Londýn lidí, kteří propadli trhlinami. Richard Mayhew je mladý úředník, který se s tímto jiným Londýnem seznámí víc, než je mu příjemné. Jediný dobrý skutek ho vymrští z jeho klidného a spořádaného života do světa, který je pro něj záhadně známý a zároveň naprosto bizarní. Žije v něm dívka, která si říká Dvířka, a lidé kteří ji chtějí zabít. Je tam také anděl jménem Islington, který žije v síni ozářené svícemi, a starý Bailey, který bydlí na střechách. Jsou tam inteligentní krysy a krysomluvčí, a také Hrabě, jehož Dvůr se schází ve vagónu podzemní dráhy. Most noci chrání nebezpečnou cestu do čtvrti Knightsbridge, v kanálech žijí lidé, v labyrintu Bestie. Jsou tam nebezpečí a rozkoše, na jaké fantazie nestačí. A Richarda, který netouží po ničem jiném, než se dostat domů, čeká právě pod ulicemi jeho rodného města zvláštní osud – Nikdykde.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 1998 , PolarisOriginální název:
Neverwhere, 1998
více info...
Přidat komentář
Jediná kniha, kterou jsem přečetl čtyřikrát, navíc jsem ji posledně objevil v knihkupectví, takže počet přečtení časem jistě vzroste.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec, skvělá jak v originále, tak v kouzelném českém překladu Ladislavy Vojtkové.
Trvalo mi delší dobu než obvykle, než jsem se do knížky pořádně začetla, ale stálo to za to. Podlondýn je úžasné místo, které se mi líbilo hned od začátku, až se trochu Richardovi divím, že se tak vehementně snažil vrátit do toho nudného šedého světa tam nahoře. Jako ostatní komentující zde musím vyzdvihnout své oblíbené postavy, nájemné vrahy se smyslem pro černý humor, jistého pana Vandemara a pana Croupa.
Zajímavé to rozhodně je a v době vydání to musela být jistě událost. Ovšem u mě to víc jak na 4* nedotáhne. Bohužel...
Jedna z nejgeniálnějších věcí, která byla kdy napsána. Nemám pro to slov...
Velice originální příběh, kde nic není takové, jak se zdá a skoro nikdo není takový, jak jste čekali.
Výborná a perfektně čtivá knížka s dvěma nejbrutálnějšími, nejodpornějšími a nejcyničtějšími nájemnými vrahy jaké sem měl tu možnost poznat ať už v knížce nebo filmu.
Gaiman je skvělý autor a tohle je mé nejoblíbenější dílo z jeho tvorby, je originální, zábavné a čtivé. Croup a Vandemar jsou nezapomenutelné postavy, jejichž chladnokrevné výroky snad nejdou zapomenout, rozhodně stojí za to si knihu přečíst
Jedna z nejlepších knih, které jsem z fantasy četla. Je velmi originální, tajuplná a to i přesto, že se vlastně celá odehrává v Londýnském metru! :)
Pěkná fantasy, ale přišlo mi to takové "plytké". Strašná spousta nápadů na jednu jedinou knihu. Celý seriál se do ní prostě nevešel :(
A coby fanda Jiřího Kulhánka jsem si samozřejmě oblíbil pány Croupa a Vandemara.
Jízda londýnským metrem je po přečtení téhle knížky skoro tajemný zážitek :-) nejsem fanda fantasy, ale tohle vřele doporučuji!
Štítky knihy
Londýn nadpřirozené bytosti tajemství městská (urban) fantasy metro zfilmováno – TV seriálAutorovy další knížky
| 2006 |  Nikdykde |
| 1997 | Dobrá znamení |
| 2001 | Američtí bohové |
| 2017 | Severská mytologie |
| 2015 | Naštěstí (ne)máme mléko |
Přišlo mi to příliš kýčovité a laciné. Jdi tam k tomu poklopu, třikrát se otoč na patě dokola a otevřou se ti kouzelné dveře do neznámého světa, který je skrytý pod Londýnem, je tam světlo, která tam vzniká asi jak, ale to autor neřeší. Jsou pod ním domy a ulice, nad kterými je klenba oblohy, která drží horní Londýn nebo jak ve vzduchu, aby na nás nespadnul a lidé se zvláštními schopnostmi jako otevírat dveře tak, že se jich dotknou, ale pozor, potom jsou strašně unavení a jejich mana se spotřebuje, tak honem šup do postele a nebo se najíst. Bože to je ale blbost!:).
Typycky kýčovitý nudný příběh...hlavní hrdino, jestli se chceš dostat zpátky k mamince, tak si zajdi pro mapu k markýzovi -tak jo. Markýz ho pošle k andělovi a ten ho pošle zase dál a dál až obejde s prosíkem všechny známé postavy, jejichž jediný smysl v románu je, že hlavnímu hrdinovi dají něco, co potřebuje. Připomíná mi to až příliš tu pohádku o kohoutkovi a slepičce. Někdo říká, že se mám odprostit od toho, že je to nereálné, ale to nejde. Asi nejsem ten správný "fantasta", ale nemám rád logické rozpory typu: ano, uřízli jsme mu hlavu a hodili do mixéru, ale jelikož máme okvětní lístek orchydeje z Ráje, tak ho za dva dny zase dáme do kupy. Pardon, ale pokud snít, tak alespoň v rámci danných fyzikálních zákonů. Rozjetou lokomotivu špendlíkem nezastavíte i kdyby ho ukoval sám Áres s panem Klausem a Karlem Gottem.