Nohavica a (jeho) naše malá válka
Přemysl Houda
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/522884/bmid_nohavica-a-jeho-nase-mala-valka-Rwm-522884.jpg
3
43
43
Jaromír Nohavica je osobnost, která málokoho nechává chladným: mnozí jej bezmezně obdivují, jiní jej bezmála zatracují. Jediné, na čem se téměř všichni shodnou, je, že to je bohem nadaný písničkář a básník. Kdo je tedy Nohavica? A jaký je to ve skutečnosti člověk? Je to rebel, hrdina, anebo padouch či slaboch, který se upsal ďáblu? Kniha s prostým názvem Nohavica, která se na tyto a mnoho dalších otázek snaží odpovědět, je ojedinělá tím, že Přemysl Houda měl při jejím psaní k dispozici Nohavicův soukromý archiv sestávající z deníků, zápisníků, osobních záznamů, korespondence a mnoha dalších dokumentů osobního charakteru, které Nohavica dosud nikomu nezpřístupnil. Kromě tohoto unikátního souboru ego-dokumentů autor využil rovněž archivy veřejné, včetně Archivu bezpečnostních složek spravujícího písemnosti Státní bezpečnosti, státních oblastních archivů, ale též například fondu Socialistického svazu mládeže či fondu Pražského kulturního střediska a řady dalších. Cenným zdrojem informací byly autorovi také desítky rozhovorů s lidmi, kteří sehráli v Nohavicově kariéře a veřejném vystupování významnou roli, ať už jde o organizátory a pořadatele koncertů, funkcionáře, kolegy či běžné posluchače. K tomu je třeba dodat, že Přemysl Houda ke všem těmto pramenům, které mu umožnily nově analyzovat a interpretovat některé klíčové události Nohavicova života, přistupuje nepředpojatě, nestranně, s pokorou a otevřenou myslí. Řečeno slovy Václava Bělohradského: „Nikdy se nestaví do role soudce, opírá se o neredukovatelnou mnohost zdrojů, z nichž žádný není svým významem nadřazený všem ostatním, všechny jsou relativizující.“ Přemysl Houda nahlíží na Jaromíra Nohavicu z nejrůznějších, mnohdy protikladných perspektiv a obraz, který čtenáři předkládá, rozhodně není černobílý. Vykresluje komplexní, mnohovrstevnatou osobnost, která jako harlekýn „hraje všemi barvami“ a vzpírá se všem zjednodušujícím soudům a vymezením. Ukazuje nám člověka, který stojí tak trochu na všech stranách a současně nestojí na straně žádné a který především od samého počátku, před listopadem 1989 i dnes, vede svou „malou válku“, aby si uhájil svůj prostor, své „moje moje“. Přitom ovšem nevstupuje do přímých střetů – o svůj „kousek čtverečního metru“, jak zpívá v jedné své písni, totiž nevede přímý boj, nýbrž o něm vždy znovu vyjednává… Kniha ovšem zdaleka není jen o Jaromíru Nohavicovi, je také – a možná především – knihou o celospolečenské debatě o Nohavicovi a obecně o naší minulosti, ale i současnosti. Ukazuje, co tento „spor o Nohavicu“ říká o nás samých. Vypovídá o naší malé válce. Kniha je doplněna přílohami včetně výběru ukázek rukopisů Nohavicových písní.... celý text
Přidat komentář
Tušila jsem, že si tuhle knihu nemám vůbec půjčovat...zvědavost a stará úcta k písničkáři kvůli neprázdnotě a poetice jeho textů převážila...
Měl talent i rodinnou dispozici.
Jeho tvorba měla hloubku a smysl.
Chtěl zpívat.
Zapletl se proto s režimem.
Měl strach.
Dobrá.
Ale zapletl se až natolik, že vězí v myšlenkovém světě, co se nedokáže postavit na stranu pravdivosti v obranné válce a vypráví cosi o laciných gestech?
Obhajuje to zbaběle a nese za to následky?
Jeho boj a jeho válka sám se sebou. A ano určitě i naše válka.
Proč ovšem kolem celkem pochopitelné lidské slabosti vrstvit vrstvy myšlenek jenom proto, že dostanu kufr s písemnou minulostí ?
Smutná chaotická kniha a celkem prázdná exhibice historika.
Zaujala mě a z duše mi mluví recenze Aleše Palána:
"Přemysl Houda se v knize o Nohavicovi tak důsledně snaží nepodlehnout "současnému kategorickému požadavku černobílého vidění minulosti a pevných hranic mezi morálním a nemorálním", jak na přebalu knihy píše filozof Václav Bělohradský, až do této pasti sám padá. Tím, jaká fakta vybírá, kterak je řadí a o čem nemluví, se jednoznačně staví na jednu z těchto stran. A také už opravdu nejde jen o nějakou "malou válku" o jednoho písničkáře."
Stejně jako tento pohled:
"Sečtělejšímu čtenáři pak může padnout na mysl varovná metafora cibule z Ibsenova Peera Gynta, kdy ve snaze proniknout vrstvami harlekýnovské neuchopitelnosti člověk postupným sloupáváním jednotlivých vrstev nakonec dojde ke zjištění, že se pod jejich nánosem žádné jádro neskrývá."
Mrhání vzácným časem.
2/1
Jak hodnotit knihu, která má sice název Nohavica, ale o zpěvákovi se tam v podstatě vůbec nic nového nedozvíte? Najdete zde hodně informací o životu v socialistické společnosti sedmdesátých a osmdesátých let. A najdete zde spoustu informací o autorovi plus spusty výňatků z jeho čtenářského deníku. (v řadě případů buď nesouvisející s ostatním textem, nebo s tak obrovským oslím můstkem, že se bavíte). Jediný úsek, který by se směle mohl nazývat o Nohavicovi je jedna kapitola týkající se jeho deníku a vývoje písňových textů. Vzhledem k tomu, že autor dostal všechny Nohavicovy deníky, ta je to opravdu žalostně málo. Ach jo.
Zprvu jsem byla trochu zklamaná, pohled na Nohavicu se mi zdál ze značné dálky, nejasný a rozplizlý. Přišlo mi zpočátku, že kniha je jen unikavým souborem informací, které jsou útržkovité, nejasné, plné filosofických odkazů na literaturu s hodně omezeným souborem pramenů. Proč dělat rozhovory s kamarády estébáka, přičemž ti kamarádi ani neví, že onen estébak byl estébák a už vůbec ne, že ten estébák měl něco společného s Nohavicou? Jenže rozhovor s těmi kamarády mi ukázal nakonec něco jiného, ale vlastně stejně zajímavého. Určité názorové podhoubí, ať se nám sebevíc nelíbí, ze kterého – také – mohl Nohavica vycházet.
A zápisky z deníků se nakonec ukázaly vlastně jako hodně zajímavé a možná klíčové.
A velmi doporučuji dokumenty v příloze, jejich četbou se dozvíme až překvapivě hodně, a to zejména o době, kdy vznikly.
Nakonec se mi Jaromír Nohavica z knihy vyloupl jako člověk, který nikdy nechtěl být tlačen do nějakého vzoru hrdiny, statečného písničkáře, který vyjadřuje názory, o nichž si lidé okolo něj myslí, že jsou správné. Ať to bylo ještě za komunistů, nebo v letech devadesátých, nebo ještě později. Nohavica chce být prostě svůj, svérázný solitér, ne hrdina, ne vzor; člověk, který nechce být manévrován do jakýchsi morálních mantinelů. Jako by ho těšilo z předem očekávaných rolí vystupovat…
A jeho vlastními slovy:
„Chceš se, Jarku, všem líbit a přestáváš se líbit sám sobě! Domů, do sebe, ke svým!“ (rok 1988)
*
„Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Už v tolika revolucích se to vítězství podařilo a pak se to, kurva, vždycky nějak zlomí. Možná proto, aby v té další revoluci zas mohla pravda a láska bojovat. A slovně vítězit.“ (rok 1991)
*
„Nejsem příznivcem laciných gest, vracení medailí, poklekávání, mávání, vlaječkami…“ (rok 2023)
Nakonec pro mě jsou ale stejně nejdůležitější zprávou o Nohavicovi jeho písničky…
Navíc něco osobního: Období Divného století bylo pro mě hodně náročné období velkých životních přemetů a bolestných ztrát, Nohavica byl pro mě tenkrát únik a těšící souputník a v tomto už takový pro mě zůstane navždy… Divné století a možná ještě Ikarus jsou prostě pro mě zcela výjimečné srdeční záležitosti, které mi nikdy nezestárnou a ani se mi nikdy nezprotiví, ať se Nohavica vydá v budoucnu jakýmkoliv směrem…
(SPOILER)
Nevyužitý potenciál. To je první, co mi vytane po přečtení této knihy. Autor měl přístup k pramenům a šanci téma Nohavici uchopit výrazně lépe, než se toho, za mě, zhostil. Mohl částečně udělat i nějakou schopnější Nohavicovu rehabilitaci, ale nějak to celé nepodchytil nejšťastněji. Sám si věc pořád obhahuje, jako že píšu knihu o Nohavicovi, ale vlastně nepíšu o něm, ale tak trochu o všech z nás. Kniha, co jsem pojmenoval Nohavica, vlastně není tak úplně jen o něm, ale o fungování pozdně české socialistické společnosti. Nohavica je Harlekýn, je hrdina i zbabělec. Všichni jsme hrdinové i zbabělci. Opírám se i o citát ten a ten, jak v roce xy trefně poznamenal, v jedné ze svých knih, na straně 54 ten a ten, s čímž já se ztotožňuji, a tak to vnímám tak také." Citace je samozřejmě s nadsázkou, ale v podobném duchu se kniha točí v kruhu téměř po celou dobu a autor jede dokola jak flašinet.
Například o Miroslavu Šloufovi autor píše pořád v náznacích, že vlastně neví a domýšlí se. Ale přitom Nohavica žije, mohl se zeptat jeho, o čem se Šloufem jednali a ne dalších 5 lidi, kteří se jen domnívají, o čem ti dva spolu tak asi rokovali. To se takhle o něm s někým baví, bouchne na to citaci z knihy o Vnitřním nepříteli, a pak řekne, že to tak možná bylo, ale taky nemuselo být....takto prosím pěkně stojí kniha Nohavica a jeho/naše malá válka.
Jak tu někdo pode mnou psal, že ho časem autorovy myšlenkové onanie přestaly bavit a rovnou přeskakoval tyto nudné pasáže, v podstatě to chápu. Autor se snaží psát kriticky, ale nepíše. Z textu je znát silná náklonnost a osobní sympatie k Nohavicovi, a to více než snaha o maximální objektivnost, což si myslím, že je úděl historiků. Když budu ještě přímější, vnímám to skoro až jako takový oslavný pamflet, chránící se relativizací, a velmi se zaštiťující myšlenkami jiných autorů a děl.
Na straně 92 autor hájí Nohavicu, že se bál, bál se režimu a STB. S touto jeho etapou nemám já osobně vůbec žádný problém. Je přece v pořádku se bát totalitního režimu. Když ale Nohavica, v roce 2023 nahraje pro BOBOŠÍKOVOU skladbu Počkáme až co řekne pan prezident USA, jestli ta raketa byla Ukrajince nebo Rusa - tak to už se nebál. To už je prostě jenom nechutné. Nikdo mu určitě u kefy nedržel gun, aby toto nazpíval. Podobné Nohavicovy otřesnosti autor zmiňuje buď letmo, v poznámce pod čarou, bagatelizuje, případně je rovnou přeskočí.
Učence či spisovatele, cituje tedy autor správně, ochotně a přesně, ale v podstatě proto, aby podpořil své teze. Nicméně ze všech pramenů, co mohl použít, použije (byť podle nejvyšších historických standardů), vždy selektivně jen ty prameny, které dále podporují autorův náhled, že Nohavica může být někde uprostřed, ale že to je lidské, že jsme tam tak nějak všichni a nikdo není jen zlý nebo jen dobrý. A jak už jsem psal, tohle se táhne celou knihou jako hlavní myšlenka.
Po formální stránce mě při četbě po čase začala iritovat neskonalá repetice některých výroků (Nohavica si jen chrání svůj kus, čtvrt čtverečního metru, Kde jste byli, když pršelo, apod) Sloh autora se přitom někdy snaží být složitý (až zbytečně), pořád se odbočuje, opírá o něco, co je v textu zbytné, čili i celkový dojem z četby je kostrbatý, nekompaktní. Nebaví to dlouho číst, ale nakonec knihu nějak dočtete, pokud jste zvědaví jako já.
Sám jsem byl Nohavicův největší advokát ještě možná i v roce 2010, znal všechny jeho písně, odpustil mu vše, co v podstatě udělal před rokem 1989 (skutečně) ale v momentu, kdy se raději obklopuje společností Petra Žantovského, Janou Zwyrtek Hamplovou a vystupuje společně s nimi na společných akcích, tak jen čekám, kdy vystoupí na Rajchlově demonstraci na Václaváku.
Knihu jsem chtěl odhodnotit dvěma-třemi ***. Nicméně po tom, co jsem se dostal k pasáži, kde autor záměrně nechává mluvit jen proputinovskou Rusku Olgu, a nemá tak adekvátního oponenta, mně to přišlo tak nevhodné, že dávám jen jednu. Samozřejmě, že v ostrém protikladu s takovouto paní bude i Nohavica vypadat pak jak protiputinovský bojovník. Kapitola, kde nechává mluvit "lid z vesnice", ústy tohoto "lidu" v knize zaznívají jedny z největších a 100x vyvrácených dezinformací, mě už nemůže překvapit. Toto, prosím, napíše erudovaný historik. Bez kontextu, bez dovysvětlení. No přijde mi to pak už takové vondruškovské nebo hamplovské.
Za mě si tato kniha nezaslouží větší pozornost, a to z mnoha důvodů.
Čili shrnuji to jako nevyužitý potenciál. Rehabilitace Nohavici šla podle mě udělat lépe! Možná se do ní jednou sám pustím :D
(SPOILER)
Autor je naprostý chaotik, je neuvěřitelné, jak promrhal jednak materiál, který měl v ruce, a druhak čas, který při "zpracování" utratil.
O JN se nedozvíte skoro nic - tedy snad až na kuriózní metaforu, že je to Harlekýn z Conradova románu ... Místo toho se podrobně seznámíte se čtyřmi spolužáky Nohavicova řídícího StB otgánu...
A jako bonus se dočtete, co všechno autor přečetl a nepochopil.
Tomuto autorovi zakázať písať knižky a vyfliaskať ho poriadne, tak nesúrodo zmätkovú a zbytočnú knihu som ešte nemal. Ešte že som si ju nekúpil ale dostal darom lebo by som ju išiel reklamovať kvôli obsahu. Informácií o Nohavicovi sa vojde do 10 strán, zbytok sú bláboly, citáty a nezmyselné odbočky. Veľmi idiotské je aj použitie poznámok keď k nejakej situácii nenapíše rovno čo treba ale dá tam x poznámok ktoré potom zaberajú pätinu knihy. Ošklivý zážitok...
Je škoda, že zdenekhajek (o pár komentářů dál) důkladné čtení knihy lajdal a otevřeně to přiznává. Bohužel knihu nepochopil a jeho komentář tedy není výpovědí o knize nebo autorovi, ale o něm samotném. Tohle je práce, která se musí číst opravdu pozorně, včetně komentářů a příloh. Není to knížka na večer před usnutím, vyžaduje soustředění a přemýšlení. Každá paralela s jiným literárním dílem v ní má velký smysl a přináší další perspektivu do celku Nohavicovi osobnosti, české společnosti posledních 40ti let, ale i o tom, co to vlastně znamená být člověkem. Kniha mě nesmírně obohatila, hlavně také proto, že právě já - slovy Nohavici - jsem možná jedna z těch "mladých, co tu řádí jak na Klondajku". Dává mi možnost pochopit generaci mých rodičů, prarodičů, komunitu venkova, ze kterého původně pocházím a dává mi větší trpělivost je vyslyšet. Tedy pochopit spoustu lidí, které Nohavica zároveň svojí tvorbou reprezentuje. Ač mě mohl vícekrát svými nejasnými politickými postoji zklamat, svojí tvorbou mě nezklamal nikdy, stále ho považuji za nejlepšího českého písničkáře všech dob. A řekla bych, že doručení osobních deníků autorovi (s minimálním zásahem do psaní této knihy) je dost heroický čin, který možná kompenzuje činy jiné.
Kniha se hodnotí velice těžko. Dokonce to není jenom o Nohavicovi. Autor vychází z mnoha podkladů, svědeckých rozhovorů a písemných dokumentů a toto vše prokládá jakýmsi porovnáním s historickými, převážně literárními, prameny. Není to přehledné, ani uspořádané. Ale je to materiál k zamyšlení, jak by se člověk choval v jeho situacích, kdy mu režim a okolí hází klacky pod nohy. Tím myslím minulý i současný režim.
Kniha je příšerná slátanina. Vůbec nejhorší jsou autorovy literárně-filozocké onanie několikrát v každé kapitole, kdy se snaží hledat paralely Nohavicova života v různé světové literatuře. Zezačátku jsem se asi dvakrát napálil a četl je, dále v knize jsem je již přeskakoval. A to bylo až komicky často. Téma si zasloužilo mnohem lepší zpracování, než je v tomto pseudo-intelektuálském kavárenském škváru.
Knihu jsem přečetl jedním dechem. Vyhovovala mi mj. metoda autora, kterou použil při popisu a hodnocení jednání Jaromíra Nohavici i při rozboru doby socialismu a doby polistopadové. Tuto knihu doporučuji všem, kteří dobu končícího socialismu 80. let nezažili a nestačí jim zjednodušující informace, které se dozvídají z médií nebo ve škole. Bylo to mnohem složitější a tato kniha to umožňuje pochopit. Velice dobře to vystihl Václav Bělohradský, který knihu hodnotí těmito slovy: „Práce klade tolik potřebný odpor současnému kategorickému požadavku černobílého vidění minulosti a pevných hranic mezi „morálním“ a „nemorálním“.“
Vynikající kniha, kterou mohu jen doporučit. Naprosto precizní práce s osobním archivem Jarka Nohavici, který vám dovolí nahlédnout do jeho duše. K tomu mraky dalších dokumentů z jiných archivů + vzpomínky Jarkových přátel/nepřátel. Objektivní, jak jen to jde. A nakonec zjistíte, že je to sonda především do lidské společnosti. A jestli ji budete zatracovat nebo adorovat (společnost, ne knihu nebo Nohavicu), tak bych u toho chtěla bejt.
Ti, kterým je dobře v jejich černobílém světě, tuto knihu zřejmě neocení. Mají jasno. Ale těm, kdo se ještě stále tážou, lze toto přemýšlivé dílo jen doporučit. A nejen dílo, ale i metodu, kterou lze použít na přemýšlení o době (té dřívější i dnešní) a o jejich aktérech (dřívějších i dnešních) obecně. Ani Nohavicu, ani nikoho jiného nelze jednoduše "vysvětlit", natož dvoupólově: padouch nebo hrdina. Vyjednáváme všichni, celý život. Kniha je tak vlastně i pomyslným nastaveným zrcadlem. Zdařilé, originální a inspirativní dílo.
"Řeknu názor a oni ho nepřijmou, řeknu větu a oni si ji dešifrují po svém."
"Narozen v komunismu, umřu v komunismu."
Celé to bylo jako číst diplomku. Někdy těžší, jindy čtivější, celkově však skvěle ozdrojované a promyšlené. Jasný názor na to, zda je Nohavica dobrý nebo špatný se tady nedozvíte. Žádný člověk totiž není černobílý.
Za sebe jen můžu dodat, že to, že jsou Nohavicovy koncerty vyprodané během chvíle, je čistý fakt. A to je přece to důležité. Nemusíme každého autora milovat jako člověka, pokud nám dělá radost jeho tvorba..
Nova povedená kniha o legende českého folku
Jarku Nohavicovi. Kniha čerpá s deníku Jarka nohavici rozhovoru a jiných dokumentů týkající se Jarka nohavici.
Ta kniha je neobyčejně iritující - a zároveň zábavná a inspirativní. Protože pohled Přemysla Houdy na Jaromíra Nohavicu jako fenomén je specifický, stejně jako jeho metoda zkoumání. Jako autor nejednoznačnosti/ ambivalence vnímá a popisuje J. N. jako Harlekýna (ovšem nikoli v úzkém slova smyslu), dobírá se k několika charakterizačním metaforám (Möbiova páska) a směřuje k obecnějším úvahám, jestli lze kohokoliv zaškatulkovat a jestli člověk může patřit do mezí určených jinými.
"Otto Driesen ... reprodukuje příběh, který v roce 1091 - čili dávno před vznikem commedie dell'arte a harlekýna v ní - ve svých Dějinách církve zaznamenal Orderic Vitalis. ... narazil na zástup zemřelých - a démony mučených - hříšníků, v jejichž čele kráčelo obrovité stvoření třímající v ruce kyj. Gauchelin zástup identifikoval jako família Herlechini. ... Z família Herlechini vyrostla postava spíše už jenom komicky se vyhlížejícího, byť nemálo odpudivého (polozvířecího/pololidského) démona majícího úzké styky s peklem, až se nakonec, po mnoha přechodových fázích, tato postava objevila na jevišti commedie dell'arte už nikoli jako postava démonicka, směšná či politováníhodná, ale jako postava zobrazující lidstvo jako takové." (s. 19)
Ohledávání šedivého prostoru mezi lidmi poplatnými režimu a jeho přisluhovači. Také obecného vztahu k STB skrze konkrétní vztah s Miloslavem Šloufem. Budování vlastního obrazu v průběhu jednoho koncertu zachyceného na nahrávce z roku 1986 či 1987. Vztahu lidu obecného k J. N. přes líčení jednoho "zdola" organizovaného koncertu a světonázorové debaty čtyř lidí žijících v malé obci, kteří J. N. vnímají více či méně jako "svůj hlas". Přes odpad básnické/ písňové tvorby se autor také pokouší zjistit, jak se rodí sdělení. A deník z protialkoholní léčebny z devadesátek a popis amerického koncertu z roku 2003 ho inspiruje k úvaze o Nohavicově stesku po domově, otázce, kam vlastně patří - a také v čem spočívá "českost".
"Je tedy Nohavica hrdinou, nebo nějakým padouchem? Je hrdinou i padouchem. A ještě je v něm mnoho dalších postav. Je šedý, lépe řečeno je barevný. Jako každý z nás. Na Nohavicovi, onom neustále vyjednávajícím harlekýnovi, je to jenom více vidět. A protože právo na to smět být šedý či barevný je v dnešní době, kdy je po člověku čím dál neúprosněji požadováno, aby se jasně vyslovil pro tu či onu stranu, zneuznáváno, je třeba to znovu a znovu připomínat." (s. 166)
Osobně mě nejvíc bavila zachycení čistě konkrétních věcí a dat v procesu a času. Jak se mění osobnost ve vnímání lidí, kteří ho poznávají nejdříve zprostředkovaně, pak osobně. Nebo jak se z těkání mezi slovy rodí souvislosti a následně sdělení. Samozřejmě přílohy a poznámky...
Moc by se mi líbilo, kdyby byl autor o něco méně návodný. Tvrzení, že kreativní člověk nedokáže nepřijmout ocenění, je blbost. Pobavila paralela s Šarlatovým písmenem, neboť ho naprostou náhodou také právě čtu.
A když jsem se podívala na diskografii J. N., zjistila jsem zvláštní věc - do Ikara jsem poslouchala všechna jeho alba opakovaně, dokonce několikrát za sebou. Později už ne. Nesouvisí to ani s jeho proklamovanými názory, ani s přijetím Putinova vyznamenání. S čím tedy? Možná s věkem. Možná s proměnou zájmů. Možná s proměnou kontextu. A možná s něčím úplně jiným...
Jestli jste čekali,že si po přečtení této knihy ujasníte , kdo je vlastně Jarek Nohavica, tak zapomeňte !
Jde částečně o složité, spletité čtení, protože je zde spoustu zápisků i vzpomínek nejen Jarka, ale i lidí z doby, která rozdělila společnost a jen těžko se člověku, který to nezažil, určuje, co bylo a nebylo správné. Můžeme jen z povzdálí sledovat, jak si obhajuje svůj osobní prostor a jsem přesvědčená o tom,že by tak činila většina.
Máte-li rádi písně Jarka Nohavici,tak jako já, pochopíte, že se právě v nich skrývá kus jeho osobnosti, kterou si po celá léta svým hraním a psaním utvářel...
Těm ostatním nevnucuji ani své názory ani tuto knihu :-)
Štítky knihy
životopisy, biografie 20.-21. století hudebníci, muzikanti písničkáři kultura a politika Jaromír Nohavica, 1953Autorovy další knížky
| 2023 |  Nohavica a (jeho) naše malá válka |
| 2010 |  Československo v proměnách komunistického režimu |
| 2014 | Příběhy (ne)obyčejných profesí: Česká společnost v období tzv. normalizace a transformace |
| 2019 | Normalizační festival |
| 2008 | Šafrán |
Jarka Nohavicu mám ráda od 80. let, dokonce jsem byla na Portě 1991, kterou vyhrál. Takže jsem si knížku okamžitě půjčila v knihovně – naštěstí. Je totiž…. divná. Přesněji divně napsaná. Na přeskáčku jsou tam faktické údaje, názory autora i jiných, asi je to pojato podle jiného klíče, který mi značně nevyhovoval. Neustále se všechno prolíná, tu je v roce třeba 1998 a o pár řádek dál v roce 2014 apod. Ke cti autora nutno dodat, že se snaží o objektivitu, ale ta to nezachrání. Když už je to dílo o nepominutelné osobnosti naší kultury, tak by aspoň na závěr mohl být třeba seznam tvorby. Nebo poznámky pod čarou kdyby byly na té stránce, ke které se vážou, takhle je otravné neustále hledat v 300 stránkové knížce na víc jak dvaceti listech tu kterou konkrétní poznámku. Každopádně dík autorovi za snahu, někde jsem četla, že jeho představy se odlišovaly od představ nakladatelství, tak v tom by to mohlo být? Na to, že mu Jarek Nohavica zapůjčil (či daroval) veškeré své podklady, mohlo ta být víc osobního z jeho života.