Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1752/bmid_norske-drevo-WEo-1752.jpg
4
4644
4644
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky r. 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , OdeonOriginální název:
ノルウェイの森 (Noruwei no mori), 1987
více info...
Přidat komentář
Co bylo dřív Norwegian wood píseň Norwegian wood kniha. Jistě že píseň :) naprosto skvělá kniha. I když je děj ze 70 let, klidně by mohl být z 80. 90. nebo i ze současností bez sociálních sítí a elektroniky. Tóru je skvělým prototypem studenta, ve kterém se každý najde (já totálně). Vnímání maličkoství svého okolí je perfektní. Deprese? Sebevraždy? Ano je toho trochu víc, ale přátelé to je Japonsko.
Tak tohle bohužel ne. Nemám ani tak problém s tím, že všechno musí být až na sílu depresivní a smutné, jako s tím, že většina příběhů, dialogů a charakterů všech hlavních postav, které jsou spojené s Toruem, jsou až příliš neuvěřitelné, umělé a až někdy naivní a za hranou literatury pro dospělé. Kdybych četl "young adult", ještě bych to možná pochopil. Odkazy na písně mě rušily a sexuální pasáže, které jsou nemastné neslané, vlastně jen podivnost celého díla dokreslují.
Na druhou stranu jsem neměl problém knihu číst a dočíst. To zejména proto, že si mě Murakami samozřejmě zaháčkoval a zajímalo mne, jak vše skončí. Také mě bavila klasická "divno-atmosféra" (nejlépe to vystihuje asi "pochmurnost"), kterou Japonci prostě umí a v neposlední řadě mě také bavila hra s obsahem, kdy se smutek/nemoc/smrt apod. dokázal v příští větě vyměnit za téma sexu.
Pro mne určitě přeceňované dílo, které určitě kvalitou ani zdaleka nedosahuje Murakamiho Na jih od hranic, na západ od slunce.
Rozhodně musím pochválit styl psaní, krásně se to četlo. Autor je opravdu vypravěč, ač se zde vlastně nic moc nedělo, je to poutavé a čtivé. A ten zbytek? No prostě Japončíci :-).
Když jsem pátral po svém prvním japonském autorovi, nemohl jsem si vybrat nevhodněji. Volil jsem mezi Jukim Mišimou a Haruki Murakamim. Nepolíben jsem se rozhodl pro Murakamiho, jen proto, abych po přečtení Norského dřeva zjistil (v doslovu i na internetu obecně), že právě on se jako spisovatel snaží z tradiční japonské škatulky co možná nejvíce vymanit, přinést svěží vítr do japonské literatury, pracovat s vlivy nejaponské kultury a vše tradiční japonské odmítá a dokonce Mišimou lehce opovrhuje. Pokud hledáte tradiční JAPONSKOU literaturu, chcete se zahloubat do jemnocitu, náznaků, letmé i věčné krásy, jinotajů a jinakosti, vyhněte se Murakamiho knihám velkým obloukem. Nemůže být snad vzdálenější a záměrně se tradicím vyhýbající autor, než je Haruki Murakami. Jaké tedy je Norské dřevo?
Když si odmyslím japonská jména hrdinů a názvy čtvrtí a měst v textu, příběh by se mohl bezproblémů odehrávat kdekoliv na světě, v jakékoliv evropské metropoli a takřka nic by se nezměnilo. Tak moc nejaponský tento bestseller je. (já vás varoval!) Jenže ono to není tak úplně jednoduché. Přesto, že se Murakami dle svých slov skutečně snaží být nejaponský jak je to jen možné, své kořeny popřít tak úplně nedokáže. Postavy, jejich chování a především pak velmi neutěšená, depresivní atmosféra (střídaná letmými záblesky podzimního slunce, ale i humorem) je netradiční natolik, že z nich ono "japonství" kouká jako sláma z bot. Což mě potěšilo. Murakami skvěle zvládá popsat rozdílnost a složitost lidských povah. Na jedné straně bezvýchodnost, letargii, absenci sil se poprat se životem (minulostí i budoucností), v přímém kontrastu k postavám, které naopak životem a přístupu k němu překypují. Mají své touhy, výhledy, radost ze života, kombinovanou až se zhýralstvím a hédonismem. Kniha je o hlubokém přátelství, ale také o tom, kde jsou jeho hranice a co ještě přátelství je a co už je zneužívání. A bylo to vůbec přátelství? I takové otázky vás během čtení budou napadat. Obětujete slibně se rozbíhající vztah a vlastní život? Necháte se psychicky vysávat nebo uzavřete kapitolu, soustředíte se sobecky na sebe a začnete žít vlastní život? Vždyť život je tak krátký. Právě především zde se projevuje Murakamiho původ. Úcta, smysl pro povinnost a oddanost, která je Japoncům vlastní a průměrnému Evropanovi naprosto cizí.
A ano, pak je zde ona rovina všech těch zduřelých penisů, vlhkých vagín, lačných úst a ztopořených bradavek, ostrých jako kvalitně nabroušená tužka. Nevím... Líbí se mi, jak mladého studenta Tóru dokážou ženské charaktery (bez rozdílu všechny) verbálně explicitně potrápit. Navlhlé náznaky, přes dusné erotično, až po ryze explicitní porno obraty, chování a popisy scén, by se neztratily v žádném hentai, ani porno průmyslu. Z počátku jsem s tím měl problém, nemám za potřebí se ve svém věku trápit "honící mládeneckou literaturou" jako vytrženou z LEO Čtení z 90 let... Na druhou stranu ono erotické napětí zde není samoúčelné. V příběhu má svůj důvod a co si budeme povídat, stačí se podívat kolem sebe, jak je svět masivně sexualizovaný a hranice se (od dob psaní Norského dřeva) výrazně posunuly. Dnes na vás bradavky a klíny pomrkávají doslova ze všech stran, nic není tabu. Nutno dodat bohužel. Norské dřevo je silný příběh s mistrně popsanou atmosférou. Z příspěvků na databázi knih je zřejmé, kdo knihu pochopil a kdo vůbec. Ne nadarmo je Haruki Murakami jeden z nejprodávanějších autorů na světě. Jeho příběhy a především styl nejsou pro každého. Především pak nejsou pro netrpělivé čtenáře. Pokud chcete něco více tradičního, Murakami není vhodný autor pro vás. Po počátečním rozčarování jsem si jeho styl zamiloval, ale příště vyzkouším Mišimu.
Mám dojem, že Murakami je asi jediný autor, který je schopen napsat odstavec o bolesti ze ztráty milované osoby a hned za ním velmi explicitní erotickou scénu. V jednu chvíli ve mně kniha vzbuzuje prázdnotu a zamýšlím se nad lidským životem, abych vzápětí bojovala s pokušením ji zavřít a dát na hanbu.
Není určeno pro slabší povahy... Neuposlechla jsem varování, ale stálo to za to.
Styl psani je opravdu vyvedeny. Cetlo se to hezky a rychle. Ale obsah? Tohle chtit vydat nekdo, jako svou prvni knihu, sanci by nedostal.
Tak tuhle knihu jsem moc nepobrala. Obávám se, že kdyby tohle napsat v Čechách někdo, kde ještě nemá udělané své literární jméno, tak by mu ji ani nevydali a rovnou zamítli. Musela jsem se hodně přemáhat to dočíst. Konec jsem fakt nepochopila.
Doteď úplně nevím, co si mám o knize myslet. Slyšela jsem na ni hodně chvály, a proto jsem asi čekala něco víc. Děj byl takový průměrný, né moc záživný. Vlastně, když se nad tím tak zamyslím, tak moc děje tam nebylo a ten, co tam právě byl, tak za moc nestál. Kniha mě neurazila ani nenadchla. Konec knihy mě doslova znechutil. Po dočtení jsem si řekla, co to sakra bylo, asi tak. Takže tuto knihu rozhodně nedoporučuji. Knihu bych rozhodně nehodnotila jako romantickou. Podle mě měla do romantiky daleko.
"Jsem prostě taková. Škrtátko, o které se zapalují ostatní. Ale mně to vyhovuje. Vůbec mi to nevadí. A radši budu prvotřídní škrtátko než druhořadá sirka."
Když je toto cituji "na Murakamiho trošku slabší", tak jsem opravdu zvědavá na jeho další knihy.
Když narazím na knihu, která je fakt dobrá, pozná se to podle toho, že si ji šetřím. Tahle mi vydržela opravdu dlouho.
Kniha je napěchovaná dramaty, ale zároveň vyprávění je klidné. Občas mě ten klid mátl a vedl k otázce kam to vůbec směřuje? Když se někdo uprostřed zeptal "o čem to je?", tak jsem vlastně nevěděla, co odpovědět. Na konci mi to všechno dalo smysl. Ostatně jako všem, kdo se někdy zasekl v oddané lásce, která měla někoho zachránit. Leč marně.
"Moc se mi líbí, jak mluvíš. Jako když se čistě omítne zeď. Už ti to někdo řekl?"
Na Murakamiho trošku slabší, ale jinak skvělá kniha. Styl psaní, příběh, roviny, ... Ačkoli ta filosofická rovina mi právě v porovnání s ostatními Murakamiho knihami přijde trochu na sílu a dialogy s ní spojené nejsou úplně uvěřitelné.
Príbeh sa mi čítal príjemne, autor má úžasný štýl písania. Ale ináč ma to až tak nebavilo. Nevedela som, kam má príbeh smerovať , chýbalo mi tam nejaké napätie, gradácia deja. Prišlo mi, že čítam len o bežnom živote študenta vysokej školy. Aj keď nebol teda až tak bežný, ale ani mi neprišiel ničím výnimočný. Takisto mi tam mnoho vecí prišlo nereálnych, nemyslím, že by to tak v bežnom živote fungovalo a aj mnoho dialógov sa mi zdalo prinajlepšom veľmi zvláštnych. Asi chápem ľudí, ktorí sú týmto autorom (alebo touto knihou) nadšení, ale ja k nim patriť nebudem, pravdepodobne si čoskoro z knihy budem pamätať veľmi málo. Celkovo ma kniha neurazila, ale ani nenadchla a neviem, či sa budem ešte púšťať do ďalších autorových kníh, možno niekedy v budúcnosti ešte nejakú vyskúšam.
Kvůli tomu, kolik oslavných recenzí jsem na tuhle knihu četl a co všechno jsem o ní slyšel, než jsem se do ní pustil, jsem asi čekal moc. Příběh ani způsob jeho podání mě nijak neoslovil a nevím, čím se to liší od jiné produkce a proč je zrovna tenhle Murakami takové terno. Dokonce mě to odradilo i od čtení dalších autorových knih. Viděl jsem i film a taky to nezafungovalo. Netuším. Víc mě oslovil autorův jmenovec Rjú Murakami.
Můj první Murakami️
Po dlouhém otálení jsem konečně zkusila knihu jednoho z nejoblíbenějších autorů Odeonu.
Norské dřevo je silný příběh o vztazích, cílech i překážkách.
Ten styl psaní, wow! To, jak je kniha napsaná je podle mě neuvěřitelné, minimálně první polovinu knihy jsem si užívala každou větu… Druhá polovina byla za mě trošku pomalejší, ale celkově kniha za přečtení rozhodně stojí.
Jen tedy zmíním, že místy pro mě byly některé scény zbytečně moc naturalistické.
Svým způsobem mi kniha přišla velice jednoduchá. Moc se toho nedělo a spousta věcí se opakovala, ale můžu říct, že jsem se nenudila ani sekundu. Příběh se lehce četl, snadno jsem se vcítila do postav a i konec mě celkem překvapil. Tohle byl můj první Murakami a můžu říct, že určitě ne poslední.
Norské dřevo patří bezesporu ke knihám, které by si každý člověk měl přečíst. Hlavní hrdina, Tóru, si mě absolutně získal svým charakterem a stylem vyprávění. Příběh je vykreslen velmi realisticky a popisuje nelehkou životní cestu, která je úzce spjatá se smrtí, čímž dává čtenáři mnoho podnětů k zamyšlení nad vnímáním svého života a jeho úskalí.
Můj šálek to tedy není, přečetla jsem knihu, ale radši zůstanu u svého romantického a historického.
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura pornografie poruchy osobnosti romantika poruchy příjmu potravy mezilidské vztahy
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Kniha má své zvláštní kouzlo, atmosféru, která mě vtáhla a nepustila. Z anotace jsem zjistila, že kniha má být plná až porno scén. Není to tak. Je tam pár scén, které ale přesně zapadají do té atmosféry a mají tam svoje místo. Zpočátku na mě autor působil jako pozér, jakoby šlo jen o určitě pózy hlavních pistav. Ale postupem jsem nachazela větší a větší hloubku. Kniha určitě stojí za přečtení.