Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1752/bmid_norske-drevo-WEo-1752.jpg
4
4644
4644
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky r. 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , OdeonOriginální název:
ノルウェイの森 (Noruwei no mori), 1987
více info...
Přidat komentář
Mladý student Tóru se pohybuje mezi několika ženami s tragickými příběhy, které jej různými způsoby ovlivňují a on zase je. Je to slušňák, jenž jim naslouchá a chce, aby byly šťastné, jenže život není jednoduchý. Murakami dokázal vykreslit velmi realistický příběh, kdy se hrdina pohybuje mezi depresemi svými a postav kolem něj. A na nich mu právě možná záleží i daleko více než na sobě samém. Velmi silné, místy podivné, smutné a taky dojemné.
NORSKÉ DŘEVO je příběh o životě japonské mládeže v Tokiu z pohledu mladého, okolím nepochopeného studenta, Tóru Watanabeho. Knížka mě neoslovila a několikrát jsem se přistihl, že u díla s takto vysokým hodnocením čekám na zlom, kdy i mě příběh pohltí a nebudu se moct odtrhnout od dalších stránek. Knížku jsem nakonec dočetl bez daného poznání. Jsem tak zklamán. Nebyl jsem asi připravený na tolik deprese, vzpomínek na studentská léta, sebevraždy a dlouhé rozmluvy hlavního hrdiny o problémech, které jej potkaly s Naoko, Midori nebo Reiko.
* Knížku jsem shodou okolností dočetl 17.listopadu, tedy na Mezinárodní den studentstva
Do Norského dřeva jsem šel s očekáváním, že půjde o pěti nebo minimálně 4hvězdičkovou záležitost. Kult. Hajp jak prase.
No tak jsem se zase zklamal, po celou dobu jsem to chtěl nechat na 3***. Ale prostě ne. Mně to přijde jako neuvěřitelný kýč. Kýč a ještě jednou kýč. Absolutně nevěřím té formě, kterou Murakami píše. Bez hloubky, jednoduché věty o jednom přísudku a hned tečka. To není gradace to je lenost. Popisné pasáže téměř neexistují a když už tak. "Šel jsem do kavárny, dal jsem si omeletu s nakládanou zeleninou. Vypil jsem kávu a odešel jsem." Mě to ku*va nebaví. Už u Kafky na pobřeží jsem si říkal: Jo tak asi je to dobrý, já tomu třeba nerozumím, ale nějak mě to nebere. Norské dřevo je však za mě ještě o víc jak jedno poznání horší, a to jsem čekal, že bude právě lepší.
"Život je něco jako taková veliká krabice sušenek - nejdřív sníš ty lepší, ale pak musíš sníst i ty horší. -- Aha, filozofie." No tak tomu říkám dialog.
Při tom všem mi ještě opravdu vadily ty zbytečně obscénní, nechutné jakože soft porn pasáže, nebo co to do pí*či mělo být.
"Nelam si s tím hlavu a stříkej.", "Toho tvýho semena ale je", "Koukej pořádně jíst a vyrobit spoustu spermií". WTF?
No tak tímhle to posílám na 2** a čus.
Příště už tímto čas ztrácet nebudu a ponechávám těm, co v tom cítí hloubku a prásknou tomu za 5 :)
Každému, co jeho jest.
Začátek se mi trochu táhnul, ale jsem ráda, že jsem to dočetla. Po chvíli jsem si postavy zamilovala a teď mám ten pocit, když dočtete skvělou knihu, (A co teď sakra dál? )
Moje první setkání s tímto japonským autorem mě nikterak zvlášť nenadchlo. Příběh, popisující studentský život na přelomu 60. a 70. let v Japonsku a nesoucí patrně autobiografické rysy, je nekomplikovaný, nedynamický, skoro bych řekla, že až nudný. Je to prakticky pořád dokola o vztazích hlavního hrdiny s dívkami a o souvisejících vztazích. Jako přínosný hodnotím popis japonských reálií dané doby a místa, což je pro mě poněkud vzdálenější záležitost. Jako četbu si nejsem jistá, že bych to dotáhla do konce, ale poslech profesionálně načtené audioknihy, kde ženské i mužské postavy prezentovaly tomu odpovídající hlasy, považuju za celkem příjemně strávené volné chvíle, byť se mi nepodařila odhalit jakákoli souvislost příběhu s jeho názvem.
No...tak jsem se k tomu zázraku konečně dostala. Ale za mě má teda Murakami lepší knížky...tohle mi přijde jako zbytečně mnoho povyku pro nic.
Kniha, na kterou určitě jen tak nezapomenu. Na první pohled v knize není zas až tak moc děje, ono je to takové vyprávění bez žádných napínavých zápletek apod., ale na druhý pohled a dojem je v knize řečeno mnoho a odehrává se tam toho opravdu hodně, ačkoli tento “děj” hraje více na náladu čtenáře, přičemž nechybí nádech marnosti života, melancholie, nihilismu i erotiky. Hlavní hrdina Tóru rozhodně nemá na růžích ustláno a je až děsivé, jak přichází o všechny milované osoby (z toho by padla ne na jednoho depka), ale zároveň je příběh i plný jisté krásy v podobě hlubokých citů jako je láska, přátelství. Trošku mě “rozhodil” ten konec, ale tak to je hold Murakami. Kniha, kterou rozhodně stojí za to přečíst (ale radši bych ji četla v pohodovém rozpoložení).
Kniha se nečetla lehko. Je plná emocí.. mé první setkání s tímto autorem.. Kniha si určitě zaslouží pozornost, myslím že na ní nikdy nezapomenu.
Tato kniha mě nezaujala. Nelíbil se mi styl, jakým byla psána ani děj mi nepřišel nějak převratný.
Čteno podruhé kvůli Čtenářské výzvě a jsem ráda. Poprvé to bylo něco co mnou prošlo a nic jsem si nepamatovala. Teď podruhé to ve mně rezonuje a snažím se naladit na život mladých lidí v Japonsku, kdysy dávno v 60 letech.
Murakami asi nebude můj šálek kávy… Tohle byla několikátá kniha od něho co jsem četla a zatím teda žádná sláva…
Možná mu ještě někdy dám šanci…
Četla jsem to do výzvy a byla to opravdu výzva…
Kniha samý cvok… to fakt nemůžu doporučit…
Dalo by se říci, že se toho za celou knihu příliš nestane, neboť často se zasekneme spolu s Tóruem na mrtvém bodě. Přišlo mi ale, že právě sledováním myšlenek hlavního hrdiny se pro mě příběh stal velice opravdovým.
Ze začátku se mi kniha nečetla zrovna lehce, pořád jsem od ní odbíhala a znovu se vracela. Pasáže, kdy Naoko a Tóru spolu chodili městem a mlčeli mne nebavily a celkově to působilo trochu depresivně. Vlastně jsem se začetla až Tóru potkal Midori...jakoby tomu Midori dodala šmrnc ... celkově kniha byla velmi zvláštní, ale jsem ráda, že jsem ji dočetla.
Příběh jsem poslouchal v audioknižní verzi. Norské dřevo bylo mé první setkání s Murakamim a bylo to zvláštní setkání. Murakami je zvláštním autorem, kterého jsem si chtěl dlouho přečíst, ale něco mne podvědomě stále odrazovalo. Dle anotace jsem si nebyl jist, co mohu od knihy očekávat. A vlastně sama anotace je více než vypovídající. Hlavním protagonistou Norského dřeva je mladičký Tóru Watanabe žijící život studenta dějin dramatu a zaměstnance. Přestože inkriminovaná léta byla poměrně divoká, je Tóru spíše samotářem žijícím nudný život. Jeho jediným potěšením je výhradně západní literatura a hudba. Není však poustevníkem, samotářem žijícím na okraji. Studentský pokoj sdílí s poněkud podivnou existencí, která dostala přezdívku Extrém. Tóru nemá příliš přátel, dají se spočítat na prstech jedné ruky. S přáteli je to těžké, někdy je nemůžeme snést a lezou nám na nervy, ale tvoří svým způsobem naši identitu. Plachá Naoko, cynický Nagasawa, bláznivá Midori a Kizuki, kterým vše začalo… Tóru je zcela bez příkras solitérem, je nezapadajícím dílkem japonské společnosti.
Stále přemýšlím co mám o Norském dřevu říci. Je to příběh, který jste mohli do jisté míry prožít. Norské dřevo je příběh obyčejného chlapce, emocí a krutosti světa. Norské dřevo je příliš vzdálené všem fikcím, všem snovým světům, byť jsou postaveny na základech našeho světa. Norské dřevo je přesně jako ta písnička, kde vás děvče požádá, ať zůstanete a posadíte se, ale nikde není byť jediná židle, a tak sedíte na koberci, pijete a čekáte na svou šanci, která je nakonec pohřbena ve vaně.
Nyní je ovšem třeba se zaměřit - ne zcela překvapivě - na interprety audioknihy. Filip Čapka, Klára Issová a Jana Stryková jsou skvěle ladící trio. Naoko v podání Kláry Issové je jemná a konejšivá. Excentrickou, nespoutanou Midori naprosto ovládla Jana Stryková. Filipa Čapku ovšem uslyšíme nejen jako Tórua, ale například také jako Nagasawu či Kizuki, a to je jediný suk, který Norskému dřevu nesluší. Přestože je Filip Čapka velice dobrým interpretem, který dokáže proniknout do charakteru, jehož hlasem je v uchu čtenáře, jsem si jist, že především Reiko by si zasloužila vlastního interpreta. Mezi jednotlivými kapitolami zaznívají útržky Norwegian Wood od The Beatles, které jsou velice osvěžující a zpříjemňují poslech.
Něco takového jsem ještě nečetla. Postavy byly tak zvláštní, děj pro mě místy nezajímavý a jindy zase velmi a tak nějak na závěr ve mně zůstal smutek.
Nevím, co jsem čekala když jsem vzala knihu do ruky, ale tohle to rozhodně nebylo. Opravdu nečekaně mě příběh vzal za srdce a evokoval ve mně zvláštní stesk.
Udělala jsem ale tu chybu a vzala jsem si knihu (samozřejmě netušíc, o čem je), na svůj vlastní pobyt v nemocnici, a trošku to se mnou zamávalo.
Dechberoucí.
Jako Beatles dobrý. Ale tak nějak v nich tohle nevidím. Možná kvůli tomu že nejsem Japonec. Takže mi to celé tak nějak nesedí. Jako obecně u Marakamiho to podle mě vnější a neodpovídající užívání západních symbolů.
Norské dřevo má relativně minimum děje. Příběh se nese v takovém zvláštním melancholickém duchu. Některé popisy od autora mi přišly příliš strohé. Kniha nenadchla ale ani neurazila. Zkrátka to bylo celkem příjemné, ale ne až tak oddychové, jak by se mohlo zdát. Postavy to nemají jednoduché, potýkají se složitostmi života mladých lidí a musí se vyrovnávat se ztrátami svých blízkých. Žádná z postav mi nebyla příliš blízká a jejich počínání jsem mnohdy moc nerozuměla, ale dojem z knihy si odnáším dobrý.
Tak konečně se tahle kniha ke mě dostala. Neskutečně mi tehdy sedla do nálady a četla se skoro sama. Bavil mě příběh, postavy (Midori!), popisy míst a pocitů, ten místy lehce cynický humor. Snad jen ten závěr byl takový... asi typicky Murakamiovský? Ale to mi nezkalí dojem z celé knihy.
Když pominete jména a názvy, tak kniha mi nepřipadá ničím typicky japonská , myslím, že by se mohla odehrávat kdekoli v tehdejším (vyspělém) světě - možná i proto je tak populární.
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura pornografie poruchy osobnosti romantika poruchy příjmu potravy mezilidské vztahy
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Dočetla jsem a podívala se na zdejší komentáře. Názory jsou různý. Mnou ten příběh z určitých důvodů zacloumal. Tak napíšu to, co jsem měla na mysli, když jsem knihu dočetla. Že každej den z nás potlačovaná individualita ukrojí kousek života. Každej den je plnej věcí, který nechceme dělat, ale musíme, protože se přece dělat maj. Každej den nám ty věci vezmou trochu energie. Každej den musíme najít sílu a způsob, jak si z toho vzít kousek energie zpátky. Aby bylo z čeho žít. Protože když nic necejtíš, o všechno přicházíš.