Nová Atlantida a Eseje

22.05.2022

Už nějakou dobu jsem se chystal ochutnat literární dílo jednoho z největších renesančních filozofů, jehož jméno rezonuje ještě dnes. Francis Bacon zastával v alžbětinské době mnoho rolí úředních, politických, filozofických i vědeckých, a tak by byla škoda neokusit jeho myšlenkový svět. A rovnou z gruntu utopickým spiskem Nová Atlantida a všeobjímající Eseje.

V případě Nové, potažmo Velké, Atlantidy mě překvapil její kratičký rozsah, stejně jako mě rozesmála poznámka z předmluvy. Vtip a lehkost je vůbec věc, která Baconovo dílo celkem vystihuje, stejně jako civilnost a srozumitelnost. Alespoň v daných případech.

Předně musím podotknout, že s Baconovou utopií mám malou potíž jako s každou jinou - pojednává o ideální společnosti, která působí (ne-li přímo nerealisticky) poněkud povýšeneckým dojmem, jejíž obyvatelé jsou bohorovní a poněkud postrádají individualitu jedinců na úkor naprosté ideologické uniformity společnosti. Nicméně přesto má jeho Nová Atlantida nejednu zajímavou pasáž. Jednak je to geografická polemika s Platónovou Atlantidou, velmi sympatický je odpor tamních úředníků k "dvojímu platu", popis morálně-rodinných poměrů obyvatel nebo celková skladba Atlantidy, ježto je morálně vystavená na křesťanských hodnotách a vzhledově spíše orientálních. Nad vším ovšem jako stožár vyčnívá popis bensalemských "domů", kdy se Bacon ve svých představách o ideální společnosti postavené na vědeckém bádání a spolupráci nejrůznějších oborů vzpírá své současnosti a velmi trefně předjímá dalekou budoucnost, k níž my máme blízko, přestože máme značné rezervy. Ať už rozdělením oblastí působnosti jednotlivých domů nebo představou budoucích vynálezů, mezi nimiž "čluny plující pod vodou" patří mezi ty méně významné. Překvapivé dílko, které si zasluhuje opakovaný průzkum.

V Esejích pak vystupuje zcela jiný Francis. Ještě civilnější, ještě přístupnější, vzletný ve výrazech i příkladech. Čtenáři dogmaticky, natož fanaticky, nekáže, nýbrž střízlivě ukazuje vlastní pohled na renesanční současnost, její neduhy i pozitiva. A to způsobem, který je po uplynulých stále dobře uplatnitelný i na naše dny. Už nejednou jsem v rámci starých spisů zmínil, že lidská přirozenost se nemění, mění se pouze propriety. Jako na divadle. Ač se v tomto souboru jedná pouze o výběr z necelých šedesáti Baconových Esejů, pohlcují nejrůznější témata a především čtenáře.

Nebylo to naposledy, co jsem si přečetl Bacona i o Baconovi. Dílo renesančního myslitele, který zpropagoval vědu v době, kdy společnosti ještě vládly pověry; rebela, který v dobách, kdy církev tvrdě držela otěže dovedl otevřeně říct, že "atheismus člověku ponechává smysly, filozofii, úctu k přírodě, zákony, dobrou pověst - což vše mu může být vodítkem k jisté morální slušnosti, třebas bez náboženské víry"; vysoce postaveného politika, který věděl, že "nic tak nepoškozuje stát, jako když v něm chytráci platí za moudré" a pečlivého pozorovatele člověka, který pochopil, že "svou přirozenou povahu můžeme mnohdy utajit; občas překonat; zřídkakdy vykořenit."