O čem mluvím, když mluvím o běhání
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/41420/bmid_o-cem-mluvim-kdyz-mluvim-o-behani-lR1-41420.jpg
4
784
784
Murakami běhá 25 let – každý den deset kilometrů, každý rok maraton. Titul knihy je variací na povídkovou sbírku O čem mluvím, když mluvím o lásce Raymonda Carvera. Kniha „memoárů“ rozhodně zaujme tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce, pro které je kultovní postavou, pak hledače receptu, jak se stát spisovatelem, a nakonec, jak jinak, běžce na dlouhou trať. V knize je jednak soubor esejů o běhu na dlouhé tratě, jednak spisovatelův „diář“ čtyřměsíční přípravy na maraton v New Yorku. Hovoří o fyzické i psychické bolesti, o stárnutí, o tématech, která se mu honí hlavou. Jsou tu úvahy o spisovatelství jako takovém: doba už nepřeje romantickým týpkům, co nasávají nebo berou drogy a píšou skvěle – doba přeje globálním spisovatelům-manažerům. Ostatně přísný režim a skvělá kondice bývají totožné u byznysmenů i u spisovatelů.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje Biografie a memoáry
Vydáno: 2010 , OdeonOriginální název:
Haširu koto ni cuite kataru toki ni boku no kataru koto, 2007
více info...
Přidat komentář
Co všechno lze najít za slovem běh : Vzpomínky, myšlenkové zvraty,personifikace autora, který stojí za skvělými knihami.....Zajímavé čtení, jen konec byl poněkud rozvlačný.
Hodnotím s odstupem času. Jsem běžec, ale 10km každý den, aby to bylo dle slov pana Murakamiho "vážně brané běhání" fakt nedávám. Pro skalní běžce asi povinná četba, nicméně já hodnotím pouze 3*, protože mi moc nevonělo to japonské strojové běhání. Necítil jsem z toho vášeň, jen povinnost.
Murakami je můj oblíbený spisovatel a v této knize jen dokázal, jak je skvělý. Jeho vypravěčský styl mi perfektně sedí. Píše beze spěchu, s rozmyslem, inteligentně. Netušil jsem, jaký je sportovec, a o to víc si ho vážím. Je to člověk nadaný, talentovaný a svůj úspěch si zcela určitě zaslouží. Kniha má moc pěkný doslov. Chápu, proč asi toto dílo nemá příliš vysoké hodnocení. Čtenáři nejspíš očekávali něco víc románového, nebo něco víc o běhání. Pro mě je to ale kouzelná směs obojího. Možná trochu euforicky, ale dávám tentokrát plný počet hvězd. 17. 11. 2023.
Zajímavé a čtivé eseje, konkrétně musím vyzdvihnout samotný závěr knihy, kde krásně shrnuje svůj přístup ke sportu (a třeba ne jen k němu).
O čem mluvím, když mluvím o běhání je memoárem Haruki Murakamiho, ve kterém se svěřuje o svém každodenním koníčku a vášni - běhání.
Murakami běhá posledních 25 let skoro každý den 10 km. Během týdne si nechává jeden volný den, ale jinak žádný nevynechá. Každoročně se účastní jednoho maratonu a výdrž má opravdu velkou. Přestože jsem si osobně čtení užila a plno jeho myšlenek jsem si zapsala, je mi jasné, že se nebude jednat úplně o titul pro každého. Když se to vezme kolem a kolem, může vám titul připadat
celkem o ničem. Pokud se nad ním ale více zamyslíte, najdete v něm tři hlavní témata: běhání, psaní a stárnutí. Co se týče toho posledního tématu, jde hlavně o smíření se s tím, že už v určitém věku naše tělo nedovede podat ten stejný výkon, jak tomu bylo před deseti lety.
Přestože nejsem žádný běžec, kniha mi hodně dala. Částečně nahlédnete do autorova dosti uzavřeného soukromého života a rozhodně vás namotivuje ke sportu. Máte-li rádi Murakamiho či běh, doporučuju vám si titul přečíst :)
Je strašně zajímavé, že jsem z druhé strany zeměkoule, než autor, ale pocity, které popisuje při běhání, máme úplně stejné! Jako by mi viděl do hlavy. Běžci jsou prostě stejní všude na světe. Krásná představa, krásné úvahy, Murakami je podle mě úžasný člověk. Doporučuji číst až tak nejdřív kolem čtyřicítky, do té doby podle mě člověk některé úvahy nebude schopen docenit. Za mě paráda!
čekala jsem román, dostala se mi do ruky kniha zajímavých esejů. Četly se dobře, ale ani jedno z témat se mě vlastně netýká, neřeším nic z toho, co řeší autor. Ale je to moc dobře napsané.
Potavý vhled do každodenní rutiny spisovatele, který se odreagovává a odpočívá sportem. Zajímavé i pro ty, kdo neběhají ani nepíší knihy :-)
Obdivuji Murakamiho jako spisovatele a myslim, ze muzu i jako cloveka. Amatersky sportovec se zapalem profesionala.
Takové pohodové čtení, chlapík běhá, u toho přemýšlí, co ho napadá a o tom píše. Myslím, že si tam každý najde, to co chce a co ho zajímá. Mě osobně se zde líbí myšlenka, a nejen ta, která se opakuje v několika jiných knihách o tom, že bolest je nevyhnutelná - utrpení je v podstatě dobrovolné. A s tím i naprosto souhlasím.
Toto se úplně netrefilo do mého vkusu. Ač jsem již knihy od tohoto autora četla, tak toto bylo tezke dočíst. Někdy jsem se ztrácela, zda se pohybuje v současnosti nebo v minulosti.
Tato knížka je důkaz, že je Murakami velký vypravěč. Když vám totiž člověk nadšeně vypráví o něčem, co vás nezajímá, nebo vás to nebaví, otráveně protáčíte panenky a modlíte se, aby už sklapl, ale tady mě bavilo poslouchat. Dokonce bych si byla přála, aby knížka byla delší. Barvité popisy ubíhají před očima, až má člověk pocit, že tam opravdu je a prožívá to naplno sám. Dokonce občas dostane i chuť jít si zaběhat, nebo se alespoň hýbat. Určitě je inspirativní, co se týče toho něco nevzdat. Opravdu pokud máte zrovna chuť s něčím seknout, doporučuju tuhle knihu.
Přesto nic není zalité sluncem. Ačkoli autor umí vyprávět, jde vidět, že je knížka určitým souborem momentálních myšlenek. Je přesně taková jako myšlenky v hlavě, občas něco načnete a to vám připomene něco jiného a tak se zaměříte na to a na začátek už se nevrátíte. Nechápejte mě špatně, Murakami umí vyprávět souvisle, ale když se vám nějaká pasáž zalíbila, a chcete vědět, co bylo dál, on už mluví o něčem jiném a k tomu předtím se nevrátí, je to mírně frustrující, minimálně pro mě.
Taky mě zarazila jeho zcela viditelná představa, že tělo a duch jsou dvě rozdílné věci, měla jsem za to, že to už je v dnešním světě zcela překonaná myšlenka.
Další věcí, která mi vadila, ale opravdu vadila, byl doslov, za který sice autor nemůže, ale někdo by za něj měl dostat vynadáno. Vskutku hanba, co za lidi dnes mohou sedět na pozici šéfredaktora, psát (i když to neumí), a nutit ostatním své myšlenky (i když za to nestojí), přitom je přímo v textu naznačeno, že jediný důvod, proč se panu Vačkovi dostalo této pocty, je fakt, že také běhá, ooouvej.
Příjemné počtení o tom co se honí v hlavě jednomu z nejznámějších současných japonských spisovatelů u běhů na dlouhé tratě. Murakamiho mám rád a kdysi v dávné minulosti jsem i něco málo odběhal, proto jsem neměl se čtením výraznější problém a ve výsledku jsem spokojený.
Můj muž běhá maratony a já miluji Murakamiho - toto dílko se mě osobně velmi dotýká :) Kniha mě bavila, četla se příjemně, přesto však musím zůstat objektivní vzhledem k hodnocení jeho beletristických knih. Pokud totiž těm dávám 5 nebo 4 hvězdičky, musím zde jednu ubrat.
Jsem asi jeden z mála, kdo začal s Murakamiho dílem právě knížkou "O čem mluvím, když mluvím o běhání", a volba to nebyla zrovna dvakrát šťastná. Pevně věřím, že jeho romány "Norské dřevo" nebo "Kafka na pobřeží" mohou být poutavé, nebo alespoň čtivé, ale jeho "skoromemoáry", kde Murakami popisuje svá léta v běhu, mě osobně moc neoslovila. Haruki je určitě hrozně fajn člověk, se střízlivým pohledem na život, navíc svým životním stylem zcela rozbíjí představu o typickém spisovateli, který není v cigaretovém kouři a se sklenkou vína v ruce ani vidět, naopak, současný spisovatel nemá daleko od manažera firmy nebo i třeba vrcholového sportovce- i od něj se chce prvotřídní výkon. A ty Murakami min. na poli běžeckém odvádí vskutku dokonalé. Přesto hodnotím průměrnými třemi hvězdičkami, pokud jste však nadšený maratonec, triatlonista anebo ultramaratonec, hvězdičku si s klidným svědomím přidejte :-)
Kniha o běhání. A možná i něčem jiném. ;)
Taková sonda do duše Harukiho Murakamiho, kterou je hodno přečíst.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Murakami mě baví a bavila mě i tato jeho knížka. Podobně, jako mě bavila knížka od Adamse, Ještě je můžeme vidět, která mě tedy bavila víc, než Stopařův průvodce po Galaxii. Toto povídání o autorově cestě k běhání a také o běhání, protkaná popisem obyčejného života mi vždy přišla v něčem až uklidňující a i když to není její prvotní impuls, tak i motivující. A tak nelituji její přečtení již po třetí, kdy se ke knížce vracím po takřka deseti letech. A dál asi nic. Ono ta knížka opravdu o ničem jiném není a čtenář musí mít chuť, nebo pochopení pro autorův život, který i když není zcela tradiční, není ani extrémně odlišný od jiných lidí. A ta civilnost celého tohoto počinu je něčím, co mi u čtení dělá radost a motivuje žít život o kousek lepší za cenu většího úsilí.