O čom hovorím, keď hovorím o behaní
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/545469/bmid_o-com-hovorim-ked-hovorim-o-behani.jpg
4
784
784
Hravé a filozofické eseje pre milovníkov autora alebo dlhých behov.
Literatura světová Fejetony, eseje Biografie a memoáry
Vydáno:
2021
,
Publixing
, Slovart (SK)
Originální název:
Haširu koto ni cuite kataru toki ni boku no kataru koto, 2007
Interpreti: Mário Zeumer
více info...
Přidat komentář
Nebylo to špatne. Knihu jsem začala číst hlavně proto, že ráda běhám. Takže už podle názvu mě prostě musela bavit. A bavila. Navíc je to má první kniha od spisovatele. Rozhodně ne poslední
„Kdo někdy zkusil zaběhnout maraton, poznal sám, že pro běžce nepředstavuje zvláštní problém, jestli snad v závodě nad někým konkrétním zvítězí, nebo ne. … Spíš chci vědět, jestli dokážu splnit cíl, který jsem si stanovil – to mě zajímá mnohem víc.“
Celá tahle knížka je o motivaci … o vnitřní motivaci k práci, ke sportu, … k životu. A jak jsem poměrně rychle zjistila, autorova cesta a jeho způsob dívání se na svět, je tomu mému v lecčems dost podobný, takže bylo poměrně brzo jasné, že si u mě získá jednoznačných 5 čistě subjektivně laděných *.
„… není mým životním cílem, abych, ať už na poli každodenního života, nebo v práci, soupeřil s ostatními o to, kdo je lepší nebo horší, a zápasil s nimi o vítězství … náš svět obývají různí lidé … a ti mají své vlastní názory a s těmi jsou pak spjaté jejich životy.“
… a právě z toho pak vznikají různá nedorozumění, různé malé, ale i větší neshody, které někdy zraňují a jindy nad nimi jen mávnete rukou, což je jednodušší, když víte, z čeho vycházejí, a zároveň, jak píše autor, jsou pro náš život nezbytné, protože ukazují na naši jedinečnost, na to, že si třeba všímáme něčeho jiného než druzí, že je pro nás důležité něco jiného pro druhé, že prostě „píšeme vlastní, osobité příběhy“ … a taková životní filozofie mi je opravdu hodně blízká.
Vrátíme-li se ale k běhu, což byl důvod, proč jsem začala číst (taky totiž vím, o čem mluvím :-), sama aktivně běhám už asi 6 let), z výše uvedeného je zřejmé, že k běhu, stejně jako k jiným činnostem, máme různé motivace. Někoho k němu např. motivuje touha „být lepší než …“, a ta pak táhne dál, být lepší a lepší, ale to není případ Murakamiho … a právě v tom mi je hodně sympatický, jak jsem zjistila, je mojí krevní skupinou, s podobně nastavenými motivacemi … on totiž musí mít z toho, co dělá, především dobrý pocit (že udělal všechno, co šlo) – a ten ho vede k tomu, že každý den znovu a znovu obléká běžecké boty, protože z toho, co dělá, má radost … „jinými slovy je pro … běžce důležité měřítko hodnocení, jestli jsou, když doběhli, na sebe pyšní“ (mají ze sebe úplně obyčejně dobrý pocit, že to zvládli :-).
Důležitou roli při tom pak hraje svědomí … před ostatními si totiž dokážete ospravedlnit ledasco (proč se mi zrovna dnes nechce jít běhat), ale své vlastní svědomí, to tak jednoduše neošidíte … a právě kvůli němu musíte hledat motivaci hlavně v sobě!
A ještě něco máme společné …. „Přinejmenším tedy nemusíte při běhání s nikým mluvit a nikoho poslouchat. Díváte se na okolní svět, pozorujete sebe sama, a to úplně stačí. Jsou to vzácné a ničím nenahraditelné chvíle!“
I tohle mám úplně stejně, … jen tak si běžíte a přemýšlíte o všem a o ničem, honí se vám hlavou, jak je vedro, jak je zima, rozeberete si svoje pocity, když vám je smutno, tak je vám smutno, když máte radost, tak máte prostě radost a všechno se to prolíná s různými vzpomínkami, nápady, představami i plány, a občas přijde i nějaký ten nápad … ale v tu danou chvíli je to nejdůležitější, že prostě běžíte!
Jo, a je fakticky docela fajn, když máte třeba vztek, „využít“ trochu té energie do něho vložené … jinak … možná uběhnete i trochu víc než normálně :-), a navíc, pak už budete určitě klidnější, čímž prospějete i svému okolí, když všechnu tu nahromaděnou energii budete ventilovat jinak :-).
Knížka ve stylu, copak se ti to honí hlavou?, a taky ve stylu, zápisky z cest, po kterých jsem se něco naběhal … mě fakticky bavila, byla osobitá, byla osobní, a prostě skoro jako pro mě, rozuměla jsem si s většinou z toho, co Murakami vypráví, vysvětluje, nebo ještě spíš objasňuje, proč to má tak a tak …
A tak … „běžím pořád dál útulným prázdnem … běžím nostalgickým tichem A to je opravdová nádhera. Ať už si o tom říká, kdo chce, co chce.“
V anotaci se píše, že tahle Murakamiho kniha je pro tři druhy čtenářů. Pro ty, kteří jsou jeho skalními fanoušky, pro ty, kteří hledají návod na to, jak se stát spisovatelem a v neposlední řadě pro běžce. Já nejsem ani jedno, a přesto mě kniha bavila.
Tohle určitě není kniha pro každého, a ten kdo by čekal typického Murakamiho, bude zklamaný. Nicméně přesto má kniha něco do sebe a mě se četla hrozně lehce a dobře, i když by někdo mohl říct, že je to kniha o ničem. Nejvíc mě bavily pasáže o běhu a měly na mě dokonce jistý motivační účinek!
Knížka nejen o běhu, ale i hromadě věcí kolem, ač jsem doposud Murakamiho neznal, tak tady toho o sobě práskl dost a přiblížil sám sebe nejen jako běžce, ale i jako člověka. Jelikož mě baví číst zážitky jiných z běžeckých akcí, tak jsem si některé kapitoly hodně užil, některé už méně, celkově bych knihu hodnotil, že z mého pohledu existují publikace s touto tematikou, které mě bavily víc.
Disneyovské memoáry Harukiho Murakamiho o vytrvalostním běhání a jak se to odráží v jeho životě (knihu dával dohromady cca dekádu, ale většina esejů je z let cca 2004 až 2006), kdy popisuje svoje přípravy na maratóny, jak vnímá běhání atd. Ale vlastně se z toho příliš moc nedozvíte, jen sem tam pointa, sem tam nějaká ta pravda - zaujala mě ta myšlenka, že spisovatel, autor, malíř (nechci říkat umělec), je v jádru dekadentní, kumuluje v sobě jakýsi jed a proto je potřeba tenhle jed uvnitř kompenzovat nějakou fyzickou aktivitou, s tím souhlasím. První knihu od Murakamiho jsem četl nějakých šest let zpátky (Norské dřevo) a jelikož mě nijak zvlášť nezaujal, vždycky jsem okolo něj jen proplouval (vlastně jsem myslím nedávno rozposlouchal Afterdark, ale po chvíli jsem se v tom začal ztrácet a tak jsem to vypnul). Jako autor není špatný, ale myslím si, že spíše než k laurelátům Nobelovek pasuje k řemeslníkům jako Stephen King, v Murakamiho psaní jsem nezachytil absolutně nic navíc, co by jej extrémně oddělovalo. Je na mě moc lehkej. Ale i tak je tohle kniha, jejíž název mě od vydání magnetizoval a jsem rád, že jsem ji nakonec po deseti letech od vydání přečetl.
Jsem fanoušek divných knih Murakamiho. Světů, kde se courají černé kočky v noci se dvěma měsíci, světů, kde v dálce podzemí cinkají divné zvonečky a lákají sestoupit do jiných krajin, světů podivného klidu a preciznosti. Když vyšla jeho kniha o běhání, přečetla jsem si pár recenzí, a řekla si, že to není nic pro mě. Že mě ale asi přitahovala nějak podvědomě je možný. Když jsem začala psát pod hlavičkou Na co myslím, když chodím, inspirovala jsem se jejím názvem. Na doporučení kamaráda, fanouška Murakamiho, jsem se konečně k téhle útlé “obyčejné” knize dostala a okouzleně jí přečetla na cestě tam a zpět vlakem. Není to převratná kniha, ale je mile krásná. Není jen o běhání, ale i o psaní, o síle nebo slabosti. Fakt moc pěkný. Běhat asi zase nezačnu, ostatně i Murakami píše, že každý si musí najít ten svůj pohyb a pro mě se běhání nikdy nepřeklenulo do vášně, ale psát a absorbovat ty obyčejný věci - to mám chuť tedy velikou.
Kniha mi přišla tak známá, jak jen může být jinému běžci známá. Podobné slova, skoro stejné myšlenky. Snad jen jedno, musíte být běžcem, aby jste knihu přečetl jedním dechem. Doporučuji.
Pokud si dobře pamatuju, do knihy jsem se pokoušela začíst nejmíň třikrát. na první dva pokusy mi to moc nevyšlo, jelikož jsem neměla k běhání žádný vztah a do knihy se mi špatně začítalo. Avšak sama jsem se nějakým způsobem posunula a kniha mi velmi obrazně posloužila jakožto takový "úvod" doběhání. Hlavně co se překonání, přesvědčení sama sebe, že opět mám vyběhnout. Je zjevné, že běhání je součástí neodmyslitelně součástí autorova života a pokud mě, jakožto čtenářku jeho knih, zajímá i jeho život a myšlenky mimo romány, tak jsem si knihu musela dřív nebo později přečíst. Kromě běhání tu pak byly i pasáže týkající se psaní a nebo autorova života, což vždy okořenilo vyprávění.
Jako amatérská běžkyně jsem nadšená. Autor mi často mluvil z duše. Těší mě, že podobné pocity prožívají zřejmě všichni běžci na světě.
Nesmírně mě to bavilo. Netroufám si ale odhadnout, jestli kniha působí podobně na lidi během nepolíbené.
Jsem fanouškem Murakamiho a obdivuji nejenom jeho tvorbu, ale i zápal pro ultramaratony. Autorovy odkazy na oblíbenou hudbu jeho románových hrdinů jsou pro mě inspirativní. Uváděné recepty jídel jsem zatím nevyzkoušel (asi bych ani nesehnal potřebné suroviny).
O běhání mluvím často. Murakamiho zbožňuji, takže tuším, o čem mluví, když mluví o běhání. Ovšem ON to podá sofistikovaněji než já :-) Život je běh na dlouhou trať, když máme štěstí, někdo to zabalí hned po výstřelu nebo na první překážce. Nikdo z nás neví, jak dlouho ještě "poběží". Takže čtěme a běhejme.
Zajímavé čtení, ale spíše jen pro a) skutečně skalní Murakamiho příznivce nebo pro b) příznivce méně skalní, kteří jsou zároveň běžci. Třetí údajná cílová skupina, tj. aspirující spisovatelé, tu ve skutečnosti mnoho o psaní nenajdou - pro ty je určeno další Murakamiho výborné dílo Spisovatel jako povolání.
Stoupenci antického ideálu rovnováhy těla a duše rozhodně naleznou v Murakamim vhodný příklad: z mého pohledu bylo na knize nejzajímavější právě demonstrace, jak může každodenní běhání a s ním spjatá tělesná zdatnost a disciplína umocnit spisovatelův tvůrčí potenciál.
Překvapivě slabší byly reportáže ze závodů - z mého pohledu byly jen o něco lépe napsané, ale ne zásadně záživnější než nečetné amatérské výtvory, které lze nalézt na stránkách typu svetbehu.cz. To je ale možná tím, že jsem podobných reportů přečetl už značné množství a v této oblasti se opravdu těžko tvoří něco originálního.
Haruki Murakami není můj oblíbený spisovatel. Nikdy jsem se nedostala přes 2. stranu Norského dřeva. Tuhle knihu jsem četla, protože v ní měl údajně psát také o psaní a o práci spisovatele.
Špatná volba.
Kniha je vyloženě jen pro dva typy lidí: fanoušky autora a běžce. O psaní je tu jen pár vět, ani ne setina textu. Napadlo mě, jestli tam jsou jen proto, aby zvýšily její prodejnost. To, co tu o psaní je, spíš popisuje, jak Murakami psaní chápe, co pro něj znamená být spisovatel a je to spíš esoterický přístup. Je to talent, co se prostě náhle objeví. A teprv pak se mu musíte denně věnovat. Nesouhlasím s ním.
Ale pokud si myslíte, že být spisovatelem znamená něco tajuplného a divokého, v tomhle Murakami hezky ukazuje, že to tak vůbec být nemusí. Můžete být zdravý vytrvalý člověk a nejspíš právě proto být úspěšný. To je dobrý vzor :-)
Povídání o běhání mě nebavilo, ačkoli jsem dříve sama ráda běhala. Po textové stránce jsem také nebyla spokojená a to je už můj obvyklý problém s autorem, nebo možná s jeho překladatelem. Ty věty se mi zdají krkolomné, složité i ve své krátkosti. Slovosled je hranatý (představte si pod tím, cokoli chcete).
Příjemný pro mě byl až konec, který se věnoval také plavání. To je mi teď srdci bližší. Proto si také myslím, že kniha je vhodná pro každého, kdo se tomu sportu věnuje. Ale ne pro hledání psací inspirace.
Patřím mezi hobby běžce, takže k této knize jsem si našel cestu velice lehce. V lidech, kterým běh nic neříká, zřejmě velkou stopu nezanechá, zato milovníkům běhu se při čtení může stát, stejně jako tomu bylo v mém případě:-), že v mnoha prožitcích a běžeckých úvahách autora najdou příjemnou shodu.
Pro mě jako amatérského běžce krásná kniha, v mnohých úvahách a názorech jsem se našla. Knížku jsem měla půjčenou z knihovny, ale určitě si ji pořídím domů, protože se k ní dá stále vracet.
Sám autor v předmluvě pokorně vysvětluje své dilema ohledně tématu a způsobu psaní knihy, v epilogu pak děkuje redaktorce za 10-leté čekání na dokončení spisu. Tím dle mého názoru sám apriori reaguje na mnohé nižší recenze knihy. Ovšem bojovník Murakami to nakonec jako vždy a "svou cestou" dokončil a předložil tak tématicky ojedinělý unikát, jímž dokázal propojit zdánlivě nepropojitelné.
Ze Čtenářské výzvy na mne pořád vykukovalo Norské dřevo, ale zapátrala jsem v knihografii japonského autora a ejhle - kniha o běhání. No páni, absolutně jsem nečekala, o čem to bude. Taky běhám, tak jsem si řekla, že to vyzkouším. A nelituju, opravdu ne. Asi se mi autor tímto dílem trefil do mé krevní skupiny, protože běhání, psaní knih, plynutí času ... je to tak pravdivé. Myslím si, že každý, kdo čte hromadu knih jednou dostane nápad, že by si sám něco takového vyzkoušel. Plynutí času nezastavíme, ani kdybychom se rozkrájeli a my ten fakt přijmeme - s jakými pocity, to už je na nás. A běh? Klobouk dolů. Sama jsem běžkyně "sama pro sebe" - vyčištění hlavy od všelijakých myšlenek, zpevnění těla, ale to hlavní je ona vytrvalost, o které autor mluví. Dokázat nazout běžecké boty a udělat první krok. Maratóny a jiné akce pan Murakami popisuje z osobní zkušenosti a s takovým smyslem pro humor, až jsem žasla. Možná ne-běžci nepochopí. Ale pro běžce to může být takový průvodce, jak se nevzdávat. Čtení s otevřenou pusou zaručeno :o) Za mne palec hore.
Sakra, musím přidat... Zkusit vždycky najít ten správný rytmus, vydržet běžet až do konce, nezdary přijímat pokorně a poučit se z nich pro budoucnost. Přijmout bolest jako něco nevyhnutelného, pokud chci dosáhnout na své limity. A nevymlouvat se.
Tedy - ne že bych to nevěděla i před četbou téhle knihy. Ale pokud mi to připomene někdo takového formátu, je třeba to brát opravdu vážně.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Autorove knihy mám vcelku veľmi rada. Ani kniha o behaní nebola zlá. Ale. Touto knihou som bohužiaľ zistila, že autor ako osoba je mi veľmi nesympatický. Nepáčili sa mi jeho názory na kamarátstvo, niektoré myšlienky o živote a pod.