O čom hovorím, keď hovorím o behaní
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/545469/bmid_o-com-hovorim-ked-hovorim-o-behani.jpg
4
784
784
Hravé a filozofické eseje pre milovníkov autora alebo dlhých behov.
Literatura světová Fejetony, eseje Biografie a memoáry
Vydáno:
2021
,
Publixing
, Slovart (SK)
Originální název:
Haširu koto ni cuite kataru toki ni boku no kataru koto, 2007
Interpreti: Mário Zeumer
více info...
Přidat komentář
Viděla jsem v metru plakát s touto knihou a toužila jsem si ji přečíst. Neváhala jsem a okamžitě si ji koupila. Začetla jsem se do ní a dokonce si koupila běžecké boty :) obdivuji tohoto autora, běhat každý rok maraton v tak úctyhodném věku? musím říct, že Japonce mám ráda a to díky Hurakimu. Je pro mě inspirací, Chtěla jsem pochopit co může být na běhání tak úžasného, že se o tom dá napsat kniha. Tak se snažím každý den běhat a Huraki má zatím pravdu :)
Běhat maratóny kvůli němu nezačnu, ale četlo se to docela dobře. Jen mám pocit, že kdyby knihu s podobným námětem napsal někdo jiný (= ne tak známý), tak po tom ani pes neštěkne. Otázka je, je-li něco takového Murakamiho vina...
Tak dlouho mi název téhle knihy zněl v hlavě, až jsem si ji musela přečíst. A ačkoliv nepatřím ani mezi Murakamiho fanoušky, ani hledače spisovatelského receptu ani běžce, velmi se mi líbila a velmi dobře se četla.
Velice vitální vyprávění o pocitech, které člověk prožívá pří běhání. Pro mě jako rekreačního běžce tato kniha znamená popis duševních pocitů, které se dají při běhání opravdu zažít a autor dokázal vystihnout situace velice autenticky. V některých pasážích knížky jsem se vysloveně našel a proto mě tato kniha nadchla. Nezůstanu jen u tohoto počinu. Autor s velice lidským a sympatickým přístupem k běžnému životu.
Haruki Murakami běhá. Běhá již pětadvacet let – každý den deset kilometrů, každý rok marathon. Já neběhám vůbec, nepočítám-li ranní spěchy na autobus (ale to je jen pár stovek metrů) a nikdy jsem to ani nezkoušel (proč bych to taky dělal). Dalo by se tudíž předpokládat, že by mě nějaká kniha o běhání nadchnout zrovna neměla. Co se ale stane, když se o podobném tématu rozepíše Mistr slova, vysportovaný šedesátník Murakami?
Tento pán používá ve všech svých knížkách spíše jednoduchý jazyk, nevolí složitá souvětí. A stejně tak jednodušše a odlehčeně píše o své lásce, o běhu. O osamělých ranních rozcvičkách, o vycházejícím slunci za zády, o svěžím vánku, foukajícím do běžcovy tváře, o lidech, které na svých pravidelných trasách potkává. Má to všechno své osobité kouzlo, každá věta, každý odstavec, každá stránka. Jak už jsem psal, nikdy jsem neběhal (a ani nesnil o tom, že by mě mohlo bavit běhat), ale během čtení jsem najednou dostal chuť nazout si boty, nasadit sluneční brýle, zasunout sluchátka do uší, pustit Kylie a vyběhnout ven, vyběhnout z domu a řítit se někam, kdovíkam. Prostě běžet. A to je na knížku pozoruhodný výkon. Je to důkaz autorova mistrovství, protože od první do poslední stránky dokázal udržet křehkou rovnováhu mezi tím, co zajímá většinu čtenářů Murakamiho knih (tedy, autorovo soukromí, které si jinak velice úspěšně hlídá) a tím, o čem by knížka s tak zvláštním názvem měla být. Sem tam přiloží nějakou úvahu a nebo vzpomínku z mládí, zkrátka radost číst. Kouzelně. To je to slovo, které se mi dere na jazyk. Může někdo psát o sportu tak, aby to bylo kouzelné? Jinými slovy: může někdo psát o sportu tak, aby to totálně antisportovnímu člověku jako já, který ani neumí kopnout od míče, připadalo kouzelné? ANO.
Kdybych měl z knihy vybrat krátkou ukázku, byla by to tahle:
Když běžím, tak prostě jen běžím. Základním principem je pro mě běžet v prázdnu. Nebo, když to řeknu obráceně, běhám možná proto, abych dosáhl prázdna. I do takového prázdna se občas samovolně vplíží momentální myšlenky. To je docela samozřejmé. V lidské duši prostě nemůže existovat opravdová prázdnota. Lidská psychika není tak silná, aby se s ní vyrovnala, ani tak konzistentní. Podobné myšlenky (či ideje), které se mi při běhu vkrádají do duše, ale nejsou nakonec nic jiného než pouhé odvozeniny prázdnoty. Nemají obsah, jsou to jen úvahy, které se točí kolem prázdna uprostřed.
Myšlenky, které se mi při běhání líhnou v hlavě, se podobají mrakům na obloze. Mrakům nejrůznějších tvarů a velikostí. Přicházeji a pak táhnou dál. Obloha ale zůstává pořád stejná. Mraky jsou na ní pouhými hosty. Procházejí skrz ni a pak mizí. A zůstává jenom nebe. Obloha. Cosi, co existuje a neexistuje zároveň. Cosi, co zároveň je substancí a současně jí není. A nám nezbývá, než abychom způsob bytí takové neurčité schránky přijali tak jak je a porovnali se s tím. (str. 21)
Takže, až někdy v létě kolem vás prosviští plnou rychlostí píšťalka, aspoň víte, proč.
(25. ledna 2012 – 27. ledna 2012)
Naprosto výjimečná záležitost. V Murakamim vidím typického houževnatého Japonce a docela jeho vůli obdivuji. Zároveň nabývám dojmu, že snad nenapsal knihu, která by mne nenadchla :)
Četl jsem špatné knihy, průměrné knihy, dobré knihy, výborné knihy, vynikající knihy a potom knihy, kdy jsem měl pocit, že byly napsány přímo pro mě.
O čem mluvím, kdy mluvím oběhání, je jednou z nich. Kromě ní jsem od Murakamiho četl Norské Dřevo a Na jih od hranic, ovšem k autorovi jsem si vztah utvořil až po přečtení jeho pocitů ze psaní a z běhání.
V čem pro mě kniha byla tak zajímavá? I já sám běhám a píšu. Občas mi dochází energie a motivace k jednomu či druhému. Vidím však, že nejsem sám, že Murakami je na tom podobně, že ví, o čem mluví.
Velké romány, stejně jako maratony, vyžadují spoustu energie, odhodlání, trpělivosti. Psaní a běhání jsou si dost podobné, ovšem to jsem zjistil až díky této knize. A stejně jako Murakami, i já, když běhám, (ne)přemýšlím o....
Druhá kniha, kterou jsem si od Pana M. dopřál, a můj názor? Příjemné počtení od Murakamiho, které plně nenadchne ale svojí práci odvede. Murakami je výborný psycholog, který v této knize rozebírá nejen lásku k běhání ale i poznatky ze života. Příjemná oddychovka.
Doteraz som nevedela, že sa dá napísať kniha o behaní. Včera som čítala asi do 5 rána a je to zaujímavé čítanie. Nie rátanie kilometrov, ale čo sa v takých chvíľach premieta hlavou.
Při čtení této knihy jsem měla chuť si jít obout tenisky a jít se ven jen tak pro radost proběhnout. Zároveň autor tak nějak nepíše jen o běhání, ale jeho rady a poznatky, se hodí do běžného života.Do dvou třetin mě to bavilo. V té poslední už se autor věnuje triatlonu a to pro mě už nebylo tak lákavé. A tak trochu mi to zkazilo dojem z celé knihy.
Od první stránky jsem si styl, jakým je kniha napsána, zamiloval. Podle mě NENÍ JEN O BĚHÁNÍ, ale o tom, jak je důležité vytrvat v čemkoliv, co nás baví, a jít si za tím děj se co děj, i přes odrazování okolí. Velmi motivační a inspirující povídání "obyčejného" člověka, které je tak lidsky napsáno, až to zahřeje na duši...
Výborně doplňuje údaje, které jsem "nastřádal" při čtení knih od Murakamiho. A nutno přiznat, že se na spisovatele dívám teď úplně jinak. Šíře jeho záběru je opravdu široká a životní filozofie jasná. Ten člověk chce něco dokázat. Po přečtení jsem získal zase maličký kousek sebedůvěry, což se mi stává zřídka. Že bych začal běhat ...?
Jako rekreačnímu běžci a velkému fanouškovi Murakamiho me tato kniha velmi příjemně překvapila. Výborná práce!!
Nedoporučoval bych čtenářům, kteří se chystají s Murakamim začít. Teda pokud to nejsou vytrvalostní běžci nebo triatleti. Murakami totiž dokáže jasně a přitom čtivě zachytit pocity vytrvalostních sportovců. Některé pasáže jsou hotová životní moudra. Krásné počtení.
moje první Murakamina a vím, že se k němu určitě vrátím. kvalitní čtení se spoustou motivace
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Nejsem fanoušek tohoto autora, přečetl jsem si Norské dřevo a fakt mě to moc nenadchlo a nezaujalo. Ale jeho knížku o běhání jsem si přečetl s chutí. Jednak poslední dobou docela často a rád běhám a jednak mám opravdu rád autobiografické knížky.