O lásce a jiných běsech
Gabriel García Márquez
Když Siervu Maríi pokousal v den jejích dvanáctých narozenin pes nakažený vzteklinou, a ona přežila, byla označena za posedlou. Církev zná jediný prostředek proti všem představitelným nemocem: vyhánění ďábla neboli exorcismus. V klášteře svaté Kláry však začíná osudná milostná zápletka dvanáctileté dívky s šestatřicetiletým knězem, který namísto Satana objevuje lásku. Márquez popisuje nádherný, nicméně nenaplněný vztah dvou lidí. Láska je podle autora jistým druhem šílenství a šílenství bývá trestáno smrtí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , OdeonOriginální název:
Del amor y otros demonios, 1994
více info...
Přidat komentář
Vlastně jediný, co se mi na Lásce líbilo, byl vhled do otroctví v Kolumbii. A ta syrovost života.
Márquez je vynikající vypravěč. Zde příběh ala Goyovy přízraky, s podobnou kněžskou zápletkou a nevinnou, leč nesnesitelnou hrdinkou. Dlouhovlasá mrtvá jako inspirace pro vyprávění o běsné lásce. Náročné, ale skvělé čtení. Mám málo - musím sehnat další příběh...
Před rokem jsem četl Lásku za časů cholery a byl jsem z ní nadšen, dodnes na knihu vzpomínám.
V tomto případě případě se nadšení nekonalo, připadalo mi to příliš stručné,jakoby nedokončené a úplně jsem nepochopil,co příběhem chtěl autor sdělit.
Třetí hvězdu dávám za popisy života otroků a vypravěčské umění.
Drsné, a možná i trochu kritické zobrazení středověké americké společnosti při novodobém otrokářství. Inkvizice má hlavní slovo a nevyplatí se jí vzdorovat. I popis života mi připadá hodně reálný a naturalistický.
Priznám sa, že to bola moja prvá kniha od autora a určite sa pustím do ďalších. Krásny príbeh a súčasne drsný popis vtedajšej doby.
Dobré komentáře k dílu jsou tu psány již přede mnou. Já jen pro sebe doplním, že jsem si opět připomněla, proč Marqueze jako autora nemám ráda - ty příběhy na mě vždy působí špinavě. Chápu, že ta historická doba taková byla a příběh je psán bez příkras, ale ten obraz toho, jak se tam různí lidé válí v exkrementech, špíně, jsou nemocní a smrdí, mi ten prožitek z příběhu prostě vždycky zkazí.
V krátkém a jednoduchém příběhu Márquez ukazuje, jak mohou být lidé slepí vůči věcem, které jsou kolem nich. Na jedné straně tu máme černošskou komunitu v otroctví, která přehlíží vzteklinu... kterou následně i církev vnímá jen jako posednutí Ďáblem. Ta stejná církev navíc potlačuje cit a tak se nemůže divit, že nakonec dojde k milostnému vzplanutí jednoho jejich představitele k mladé dívce, kterou vězní a týrají. Román ukazuje to dobré i špatné, co si jako lidé neseme a ukazuje to na extrémech, navíc zasazených do zajímavého dobového prostředí.
zanzara perfektně vyjádřil moje pocity z knihy, takže odkazuji na jeho komentář.
Myslím, že jsem si do ČV nemohla vybrat líp, i když jsem správně tušila, že téma inkvizice mě spolehlivě rozhodí na několik dní. Přesto je to krásný příběh.
Na Márquese jsem se chystala už dlouho a od této knihy se průběžně budu chystat dál.
Na malém prostoru skvěle vybudované prostředí i postavy. Líbí se mi místa, kdy je situace nějak popsána a o vývoji nebo pravdivosti popisu nám potom dává zjistit víc až chování postav.
Např. mě upoutal moment, kdy lékař varuje před fanatickým knězem, kterého poté ale přátelsky přijímá u sebe doma a zjišťujeme, že jejich charaktery jsou si v lecčemz podobné.
Někde se mi zdály situace zbytečně složité (proč lékaře poznáváme v situaci, kdy mu umírá kůň - na to, jaký má takové scéna expresivní potenciál, je hanebně nevyužitá; proč je vedlejší postava zesměňována podrobným popisem prdění? - komický efekt vyznívá spíše trapně, ostatní charakteristiky téže postavy nám ji představí daleko lépe a přirozeněji). Uznávám, že jde o kosmetické vady, ale próza takovéhoto rozsahu je na detailu do velké míry založena. V devíti případech z deseti se to povedlo naprosto skvěle, v jednom ne.
Lidém, kteří v této knize čtou pouze to, že svatá inkvizice mučila děti a navíc kněz obtěžoval nezletilou dívku už nepomůže, když si koupí nové brýle. Museli by si k něm koupit ještě mozky... Marquez zde krásně popisuje, že i ti nejvzdělanější funkcionáři katolické církve se bojí lásky a mají vůči ní stejné předsudky jako zaostalí otroci vůči vzteklině. V obou případech je to jen hloupá pověra. Jediný, kdo zde nepodléhá síle lásky, je doktor Abrenuncio - vědec a nevěřící, pro kterého je to prostě nemoc. Nebo snad umění, na které nemá talent? Muži v této knize jsou jaksi nezralí: nevěří citům, příliš se drží morálky a formálních pravidel života. Ale všechny zdejší ženy moc dobře vědí, že nejdůležitější v životě je láska, i když je nepochopitelná a nesmyslná. Marquez, to je cítit, váží si lásky. Ale také vůci vědě a myslícím lidém ma úctu, pokud se vědou slušně zabývají. A to bez ohledu na to, zda jde o medicínu nebo teologii. Je jen důležité, aby byli otevření životu, vědě, pravdě a argumentům. Několikrát ale opakuje, že nejlepší lék je štěstí, protože léčí lépe než jakýkoli léčivé byliny. A štěstí pochází z lásky. I když neštěstí občas taký, přidal bych od sebe.
Výborné!
"Láska je zvrácený cit, odsuzuje dva lidi, kteří se vůbec neznají, k ubohé a nezdravé vzájemné závislosti, která je tím pomíjivější, čím je vřelejší."
Má první zkušenost se spisovatelem. Nenudila jsem se, zajímavý příběh. Chvílemi jsem měla menší krizi, nicméně jsem byla zvědavá, jak to dopadne. Někdy to bylo drsné vyobrazení tehdejšího života, mentality a zvyků.
Můj nejoblíbenější Márquez to rozhodně není. Možná právě proto že je to příliš krátké, což mi sice povětšinou v literatuře nevadí a vyhovuje, ale tady jsem s tím tak spokojená nebyla. Prvků je v tom zařazeno bezpochyby dost na to aby to si to člověk i s jistým nadšením přečetl, ale možná na tak krátkém prostoru ta přebujelost kvete jinak. Váhám mezi 3 a 4 *.
Zajímavý příběh nejen o lásce.
Dnes již nepochopitelná doba pánbičkářství, inkvizice, kleriček, klášterů a otroctví.
Příběh o zmařeném životě mladičké dívenky, kterou kousl pes se vzteklinou a v obavách, že se nakazila, se ji její otec, markýz, snaží vyléčit od černošského wudu až po svěření bohu, rozuměj inkvizici, která ji určí za posedlou ďáblem, jak jinak. Kněz, který měl ďábla vyhnat, však podlehne kreolské kráse dívenky.
Útlounká knížečka, která, alespoň mě, dost štvala hloupostí a naivitou lidí a kostnatou obludností církve.
Libil se mi jazyk, syrovost a primocarost vypraveni. Tempo bylo chvili rozvlekle a prilis detailni, najednou skok v case a pribeh jen nacrtnuty. Zaver na nekolika stranach letel primo tryskem. Magicky realismus je zanr, ktery teprve objevuju. Byl to ale zajimavy vylet. Jsem zvedava, jak se mi budou libit dalsi autorovy knihy, urcite se do nich mam v planu pustit.
Hvězda dolů vlastně jen za to, že to bylo tak krátké. Delší Marquezovy věci mi vyhovují víc, neb mám čas a prostor se do nich ponořit. Ale příběhu samotnému nemám co vytknout. Tabu padají...
Barvy a vůně, exotické prostředí, církev, pověry, otroci... Četla jsem zamlada a kniha se mi líbila - nejspíš, že je plná bizarností. Po dvaceti letech mě to moc nebavilo, rušilo mě množství španělských jmen, neznámé termíny. Všechny postavy nějak vyšinuté. Kouzlo magického realismu na mne již zřejmě nepůsobí.
Krásné, drsné, kruté, dech beroucí. A tak hluboce lidské. Bolavé a nezapomenutelné. Křehký příběh o lásce, o duši, o přátelství, o nepochopení i o chápání. O nelítostnosti doby, o nenávisti, o bolesti i o síle člověka a jeho víry v dobro...
Do té doby jsem autora a jeho dílo neznala. Po přečtení této knihy jsem mu propadla. Ale stejně ji žádná jiná nepřekonala. Tohle je moje srdcovka, příběh, na který nezapomenu - i když už uplynulo hodně let, co jsem to četla.
Budu na ně vzpomínat, zůstali v mém srdci, jako němé jizvy, nesmazatelné šrámy na duši, a přitom téměř neznatelné, chvějivé pohlazení...
Štítky knihy
zfilmováno 18. století milostné romány magický realismus společenské romány Kolumbie historické romány kolumbijská literatura hispanoamerická literatura zakázaná láska
Autorovy další knížky
2006 | Sto roků samoty |
2008 | Láska za časů cholery |
2005 | Kronika ohlášené smrti |
1997 | O lásce a jiných běsech |
2005 | Na paměť mým smutným courám |
Pošetilé stredoveké kresťanské vnímanie života ma prinútilo súcitiť aj s absolútne nesympatickou hrdinkou.
Zaujímavá na knihe je určite surovosť daného obdobia a aj to, že na tak málo stránkach je obsiahnutého docela dosť. Neubránim sa však pocitu, že celá gradácia deja bola zbytočne nasekaná na pár stránkach na konci, ocenila by som trošku lepšie rozloženie.