O modlitbě
Romano Guardini
Uvedení do školy křesťanské modlitby. Modlitba je vnitřní potřebou, milostí a naplněním – je však také povinností, námahou a přemáháním. Existuje tedy zážitek modlitby, ale také cvičení modlitby; její živý pramen, ale také její škola.
Duchovní literatura Náboženství Literatura naučná
Vydáno: 2006 , Karmelitánské nakladatelstvíOriginální název:
Vorschule des Betens, 1954
více info...
Přidat komentář
Toto je skutečně klenot. Obzvláště velký klenot pro hledající, kteří bytostně pro svou další cestu potřebují nastavovat mantinely. A Guardini je mistrem uvádění věcí na pravou míru a nastavování hranic. Co TO je, ale zároveň co to není, kde TO začíná i kde to končí, přesněji co TO není.
U mnoha, ne-li většiny, prvních knih, které jsem po zaujetí katolickou vírou četl, byly věci jedním směrem uzavřené a druhým směrem otevřené do nekonečna, jako matematické intervaly, což svádělo k vlastním a často nesprávným interpretacím závažných témat. Jako příklad bych uvedl klanění se Bohu.
Guardini umí nenásilně člověka přitáhnout k Bohu aniž by za sebou nechával nezodpovězené otázky, rozpory typu \\\"no a vážně to právě takto Bůh chce?\\\" apod.
Knihu bych zařadil ke \\\"velké úvodní dvojce\\\" - Lewisovu K jádru křesťanství a Chestertonově Ortodoxii mezi kterými je jedinečná svou obrovskou laskavostí.
Fascinující a krásné dílo.
„Je krásné vmýšlet se v modlitbě do lidí, kteří jsou nám drazí, s láskou se chápavě dotýkat jejich zvláštních nesnází, utrpení, potřeb a předkládat je Bohu. Je krásné vědět, že ve své starosti o milovaného člověka jsme zajednou s pečujícím Bohem a ubezpečit se, že člověka tato péče chrání. To uklidňuje a naplňuje důvěrou. Starost ztratí svou tísnivost, a i když se třeba vše zase vrátí, krátký čas modlitby tu přece jen byl a poskytl mysli oddech.“
Tahle kniha mi přinesla hodně. Požitek i užitek, řečeno slovy klasika. Ale také občas (vlastně dost často) varovně zdvižený prst, když mě nutila konfrontovat se s vlastní pohodlností a liknavostí v duchovním životě. Ale nechat se kritizovat otcem Guardinim mi nečinilo potíže, nestavěl jsem se na zadní, protože jsem cítil, že to Romano Guardini se mnou myslí dobře, že mu na mně, jako na čtenáři a adresátovi svých myšlenek, záleží.
U knih jako je tato, které jsou obecné a určené širokému auditoriu, se nelze vyhnout místům, které konkrétního čtenáře přímo nezasahují. Já jsem to tak měl, jednou to bylo „tohle už mám za sebou“ a jindy zase „tak tady ještě zdaleka nejsem“. Ale i tato místa byla ku potřebě, pomáhala mi si uvědomit kontext, moji pozici v širším obraze.
Také jsem musel opatrně pracovat s použitou terminologií, jak se mi to u teologických disputací stává. Slova jako „pravda“ nebo „jistota“ jsou zde použita v jiném významu, než v jakém jsem zvyklý nad nimi uvažovat já. Ale to mi nebránilo v tom, abych si z četby hodně odnesl. Užitečné mi byly konkrétní silné myšlenky (příkladem: „Síla, která není provázena smyslem pro majestát všeho opravdu posvátného a pokorou před ním je totiž v jádru neplodná.“), ale zejména celkový Guardiniho vhled do problematiky a systematická práce s tematickými okruhy. Kombinace hlubokých znalostí a citlivého podání, řekl bych.
A ještě jedna z mnoha úvah, která mě zaujala: „Rovněž pýcha, jež chce žít z vlastních sil, nebo hrdost zklamání, jež se stahuje do sebe, či citlivost studu mohou uzavřít cestu k prosbě. Pyšný člověk nechce prosit. Musí však poznat, jak nebezpečné to je. Pýcha je zatvrzení, jež ničí vše. Žijeme z Boží milosti; přiznat to a jednat podle toho, je pravda a pokora zároveň. Tomu se musí takový člověk naučit. Současně ale musí i poznat, že má chybnou představu o Bohu, který ochraňuje, dává a pomáhá. Zapomněl, že Bůh člověka chová v úctě. Zde natropil hodně zla jistý druh zbožnosti, který se domnívá, že povýší Boha tím, že poníží člověka. Mluví-li o Božím milosrdenství, dostávají pak tato slova přídech, jako by boháč házel cosi žebrákovi. (...) Pravda je však jiná. Člověk není hodný opovržení.“
Vrátila jsem se po letech. Už úvod je pohlazením, povzbuzením a řádem ztraceným v současném chaosu. Přemýšlím, zda dnes ještě jsou lidé podobné zralosti a vzdělání jako autor knihy? Studánka čisté vody!!
Opět nepřečtu celé, ale fascinuje mě autorova hloubka zkušenosti, uspořádanost a zároveň citlivá jemnost pro neuchopitelné!
Tohle je dobrý průvodce na cestě k modlitbě. Jedná se spíše o takový úvod do modlitby a přehled různých druhů modlitby. Zajímavé počtení
Autorovy další knížky
| 1992 |  Konec novověku |
| 1992 | O modlitbě |
| 1992 | O posvátných znameních |
| 1932 | Těžkomyslnost a její smysl |
| 1997 | Životní období |
Na Guardiniho psaní se mi líbí především dvě věci, čtivý sloh a v rozumné míře odkrývání složitosti věcí. Skutečně platí slova autora, když mluví o duchovním rozvoji, že někdy je kontraproduktivní příliš tlačit na pilu.
„Horlivost v duchovních věcech je jistě důležitá; stejně důležitá je však i rozvážnost, která umí počkat, až nadejde vhodná doba.“ (s. 204)
Kniha je strukturována do kratších kapitol a na sebe logicky navazujících celků, které jdou od přípravy na modlitbu, k jejím základním aktům, k jednotlivým druhům modliteb až k popisu vnitřních krizí víry a modlitby, a jak se nimi potýkat. Co bych také vyzdvihl je autorova schopnost proniknout do myšlení začátečníka v oblasti modlitby, a proto se často soustředí na vyjasnění toho, co to vlastně modlitba skutečně je, tak aby čtenář nebyl v zajetí prapodivných představ a omylů.
„Neboť víra není pocit nebo prožitek, který by měl smysl sám o sobě, nýbrž je sepětím osoby se zjevujícím se Bohem, které trvá, i když se pocity změní nebo zmizí. Ve své podstatě je dokonce víra na vytrvalosti přímo založena, neboť nespočívá v citu, nýbrž v charakteru, ne v prožitku, nýbrž ve věrnosti, ne v proměnlivé, nýbrž ve stálé a přemáhající složce života.“ (s. 239)
Knihu doprovází pokora, pochopení a také opravdová snaha ukázat, že modlitba je skutečný a živý vztah, který nemůže fungovat pouze na ustrnulých formulí, ale vyžaduje aktivní zapojení svědomí člověka.
„Tímto způsobem uvažování opět zesílí leckdy již ochablé křesťanské svědomí. Většinou jím rozumíme jenom vědomí závaznosti mravních přikázání a schopnost úsudku o tom, jak je máme v jednotlivých případech aplikovat. Přitom ale unikla naší pozornosti celá polovina skutečnosti: smysl pro požadavky dosud neprozkoumaných oblastí; schopnost postihnout, čeho si žádá budoucnost; odvaha k uskutečnění něčeho, pro co ještě není vzoru. I to je svědomí.“ (s. 196)
Dalo by se tady pokračovat uváděním dalších mnohých útržků z Guardiniho čtivého díla, ale myslím, že nejrozumnější bude, když komentář ukončím tím, že knihu jednoduše doporučím i těm čtenářům, kteří se s vírou u sebe ještě nesetkali nebo kolem ní jen krouží. Může být opravdu vhodným úvodem do toho, co často může lidem z dálky připadat jako zbytečné a podivínské chování, zblízka se však jedná o velmi přirozenou a klíčovou věc pro Život.