O zlých samotářích
Ivan Olbracht (p)
Povídky o lidech vyobcovaných ze společnosti, s níž žijí v ustavičném nepřátelství.
Přidat komentář
"Lidé jimi opovrhují. Proč, těžko říci. Vedou jiný život. Snad lehčí, snad méně lehký než ostatní, ale jiný a těm ostatním nesrozumitelný. A to k opovržení stačí." (str. 68)
Přesto zlí samotáři z Olbrachtových povídek nesou v sobě cosi archetypálního a sympatického: Joska nechává svůj život plynout volně, podobně jak plyne Jizera, s jejímž zpěvem souzní; hrubý rasík z povídky druhé po smrti své ženy najednou hledá cit a souznění u svého psa, který jej však vrací do drsné reality vzrostlé z jejich minulosti; a konečně bratr Žak z poslední povídky má stále znovu a znovu touhu dělat své umění dokonale, být mistrem...
nalezeno v knihobudce, zdárně dočteno...ze všch povídek dýchá zmar a zášť těžkého života..nejvíc odlehčený je snad život Josky hned v té první....nenávist vůči společnosti, trudnomyslnost, jediné, co většinu postav žene vpřed je pomsta...smutné, místy až hnusné (Rasík a pes , nebo pasáž z Bratra Žaka , kde Fricek vyrovnává svůj účet..nebo spíše zadělává do budoucna...) a právě tak věrné vykreslení bídy, nespokojenosti, těžkého života zanechává hluboký dojem...pocity si budu pamatovat dlouho....
podrobné komenty u jednotlivých povídek...
https://www.databazeknih.cz/povidky/rasik-a-pes-11518
https://www.databazeknih.cz/povidky/joska-forko-a-paulina-11516
https://www.databazeknih.cz/knihy/bratr-zak-57451
Zlí samotáři nejsou vůbec tak špatní, jak se z počátku obávala. Kniha obsahuje 3 povídky, z nichž každá poukazuje na nějaké záporné lidské vlastnosti v rozporu s těmi dobrými. Občas jsou popisy opravdu až dost naturalistické, ale nic, co by se nedalo přežít. Knížka je během dne přečtená. Nenechá ve vás žádné hluboké pocity, ani nevyvolá řadu filozofických otázek, ale jen tak ji taky nepřejdete.
Někteří zlí samotáři nejsou zlí, ale okouzlující:
„Tak polez!“ Ležel na břiše, natahoval k ní ruce. Dosáhla jich, Joska táhl a ona se o stoh opírala chodidly, šplhajíc s tělem přiklopeným do pravého úhlu. Uchopil ji kolem pasu, vtáhl dovnitř, a poněvadž se zas jednoho druhému zachtělo, sevřeli se do náruče.
Byl to pokoj opravdu jako pro knížete pána.
Pak vedle sebe leželi, on na znaku s rukama rozpjatýma a ona s hlavou stulenou na jeho ramenním důlky, a když se vymlčeli, řekla:
„Tady je tma! Vidíš mě?“ Byla první, kdo promluvil, a její hlas mu byl milý.
„Ne. Venku je už taky tma.“
Oči ponenáhlu zvykaly večeru a rozeznávaly již obrysy natažených těl a stěn z pocuchaných stébel. Čerstvě vymlácená sláma nasládle vydechovala, tma voněla ještě jejich milováním a obě ty vůně se složily v jedinou: medu, ale v plástvích, vlažného posud včelím hemžením, a jak jej právě hospodář vyňal z úlu.
„Bylas už někdy zavřená?“ zeptal se.
„Ne. Tys byl?“
„Byl.“
„Mám tebe stejně ráda,“ řekla za chvíli. „Je tam vošklivo, viď?“
„Není. Jen dlouhá chvíle je.“
„A pročs byl zauřenej?“
„Že se toulám.“
Dala ruce pod hlavu a zadívala se na světlý otvor doupěte.
„Toulám se taky ráda… Svět je tak pěknej! Poležíš sobě v lese na jehličkách, díváš se na ptáky, zvířata kolem tebe přeběhnou, vidíš nový vesnice, města, setkáš se s lidma. A doma není nic. Je tam smutno… Je to tak krásný všecko…“ […]
„Je to tak hezký na světě!“ řekla zasněně.
Tři povídky o smutných lidských duších.
Životem byli vehnáni do boje o holé živobytí, takže jim nezbylo, než se uchýlit k protizákonnému jednání.
Část díla
Bratr Žak
1913
Joska, Forko a Paulína
1913
Rasík a pes
1913
Autorovy další knížky
1991 | Biblické příběhy |
2005 | Nikola Šuhaj loupežník |
1937 | Golet v údolí |
1982 | O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách |
1963 | Žalář nejtemnější |
Moc pěkná knížka. Jazyk je drobounce zastaralý ("Jedl jda..."), ale krásný. Ty tři povídky by mohly klidně splynout do jednoho příběhu, protože jsou o tomtéž - o lidech nějakým způsobem na okraji společnosti, kteří ale nejsou v jádru zlí (jakkoliv název k tomu vede), ale způsob jejich života, kterým společnost opovrhuje je vede k tomu, že oni opovrhují společností. Tak se jeví zlí. Řeší naprosto základní otázky přežití, a když se s nimi člověk sžije, má pochopení i pro krádež - protože ani ta není zlá. Nejsou to podvodníci, kalkulátoři, hajzlíci, tuneláři apod., jsou to všechno obyčejní lidé, kteří chtějí přežít a užít trochu života - nicméně jsou společností odsouzeni k samotářství. První povídka Jozka, Forko a Pavlína je o třech náhodně se potkajících se outsiderech, který každý řeší svůj problém a když spolu začnou spolupracovat, ukáže se, že si neumí dělit odpovědnost. Druhá povídka, Žak (později přepracovaná na Bratr Žak), je téměř bassovská óda na cirkusáky, s tím rozdílem, že tu není žádná rodová sláva a lesk manéže, ale chudoba, nuzota potulných komediantů, kejklířů a artistů, shluku naprosto asociálních osob, z nichž duchem celého ansámblu je právě Žak, bratr hlavní postavy. S tím ostře kontrastuje jejich artistické umění, které dělají poctivě a cvičí do zmrtvění těla - přesto je potkává přesmutný osud vyděděnců. A třetí povídka Rasík a pes mě nejdřív mátla, protože jsem nevěděl, že "rasík" je Olbrachtovi synonymum pro outsidera mimo společnost. To je příběh muže a ženy a jejich psa, jak táhnou krajinou a nikde je v podstatě nechtějí.
Z mého popisu by se mohlo zdát, že je to všechno o naprosté bezútěšnosti. Není. Ti lidé jsou sice na okraji, ale jsou živí, nejsou to podvodníci, ani organizovaní zločinci, mafiáni nebo prostitutky. Jsou to uvěřitelné figury, které podle mě mají dobré srdce, ale mají tak strašně málo možností to projevit! Z toho jde na čtenáře sklíčenost, ano. Olbrachtovi se povedlo prostě nasvítit kraj společnosti aniž by se nad tím dojímal, aniž by ho romantizoval a dokonce aniž by ho karikoval. Myslím, že se skrze tyto tři povídky dotkl opravdu života a to opravdu oceňuji.