Objevení sluneční země
Vlastislav Toman
Příl. časopisu: ABC mladých techniků a přírodovědců ; 1963/64. Obsahuje přívazek: Cesty do vesmíru v dílech J. Verna, H.G. Wellse a K. Lasswitze.
Přidat komentář
Do této knihy jsem se musel nutit ji dočíst. Není úplně špatná, ale toho soudruhování je v ní opravdu jaksi nadmíru... To autor dost přehnal.
Mám z této knížky smíšené pocity. Na jednu stranu je to zábavné, poutavé čtivo od kterého se tak lehce neodtrhnete, na druhou stranu, opravdu komunistické ideologie je tam dost. Takže, před rokem 1989, kdy jsme v takové společnosti žili, by opakované oslovování soudruhu a soudružko patrně nerušilo při četbě tolik jako dnes. (Na druhou stranu je fakt, že jsem byl v Pionýru jako dítko v letech 1976 až 1980, tedy za tzv. tuhé normalizace a vedoucím jsme v oddíle nikdy soudruhu ani soudružko neříkali. (Ani kuchařkám na táborech, obzvláště pak, když to byly naše mamky.) Vždycky to bylo jen křestní jméno, popřípadě přezdívka. Pouze ve škole jsme většinou oslovovali učitelky a učitele jako soudružky a soudruhy a to pamatuji i takové, kteří si vymínili oslovení paní a pán. Osobně mě poněkud zaráží mnohé narážky v ději románu na skauty za první republiky a na vůdce, jak nepouštěli své členy do kontaktu s dětmi z dělnických rodin. To je samozřejmě naprostá hloupost, to tam tedy Hadži, jako bývalý člen klubu Mladého Hlasatele, snad psát nemusel...Těch komunistických symbolů a hesel tam je v textu už i tak dost. (I když to vysvětluje to ocenění této knihy k 25. výročí vzniku PO SSM.) Takže na závěr, chcete-li si přečíst, musíte se obrnit proti výše uvedenému, pokud to dokážete, je to čtivé a má to spád. A nelze opomenout vynikající ilustrace Františka Kobíka. Howgh.
Vzpomněla jsem si tak zničehonic na tuhle knihu... a jak jsem ji v náctiletém věku četla a nevěřícně kroutila hlavou (on totiž Vlastislav Toman přece jen má na kontě i pár nápaditějších věcí). Je v tom hned na prvních stránkách tolik drzých vykrádaček Foglara (do takové míry, že jsem si už tehdy zaškrtávala pasáže, kde jsem hned věděla zdroj) a jen to pokračuje v podobném stylu, až by to bylo vtipné, kdyby to nebylo tak smutné... Někde vevnitř se skrývá i celkem zajímavý příběh - dá se mu připsat k dobru, že si ho i po letech trochu vybavuju. Bohužel si i po letech vybavuju i to, že je podaný tak nešťastně - až se mi chce říct spisovatelsky neuměle (a ano, silně ideologicky), že jinak než jako dokument doby se to prostě číst nedá...
Tématem stopování minulosti a oddílového života (včetně jisté podoby některých motivů, když tak nad tím přemýšlím) se mi dost nabízí srovnání z druhého tábora (neboli od skautů) v podobě Tajemství Volavčího jezera od Jiřího Hogana. To je spisovatelsky podstatně originálnější a čtenářsky podstatně zábavnější kniha. Jediné, čím by teoreticky Toman mohl vést nad Hoganem, je větší zapojení ženských postav; ale vzhledem k tomu, že všechny jeho postavy tady jsou strašně schématické, je to dost jedno.
P.S. Spisovatelskou neumělostí míním například strašlivě nepřirozené dialogy, pozůstávající převážně z obšírného vysvětlování čtenáři, co a jak se děje a bude dít - něco, co by v reálu nikdo tak neokecával - a velmi toporné snahy zamaskovat to "lidovostí" projevu a žoviálností konverzací, která ústí v ještě větší zbytečnou ukecanost a natahovanost textu. Napadá mě, jestli se v tom neprojevila negativně Tomanova komiksová průprava. Ve srovnání s jinými autory mě to drtilo už tehdy a při opakovaném čtení v dospělosti se dojem autorské neumělosti a umělosti textu ještě prohloubil.
V dnešním kontextu se to v podstatě nejlíp dá popsat jako nešťastný pokus o komunistické fanfiction na Foglara. Trpí to mnohými spisovatelskými nešvary, které znám z fanfiction; zároveň v tom občas, podobně jako u leckterých fanfiction, probleskne to, že autor vlastně má leckdy dobré nápady, jenže je neumí dostatečně šikovně použít, a že by z něj přece jen jednou něco mohlo být, až se trochu líp naučí pracovat se spisovatelskými triky a nepoužívat je tak nápadně. ;-) Když to tady studuju chronologicky - o tři roky později vydané Trampoty s kapitánem už se opravdu posunuly tak nějak o příčku výš.
Dobrodružné čtení o prázdninách na pionýrském táboře. Autor se patrně inspiroval skautskými romány o plnění bobříků, zde kolumbovských úkolů. Děj je silně ideologicky zabarven. Oslovení soudruh či soudružka figuruje snad na každé druhé stránce a probírá se úloha dělnické třídy a buržoazie. Jednoznačně agitka na pionýrskou organizaci a socialistický způsob života. Jedná se o dosti průměrný příběh silně poplatný době, ve které vznikl.
Příběh o objevení Sluneční země se odehrává v době, která patří do historie naší pionýrské organizace. Je z období, kdy na letní tábory začínaly častěji vyjíždět i jednotlivé pionýrské oddíly, aby tak společně zakončily svou celoroční činnost. Kniha dává mladým čtenářům možnost prožít několik prázdninových týdnů společně s jedním takovým oddílem v západočeském pohraničí. Se členy oddílu se zúčastní pátrání po záhadné výpravě Kolumbově, doví se, kdo byli kolumbovci a kde ležela jejich Sluneční země. Sami nebo i se svými kamarády se mohou čtenáři předsvědčit, zda by i oni zvládli důkazy "kolumbovské devítky" a dokázali být pravými kolumbovci, "správnými pionýry", jak se o to snažili i hrdinové příběhu o objevení Sluneční země.
Autorovy další knížky
2001 | Velká kniha komiksů #1 |
2003 | Velká kniha komiksů ABC #4 |
2002 | Velká kniha komiksů #2 |
2002 | Velká kniha komiksů #3 |
2013 | Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana |
Ve své biografii Můj život s ábíčkem sám Toman přiznává, že se mu tato kniha příliš nepovedla - prohlásil, že jí chybí větší spád, napětí a snad i nějaký konflikt. Původní koncept napsal v roce 1963 a vyšel v ABC jako minisvazek na pokračování. Pro druhé vydání už v reprezentativnějším provedení ho autor přepracoval a rozšířil - ve stejné podobě pak vyšlo Objevení Sluneční země i knižně.