Oblečené k tanci na sněhu
Monika Zgustová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441866/bmid_oblecene-k-tanci-na-snehu-vwp-441866.jpg
4
65
65
Monika Zgustová v díle na pomezí románu a literatury faktu Oblečené k tanci na sněhu zachycuje autentická svědectví devíti „silných, vnímavých a statečných“ žen, které se dostaly do spárů jednoho z nejděsivějších totalitních režimů lidských dějin, a přece se nezlomily a dokázaly se vrátit do alespoň zčásti normálního života. Zgustové hrdinky líčí nejen své děsivé zkušenosti s prostředím stalinských lágrů, ale také strázně onoho „návratu do civilu“, jenž byl nejednou stejně nesnadný jako pobyt v místech s běžným lidským životem skoro neslučitelných. Všechny se shodnou na tom, že přežily zejména díky skutečnosti, že se upnuly na literaturu a poezii a nalezly krásu i ve zcela odlidštěných podmínkách a že jim pobyt v táborech pomohl si uvědomit, jaké hodnoty jsou skutečně důležité. Drásavému tématu navzdory je kniha oslavou života a vyznívá pozitivně v tom smyslu, že i takto drastickou zkušenost je možné přežít.... celý text
Přidat komentář
Obálka mě děsila, myslela jsem si, že to bude jeden z těch uvzdychaných románků, ale spletka jsem se, jak jsem zjistila z anotace. Skvělá a silná kniha.
Silně emotivní, intimní zpovědi žen, které postihl krutý osud ,,nepřátel sovětského lidu,, autorka zpracovala jak zde níže zaznělo,, ploše a jedním hlasem. Mám zato, že takové prožitky nelze ani jinak vyprávět, byly by k neunesení. Svědectví o zvůli totalitní moci, která se ,,hojí,, na ženách a ty přeživší to ustály a dál žijí jako lidsky lidské bytosti stačí vyprávět ,,jedním hlasem,,.
Byla jsem z knihy "paf" a do ted jsem stále vděčná, že žiji kde a kdy žiji. I dnes, když vidím obálku knihy, se mi vybaví obdiv, že i přes popsané šílenství víra byla.
Pokud patříte mezi ten typ lidi jako já, že si nikdy nečte anotaci za účelem překvapení (nebo zhnuseni jak chcete) pak vás mohl děj lehce zaskočit. Při pohledu na obálku se vám vybaví nějaký hodně dobrý thriller. Není to tak, i když to může něco takového hodně připomínat a není to smyšlené.
Ke knize : Připomíná mi knihu Válka nemá ženskou tvář, kde autorka zpovídala bývalé vojačky- ženy nasazené do války v tehdejším SSSR. Druhý holocaust - tak se přezdívá režimu stalinovy vlády trvající 24 let. V tomhle případě spisovatelka vyráží do tehdejší bojové zóny za vzpomínkami. Přeživší gulagů a táborů na samotě v pustině se znova ponořují do dnů a let, na které by nejraději zapomněly. Kniha je také doplněna grafickými snímky se svolením poskytovatelek.
Ocenila bych třemi hvězdami, přidávám jednu navíc za téma. Tvrdé osudy žen, nespravedlivě odsouzených na dlouhé roky do gulagu, mučených, týraných. Zaslouží si pozornost, nemělo by se na ně zapomínat. Ale forma vyprávění mě nezaujala, přišla mi zdlouhavá, nevýrazná. Jako když čtete něčí deník. Řeknete si, že to asi byla hrůza, ale nemrazí vás. Je to takové neosobní, nevím, jak to popsat přesně.
Nevím proč, ale kniha na mě působí trochu ploše. Závažné téma je zpracované zajímavým stylem, jen to vyprávění je pořád stejně monotonní. Ať se vypráví o utrpení, radosti nebo smrti, tón se vůbec nezmění.
Je hrozné, co dokáže člověk přežít. Nejvíc mě ale nakonec zasáhlo to rodinné prokletí, kdy v táborech postupně končily i další generace.
Téma silné a nelehké. Jakékoliv zpracování se pouští do velmi ošemetné práce.
Zde se to bohužel nepovedlo.
Vůbec to nechci zlehčovat, ale mám strach, že to tak vyzní. Vyprávění zněla velmi povrchně, v podstatě jakoby šlo o něco obyčejného.
Jeden příběh končí "no, a po pěti v táboře letech jsem se vrátila domů". Nebo "šaty jsem mezitím prodala". Jak, kde komu? "Kamarádka mi posílala peníze"... To bylo možné? A to jí je nikdo nevzal? "Jela jsem první třídou"... Zase, kde vzala tolik peněz?
"Kdybych si tím neprošla, nebyla bych to já" To je snad ráda, že to zažila??!
Nebo autorka popisuje "příšerné paneláky", a pak na fotce vidíme vcelku normální běžný velký panelák, kterých jsou i u nás kvanta.
Ani jeden příběh mě nedojal a měla jsem pocit trochu zrady. Nevím, jak to říct, netoužím po detailním popisování nějakých nechutných nelidských podmínek, ale zde se mi to zdálo odfláknuté, a je mi líto těch, kteří to tak neviděli a nezažili, že někdo znevažuje jejich utrpení.
Autorka není moc dobrá vypravěčka. Nebo to byl záměr - podat vyprávění žen tak neosobně a stroze. Přesto je kniha působivá. Čtenář si uvědomí, jaké hrůzy se v sovětském komunistickém zřízení děly, jak je možné, že takové zlo lidé páchali (a páchají) a že to vůbec dokázal někdo přežít.
Výpovědi žen, které si prošly peklem zvané gulag. Určitě stojí za přečtení, ale asi jsem čekala trošku víc.
Autorka střízlivě zaznamenává výpovědi několika žen, které přežily gulag. Její záměr je jasný - podat svědectví o silných ženách, které přežily nepřežitelné, a poslat jej tak dál, aby minulost neupadla v zapomnění. Téma je to hodně temné - proto mě překvapilo, že kniha ve výsledku vůbec nepůsobí depresivním dojmem. Jde o oslavu síly člověka, o oslavu přátelství, a též o oslavu síly slova. Ty hrdinky možná nakonec odcházejí z gulagu s nesdělitelnými zkušenostmi a s leckdy podlomeným zdravím - ale psychicky naprosto nezlomené. V neskutečné hrůze nacházely paradoxně kousky krásy i štěstí - protože ony si vybraly tento pohled na realitu. Dokázaly tvořit - a i když jim zakázali psát, tvořily aspoň v duchu a své básně předávaly dál. V této bezvýsledné "krajině barbarství" pro ně tištěná kniha představovala neskutečný poklad - a tato "deprivace" později způsobila, že se z nich nakonec staly jejich vášnivé sběratelky... Kniha bohužel osciluje na hranici mezi beletrií a dokumentem, což jí ubírá na kvalitě. Nejde totiž o pouhý přepis rozhovorů: oslovené ženy si samy určují, o čem chtějí vyprávět a co ponechají stranou. Autorka jim nechala volný prostor, takže není divu, že do jejich líčení se vkrádají osudy a příběhy dalších lidí, z řad známých či spoluvězňů. Tyto "odbočky" mohou čtenáře mást a zbytečně odvádějí pozornost. Líbí se mi však různorodost takového vyprávění: někdy připomíná i jakýsi druh "lidové slovesnosti", kdy v ději dostává prostor i bajka či postavy mytologické, ostatně na ně odkazují i názvy kapitol. O hrůzách, jež hrdinky prožívaly, se dozvídáme jakoby mimoděk, není to účel jejich vyprávění - a o to více z toho mrazí. Zdá se mi, že víc prostoru je věnováno spíše pozdějšímu začlenění jednotlivých hrdinek do "normální" společnosti. Kniha je to nesporně zajímavá: nad jejím čtením si uvědomíme kvality svého současného života. Myslím si však, že autorka mohla v líčení osudů těch žen jít více do hloubky, více se ptát /otázkou zůstává, jak moc by byly ty hrdinky ochotné odpovídat/. Mohla též kvůli lepší orientaci přidat i mapu míst těch gulagů, o nichž se zde mluví. Pro hlubší porozumění problému jsou ale určeny jiné publikace, jež se tématu přímo věnují. Přesto tvrdím, že některé knihy by měly být pro některé tzv. "zapálené straníky" i v současnosti povinné - a tato kniha mezi ně určitě patří.
Téma je velmi zajímavé, ale pokud se chcete dozvedět více a chcete znát spíše fakta, tak nemohu knihu doporučit. Velmi jsem se na ni těšila, protože příběhů z gulagu jsem už pár přečetla a z pohledu ženy opravdu chci znát víc, ale toto jsem nečekala. Jednak jsem nečekala tak řekněme... pozitivní pohled na věc od vypravěček. V tom je kniha opravdu jedinečná, i v těch hrůzách ženy nacházejí sílu a krásu. Bohužel, zpracování příběhů mi dělá potíž. Některé z nich jsou pro mě velmi chaotické, při čtení se dostáváme do situace, kdy autorka subjektivně vypráví, jak jde dělat rozhovor s někým, kdo se znal s někým jiným, ten se potkal v gulagu s někým dalším, kdo našel deník někoho jiného a od něho jsou dopisy pro někoho jiného a v těch dopisech se vypráví o někom dalším. Sice se dostáváme ve vztazích stromově opravdu hluboko, ale osud postav je popsaný o to víc ploše. Také chronologická celistvost je mi záhadou. V jednom odstavci skáče autorka v letech kupředu a zpět, jak kdyby se nedalo vyprávět postupně. Pokud začínám mluvit třeba o tom, že jsem ráno v osm vstala, nedává mi obsahově smysl pak mluvit o večeři v šest, pak se vrátit k večeři včerejška, pak ke snídani mého otce, následně popisovat dnešní oběd a rovnou uvažovat nad večeří zítřejší. Zpracování velmi kazí můj prožitek, neustále musím listovat zpět, zjišťovat kdo je kdo a přemýšlet, proč je to tak asi napsané, co k tomu autorku vedlo a jestli je to naschvál, nebo jde o neutříděné myšlenky. Řekněme, že pokud je čtenář zaměřený na lyrično a umělecké úvahy, bude ho kniha bavit více, než třeba mě, zvyklou na posloupnost a detaily ve vyprávění.
Stále nechápu, proč takové hrůzy provádí člověk člověku. Jak mohly přežít? Hlad, zima, zmar, nespravedlnost, odloučení od blízkých... navíc strašně zbytečné...
Autorka střídmým stylem zachycuje vyprávění žen, které zažily gulag, a to nejen se všemi hrůzami a bezprávím, ale také s přátelstvím, krásou, lidskou laskavostí, o což jde v knize především. Jejich osudy se v lecčem setkávají, jindy různí, a to včetně názoru na to, zda roky strávené v táborech byly zmařené roky, nebo by bez nich naopak hrdinky nebyly úplné. Pro jednu je to čas, který by raději strávila vzděláváním, pro druhou jsou to léta, během kterých pochopila, jak důležité jsou vazby na druhého člověka, přátelství, láska, soucit - což je něco, s čím se v gulagu nepočítá, a přitom to tam lze najít. Jde o to, jak knihu čtete. Pokud svou pozornost obrátíte jen k násilí a nespravedlnosti, zřejmě si z ní nic neodnesete. Pokud se ale zaměříte na to dobré, naa lidské hodnoty a onu zmíněnou laskavost, odnesete si mnohem víc a pak pochopíte i ty, pro které by život bez et strávených v gulagu, život nebyl úplný.
Od autorky jsem četla už Růži od Stalina, kterou jsem přijala vlažně. S knihou Oblečené k tanci na sněhu sice Monikga Zgustová trochu vyzrála, přesto ne dost. V knize se setkáváme s několika silnými osudy žen, jejichž život byl poznamenám gulagem. Kniha má velmi malý rozsah a bohužel jednotlivé příběhy vyzněly dost plytce a povrchně, jejich sílu se autorce nepodařilo vytěžit.
Kniha určitě užitečná pro ty, kteří o tomto tematu nic nečetli. Pro mne bohužel moc přínosná nebyla, ani se to dobře nečetlo. Doporučuji spíše "Strmá cesta" od Ginzburgové nebo "V plesových střevíčkách sibiřským sněhem" Sandry Kalniete nebo "Jaká je cena člověka".
Tahle kniha mě příliš nezaujala. Není pochyb o tom, že “život” v gulagu nebyl záviděníhodný, ale z vyprávění těchto žen jsem se o tom téměř nic nedozvěděla. Některé dokonce byly rády, že se tam dostaly - to je pro mě nepochopitelná informace.
Velice zajímavá kniha. Čtivým způsobem jsou sepsány vyprávění 9 žen o jejich prožitcích z táborů i vězení Sovětského svazu, ale i návratu do společnosti. O gulazích se nemluví tolik jako o nacistických koncentrácích, přitom tam bylo uvězněno ještě více lidí
Autorovy další knížky
| 2015 |  Růže od Stalina |
| 2020 | Oblečené k tanci na sněhu |
| 2008 |  Zimní zahrada |
| 2005 | Tichá žena |
| 2022 | Potmě jsme se viděli lépe |
Myslím že touto knihou chtěla autorka poukázat,že ne každý se nechal zlomit a co těmto silným ženám pomohlo přežít.
Vyprávění může vyznít ploše,ale jinak by se tolik příběhů nevešlo do jedné knihy.