Obrazy z Rus
Karel Havlíček Borovský
Obrazy z Rus vznikly jako plod dramaticky se proměnivšího a napjatého Havlíčkova vztahu k Rusku, jak se utvářel za jeho sedmnáctiměsíčního pobytu v Rusku od ledna 1843 do července 1844, a zároveň jako plod ideového zvratu, který s touto proměnou souvisel. Jedná se o literární prvotinu autora. Text poprvé vyšel jako příloha v Pražských novinách. (2. vydání)... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Jak se žilo kdysi, žije se i dnes, nejednomu bez penze. Chudneme a příští senioři... Asi je troufalé zamýšlet se nad státním rozpočtem. Založit státní penzijní fond, oddělený aby peníze se množily pro důchody a začít hned např. i sta miliardy nedávat na zbrojení, ale pro zajištění důstojného stáří, každý by dostával minimální plat a na nad standart by čerpal z majetku, který si stihl vytvořit.
Opravdu překvapí, že to bylo dost vizionářské dílo...:-)
určitě je fajn si přečíst i ted.
Na svoji dobu, ve které žil se Borovský nebál napsat a popsat svoje názory a pocity. A to se mi líbilo.
Přestože Havlíčka velice obdivuji, myslím si, že je lepším novinářem a politickým aktivistou než spisovatelem. Dílo Obrazy z Rus je hezká procházka po tehdejším velkém Rusku, ale na dnešního čtenáře dojem neudělá. Jazyk i témata odpovídají době. Přesto nemohou chybět typicky Havlíčkovy sarkastické momenty, u kterých koutky úst vylétnou k uším.
Obrazy z Rus jsou pozoruhodné dílo Havlíčka žurnalisty. Kniha přináší mnoho faktografického, především z Moskvy, kterou autor poznal nejlépe. Velká kapitola je věnována lidovým veselicím a cizozemcům. Havlíček si všímá jednotlivých vrstev moskevského obyvatelstva. Pozoruhodné jsou jeho postřehy týkající se nevolnictví, ruské schopnosti šidit, používání francouzštiny a němčiny na úkor ruštiny a odtrženosti dvora a šlechty od obyvatelstva.
Dovolím si ještě jeden citát: "Ostatně však mnohé věci také jeden národ od druhého dobrovolně a bez násilí přijal od té doby, co nastala větší vzájemnost mezi národy. Kdo nezná než své, ovšem že se vším spokojen bude; teprv porovnáváním naučíme se znáti nedůstatky, abychom se mohli porovnávat, musíme mimo své i jiné viděti a seznati. Častým přibýváním cizinců do země a hojným cestováním našinců do cizích zemí zvětšuje se vždy obor vědomostí, osvěta, neboť všichni lidé všechno vědí. Tím také vzrůstá, pokud národ národu nepřekáží, nejkrásnější ze všech občanských ctností, snášenlivost: kdo vlastní zkušeností seznal, jak urputně každý národ při svém mínění stojí a jak blažen tímto svým míněním jest, nebude zajisté ani tak nemoudrým ani tak svéhlavým, aby mu své mínění vnucoval, neboť jen sprosťáci všechny hlavy pod jeden klobouk vtěsnati usilují, prohlašujíce mínění svá co neomylná."
Knížka rozhodně není cestopisem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Název "Obrazy z Rus“ je přitom docela přesný. Spíše než o autorovo komplexní proniknutí do ruské kultury, jde o konkrétní obrazy z jeho cest, tedy pozorování určitých aspektů života a kultury Rusů. Dílem silně prostupuje „národně obrozenecká složka,“ nešlo se ubránit dojmu, že autorovi šlo spíše o letmé prozkoumání slovanské kultury a její výjimečnosti (i přes to, že se několikrát pouští do povrchnější kritiky jejích konkrétních aspektů). Opakovaně se také ukazuje Borovského odpor k Němcům („Prušákům“), často vyloženě emočně založený. Když autor dává do kontrastu povrchní „německé“ poznání Ruska, nedá se ubránit vyslovení teze, že pokud Borovský poznal Rusko skutečně do hloubky, v útlé knize se mu to nepodařilo přenést na papír.
Velmi se mi na této knížce líbí, že její autor podává své
postřehy trefně a nemilosrdně, pokud si nějaký jev koleduje o kritiku, ale zároveň s velkou úctou, jakmile jde o něco, co může potěšit a inspirovat.
Příklady:
... když se totiž kmotr Šebestián se strýcem Tadyášem každodenně v hospodě sejdou, přátelsky se v tabáčném dýmu dusí a v pivě topí; v 8 hodin řekne pak Šebestián rozčilen Tadyášovi: "To pivo je dobré," načež mu Tadyáš po hlubokém přemýšlení v 1/2 12., když se po té veselosti domů vracejí, poeticky rozpálen odpoví: "Máš pravdu, příteli Šebestiáne, to pivo je dobré." A takové sladké jho veselosti nesou tak dlouho, až každý naznačených Odinem 600 sudů piva skrze své tělo prožene a 30 centy tabáku stěny okoptí, načež k svým otcům na walhallské pivo a tabák shromážděni bývají. A to je ta pravá německá veselost, netrhá city, nedře fantasii, ouhlavní hubitelkyně piva a tabáku, na kterou bych si, kdybych k ní povinností zavázán byl, raději koně držel, aby ji za mne vykonával...
"... Svaté velebné ticho, kteréž Rusové (zrovna naopak našemu štěbetání v kostele) ve svých chrámích zachovávají, nerušilo nic než čistý, harmonický, srdci milý zpěv..."
nebo třeba:
"... Sprostý, necvičený kupec ruský obětuje bez velkého přemýšlení několikrát sto tisíc na zvelebení zemské; u nás se musí polovice takových dobročinných dárků obětovati na oznámení jich v novinách..."
Přes všechny sympatie k ruskému národu, které autor v jednotlivostech měl, viděl jej i kriticky a původně zamýšlenou spolupráci vyhodnotil jako nereálnou. Své úvahy zapsal věcně, střízlivě, výstižně a tak nějak starostlivě, nebo jak to říci - a to byl přitom tehdy ještě velmi mladý (o málo víc než dvacetiletý).
Štítky knihy
prvotina Rusko kultura a společnost
Autorovy další knížky
| 2006 |  Král Lávra |
| 1948 |  Křest svatého Vladimíra |
| 1948 | Tyrolské elegie |
| 2004 | Epigramy |
| 2008 | Obrazy z Rus |
Podobné knihy jsou víc zprávou o svých autorech než o předmětu popisu. V daném případě je to ovšem zpráva nelichotivá.
Náš Karel Havlíček se z maloměstských českých poměrů dostal do Moskvy a zjevně mnohému nerozuměl. Maločeský nacionalista má problémy pochopit, jak funguje mnohonárodnostní a mnohonáboženská říše, jak důležití pro ni byli přistěhovalci z Německa, Dánska, Francie, Gruzie atd. Všechno, co může, hodnotí z pozice jakéhosi česko-německého soupeření, co se z té pozice hodnotit nedá, mu uniká. O židech nám radši nic nepoví, "aby se zlosti vyhnul". Jako polehčující okolnost mu počítejme, že v tehdejší Praze o poměrech v ruské říši nevěděl nikdo téměř nic.
Kde však autor vykresluje nějaký ten obraz ze života a nepokouší se o širší výklady, tam ukazuje svůj pozorovací talent. Mne zaujal zejména popis univerzitní zkoušky z češtiny (byla organizovaná úplně po vojenském způsobu) a popis bohoslužeb (kvůli kontrastu s pozdějším pověstným Havlíčkovým antiklerikalismem).
Pověstné Havlíčkovo rozčarování z ruského nevolnictví a z ruské slavjanofilské komunity v této knize čtenář nenalezne. Ty se nachází v Havlíčkových dopisech, které jsou mnohem osobnější než Obrazy z Rus.
Carské Rusko z toho nestudujte, a o českém národním obrození si taky radši dělejte obrázek jinde.