Obsluhoval jsem anglického krále
Bohumil Hrabal
Tématem svérázného vyprávění je životní dráha číšníka, později hoteliéra a nakonec cestáře v době politických zvratů první poloviny 20. století. Od 20. až do 50. let tohoto století prožívá svůj příběh jednoduchý, od mládí podnikavý a snaživý muž, který své úspěchy i neúspěchy připisuje shodám okolností, ale využívá jich k překonávání svých handicapů. Opovržení ze strany druhých ho nepřivádí k zatrpklosti a pomstychtivosti. Touží po uznání a po rodině, obojí má však v životě jen krátce - není uznán ani jako árijec, ani jako otec, odbojář či milionář, vždy zůstává pro své okolí podivínem. Samota mu nakonec umožní zbavit se touhy po majetku a dojít ke svérázné, prosté životní filozofii. Původní text z r. 1971.... celý text
Přidat komentář
Ve škole do nás tlučou správný slovosled, odstavce, interpunkci, a potom přijde Hrabal s textem bez odstavců, s naprostou ignorací všech pravidel. Tak si říkám, proč je zrovna on považován za klasika.
Jinak kniha se četla celkem dobře, líbil se mi historický kontext, ovšem text byl někdy dost nepřehledný. Ale je to jedna z těch lepších ,,povinných" knih.
Krásné a fascinující... Hrabala jsem četla dávno a jeho texty se mi vůbec nelíbily. Asi k tomu musí člověk dozrát...
Vše ovlivnilo mé první přečtení. Někdy koncem 80-tých let jsem dostal "štos" papírů formátu A4 - musíš to přečíst do zítřka, další jsou na řadě, zněl rozkaz. Splnil jsem úkol a přál si mít tuto knihu v normální podobě. Stalo se. A další klika! V Činoherním klubu jsem viděl hru v jednom z prvních představení po premiéře. Hlavní postavu hráli všichni tři Rudolfové Hrušinští ! Film se mi líbil, také kdo jiný by jej měl režírovat než Jiří Menzel, i ten výprask rákoskou potenciálnímu konkurentovi S. byl v pořádku.
Považuji toto dílo za jedno z nejlepších pana Hrabala a za klenot české literatury.
Po shlédnutí filmu se mi moc do knihy nechtělo. Dlouho jsem si zvykal na dlouhé odstavce a souvětí. Ale jsem rád, že jsem si počkal a dočkal se. Nakonec jsem si zvykl a stálo to za to.
Obsluhoval jsem anglického krále jsem vždy měla zapsanou jako primárně komediální, lehce erotickou knihu. Její přečtení mě ale vyvedlo z omylu. Ne že by výše uvedené také nenabízela, ale dočkala jsem se i mnoha dalšího.
Jedná se o zobrazení jednoho lidského života. Ovšem ne jen prostým výčtem událostí, kniha se totiž mění spolu s vyprávěným obdobím. A tak se čtenář seznámí s rychle prožitým dětstvím, rozpustilým dospíváním, naivní dospělostí spojenou s plněním si snů i s dospělostí vyzrálou. Také rozvážným stárnutím, kdy Janovi odpustíme všechny jeho přešlapy a necháme jej spolu s kozou, koněm, kočkou i zrcadli spokojeně filosofovat.
Čtenář jako by sám při otočení poslední stránky tak trochu dospěl. Koneckonců kniha je natolik čtivá, že to od první stránky k té poslední netrvá zase až tak dlouho. Za tento rychlý exkurz lidským životem panu Hrabalovi děkuji a přeji si, aby ve mně jeho hlavní poselství rezonovalo co nejdéle.
Na střední nám učitelka češtiny (nikdy jsem nepochopil, proč se tolik zdůrazňovalo slovo gymnázium, když, na rozdíl od střední, po jeho ukončení jsme nic neuměli a stejně tak jsem příliš nepobral, proč si kantoři na gymnáziích nechávají říkat profesoři, ač jimi nejsou) tvrdila, že autor napsal Obsluhoval jsem anglického krále doslova přes noc. Zavřel se a k ránu byl hotový základní rukopis.
Nevím, zda tomu bylo přesně tak. Dáma to byla nesmírně vzdělaná a až neuvěřitelně sečtělá. Bohužel celá věc měla i jinou, stinnou, stránku, jež se začala projevovat ke konci našeho studia, a to když ve svých vyprávěních několikrát nechávala umírat hlavního hrdinu z Cesty zpátky v knize Na západní frontě klid. Stále opakovala, téměř jako mantru, "pište si", ačkoli před chvíli nemluvila o literatuře, ale o tom, komu dá a komu nedá svůj hlas v parlamentních volbách, či vzpomínala, jak v srpnu ´68 viděla přijíždět na náměstí tanky s bílými pruhy, aby vzápětí přeskočila na jinou vzpomínku, kterážto spočívala v tom, že jednou viděla mávat z okna samotného Jana Wericha studentskému průvodu, jehož byla součástí.
Každopádně ať už je to s napsáním knihy jakkoli, svým způsobem umocnila můj zájem o literaturu, který trvá do dnešních dnů. Obsluhoval jsem anglického krále jsem tudíž přečetl přes noc z pátku na sobotu. I vám doporučuji!
Moje srdcovka. Kvůli referátům jsem ji musela číst dokonce několikrát, protože se profesor v mých komentářích pěkně šťoural, ale nevadilo mi to. Hrabala můžu číst pořád. Miluju ten jeho jedinečný pábitelský styl, ten ohromný tok myšlenek, ta dokonale dlouhá souvětí! Jak je čeština krásná! Jak si s ní Hrabal ohromně pohrál! Úžasně začíná vypravovat každou kapitolu s: ,,Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.'' A to jeho líčení, že se v hospodě všichni mezi sebou hádají, ale přesto se mají rádi. A jak je svět krásný.
Po několika letech jsem si přečetl českou beletrii. Bože, ta čeština je tak nádherný jazyk! Sice nám jej fb a sms osekají do newspeaku (už tahle věta je naprosto otřesná, takže přidám ;-) ). Loni jsem nic jazykově krásnějšího nečetl.
Nemožné se stalo skutkem a pingl Dítě prozřel. Celoživotní touha stát se někým, být uznávaný v očích ostatních, vydělat svůj první milion, jít si za svým snem přes okrádání lidí, kolaborací s Němci, prodejem židovského majetku, opuštění vlastního dítěte až k vytouženému cíli - vlastnímu hotelu, je metaforou pro hledání smyslu života.
Jeho protipólem v hledání smyslu života je vrchní Zdeněk z hotelu Tichota, který svůj život prožívá, když najme vojenskou kapelu, aby v lesích zahrála jeho strýčkovi, kterého rozpláče radostí. Koupí pouťové atrakce, aby se všichni mohli vozit zadarmo. Objedná autobus pro blázny, koupí jim sud piva a dělá kulisu pro rozhodčího Říhu, který se připravuje na derby Sparta Slavia.
Nemožné se stalo skutkem, protože Dítě je metaforou každého Čecha, který v době socialismu 70. let hledá smysl života.
Hrabalova poetika mi není blízká, občas hraničí s trapností. Ale neskutečně se mi líbil závěr knihy, kvůli němu to snad stálo za to!
3/1
Pěkná knížka. Hrabal je moje srdeční záležitost a tohle je jeho dospělé dítě. Zároveň jsem rád, že se filmové podoby chopil právě Jiří Menzel, protože přenesl do filmu opravdu celého Hrabala se svojí obraznou poetikou i specifickým humorem přecházející až v působivou grotesku.
Popis toho, jak jeden člověk se snaží o naplnění svých snů. Několikrát byl již na dobré cestě, ale nějak to nedopadlo, tak jak chtěl. Když se mu to konečně podařilo, tak o ten sen byl připraven. Je to i o tom, jakých prostředků je člověk ochoten použít ke splnění toho svého snu. Ne vždy to je chvályhodné. Je to i o tom jít dál, když se ten sen nepovede splnit. Smířit se s tím, co mám a snažit se i tak žít dál. Je to o svém vlastním prožívání, o snění, o svých představách.
Velká parabole dospívaní člověka, aby byl schopný rozlišít, co je a co není v životě duležité. Pochopil jsem to až na posledních 20 strankach románu. \"Sova Minervina zahajuje teprve s počínajícím soumrakem svůj let\", psál Hegel pro vyvoj civilizacií: ty prý moudřejí až tehdy, když pádají. Hrabal použiva stejnou paraboli pro vnitřní vyvoj jednotlivce. Právě proto tolikrát opakuje: \"štěstí bylo vždycky v tom, že mne potkalo nějaké neštěstí\" - každý člověkův pád dava mu šancí uvidět oblohu, tehdy smysl života. Aby ho pochopít \"je třeba být sám\" a prozatím jen \"večer jsou vidět hvězdy a v poledne jen z hluboké studny.\" Tehdy když dobíhame života, a nebo když jsme v tísní. A mám pocit, že Hrabal žil pravě timhle způsobem.
Jsem trochu rozpačitý ze stylu vyprávění o malém čišníkovi snažící se dostat mezi milionářskou elitu za jakoukoliv cenu.Podlézal Němcům, vzal si Němku, přehlížel likvidaci židů a kradení majetku .Nakonec své milionářské idoly, které jím opovrhovali následoval až do komunistického vězení. Trochu to odlehčuje humor místy prokládaný erotikou, smířením se sebou samým a dobrovolné izolování v pohraničí. Od uznávaného autora jsem četl tři knihy, ovšem vrátím se pouze k Postřižinám.
Kniha o tom, jak ke štěstí vždy chybí ještě jeden krok. A stejně jako i jiné lidí se hlavní postava honila za něčím jen proto, aby smíření našla jinde.
Ke knize se asi už nevrátím, protože ve mně nezanechala hlubší dojem.
Četla jsem k maturitě a určitě jsem nelitovala. Klasický "Hrabal" plný zvláštní poetiky.
Štítky knihy
sex zfilmováno 20. století Československo hotely
Autorovy další knížky
2000 | Ostře sledované vlaky |
2009 | Postřižiny |
2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
1978 | Slavnosti sněženek |
1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Jako malé se mi kniha vůbec nelíbila svým hrdinou. Takový podlejzák bez vlastního názoru, který chtěl jen zapůsobit na okolí. Ale teď si říkám, že ta kniha má velmi dobré historické pozadí z období okupace, války. Přitom je psána poměrně vesele. Trošku jiný úhel pohledu, než v jiných dobových knihách. Takže teď zpětně hodnotím kladně. Jen taková trdla, jako jsem byla já, by si měla zjistit historický podtext.