Oceán na konci uličky
Neil Gaiman
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/365564/bmid_ocean-na-konci-ulicky-3QN-365564.jpg
4
1152
1152
Svoje dětství si pamatuji živě… Věděl jsem strašlivé věci. Ale věděl jsem, že se rodiče nesmí dozvědět, že o nich vím. Vyděsilo by je to. Pro našeho vypravěče to všechno začalo před čtyřiceti lety, když byl sedmiletý chlapec. Tehdy ukradl podnájemník jeho rodičům auto a spáchal v něm sebevraždu, čímž probudil prastaré síly, které je lépe nechat na pokoji. Temné bytosti z míst za hranicemi reality se díky fatální chybě ocitly na svobodě, a když zlo proniklo až do chlapcovy rodiny, zjistil, že bude muset udělat všechno, co je v jeho silách, aby vůbec zůstal naživu. Jeho jedinou nadějí byly tři ženy, které žily na farmě na konci jejich uličky. Nejmladší z nich, Lettie, tvrdila, že jejich rybníček je oceán, přes který sem připluly za staré země. Její maminka říkala, že si to Lettie nepamatuje správně, protože to bylo dávno, a stará země se stejně potopila. A Lettiina babička tvrdila, že se mýlí obě, protože si starou zemi nemohou pomatovat. Taky říkala, že skutečná stará země se nepotopila, ale vybuchla.... celý text
Přidat komentář
Opravdu nádhera, velmi napínavý příběh s kapkou hororu a nadpřirozena je doprovázen nádhernými ilustracemi! :3
Asi se to zrovna hodilo k mému momentálnímu rozpoložení.. Nebo je ta kniha sakra dobrá. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak je možné, že mne tak uchvátila. Úplně jsem z ní cítila tu vyšší sílu, která vládne všehomíru, a přestože tam byly hororové prvky, na mne dýchalo uklidňující kouzlo žen Hampstockových a víra, že všechno bude dobré... Cítila jsem touhu ponořit se do kouzelného oceánu a rozplynout se v ničem a ve všem. Překrásné ilustrace tomu dávaly tu správnou náladu a vířily fantazii.
Nádherná grafika, úžasné ilustrace. Kniha, která vás upoutá na první pohled.
Mystické, tajemné, ponuré. Zpočátku takové nijaké a pak šmik - a z nic neříkajícího příběhu, který vás lehce nudí, skočíte rovnou do hororového, temnotou prosáklého světa. Trochu pohádka, trochu psycho. Z Uršuly mi vážně naskakovala husí kůže...
To je ta potíž se živými tvory. Moc dlouho nevydrží. Jeden den to jsou děti, nazítří staří lidé. A pak už jen vzpomínky. A i ty pak vyblednou a splynou dohromady do jedné šmouhy...
Zajímavý námět. Děj, který vás vede spletitými cestami někam, kde vlastně ani nechcete být. Krutá realita, která vás zaskočí v té nejméně očekávané chvíli. Žádné předpoklady, žádné domněnky. Neil Gaiman vás prostě hodí do vody a ta vás spolkne. Jako oceán ;)
Nepředvídatelné, šokující, snové, kruté. Příběh o ztrátách, nevědomosti, přátelství... O hledání cest, o víře v sebe sama, o důvěře i o sebeobětování. O dětech, kterými vlastně nikdy nepřestáváme být. O tom, že někdy lžeme sami sobě, protože se bojíme pohlédnout pravdě do očí. Že svět má mnoho tváří. A je jen na nás, kterou z nich spatříme...
Přesto se mi Nikdykde líbila víc. Snad pro tu hravost...
Vzhledem k tomu, že děj knihy tady jiní přede mnou rozpitvali důkladněji a zkušeněji než by to zvládl Jack Rozparovač s pomocí pana Hanibala, dovolím si vdatlovat pár svých postřehů:
-Čta některé zdejší komentáře, jeden by si řekl, že se jedná o pohodovou dětskou knížku, kterou přečtete svému plodu po hrůzném dni ve školce. Ale nějak nevím, zda bych svoje děcko vystavil sexy au-pair, vonící hnilobou, černým ptákům, jejichž zobany trhají fláky masa o velikosti Texasu, stínovým rekonstrukcím mrtvých lidí, nebo představě otce, který nabuzen onou au-pair a svými plnými koulemi (na okraj – chůviny šaty nejsou to jediné, co bude v příběhu vydávat pleskající zvuky) chce utopit syna. Chci říct – táta ze me bude rozhodně zlomyslnej, ale budu-li potomka chtít postrašit, dám mu nějakou Rosamunde Pilcher, nebo harlekýnku...
-Někteří komentující zmiňují, že není reálné, aby sedmileté dítě uvažovalo způsobem, jakým to činí tady hlavní protagonista. Osobně mi to zas tak divné nepřijde, jelikož příběh je vypravován retrospektivně, vzpomínající si sem tam může něco... vzpomenout jinak. A proto si taky nemyslím, že to je knížka pro děti, nedej Bože YA – muž, který vzpomíná, už má něco odžito, a jeho retrospektiva je tím podbarvená. Spousta vět a jejich významů zkrátka přeletí nad hlavinkami ve výši Slunce.
-Gaiman je výtečný vyprávěč, ale jeho silnou stránkou je zejména vykreslení atmosféry. To mu jde kongeniálně. Jo a taky konce. Dějař ale zas tak skvělý/inovativní není (potvrzuje to tahle knížka). Za to beru 1*.
-Je třeba vychválit ilustrace v argáckém vydání, které příběhu opravdu velice pomáhají, byť některé vypadají, jako kdyby vznikaly za pomoci dizonančních tónů Pink Floydů a dlouhé lajny.
-Překlad pana Janiše je standardně výborný, horší to už je s překlepy (jeden je i na Doporučené ceně).
Dobrá a čtivá knížka, leč dávám 4 stínové *.
Vydání z roku 2020 má neskutečně úžasné ilustrace a velmi dobrý epilog (ten mají asi všechna vydání), ale to je zatím tak všechno, co o téhle knize můžu říct.
Po dočtení poslední stránky mi blesklo hlavou, že tahle kniha je mnohem důležitější pro samotného autora než pro čtenáře... Obdivuji Gaimanovu schopnost proplétat realitu s fantazií a jeho lavírování mezi světy skutečnými a těmi mýtickými. Pokud definujeme umění jako dílo, které vzbuzuje více otázek, než dává odpovědí, pak je tahle kniha uměním. Zároveň jako čtenářka cítím, že mi autor během svých fantazijních popisů příliš nepomáhá a svůj svět za světem (něco velmi typického pro Gaimana) staví bez pevnějších pravidel pochopitelných zvenku. Je to pohodlné pro autora, ale hůře uchopitelné pro čtenáře.
Budu se určitě opakovat, ale..... Nikdo neumí tak skvěle pracovat s mytologickými prvky jako právě Gaiman. Tahle kniha je navíc nádherně graficky zpracovaná, dokonalá přebálka a úžasně sugestivní ilustrace Elise Hurst naprosto skvěle dokreslují atmosféru příběhu.
Děj je sice podáván jako skutečnost, na kterou náš, teď už dospělý, hlavní hrdina zapomněl. Ale já ho vnímám spíše jako snové výjevy ( nebo spíše výjevy z nočních můr). Jako to čím se naše podvědomí snaží maskovat traumata z dětství. V příběhu z dětství, na který náš hlavní hrdina vzpomíná po další traumatické situaci, vidím pod slupkou mytologie, magie a nostalgie, spoustu náznaků. Náznaků dětských traumat. První setkání se smrtí, které může mít na dětské vnímání světa fatální následky, pocit zrady rodiče, přechod z věku opravdové nevinnosti, do času začínajícího uvědomění a zodpovědnosti.
To všechno a mnohem víc nám Gaiman servíruje, jeho vlastním, úžasně imaginativním stylem. Zabalené do prastaré a velmi zajímavé mytologie, do obrazů ze snů i nočních můr, do nostalgické nálady, a do nádherného prostředí. Příběh přečtete velmi rychle, díky skvělému rozmístění textu i ilustrací, ale v hlavě vám zůstane ještě dlouho.
Popisovat někomu knihu “Oceán na konci cesty” je stejné, jako když se pokoušíte barvitě odvyprávět sen z předešlé noci.
Zpočátku jsem se nemohl do knihy začíst, ale postupně jsem se plně ponořil do příběhu. Jedná se o YoungAdult, žánr fantasy. Kniha je především určena pro mladší čtenáře, ale knihu si může přečíst naprosto kdokoliv. První vydání vyšlo v roce 2013 u nakladatelství Polaris, druhé vydání, které vyšlo v roce 2020 u nakladatelství Arga, vyšlo s novým překladem.
Román je poetický a melancholický, vyskytují se v něm hororové prvky, které mi v některých chvílích nahnaly strach. Hlavní hrdina je knihomol a sám o sobě říká: „Byl jsem normální dítě. Čímž chci říct, že jsem byl sobecký a ne úplně přesvědčený o existenci toho, co jsem nebyl já; zato jsem si byl jistý, skálopevně a nezvratně jistý, že jsem ten nejdůležitější tvor ve vesmíru. Pro mě nebylo nic důležitějšího než já sám.“
Kniha má pěkné ilustrace, které dokreslují celkovou atmosféru příběhu.
NEIL GAIMNAN umí rozhodně vyprávět příběhy, které dokážou zaujmout. Ačkoliv jsem si v průběhu čtení říkal, že knize udělím menší hodnocení, tak nakonec jsem udělil knize 80 %. Od autora jsem četl knihu Koralina, Severská mytologie a další knihy, časem bych si chtěl přečíst další knihy - Nikdykde, Hvězdný prach aj.
Co by byla anglicky psaná literatura bez osamělých farem... Krásný příběh očima dítěte, jen těch hororových prvků jsem tam moc nenašla.
Opět mě pan autor dostal, neskutečně čtivá, chvílemi až poetická knížka, která mě ohromila, vtáhla do děje, v některých pasážích vyděsila a v neposlední řadě dojala.
Příběh je originální, postavy mě velmi bavily a držela jsem jim palce.
Fantasy pohádka která jde chvílemi až do děsivého hororu se vám dostane pod kůži a začtete se tak, že nebudete chtít aby knížka skončila.
Příběh mě bavil i díky svojí kontrastnosti, kdy se snoubí pohádka, s hrůzou, násilím a temnotou, kterou provází samota a strach.
Prožitek ještě umocňují nádherné ilustrace Elise Hurst.
Můžu vřele doporučit ♥️
Hodnocení: 5*/5
Věřím, že i když jste od Neila Gaimana doposud nic nečetli, jeho jméno znáte. Alespoň já jsem to tak měla. Nedávno se mi ale autor slavné Koralíny a Hvězdného prachu (oba filmy zbožňuju) a plno dalších skvostů dostal díky knihkupectví Kosmas do ruky a totálně mě zničil.
„Na tohle si vzpomíná, když sedí u oceánu na konci cesty:
Na mrtvého muže na zadním sedadle auta a na teplé mléko na statku.
Na prastarou holčičku a na stařenku, která viděla, jak byl stvořen měsíc.
Na překrásnou hospodyni s nestvůrným úsměvem.
Na to, jak se probudily temné síly, které je nejlepší nerušit.
Těm vzpomínkám se dá jen těžko věřit, čekají někde na okrajích.
Rozpomínání člověka, který si myslel, že je ztracený, ale teď si vybavuje dobu, kdy byl zachráněn...“
Oceán na konci cesty bych označila jako fantasy pohádku s hororovým nádechem. Menším dětem bych ji ale do ruky rozhodně nedávala. Strašidelné prvky tam jsou a není jich málo, do toho ty překrásně hrozivé a k příběhu ladící ilustrace.
Je to krátký příběh, kouzelně napsaný a neskutečně čtivý. Zamilovala jsem se do Gaimanova vyprávění, do toho jazyka, do těch slov a překladu Viktora Janiše.
Nebojím se vám doporučit všechna autorova díla. I já se na ně chystám. A už teď se těším na další setkání s autorem, jehož fantazie nemá hranice.
Slíbila jsem si, že budu konstruktivní a nebudu do toho tahat pocity, kterých z této knihy bylo fakt hodně. Ale... Ono to nejde. Neil Gaiman je mistr fantasie a možností, které obdivuji už samotné. Ovšem je to taky geniální vypravěč, takže když spojíte fantaskní jedinečnost a čtivost, která vám nedovolí se od knihy během jejího čtení odtrhnout, vyjde vám z toho mistrovský kousek. Pak je tu způsob, jakým to celé dokáže zapůsobit na vaše emoce. Kniha startuje u scény s pohřbem otce hlavního hrdiny, ale příběh jeho samotného začíná v jeho dětství. Urputná melancholie čiší z jeho popisů rodiny a prostředí ve kterém vyrůstal. A tak je pro čtenáře záchrannou kotvou dívka, která chlapci začne ukazovat to lepší ze světa. Myslíte, že idylka vydrží? Možná tak na dvou stranách. Gaiman se vyžívá v týrání a proto postaví dvěma dětem do cesty záporáka tak děsivého, že by vyděsil i otrlého dospělého. Výhoda tohoto emočního ždímání? Atmosféra. Během celého dění cítite statickou elektřinu bouřkových mračen, ze kterých ale ani neprší a neblýská, prostě nad vámi těžce visí a dávají najevo, že tuhle knihu nedočtete ve zdraví, protože vám ukáže, co všechno se ještě může pokazit. I když víte, že vás šťastný konec za takových podmínek čekat nemůže, doufáte v něj, jako by to byla poslední věc, na které záleží, a upínáte se k němu. Nakonec vás to ale stejně rozloží a nebudete schopni ničeho dalšího. A pokud si říkáte, že na vás text nemůže zapůsobit natolik, dojedete na ilustracích. Nikdy jsem nečetla knihu, kde by styl, obsah i tahy jednotlivých kreseb tolik seděly k příběhu. Překlad Viktora Janiše? Ano. Takže není nad čím váhat, moji milí. Tahle kniha nezničí jen vás a zjistíte, že nejste jediná oběť nehezké manipulace, která vám způsobí takové reakce, že vás zvraty budou děsit i ve snech. V tom je to kouzlo. Vy se jí vlastně chcete nechat zničit. A věřte mi, že se vyplatí podlehnout a unášet se na vlnách v moři kočičích ocásků. Upřímně jsem si myslela, že už na mě kniha nemá vliv, ale teď mám problém pokračovat v existenci, takže jsem se šeredně spletla a jdu ji číst znovu.
Za knihu patří mé veliké díky Nakladatelství Argo, které mi zaslalo knihu jako recenzní výtisk v rámci spolupráce.
Pravý Gaiman, podivné, mystické, kouzelné, tajuplné... Člověk se začte a přeje si aby kniha nikdy neskončila. A stejně tak nějak všechno úplně nepochopí. K textu velice znamenité, atmosféru knihy doplňující ilustrace. Doporučuji všem snílkům. Howgh.
Je to pohádka? Je to fantasy? Nebo je to dokonce horor?
Já bych řekl, že je to kombinace všech tří, aneb Gaiman vybočuje od daných žánrů a je to jedině dobře.
Krásný jazyk a příběh s temným nádechem, kde vám po chvíli dojde, že nečtete jen tak nějakou pohádku, ale román, který i přes dětského hrdinu patří do literatury pro starší čtenáře. Myslím, že některé pasáže by děti nemusely skousnout (viz. vana plná studené vody a intimní pasáž), sám jsem z některých měl slušnou husinu a říkal si, že autor se s tím opravdu nepáře. Zároveň musím pochválit krásné ilustrace (viz. vydání od Arga 2020), které perfektně rezonují s příběhem samotným, tomu podle mě, ke konci začínal docházet už trochu dech a proto nemůžu dát plný počet, třeba příště:)
Neil Gaiman je autor, jehož fantazie evidentně nezná mezí (určitě znáte jeho knihu Koralína) a tenhle příběh je něco, co rozhodně chce číst každý milovník hororu a fantasy. Oceán na konci cesty je nesmírně citlivý a zároveň napínavý příběh, který vyzní ještě lépe díky těm kouzelným ilustracím :) Moc mě bavilo, jak si autor hrál s tou hranicí pohádka/horor, to na mě jako na čtenáře fungovalo bezvadně!
4,5 hvězdičky
Anglická vřesoviště. Bolavé vzpomínky z dětství. Síly temnoty, které měly zůstat skryty. Sebevražda, děsivé ticho lesů a Lettie Hempstocková, neobyčejná dívenka, se kterou se obyčejný sedmiletý chlapec cítil výjimečně v bezpečí. Která bydlela u jezera na konci cesty. U jezera, o kterém tvrdila, že je to oceán.
Tak citlivý, křehký a zároveň syrový a děsivý příběh. Dokonale navozená atmosféra.
Nekonečná fantazie autora, tenká hranice mezi snem a realitou, nemilosrdný svět dospělých skloubený s dětským fantasy pojetím. Strach a samota. Rádoby pohádkový příběh, ve kterém je ale spousta násilí a hrůzy a ten kontrast mě bavil velice.
//„Svoje dětství si pamatuji živě… Věděl jsem strašlivé věci. Ale věděl jsem, že se rodiče nesmí dozvědět, že o nich vím. Vyděsilo by je to."//
Ilustrace v knížce jsou kapitola sama o sobě. Kochala jsem se jimi celou dobu čtení, vyvolaly ve mě spoustu pocitů. Umocnily ve mě všechny prožívané emoce. Na tenhle příběh budu ještě dlouho myslet.
Nádherně to doplňuje/popisuje i část anotace:
„Tuto strhující, děsivou a elegickou báj, křehkou jako motýlí křídlo a hrozivou jako nůž ve tmě, bohatě ilustrovala talentovaná Elise Hurstová, jejíž kresby citlivě vystihují dětský úžas i drásavý pocit nebezpečí, jimiž je Gaimanův Oceán na konci cesty prodchnut.“
Nebýt těch neuvěřitelných ilustrací, příběh jako takový by pro mě byl asi na slabší čtyři hvězdičky. Od konce jsem čekala krapet více, během čtení se má očekávání na zakončení takové knihy výrazně zvýšila.
Ovšem ono zpracování celé vyprávění pozdvihlo na vyšší level a dohromady vytvořilo vskutku zvláštní, až poetický příběh. Tohle bylo něco nesmírně podivného. Něco výjimečného.
Pořád se nepřestávám ptát, co je realita, jak tomu ve skutečnosti bylo, zda vůbec nějaká realita má existovat.
Vykreslení dětských démonů je naprosto úchvatné. Z velké části umocněné nádhernými, i když ponurými ilustracemi.
Autorova fantazie mě vždy příjemně překvapí. A stejně tomu bylo i v této knize. Ačkoliv s téměř hororovým nádechem, tak skvěle odvyprávěné vzpomínky malého chlapce, který se do míst svého dětství vrací ve středním věku. Byla jsem hodně zvědavá, jaký konec autor pro hlavního hrdinu a jeho dětskou kamarádku Lettii vymyslel.
Štítky knihy
nadpřirozené bytosti dětství horory městská (urban) fantasy příšery, monstra Locus Poll Award (ocenění) fantasy
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nikdykde |
| 1997 | Dobrá znamení |
| 2001 | Američtí bohové |
| 2017 | Severská mytologie |
| 2007 | Koralina |
Cistokrevna krasa, ktera vzala za srdce ️zapsala se do nej spolu s autorem, ktereho jiz nebudu nikdy vice odkladat... naopak, budu po nem sahat, kdykoliv budu potrebovat vytrhnout, vymanit, zaplnit, ztratit se a znovu najit... Dekuji, pane Gaimane
(Kniha me vytahla ze cteci krize a jiste se k ni budu vracet s velikou chuti a laskou, jako k silnemu, hlubokemu, vrelemu, melancholickemu zazitku)
Vrele doporucuji :)